sobota 26. srpna 2023

Den druhý - Gard - Castillon-du-Gard

Drahý neustále nostalgicky vzpomínal na koupání v řece Gardon pod slavným akvaduk-tem Pont-du-Gard. Koupali jsme se tam v roce 2009 při zájezdu s Čedokem i o dva roky později při indivindy cestě s KlaPi. Zahrnula jsem tedy most Pont-du-Gard i do letošního itineráře. Nakonec bylo všechno jinak, ale o tom později.

Hodně jsem se těšila na vesničku Castillon-du-Gard. 



Poprvé se její jméno zmiňuje v listinách r. 1207 jako Castillo, což znamená opevněné místo, ale zřejmě tu byla už v době galsko-římské. 




Ve 13. století patřila biskupům z Uzés, kteří tu měli i své letní sídlo. 





Hradby chránící město nechal na začátku 17. století rozebrat vévoda z Rohanu – rozebírání historických kamenných staveb byl asi jeho koníček. Naštěstí po 100 letech je městská rada nechala opravit.



Dnes na katastru obce žije přes 1600 lidí, ale od poloviny 19. století počet obyvatel neustále klesal, až v 60. letech minulého století hrozil středověkému jádru města zánik. Pár podobných milovníků středověkých kamenů jako jsem já naštěstí přemluvilo jistého hoteliéra, aby staré domy v historickém středu koupil. 
Dnes tvoří 18 historických domů luxusní hotelový komplex s 34 pokoji, restaurací, wellness a vyhřívaným bazénem na hradbách. Budovy jsou pospojované můstky a chodbami a nepoznáte, kde končí hotel a začíná normální dům.







Jak mi napsal jeden Francouz na Mastodonu, Castillon je jediná vesnice, odkud je vidět Pont-du-Gard.


pátek 25. srpna 2023

První den - Comtat Venaissin

První den jsem naplánovala s mírným rozjezdovým programem - čtyři vísky a jeden hřbitov západně od naší základny v Comtat Venaissin, česky Venaissinském hrabství. Je to jedno z historických území kolem Avignonu, které patřilo od konce 13. století papežskému státu a k Francii bylo připojeno až po Velké francouzské revoluci na konci 18. století. Vlastně i naše domovská obec Villes-sur-Auzon byla součástí tohoto hrabství, takže cílové destinace nebyly nijak daleko.

Vesničku Méthamis jsem fotila před devíti lety zdola z vinice. Místní vinař se smál, když mě pozoroval, jak jsem se v sandálkách na podpatku brodila kamenitou půdou. http://makovice.blogspot.com/2014/07/comtat-venaissin-den-prvni-dopoledne.html

V písemných pramenech se ves Nometana zmiňuje poprvé roku 1206. V nejvyšším bodě vesnice je kostel svatého Petra a Pavla z 12. století v provensálském románském slohu. Má románskou loď a gotické kněžiště.





Vesnice stojí na skalním výběžku nad kaňonem řeky Nesque. Ta vesnice na protějším kopci je Blauvac, kde jsme se také minule zastavili, viz odkaz výše.



Další naše zastávka byla ve vesnici Joucas, která se v písemných pramenech poprvé zmiňuje v roce 1071. Vznikla kolem původně templářské komendy na vrcholu kopce. Ve 13. století patřila rytířskému řádu špitálníků Svatého Jana.
 




Ve sklepení templářské komendy údajně sídlí ohavná bytost Mandragoule. Ověřit se nám to nepodařilo, protože komenda je, jak je tu zvykem, v soukromém vlastnictví.


Dalším městem, které jsme navštívili, bylo Vénasque, podle kterého se hrabství jmenovalo a které bylo centrem comtat. Po připojení k Francii jeho význam upadal a začalo se vylidňovat. Dnes opět ožívá díky vinařství a cestovnímu ruchu.

Už jsme tu byli před dvanácti lety, ale tehdy jsme kvůli nedostatku času proběhli jen horní část vsi u hradu.  http://makovice.blogspot.com/2014/07/comtat-venaissin-den-prvni-odpoledne.html. Byla to chyba, i městečko pod ním má své kouzlo.





Ještě jsme se letmo zastavili ve městě Courthézon, o kterém se na internetu píše, že bylo obehnané mohutnými hradbami z 12. století, které jsme ale nějak nenašli.

Zato archeologové našli. V roce 1971 tu objevili nejstarší neolitické naleziště ve Francii, tedy naleziště z 6. tisíciletí před naším letopočtem, kdy lidé opustili jeskyně a začali si stavět chatrče a věnovat se zemědělství. V době římské tu byla předsunutá pevnost, která měla chránit antický Orange. Na jejím místě si v 8. století postavila hrad oranžská knížata. Hrad byl ale zbořen v 18. století a zbyly z něj jen hradby.

Z městských hradeb jsme našli jen Bránu princů z 15. století.
Ale potkali jsme i románsko-gotický kostel svatého Denise, který podle legendy založil už Karel Veliký.

A taky renesanční tradiční provensálskou kovanou zvonici.
A několik z patnácti fontán a kašen různého stáří a velikostí.


Poslední zastávka byla na hřbitově na kraji městečka Mazan. Něco jako hřbitovní zeď nad svahem tu totiž tvoří kamenné sarkofágy z 5.-6. století. Je jich 64. Podobné jsou jen na Alyscamps v Arles a v nedávno objevené nekropoli v Ménerbes.





Na doplnění něco květinové výzdoby na provensálském hřbitově.






středa 23. srpna 2023

Malá kamenná chata s vlastní terasou

 Bydleli jsme někde tam, kam směřují ty čtyři šipky.

Bylo to velmi skromné, oproti tvrzení booking.com  tam ani nebyla wi-fi, vypadalo to, jako by tam do loňska bydlela babička majitelů, která na podzim zemřela, takové malinko omšelé. Přitom tahle nabídka ubytování se na webu objevila až letos v březnu, takže je to novinka a asi se to teprve učí. Zvenku to vypadalo takto.


Kolem bylo několik různých kamenných zídek, kromě klasických terásek i zbytky drobných staveb hranatých či kulatých. Vyvodila jsem z toho, že tu kdysi býval nějaký statek obklopený hospodářskými budovami. A z jednoho toho domku majitelé vyrobili prázdninový dům.

Jednou jsem se na to zeptala pana majitele. Prý tam předtím stálo nějaké staré stavení, které jeho otec obezdil kamenem. Historka hezká pro turisty, ale když poklepete na vnitřní zeď, nechce se vám věřit pohádce o tom, že na místě stávalo sádrokartonové stavení, které čísi tatínek vlastnoručně obestavěl kameny.

Za jednou z kamenných ohrad byl výběh pro slepice s kurníkem. Bylo tam tak pět slepic a dva kohouti, jeden normální, druhý poněkud chraptil, ale oba nám každý den v sedm připomínali, že když už jsme ujeli takový lán cesty, měli bychom se přestat válet v posteli, vstát a vyrazit na výlet. Ale dovolená není od toho, aby člověk vstával v sedm, takže jsme většinou vyjížděli až když kostelní zvon odbíjel desátou.

Majitelé kolem domu nevynechali ani jedno volné místečko, aniž by do něj umístili nějaký… umělecký artefakt, řekněme.


 








Domek byl ověšený ptačími budkami. Líbily se mi ty z dutých špalků. V pravé hnízdil rehek, v malované kýčovité vlevo (mimo záběr) sýkorky, které právě v den našeho odjezdu vyvedly do světa mladé. 








A některou možná obývali netopýři, kteří pro nás po večerech pořádali letecké akrobatické šou.

Pokud jde o vnitřek domku, jak jsem psala, jako by tam do loňska bydlela babička pánů domácích. Skromné, poněkud omšelé, ale čisté.


Chtěla jsem po příjezdu jít vyfotit Vantušku z nějakého hezkého místa, ale bylo moc horko, tak jsem radši brzy zalehla do postele. Drahý, milovník vesmíru, se rozhodl, že bude spát na lehátku na terase. Vesnice dostala ekologickou cenu za to, že v noci nesvítí. Bylo jasno, takže hvězdy byly opravdu krásně vidět. Ležela jsem sama v ložnici, děsily mě neznámé zvuky cizího domu a taky mi po ruce něco přeběhlo. Můra? Ještěrka, co večer koukala z parapetu do kuchyně? Naštěstí se do hvězdáře brzy dala zima a přišel spát do ložnice. Hned jsem usnula jak špalek.

úterý 22. srpna 2023

Provence popáté a nejspíš naposledy

Když jsme před devíti lety z Provence odjížděli, loučila jsem se "za rok na shledanou". Za rok to nevyšlo. Ani za dva, což jsem tehdy tak nějak tušila. Vnitřně jsem se smířila s tím, že už se tam nikdy nevrátím, a definitivně se s tím krajem rozloučila.

Firma, v níž jsem byla zaměstnaná, se pod vedením nového prezidenta už nějakou dobu pomalu finančně hroutila, v roce 2015 jsme byli rozpuštěni a já se v šestapadesáti letech stala nezaměstnanou. Po pracovní peripetii provázené šikanou od mladších kolegyň a ukončení pracovního poměru po skončení zkušební doby jsem se musela zaregistrovat na pracák.

A pak se mi sesypal tatínek. Skoro půl roku návštěv v nemocnici, domácí péče, injekcí, výměny plenek… Nakonec jsem to nezvládla a tatínek umřel v nemocnici.

Pár měsíců poté mi dcera dohodila práci, která byla v mém životě asi první, která mě opravdu bavila. Ovšem dělala jsem ji jen necelých šest let, teď už jsem půl roku v důchodu.

Devět let jsme nebyli na dovolené (kromě chalupy). Nejdřív z výše popsaných důvodů, pak přišel covid. Kromě toho jsme měli kočku, o kterou se v době našich předchozích výjezdů staral táta, ale po jeho smrti už neměl kdo. Šmudlinka letos v únoru také odešla. A půlku minulého roku jsme vyklízeli chalupu, aby ji pak firma za pár týdnů zbourala.

Takže když není kočka, kvůli které bychom nemohli vyjet, není ani chalupa, kam by bylo možné vyjet, Drahý v březnu prohlásil, že na dovolenou pojedeme do Provence. Moc se mi nechtělo. Provence jsem považovala za uzavřenou kapitolu a nějak jsem z toho neměla dobrý pocit, zdálo se mi, že něco bude špatně, že už jsme na takové dlouhé cesty staří... ale člověk nesmí dát na pocity. A tak jsem přes booking.com objednala malý domek ve Vaucluse uprostřed přírody, jak to máme rádi.

Drahý trval na tom, že pojedeme jeho dvacet let starou audinou, na které se pořád něco rozbíjí, ale je to prý pohodlný, v automatu a tak… já jsem se neodvážila navrhnout, že má fábie je sice stejně stará, ale spolehlivější. Vyrazili jsme tedy stařenkou audinou. Až na hranice to bylo celkem fajn. Ale asi padesát kilometrů za nimi ta krásná, pohodlná, automatická a vůbec skvělá audina přestala táhnout. Takže jsme se 250 kilometrů vrátili šnečí rychlostí domů.

Sobotu jsem strávila komunikací s ubytovatelem, že dojedeme o den později, a zařizováním nové cestovní pojistky, do které by bylo zahrnuté jiné auto s jinou registračkou (ne, platbu za tu nevyužitou mi pojišťovna nevrátila).

Ovšem napodruhé jsme v neděli těch 1341 km díky Fabii HTP zdárně zdolali. Příjezd na základnu byl poněkud zapeklitý, což není nic, co by nás nějak zvlášť překvapilo. Známe to už z první naší provensálské cesty po vlastní ose. Navigace nás podle koordinátů zaslaných agenturou zavedla někam, kde byla odbočka jen na mapě. Tedy, ona tam byla, ale cesta končila asi o půl metru níž než asfaltový povrch silnice.

To bych nebyla já, abych neměla dávno z Google Maps nastudováno, kde zhruba cílový bod leží. Tedy taky nejsem dokonalá. Místo, které jsem považovala za cílovou destinaci, je na Google mapách v pustině označeno špendlíkem s popisem Toit01  (střecha 1) a při přiblížení symbolem postýlky. Ve skutečnosti je to rozestavěný dům, nebo dům, který se rekonstruuje, obklopený vrakovištěm aut zhruba půl století starých.

Zacouvali jsme zpátky do místa, kde z celkem rozumné cesty na vrakoviště odbočují příšerné kamenité koleje kamsi do neznáma. Vydala jsem se na průzkum a bylo to ono. Náš domek byla ta šedivá střecha východně od Toit01. Drahý uznal, že v ostré zatáčce k bráně domku by se jeho audina asi sotva vytočila.

Po dojezdu „domů“ nám za všechny štrapáce byl odměnou byl tenhle výhled z obýváku.



pondělí 15. října 2018

Když se daří, tak se daří aneb Makoviččin blackout

Byt nade mnou po staré paní, která vloni zemřela, koupil nový majitel. Pochopitelně hned začal s rekonstrukcí a minulé pondělí to začalo – vrtání, frézování, nářadí padající na holou podlahu, hlasité halekání šesti Ukrajinců rozléhající se prázdným bytem a všudypřítomný betonový prach sypající se ke mně otevřenými ventilačkami i průduchy ze stoupaček.
Stará paní měla nějak porušený přívod vody do záchodové mísy a za poslední rok, než ji přemístili do LDN, mě dvakrát vytopila. Když potom byla v léčebně a byt byl prázdný, další povodeň. Musela jsem tehdy shánět jejího syna, který mi to nebral, tak vnuka. S ním jsem se domluvila, že vodu do splachovadla zatím zavře a pak to někdy opraví.
Neopravil. V půli srpna už byl byt na prodej a zřejmě jej předváděli nějakému zájemci, vodu tedy pustili. Bylo to po ránu, než jsem šla do práce, a než se nám se sousedkami podařilo dovolat dotyčného vnuka, sehnat klíče od kočárkárny, kde je hlavní uzávěr vody pro naši stoupačku, a nějakého chlapa, který měl dost síly, aby zavřel hlavní kohout na vodovodním potrubí, napršelo mi do kbelíků po obou stranách záchodové mísy deset litrů vody.
Těšila jsem se, že když se byt konečně rekonstruuje, bude mým trápením konec. Řemeslníci nahoře, pokud se tak ta parta dá nazvat, mě v pátek zase vyplavili. Tentokrát té vody nebylo tolik, ale k pořádnému vytočení mi to stačilo.
No a dnes jsem přišla z práce domů kolem půl sedmé, v bytě tma – mám na kuchyňském stole lampičku s automatem, který rozsvítí světlo se západem slunce. Zkusila jsem velké světlo, taky nic. Zašla jsem do skříně s nářadím pro dláto, kterým otevírám plechové dveře od hlavní rozvodné skříně na schodišti, pomyslela si, že si musím vzít z věšáku klíče a že musím dát pozor, aby mi neutekla kočka, která se pořád dere do vchodových dveří, a šla nahodit jistič. Skříň otevřela, jistič nahodila a zjistila, že stojím na schodišti před zaklapnutými dveřmi do bytu s dlátem v ruce, ale bez klíčů.
Jako první mě napadlo, že zavolám dceři, jestli by mi nepřijela svými klíči odemknout. Jenže mobil ležel v kapse kabelky pohozené hned za zaklapnutými dveřmi. Šla jsem tedy za Nejšikovnějším ze všech sousedů v domě a zahrála si na sousedku v nesnázích a jestli neumí otevřít zaklapnuté dveře. Byl ochotný, snažil se, ožužlal mi celou hranu dveří v místech, kde je jazýček zámku, ale úspěšný nebyl, ani když mu přišel pomoci kápo té rekonstrukční ukrajinské party. Mezitím se vracel z práce jiný soused. Půjčil mi mobil, já si i přes postupující sklerózu kupodivu vzpomněla na dceřino telefonní číslo a přivolala na pomoc náhradní klíče.
Po čtvrthodince strávené na schodišti, s nosem přilepeným na okenním skle, vyhlížejíc dceřinu siluetu, konečně dorazila a odemkla byt. Oproti předpokladům všude tma.
Přivolali jsme na pomoc zetě, který na dceru čekal v autě. Je to kluk šikovnej, a tak zjistil, že do hlavního jističe na schodišti proud jde, do pojistkové skříně (ano, mám ještě keramické šroubovací pojistky – táta, ač vyučený elektrikář, s elektřinou v bytě nechtěl hýbat a já jsem lajdák a ještě jsem to po jeho smrti nenapravila) ovšem nejde ani voltík. Verdikt: „Asi máš někde přerušené vedení do bytu.“
Pojala jsem podezření, že za to může má oblíbená rekonstrukční parta, složená patrně z na Ukrajině bídně placených doktorů filozofie, lékařů a univerzitních profesorů. Opět jsem šla dělat sousedku v nesnázích k Nejšikovnějšímu ze všech sousedů. Vlastnoručně před časem rekonstruoval byt a bude vědět, kudy vede přívod elektřiny z rozvodné skříně do bytu. Odpověď zněla: „No jasně, stropem. Ten je totiž z dutýho panelu, kterým vedou elektrický dráty. Nad panelem je asi třícentimetrová vrstva betonu.“ Projevila jsem podezření, že se horní řemeslničtí chlapci při nějakých činnostech provrtali i mým elektrickým vedením. „No to snad ne,“ zařval a vletěl na ně. Požádal o povolení vstupu do objektu, a aniž by na ně počkal, vřítil se tam.
Ukázalo se, že hoši dnes hloubili do podlahy asi pět centimetrů hlubokou brázdu pro přívod vody a odpad k pračce. A samozřejmě se trefili ausgerechnet do mých drátů. „Když jste tu rejhu hloubili, zajiskřilo vám to?“ „Né, vůbec né, ani jednou.“ Kdyby to byli Češi, tipuju voliče Babiše nebo komunistů.
Přes evidentní nevinnost, když přece nikde nic nezajiskřilo, se ukrajinský kápo strašně omlouval, z okna mi do mého ložnicového okna spustil prodlužovačku a půjčil ještě dvě další, abych mohla zprovoznit aspoň ledničku v kuchyni. Mladí mi z okna vyndali síť, pomohli dalšími prodlužovačkami z mých vlastních zásob rozsvítit v každé místnosti aspoň jednu lampičku a pak odjeli. Nejspíš si představovali, že ten večer prožijí jinak, ale strávili u mě nejmíň dvě hodiny, chudáci.
Po další půlhodině přijel zeť nové majitelky horního bytu, který zařizoval rekonstrukci. Slíbeného elektrikáře s sebou nepřivezl, ale strašně moc se omlouval. Omluvu jsem s grácií velkodušně přijala a mimochodem se zmínila o vytopeném záchodu, o kterém dosud nevěděl. Doufám, že ty flašky, co doveze, budou nejmíň dvě a fakt hodně dobrý, abych je mohla přesunout Nejšikovnějšímu ze všech sousedů.
Protože právě on se chopil iniciativy, přeříznuté dráty v panelu sám spojil a ještě mi drátkem zprovoznil poslední vypálenou pojistku od horních světel (myslela jsem, že mám rezervní, ale táta schovával i ty vypálené, takže ta, co jsem považovala za rezervní, byla kapku mrtvá).
Čili zeť nové majitelky horního bytu by měl dovalit aspoň karton fakt dobrýho vína, aby na mě zbyla aspoň kapka na ochutnání, protože ostatní si zaslouží Nejšikovnější ze všech sousedů.

úterý 4. srpna 2015

Zase kočka! No... řekněme miniatura kočky

Už jsem se tu párkrát rozepsala o své lásce ke kočkám. Stačí kliknout na štítek "kočky", abyste vystopovali mou kočkomilnou duši až do raného dětství. A také se z mých příspěvků můžete dozvědět, že s nepříjemnou pravidelností na konci letních prázdnin nebo tři čtyři měsíce po Vánocích nacházíme na křižovatce, vzdálené od naší chalupy zhruba padesát metrů, kočičího odložence. Nevím, co lidi vede k tomu, vysadit kotě na křižovatce mezi poli. Asi že na dohled jsou tři domy, bohužel všechny rekreační. Ale stejně - jako by nebylo dost kočičích útulků...
Posledního takového nalezence jsem objevila v pátek následující po prvním svátky prodlouženém červencovém víkendu. Ale řeknu vám, takového mrňouse jsme tu ještě nikdy nenašli. 
Příběh s dobrým koncem nebudu popisovat, dala jsem na YouTube krátké video. Tak, milí kočkomilové, dejte si.

čtvrtek 19. března 2015

Ochrana osobních údajů? Ale prosím vás! V době internetu?

Nedávno jsem na netu narazila na mapový server Centra pro regionální rozvoj české republiky mapy.crr.cz. Přiblížíte-li mapu na jednotlivé parcely, kliknutím na ně se dostanete na novou stránku, která vám poskytne informaci, na kterém katastrálním území pozemek leží. Ale je tam ještě zajímavé tlačítko nazvané Informace o parcele, prostřednictvím něhož se dostanete na katastr nemovitostí.
Úplně stejně funguje i server ikatastr.cz. Pro majitele nemovitostí jsou to služby velmi pohodlné, protože kdo si má pořád pamatovat všechna čísla té spousty pozemků, které vlastníme, že? Ale pozor! Velmi pohodlné jsou i pro stalkera.
Když se totiž normální zvídavý člověk tak snadno dostane k těmto informacím, nejprve si ověří, zda jsou na katastru správně zapsány dům, v němž bydlí, jeho chata nebo chalupa a nemovitosti členů rodiny. Potom se zajímá, kdo ze širokého příbuzenstva zdědil dům strýce z pátého kolene, jenž zemřel před patnácti lety. Dále si zjistí, který současný majitel rekonstruuje dosud se rozpadající dům, v němž bydlel před jedenadvaceti lety.
Nadšení ze snadno nabytých informací surfera vtáhne do hry a stává se z něj opravdový Stalker. Jakpak to asi je s byty v nedaleko postaveném obytném komplexu? Klik – a rozbalí se mu abecední seznam všech tří set šedesáti jmen, příjmení a bydlišť lidí, kteří si hříšně drahé byty v osobním vlastnictví koupili. A ejhle, už začíná chápat, proč se v okolí tolik množí ruština. Osm z prvních deseti jmen zní rusky a dokonce někteří mají v Rusku i bydliště. Pro zajímavost si takový zvědavec udělá statistiku a graf národnostního složení nových sousedů.

Při počítání českých jmen majitelů nejen zjistí, že byty tu mají snad všichni členové architektonické kanceláře, která projekt nakreslila, ale narazí i na jméno a adresu dcery bývalé kolegyně, která i s matkou bydlí ob blok a jež chodila se Stalkerovým potomkem na základku. Uloží si tuto nepochybně zajímavou informaci v mozku, ale pátrání prozatím zanechá a pustí se do užitečnějších činností.
Nicméně časem se před potomkem zmíní, že Anička si koupila byt v novém bytovém komplexu v sousedství. Potomek utrousí, že asi Aničce ten modeling (jímž se kdysi pochlubila na Facebooku) vynáší. Stalkerovi to nedá, protože při nějakém náhodném setkání s exkolegyní byl informován, že Anička modelingovou kariéru už dávno opustila a raději se věnuje cestování prostřednictvím výměnného studentského programu Erasmus. Ve volném čase se tedy Stalker na katastr vrátí a pátrá dál. Proklikem na informace o stavbě se propracuje k číslům všech 561 bytových jednotek v dosud dostavěné části komplexu. Kliknutím na číslo bytové jednotky pochopitelně získá informaci, komu patří. Kliká, kliká a má štěstí. Něž ho to někde před třicátým bytem přestane bavit, narazí na Aniččino jméno.
Když už se úspěch dostavil, zvědavý Stalker pokračuje v pátrání. Plán domu, který je vyprodán, na webu projektu již není dostupný. Ale stačí přijít na to, jaký je systém značení plánků pater, která se teprve staví a prodávají, protože internet v jakési virtuální paměti uchovává i stránky už smazané. Díky tomu se načtou i plánky budov dostavěných, z nich je možné zjistit, že rozložení bytů se v jednotlivých patrech projektu opakuje. Takže stalker si snadno odpočítá, že Aniččin byt leží v pátém patře, je to jedna z nejmenších garsonek a okna má obrácená  na jih a na západ.
Čímž je zvědavost Stalkerova ukojena. Výsledek svého hledání považuje za neověřenou teorii. Prostě si něco vypočítal, ale třeba je to úplně jinak, hlavně že si pěkně pohrál.
Co čert nechce, ačkoli se Stalker s exkolegyní a Aniččinou matkou obvykle náhodou potká maximálně jednou do roka, týden po tomhle pátrání na ni narazí, jak venčí před domem psa. Proberou se všechny drby, jak jde život, co je nového... Stalkerovi to samozřejmě nedá, chce si ověřit, jak moc bylo jeho pátrání úspěšné.
"Anička s tebou už nebydlí?" zeptá se opatrně.
"Bydlí, ale teď je na Erasmu ve Francii," bezelstně odvětí kolegyně.
"Vy jste jí koupili byt tady v těch nových domech, viď?"
"Jak to víš?"
"Ále, z katastru nemovitostí," odpoví Stalker a přidá jakousi krátkou historku o náhodném hledání čehosi.
Kolegyně začne vysvětlovat, že jsou ty byty strašně drahé, takže se jim podařilo s pomocí všech příbuzných a hypotéky dát dohromady peníze jen na tu nejmenší garsonku.
"V pátém patře, viď? Ale nezdá se ti, že ten barák na západní straně je strašně blízko? Vždyť jí odtud budou koukat přímo do talíře."
Kolegyni spadne čelist. A Stalkerovi taky. Strefil se.