pátek 12. prosince 2014

Darovníčci

Nezbytnou betlémskou postavičkou kromě dívek tančících farandolu je další Arlésanka.  Je oblečená do svátečních šatů typických pro polovinu 19. století.

Jejím nerozlučným průvodcem je gardian z Camargue na hřbetu bílého koně.

Dále se betlém doplňuje o tradiční drobné řemeslníky a obchodníky, jako je rybář, prodavačka ryb, nosič vody, drvoštěp, zahradnice, selka s košíkem zeleniny, mlynář s oslem nesoucím pytel mouky, pekař, košikář, dráteník, brusič, pradlena, hajný, kominík, a samozřejmě nemůže chybět sběračka levandule nebo postavy sklízející olivy.

Scenérii dokreslují různá zvířata a naprosto dokonalé stylizované provensálské stavbičky od drobných kašen typických pro provensálská náměstí, přes kamenná borie až po vesnické kaple, domy, školy a kostely.

www.santons-escoffier.com

Tři králové se do jesliček přidávají 6. ledna. Indický mudrc Kašpar klečí před Jezulátkem a nabízí mu truhličku zlatých mincí, maurský král Melichar má bohatě zdobený turban a v ruce kadidelnici a bílý král Baltazar je zahalený do zlatem vyšívaného purpurového pláště a nese Ježíškovi myrhu. Většinou je doprovázejí velbloudi, někdy i sloni. Pánové z Baux odvozovali svůj původ od Baltazara.
Ale jak je vidět, i sami santoniéři mají v barvě pleti a atributech mudrců z východu trošku zmatek.


Prý se sluší, aby majitel provensálského betléma každý rok pořídil do jesliček novou figurku.

Pokud někoho provensálské betlémy zaujaly, může si figurky prohlédnout    a dokonce i koupit v e-shopech následujících  santonierů:
Escoffier
Fouque
Carbonel
Dilandro
Campana
Obchůdek Le Vitrail, který prodává santony mé oblíbené betlémářky Lise Berger.

čtvrtek 11. prosince 2014

Provensálský betlém - postavičky s příběhem

Pro provensálské jesličky typické tradiční soufigurčí slepce se synem pochází z Pastorale Antoina Maurela. Váže se k němu následující historka. 
Starcův nejstarší syn Chicoulet byl unesen a otec z té ztráty tolik plakal, až oslepl. V doprovodu nejmladšího syna Simouna se vypravil do betléma, aby si u Ježíška vyprosil navrácení nejstaršího syna.
Zobrazuje se jako stařec s šedivými vlasy a vousy opírající se o hůl. Simoun otce podpírá a na znamené své úcty k němu drží svůj klobouk v ruce.

Jejich příběh by však nebyl kompletní bez dvou dalších postav. Le boumian a la boumiane jsou kočovní cikáni. Provensálský termín boumian, katalánsky bohemià, podle provensálské tradice vznikl, když se hrabě z Provence pokusil kočovné cikány usadit ve městečku Sainte-Baume, jehož jméno připomíná okolní jeskyně. 
Cikán je oblečený do pestrého úboru a černého pláště, má bujný plnovous a černé vlasy převázané červeným šátkem. Za pasem nosí velkou dýku. Říká se, že je léčitel a mudrc. Cikánka má vlasy pokryté šálem, v ruce drží tamburínu nebo na koleni chová dítě. Nosí dlouhou tmavou sukni a pestrou halenku. Podle tradice umí číst z dlaně osud.
Vzhledem ke svým tajemným a vzrušujícím schopnostem, ale i podivnému způsobu života, jsou jejich postavy v provensálských jesličkách výjimkou - jako všecho neznámé jsou považováni za postavy temné a záporné, připisují se jim krádeže slepic a únosy dětí. 
Konec příběhu je ovšem šťastný - cikáni přivedli k jesličkám slepému muži ztraceného syna, kterého kdysi unesli. A v betlémě tak proběhnou tři zázraky najednou. Slepý prohlédne, do náruče mu padá jeho ztracený syn a cikán lituje svých činů a slibuje vést čestný život.

Starosta, v provensálštině lou conse, první obecní radní, přišel přivítat Ježíška ve svých nejlepších šatech, se stuhou se vzorem trikolory, cylindrem a deštníkem. Z kapsy mu visí řetízek od zlatých hodinek. V pastorelách se jmenuje Mathieu a buď slavnostně řeční, nebo zanáší Ježíškovo narození do vesnické matriky.

Kněz, většinou růžolící, plešatý a pupkatý, je určitě Ježíškovým narozením rozrušen. Buclatou rukou si otírá pleš a je celý vyvedený z míry ze setkání s nejvyšším šéfem.

Mnich je personalizací Františka z Asissi, který pořídil první jesličky v roce 1223. Tehdy to ovšem byl živý betlém, kde jednotlivé postavy zobrazovali vesničané, i zvířata byla skutečná. Jezuité pak rozšířili zvyk stavět betlémy po celém světě. 
Postava mnicha je ovšem někdy chápána jako památka na kapucína se sochařským talentem z marseilleského konventu, který po vzoru Františka z Asissi vyrobil dřevěný betlém. Napadlo ho potěšit chudé a rozdávat jim malé kopie figurek z chlebové střídky provoněné anýzem. Nápad měl velký úspěch a někteří chudáci si pro figurky chodili i několikrát, přestože byli mnichem poučeni, že s konzumací postaviček je třeba vytrvat až do Božího hodu.

středa 10. prosince 2014

Figurky, které nesmějí v provensálském betlémě chybět

Základní provensálskou betlémskou sestavu doplňují lou viei a la vièio (stařeček a stařenka), někdy zvaní Grasset et Grassette. Nepodařilo se mi zjistit, kde se v betlémě vzali. Jsou to sedlák se selkou, kteří nesou Ježíškovi dary. Stařenka v bílém čepci, zástěře a s šálem přes ramena má přes ruku košík s ovocem, stařeček je svátečně oblečený a nese lucernu, někdy i deštník.
Nejvíc mě baví varianta, kde pár sedí na lavičce. Děda čte noviny, babka štrikuje, občas si některý z nich na té lavičce schrupne. Ideální představa života důchodců v Provence.

Další tradiční postavou, která v provensálském betlémě nesmí chybět, je lou ravi. Překlad zní nadšený, uchvácený, unesený. Je to vlastně obecní blázen nebo spíš prosťáček, jenž prý nosí štěstí. Bezelstný chuďas, který ve vsi vykonává pomocné zemědělské práce, nemá co Ježíškovi darovat, ale o to upřímněji se jeho narození raduje. Zobrazuje se s rukama v úžasu a radosti vztyčenýma k nebi. Bývá pochopitelně prostě oblečen, s čepicí na hlavě. 

Někdy mívá ženskou obdobu la ravido. Buď je to samostatná figurka v betlému s výrazem a gestem „ale jezuskote mankote, co se nám to tu urodilo“, nebo je zakomponována do betlémských kulis a se stejným gestem se vyklání z okna některého domu. 

V provensálském betlémě je nepostradatelný i čeledín lou Pistachié. Bůh ví, jak se do této zbožné společnosti dostal, protože je to prý typický sukničkář. Jmenuje se po pistáciovém keři (česky řečík pistáciový), který běžně roste v provensálském garrigue a jeho plodům jsou připisovány afrodisiakální účinky. 
Nejčastěji se zobrazuje jako nedbale ustrojený muž v košili a kalhotách přichycených jen jednou šlí a nese zhasnutou lucernu. Podle Antoina Maurela to byl opilec, zbabělec a velkohubý lenoch. Podle jiných pastorel přináší do betléma dva koše plné jídla – v jednom je solená treska a klobásky, ve druhém focaccia a olivy. Santonier Carbonel vyrábí obě varianty této figurky. 

Zvláštní místo v provensálském betlémě zaujímá lou tambourïnaire (bubeník). Je to hudebník zobrazovaný s bubnem a jednoruční provensálskou píšťalou. Symbolizuje tradiční provensálský tanec farandolu. Jmenuje se Guillaume a je to právě on, kdo řídí a vede farandolu. Je jednou z nejdůležitějších postav jesliček, která by v nich neměla chybět.
Na sobě má pěkné šaty - černé sametové sako, pod ním bílou košili s vázankou nebo vyšívanou vestu, v pase uvázaný červený vlněný pás a na hlavě plstěný klobouk se širokou krempou.

Měly by ho doplňovat tanečníci farandoly, tradičního provensálského a katalánského řadového tance. Tanečníci jsou zpravidla oblečeni do arelatských krojů.

úterý 9. prosince 2014

Jesličky

Do základní sestavy betléma patří samozřejmě  l’Enfant Jèsu nebo lou tant bèu pichot  (Ježíšek nebo Krásné dítě), Sant Jousè (svatý Josef), la Santo Vierge (panna Marie),  lou biou (býk) a l’ase (osel). Santonier Escoffier, jehož figurky mám doma já, má dokonce pro předštědrodenní betlém postavičku těhotné Marie. 

Jako my máme Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby (1796), Provensálci mají Pastorale provençale Antoina Maurela  z roku 1844. Provensálské betlémy obsahují postavičky, které v této vánoční hře vystupují. Kromě výše zmíněných základních figurek do každého, i českého betléma, samozřejmě patří anděl, který oznámil narození spasitele. V Provence má zvěstovatel jméno Boufareu. L'ange Boufarèu se vznáší nad betlémem a hlásnou troubou upozorňuje svět na místo, kde se narodilo zázračné děťátko.

První, kdo zprávu o narození Ježíše slyšel, byli pastýři li pastre, proto nesmějí v žádném betlémě chybět. Podle Antoina Maurela jich bylo jedenáct a mají provensálská jména Bartoumièu, Nourat, Jaque, Micoulau, Matièu, Roubin, Chiquet, Flouret, Tistet, Meissemin a Goustin. V provensálském betlémě nemusí být všichni, stačí jeden jejich zástupce. Je oblečený do pláště, který jej chrání před deštěm a větrem, přes rameno má čutoru s vodou a chlebník, v ruce drží hůl na shánění stáda a pro svou ochranu a samozřejmě má většinou ovčáckého psa. Někdy má podobu muže přinášejícího na ramenou obětního beránka.

Specifickou variantou pastýře v provensálských betlémech je figurka zvaná le Coup de Mistral (poryv mistralu), kterou má santonier Fouque dokonce v logu. Je to postava muže v plášti, jenž si v předklonu razí cestu proti prudkému větru. Jednou rukou si přidržuje široký klobouk, druhou se opírá o hůl.

Svatoušci

Provensálským betlémským figurkám se říká santons. Provensálské slovo santoun znamená malý svatý, čili svatoušek. 
První provensálské betlémské figurky se vyráběly z chlebové střídy, ale později výrobci přešli k červené hlíně jako trvalejšímu materiálu. Nabarvené figurky tak, jak se prodávají dnes, začal hromadně vyrábět Jean-Louis Lagnel (1761-1822) z Marseille. Dnes je v departementu Bouches-du-Rhône přes 60 a ve Vaucluse téměř 30 santonierů, tedy výrobců santonů.  
Figurky se vyrábějí převážně tlačením do forem. Až do konce 19. století se jen volně sušily a pak malovaly, ale protože byly příliš křehké, dnešní santoni se vypalují v pecích a potom malují kvašovými barvami.

Vyrábějí se dva typy figurek. Santons d'argile jsou hliněné malované figurky ve dvou základních velikostech 1-3 cm a 7 cm.

Santons habillés bývají 20-30 cm velké a jsou oblečené do šatiček jako panenky.

Figurky jsou oblečeny podle módy, která se nosila v první polovině 19. století.
Tradičních betlémských postaviček je 55 a dělí se do 4 kategorií. Postavy bezprostředně svázané s betlémskou stájí, osoby přinášející dary (u nás se jim krásně říká darovníčci), zástupci různých provensálských řemesel a nakonec zvířata a stavby typické pro Provence (stodoly, domy, studny, mosty, mlýny, kaple a kostelíky, borie atd.)

neděle 7. prosince 2014

Svatá Barbora a betlém v Provence

Mám ráda advent a Vánoce. Vy, kdo mě čtete, víte, že jsem také milovnicí Provence. Mým snem je tyhle dvě radosti spojit a poznat Provence pocukrovanou sněhem, pozlacenou svátečními světly, provoněnou skořicí a hřebíčkem…
Protože na twitteru sleduji několik provensálských turistických účtů, navedly mě na článek o tom, jak se v Provence slaví advent a Vánoce. Samozřejmě mají Provensálci své vlastní zvyky, ale překvapilo mě, kolik tradic máme společných. Pokud to mé čtenáře zajímá, shrnu tu, co jsem se dozvěděla.
Vánoční svátky trvají v Provence od svaté Barbory do Tří králů. Během 40 dní se dodržují jak pohanské, tak křesťanské tradice. 
Na rozdíl od nás sejí Provensálci do několika misek obilí nebo čočku na den svaté Barbory. Pokud zrna dobře vyklíčí a do 25. prosince vyrostou, věští to dobrou úrodu. Pokud zplesniví a nevzejdou, znamená to, že bude neúrodný rok. Nejhezčí miska s osením má své místo na vánočním stole, ostatní se schovají do betléma mezi skály a stromy.

Na Barboru Provensálci také staví betlémy, zatím bez Ježíška, jehož figurku přidávají až na Štědrý den po návratu z půlnoční mše. 
Říká se, že autorem prvního betléma byl František z Assisi, jehož matka pocházela z Tarasconu. V roce 1223 zinscenoval u svého známého živý výjev narození Ježíše. První betlémy se ovšem začaly objevovat až v 16. století, kdy byly stavěny v adventní době v kostelech.
Stejně jako Velká francouzská revoluce, ani osvícení panovníci církvím příliš nepřáli, a tak ve Francii byla zavřena spousta kostelů a zakázány půlnoční mše revolucionáři. U nás se stejně zachoval císař Josef II. Protože prostému lidu scény narození Ježíška chyběly, rozšířily se v té době malé domácí betlémy a jesličky nesměly chybět v žádné rodině. 
Provensálské betlémy se dědí po celé generace a je zvykem každý rok do nich přidávat jednu figurku. Betlémy, jak už jsem psala, se sestavují 4. prosince, na Štědrý den se do nich přidává figurka Ježíška a na Tři krále postavičky orientálních mudrců. Betlémy se uklízejí až na Hromnice, tedy 2. února.
Scéna narození Ježíška představuje idylický život provensálského venkova v první polovině 19. století s jeho vesničkami, kostelíky, borie, větrnými mlýny, chlebovými pecemi, můstky… Každá postava má v betlémě své místo.

Jestli mi to čas dovolí, příště se budu jednotlivým figurkám věnovat.

pátek 24. října 2014

Mé počátky orientálního tance

Zdroj: www.uzkinozal.com
O zvládnutí orientálního tance se marně pokouším na kurzech Centra tance už asi devět let. Můj zájem o orient se ovšem zrodil mnohem dřív, někdy před čtvrt stoletím. Rok před revolucí jsem totiž měla možnost v rámci předsvatební cesty prožít měsíc ve Střední Asii. Ne že bych tam jela poprvé, už rok předtím jsem se o jarních prázdninách v Uzbeksitánu zamilovala do bíle, tyrkysově a modře glazovaných kopulí mešit a medres a do ručně tkaných koberců, jemných dřevořezeb a kovotepeckých skvostů.
Ten měsíc v osmaosmdesátém, kdy jsme s budoucím manželem projeli i za socialismu polomuslimský Tádžikistán od Pamíru až po Leninabad, jsme se právě v posledně zmiňovaném městě, které se dnes už zase jmenuje Chodžent, dostali na dvousvatbí. 
Už si nevzpomínám, jestli se zároveň vdávaly dvě sestry, nebo se současně ženili dva bratři, každopádně to bylo veliké. Večerní veselice pro nějaké dvě stovky hostů se odehrávala ve staré části města, na náměstíčku mezi prostými hliněnými přízemními domky. Fasády zdobila na laně zavěšená tradiční suzani, ručně vyšívané nástěnné koberce, které podle tradice vyšívačka nikdy nesmí dokončit, protože dokončená práce znamená smrt, takže všem suzani chybí pár posledních stehů. Kromě pestrých suzani si pamatuji, že volný prostor uprostřed náměstíčka obklopovaly dlouhé hrubě opracované dřevěné stoly s lavicemi a v jednom rohu vyvýšené pódium pro muzikanty. Samohonka se v době Gorbačovské prohibice tajně nalévala z čajníků do šálků a když došla, začal se čepovat líh, jehož první várku zapomněli naředit, a náš stůl měl to „štěstí“, že mu naservírovali první devadesátiprocentní várku. Od té doby vím, jak asi plive a prská velbloud nebo lama. 
Po první zhruba hodinové dávce celkem nezáživného tradičního tádžického folklóru se na pódiu usídlila kapela s elektronickými nástroji a volný prostor uprostřed náměstíčka ožil tancem. Dnes už vím, že to, co domorodci na parketu provozovali, je lazgi, moderní diskotéková varianta tradičního uzbeckého tance (Chodžent  leží ve výběžku Tádžikistánu do Uzbekistánu, ale i historicky jsou ty dva kraje hodně propojené). Krásná ukázka pohybů, které tam tehdy zhruba probíhaly, je na youtube.
Jakožto exot, zahraniční host, jichž se tam v době končící války s Afghánistánem moc nevyskytovalo, a navíc rozpustilá ženská bez zábran ze západu, jsem byla do pohybových aktivit uprostřed náměstí zapojena. Což vzhledem k mému ovlivnění lihem nebylo až tak těžké. 
K tanci jsem měla vždy kladný vztah a asi mi snaha po napodobování domorodého stylu docela šla. I úbor poskládaný z poměrně úzkých kalhot a halenky do pasu, která při zvednutých pažích zřejmě vystoupala, ani nechci vědět kam, ladil s orientálním harémovým stylem. Každopádně má produkce měla docela úspěch, domorodci měli radost, že se snažím napodobit jejich styl a nezanáším tam žádné zápaďácké novoty, a v pozdních nočních hodinách mě vyzval k tanci dokonce i muž, který pár dní předtím odmítl přijmout mou na pozdrav podanou ruku s tím, že mu to víra Alláhova zakazuje (zajímavé, že požívat samohonku a líh mu nezakazovala).
Následující ráno za mým budoucím mužem (pro jistotu jsme tehdy v tom polomuslimském světě všude vystupovali jako manželé) přišel starší bratr některé z nevěst (nebo možná obou), s nímž jsme se setkali už ráno před svatbou. Od pohledu pravý perský princ z pohádek Tisíce a jedné noci – vysoký, štíhlý, černooký, s ostře řezanými rysy, kučeravými vlasy a sexy orientálním knírkem a bradkou. Včera si mě ve štěbetajícím houfu nevěstina doprovodu sotva všiml, ale ráno po svatbě mě údajně od mého budoucího muže chtěl koupit za stádo ovcí, a nebál se přihazovat další a další kusy. No jo, velbloudi v tomhle kraji moc nejsou.
Od té doby jsem toužila proniknout do tajů orientálního tance. Asi jako že bych mohla přijít ke štěstí jako několikátá žena v soudruhy zakázaném harému, nebo co.