sobota 26. srpna 2023

Den druhý - Gard - Castillon-du-Gard

Drahý neustále nostalgicky vzpomínal na koupání v řece Gardon pod slavným akvaduk-tem Pont-du-Gard. Koupali jsme se tam v roce 2009 při zájezdu s Čedokem i o dva roky později při indivindy cestě s KlaPi. Zahrnula jsem tedy most Pont-du-Gard i do letošního itineráře. Nakonec bylo všechno jinak, ale o tom později.

Hodně jsem se těšila na vesničku Castillon-du-Gard. 



Poprvé se její jméno zmiňuje v listinách r. 1207 jako Castillo, což znamená opevněné místo, ale zřejmě tu byla už v době galsko-římské. 




Ve 13. století patřila biskupům z Uzés, kteří tu měli i své letní sídlo. 





Hradby chránící město nechal na začátku 17. století rozebrat vévoda z Rohanu – rozebírání historických kamenných staveb byl asi jeho koníček. Naštěstí po 100 letech je městská rada nechala opravit.



Dnes na katastru obce žije přes 1600 lidí, ale od poloviny 19. století počet obyvatel neustále klesal, až v 60. letech minulého století hrozil středověkému jádru města zánik. Pár podobných milovníků středověkých kamenů jako jsem já naštěstí přemluvilo jistého hoteliéra, aby staré domy v historickém středu koupil. 
Dnes tvoří 18 historických domů luxusní hotelový komplex s 34 pokoji, restaurací, wellness a vyhřívaným bazénem na hradbách. Budovy jsou pospojované můstky a chodbami a nepoznáte, kde končí hotel a začíná normální dům.







Jak mi napsal jeden Francouz na Mastodonu, Castillon je jediná vesnice, odkud je vidět Pont-du-Gard.


pátek 25. srpna 2023

První den - Comtat Venaissin

První den jsem naplánovala s mírným rozjezdovým programem - čtyři vísky a jeden hřbitov západně od naší základny v Comtat Venaissin, česky Venaissinském hrabství. Je to jedno z historických území kolem Avignonu, které patřilo od konce 13. století papežskému státu a k Francii bylo připojeno až po Velké francouzské revoluci na konci 18. století. Vlastně i naše domovská obec Villes-sur-Auzon byla součástí tohoto hrabství, takže cílové destinace nebyly nijak daleko.

Vesničku Méthamis jsem fotila před devíti lety zdola z vinice. Místní vinař se smál, když mě pozoroval, jak jsem se v sandálkách na podpatku brodila kamenitou půdou. http://makovice.blogspot.com/2014/07/comtat-venaissin-den-prvni-dopoledne.html

V písemných pramenech se ves Nometana zmiňuje poprvé roku 1206. V nejvyšším bodě vesnice je kostel svatého Petra a Pavla z 12. století v provensálském románském slohu. Má románskou loď a gotické kněžiště.





Vesnice stojí na skalním výběžku nad kaňonem řeky Nesque. Ta vesnice na protějším kopci je Blauvac, kde jsme se také minule zastavili, viz odkaz výše.



Další naše zastávka byla ve vesnici Joucas, která se v písemných pramenech poprvé zmiňuje v roce 1071. Vznikla kolem původně templářské komendy na vrcholu kopce. Ve 13. století patřila rytířskému řádu špitálníků Svatého Jana.
 




Ve sklepení templářské komendy údajně sídlí ohavná bytost Mandragoule. Ověřit se nám to nepodařilo, protože komenda je, jak je tu zvykem, v soukromém vlastnictví.


Dalším městem, které jsme navštívili, bylo Vénasque, podle kterého se hrabství jmenovalo a které bylo centrem comtat. Po připojení k Francii jeho význam upadal a začalo se vylidňovat. Dnes opět ožívá díky vinařství a cestovnímu ruchu.

Už jsme tu byli před dvanácti lety, ale tehdy jsme kvůli nedostatku času proběhli jen horní část vsi u hradu.  http://makovice.blogspot.com/2014/07/comtat-venaissin-den-prvni-odpoledne.html. Byla to chyba, i městečko pod ním má své kouzlo.





Ještě jsme se letmo zastavili ve městě Courthézon, o kterém se na internetu píše, že bylo obehnané mohutnými hradbami z 12. století, které jsme ale nějak nenašli.

Zato archeologové našli. V roce 1971 tu objevili nejstarší neolitické naleziště ve Francii, tedy naleziště z 6. tisíciletí před naším letopočtem, kdy lidé opustili jeskyně a začali si stavět chatrče a věnovat se zemědělství. V době římské tu byla předsunutá pevnost, která měla chránit antický Orange. Na jejím místě si v 8. století postavila hrad oranžská knížata. Hrad byl ale zbořen v 18. století a zbyly z něj jen hradby.

Z městských hradeb jsme našli jen Bránu princů z 15. století.
Ale potkali jsme i románsko-gotický kostel svatého Denise, který podle legendy založil už Karel Veliký.

A taky renesanční tradiční provensálskou kovanou zvonici.
A několik z patnácti fontán a kašen různého stáří a velikostí.


Poslední zastávka byla na hřbitově na kraji městečka Mazan. Něco jako hřbitovní zeď nad svahem tu totiž tvoří kamenné sarkofágy z 5.-6. století. Je jich 64. Podobné jsou jen na Alyscamps v Arles a v nedávno objevené nekropoli v Ménerbes.





Na doplnění něco květinové výzdoby na provensálském hřbitově.






středa 23. srpna 2023

Malá kamenná chata s vlastní terasou

 Bydleli jsme někde tam, kam směřují ty čtyři šipky.

Bylo to velmi skromné, oproti tvrzení booking.com  tam ani nebyla wi-fi, vypadalo to, jako by tam do loňska bydlela babička majitelů, která na podzim zemřela, takové malinko omšelé. Přitom tahle nabídka ubytování se na webu objevila až letos v březnu, takže je to novinka a asi se to teprve učí. Zvenku to vypadalo takto.


Kolem bylo několik různých kamenných zídek, kromě klasických terásek i zbytky drobných staveb hranatých či kulatých. Vyvodila jsem z toho, že tu kdysi býval nějaký statek obklopený hospodářskými budovami. A z jednoho toho domku majitelé vyrobili prázdninový dům.

Jednou jsem se na to zeptala pana majitele. Prý tam předtím stálo nějaké staré stavení, které jeho otec obezdil kamenem. Historka hezká pro turisty, ale když poklepete na vnitřní zeď, nechce se vám věřit pohádce o tom, že na místě stávalo sádrokartonové stavení, které čísi tatínek vlastnoručně obestavěl kameny.

Za jednou z kamenných ohrad byl výběh pro slepice s kurníkem. Bylo tam tak pět slepic a dva kohouti, jeden normální, druhý poněkud chraptil, ale oba nám každý den v sedm připomínali, že když už jsme ujeli takový lán cesty, měli bychom se přestat válet v posteli, vstát a vyrazit na výlet. Ale dovolená není od toho, aby člověk vstával v sedm, takže jsme většinou vyjížděli až když kostelní zvon odbíjel desátou.

Majitelé kolem domu nevynechali ani jedno volné místečko, aniž by do něj umístili nějaký… umělecký artefakt, řekněme.


 








Domek byl ověšený ptačími budkami. Líbily se mi ty z dutých špalků. V pravé hnízdil rehek, v malované kýčovité vlevo (mimo záběr) sýkorky, které právě v den našeho odjezdu vyvedly do světa mladé. 








A některou možná obývali netopýři, kteří pro nás po večerech pořádali letecké akrobatické šou.

Pokud jde o vnitřek domku, jak jsem psala, jako by tam do loňska bydlela babička pánů domácích. Skromné, poněkud omšelé, ale čisté.


Chtěla jsem po příjezdu jít vyfotit Vantušku z nějakého hezkého místa, ale bylo moc horko, tak jsem radši brzy zalehla do postele. Drahý, milovník vesmíru, se rozhodl, že bude spát na lehátku na terase. Vesnice dostala ekologickou cenu za to, že v noci nesvítí. Bylo jasno, takže hvězdy byly opravdu krásně vidět. Ležela jsem sama v ložnici, děsily mě neznámé zvuky cizího domu a taky mi po ruce něco přeběhlo. Můra? Ještěrka, co večer koukala z parapetu do kuchyně? Naštěstí se do hvězdáře brzy dala zima a přišel spát do ložnice. Hned jsem usnula jak špalek.

úterý 22. srpna 2023

Provence popáté a nejspíš naposledy

Když jsme před devíti lety z Provence odjížděli, loučila jsem se "za rok na shledanou". Za rok to nevyšlo. Ani za dva, což jsem tehdy tak nějak tušila. Vnitřně jsem se smířila s tím, že už se tam nikdy nevrátím, a definitivně se s tím krajem rozloučila.

Firma, v níž jsem byla zaměstnaná, se pod vedením nového prezidenta už nějakou dobu pomalu finančně hroutila, v roce 2015 jsme byli rozpuštěni a já se v šestapadesáti letech stala nezaměstnanou. Po pracovní peripetii provázené šikanou od mladších kolegyň a ukončení pracovního poměru po skončení zkušební doby jsem se musela zaregistrovat na pracák.

A pak se mi sesypal tatínek. Skoro půl roku návštěv v nemocnici, domácí péče, injekcí, výměny plenek… Nakonec jsem to nezvládla a tatínek umřel v nemocnici.

Pár měsíců poté mi dcera dohodila práci, která byla v mém životě asi první, která mě opravdu bavila. Ovšem dělala jsem ji jen necelých šest let, teď už jsem půl roku v důchodu.

Devět let jsme nebyli na dovolené (kromě chalupy). Nejdřív z výše popsaných důvodů, pak přišel covid. Kromě toho jsme měli kočku, o kterou se v době našich předchozích výjezdů staral táta, ale po jeho smrti už neměl kdo. Šmudlinka letos v únoru také odešla. A půlku minulého roku jsme vyklízeli chalupu, aby ji pak firma za pár týdnů zbourala.

Takže když není kočka, kvůli které bychom nemohli vyjet, není ani chalupa, kam by bylo možné vyjet, Drahý v březnu prohlásil, že na dovolenou pojedeme do Provence. Moc se mi nechtělo. Provence jsem považovala za uzavřenou kapitolu a nějak jsem z toho neměla dobrý pocit, zdálo se mi, že něco bude špatně, že už jsme na takové dlouhé cesty staří... ale člověk nesmí dát na pocity. A tak jsem přes booking.com objednala malý domek ve Vaucluse uprostřed přírody, jak to máme rádi.

Drahý trval na tom, že pojedeme jeho dvacet let starou audinou, na které se pořád něco rozbíjí, ale je to prý pohodlný, v automatu a tak… já jsem se neodvážila navrhnout, že má fábie je sice stejně stará, ale spolehlivější. Vyrazili jsme tedy stařenkou audinou. Až na hranice to bylo celkem fajn. Ale asi padesát kilometrů za nimi ta krásná, pohodlná, automatická a vůbec skvělá audina přestala táhnout. Takže jsme se 250 kilometrů vrátili šnečí rychlostí domů.

Sobotu jsem strávila komunikací s ubytovatelem, že dojedeme o den později, a zařizováním nové cestovní pojistky, do které by bylo zahrnuté jiné auto s jinou registračkou (ne, platbu za tu nevyužitou mi pojišťovna nevrátila).

Ovšem napodruhé jsme v neděli těch 1341 km díky Fabii HTP zdárně zdolali. Příjezd na základnu byl poněkud zapeklitý, což není nic, co by nás nějak zvlášť překvapilo. Známe to už z první naší provensálské cesty po vlastní ose. Navigace nás podle koordinátů zaslaných agenturou zavedla někam, kde byla odbočka jen na mapě. Tedy, ona tam byla, ale cesta končila asi o půl metru níž než asfaltový povrch silnice.

To bych nebyla já, abych neměla dávno z Google Maps nastudováno, kde zhruba cílový bod leží. Tedy taky nejsem dokonalá. Místo, které jsem považovala za cílovou destinaci, je na Google mapách v pustině označeno špendlíkem s popisem Toit01  (střecha 1) a při přiblížení symbolem postýlky. Ve skutečnosti je to rozestavěný dům, nebo dům, který se rekonstruuje, obklopený vrakovištěm aut zhruba půl století starých.

Zacouvali jsme zpátky do místa, kde z celkem rozumné cesty na vrakoviště odbočují příšerné kamenité koleje kamsi do neznáma. Vydala jsem se na průzkum a bylo to ono. Náš domek byla ta šedivá střecha východně od Toit01. Drahý uznal, že v ostré zatáčce k bráně domku by se jeho audina asi sotva vytočila.

Po dojezdu „domů“ nám za všechny štrapáce byl odměnou byl tenhle výhled z obýváku.