pátek 29. listopadu 2013

Cizinci nedotčená Provence

Ve čtvrtek ráno mě začala chytat mírná nostalgie. Největší pamětihodnosti kraje jsme už projeli a zbývají zcela nezajímavé vesničky na stráních Luberonu a Vaucluse. Začneme šetřit síly na zpáteční cestu a budeme se jen tak poflakovat. To jsem ovšem netušila, že nás čeká ryzí, tichá, poklidná, odlehlá a cestovním ruchem nedotčená Provence, kde by se mi tolik líbilo žít.
Ráno jsme vyjeli podél Velkého Luberonu k východnímu, méně frekventovanému průsmyku, který spojuje jih pohoří se severem. Po silnici D956 jsme jeli už před dvěma lety, ale vyhlídku na Alpy jsme prošvihli. Možná proto, že na konci června už velehory nepokrýval sníh. Tentokrát nás ale ta bělostná záře přinutila zastavit. Zaparkovali jsme v zatáčce nad vesničkou s půvabným názvem Chante-Perdrix (což tuším v překladu znamená cosi jako Zpívající Koroptev) a kochali se výhledem na prudké svahy alpského předhůří. 

Jestlipak některý domorodec dokáže pojmenovat všechny ty skoro třítisícové vrcholky na horizontu? Já jsem identifkovala jen dva k sobě se vinoucí špičaté zuby Sommet de Cucuyon a Sommet de Couard s horami Bílého koně Montagne du Cheval Blanc na pozadí a táhlý, k severu prudce spadající hřbet le Grand Mourre kdesi v dáli za plateau Valensole a Moustiers-Sainte-Marie, kde jsme byli před dvěma lety. Mé ambice jsou však velmi přízemní a ani zdaleka nedosahují velehorských výšin. Nejbližšímu horskému hřbetu dominoval větrný mlýn, ke kterému jsme mířili.

Jméno vesnice Montfuron mi připomíná vítr nebo spíš vichr, prostě funění. Což by odpovídalo povětří, jež nás u mlýna nad vsí přivítalo.

Místní mlynář nejspíš nedostatkem energie netrpěl. Přes klamnou zvukomalebnost jména vísky jí vítr jméno nedal. Místo na kopci se prý jmenuje podle šelmičky. Tahle Fretčí hora leží na východním sklonu Luberonu a udržet foťák proti vichru při zabírání nejvyššího bodu pohoří nebylo vůbec jednoduché.

Jižně od mlýna se rozkládá ves se zříceninou hradu. Pomalu se vylidňující vesnici prý před časem oživili uprchlíci z Albánie. Ještě dál na jih, za mnoha vršky, se rozprostírá Středozemní moře.

Z vyfoukaného vršku jsme se rádi uchýlili do závětří v údolí říčky Calavon, kudy v římských dobách vedla z Itálie přes jižní Francii do Španělska silnice Via Domitia. V současné vesnici Céreste překračovala jeden z levých přítoků Calavonu po antickém kamenném mostě, jehož pozůstatky jsou prý na jih od hlavní silnice dosud patrné. Vesnička Římský most stále uvádí na seznamu svých pamětihodností, ovšem směrovka na hlavní silnici navádí turisty ke kamennému mostu na severní straně státovky, který pochází až z konce 18. století. V Provence každému mostu staršímu než dvě stě let říkají „římský“ :).

Z údolí Calavonu jsme po kroucené silničce vyšplhali zase do kopců na jižním sklonu plošiny Vaucluse. Třešňovými sady jsme projeli do vesničky Viens a zaparkovali na parkovišťátku u starobylého kostela vedle Francouzi tolik milovaného starého citroenu, lidově zvaného káča. 

Na obranné zdi, nad níž se tyčí kamenné městečko, kvetly modré kosatce a pod zdí podél cesty zrály fíky na pozadí rozkvétajícího janovce.


Vydali jsme se úzkou uličkou do kopce. V polovině cesty jsme narazili na minikavárnu s dvěma stolky před výlohou. Dali jsme si kávu, usadili se u jednoho stolku a kochali se kamennými zdmi, starými dveřmi, pestrými okenicemi vyšisovanými prudkým letním sluncem a všudypřítomnými květinami. 





Po kávě jsme vystoupali na vršek kopce, kterému dominuje hrad z 12. – 13. století. Kamennou branou mezi dvěma domy se vstupuje na nádvoří.

Že jde o hradní nádvoří lze poznat jen podle Saracénské věže, zbytek hradu tvoří slepenec různých domů, které jsou kupodivu obydlené, a podle četných vizitek na dveřích každý domek obývá jiná rodina.



Procházeli jsme před větrem chráněnými uličkami a nasávali sluneční paprsky, ticho a pohodu městečka, v němž až do začátku 20. století žila tisícovka obyvatel, ale před První světovou válkou jejich počet klesl na pouhých čtyři sta. Dnes jich na katastru obce, což je dost široký pojem, bydlí šest set.




Z horní části vesnice je krásně vidět Velký Luberon na protější straně údolí a kostelík pod vsí se zachovalou románskou věží, jež je zanesena na seznam francouzských památek.

Nejcennější renesanční domy s gotickými prvky leží kousek od hradu. Zdobí je půvabná okna a dveře zdobené úžasným tesaným ostěním.



Světe div se, i v těchto stavbách se bydlí. Nakoukla jsem otevřeným oknem do místnosti sousedící s kvelbem vedle kamenné brány (na předchozí fotce), která zřejmě ve středověku sloužila jako skladiště nebo zásobárna. Překvapil mě pohled do zařízené ložnice se schůdky do přilehlého krámku a kovanou mříží chráněnou studnou s kamenným lemem dekorovaným pro pohodlnější sezení elegantním polštářkem.

Vesničku jsem opouštěla nerada. Chytla mě za srdce a hned bych se sem nastěhovala. Krátící se odpoledne nás však vyhnalo přes stráně Vaucluse k další vsi dominující kopcům nad centrem místní civilizace, městem Apt.

úterý 15. října 2013

Les Alpilles, část druhá

Asi pět kilometrů na západ od Lamanonu leží městečko Eyguières, které jsem při plánování provensálských výletů neshledala nikterak pozoruhodným. Ale při cestování prstem po mapě jsem na jeho severním kraji objevila místo zvané Castellas de Roquemartine. Na starých google mapách byla vyznačena zřícenina hradu le Château de la Reine Jeanne, v těsném sousedství ruina kostela Saint-Saveur a v okolí roztroušené rozvaliny statku, větrného mlýna a věže holubníku. Na francouzském mapovém portálu v turistické mapě byla místa vyznačena také a od hlavní silnice kolem nich vedla fialově značená cesta, což jsem považovala (a měla z jiných míst potvrzené) za turistickou stezku. Domnívala jsem se, že by návštěva toho místa krásně zapadala do romantického slunečného odpoledne v Alpičkách.
Zaparkovali jsme na plošince vedle silnice, odkud vedla závorou chráněná vyježděná cesta k jakési bastide, zkontrolovali mapu a vypravili se po druhé, „fialové“ cestě. Ale ouha – po pár metrech jsme narazili na další závoru a ceduli, z níž na nás, jinak francouzštinou nevládnoucí, výhružně křičela celkem srozumitelná slova PRIVÉ a FERMÉ. Hm, prý turistická stezka.
Autem jsme se vrátili asi o půl druhého kilometru zpět k hostinci s parkovištěm, kde jsem chtěla nechat vůz a dojít k hradu z druhé strany, po cestě za hotýlkem. Šofér ovšem prohlásil, že přece nepůjde pěšky, a odbočil na cestu rovnou. Po stovce metrů jsme ovšem dojeli k brodu přes potok rozvodněný po včerejším dešti. Vjíždět, nebo nedej bože pěšmo vstupovat do neznámého asi osm metrů širokého vodního toku jsme si netroufli. Takže zase nic.
Po návratu z výletu jsem se na jednom ze svých oblíbených provensálských blogů dočetla, že vlastník hradu je poněkud nerudný a svůj majetek si velmi pečlivě chrání. Asi proto označení zřícenin zmizelo z google map a na internetu se dočtete jen to, že hrad byl postaven ve 12. – 13. století a kostel o sto let později, že patřily rodu Alba a že se kolem nich malebně popásají stáda ovcí. Kde se tam vzaly a jak jsou staré statek, větrný mlýn a holubník, bůh suď. Že by pozůstatky podhradí nebo vesnice? Kdy zanikla? Perfektní prostor pro bujnou fantazii a barevné sny.
Vložili jsme do navigace další souřadnice a vydali se po hlavní silnici na sever. Zříceniny hradu a kostela v sedle pod ním jsem si vyfotila aspoň z jedoucího auta.

Po několika stovkách metrů jsme z hlavní odbočili na okresku a z ní asi po kilometru na podezřele vyhlížející štěrkovou cestu. Vedla nás přes dvůr jakéhosi statku, kde jsme rozehnali houf slepic a husí, málem přejeli zuřivě dorážejícího psa a vzbudili zájem domorodců trávících siestu pod košatým stromem. Měla jsem dojem, že jsme projeli časovou smyčkou a ocitli se na začátku dvacátého století. 
Za statkem se cesta změnila ve vyjeté koleje vedoucí do polí. Stejně jako navigace jsem věděla, že jedeme správně, a tak jsem nedbala na šípkové šlahouny škrábající lak na mé zánovní fábii, a jen utěšovala řidiče, že až dojedeme na křižovatku polních cest, můžeme se otočit a vrátit. Ano, jsem magor. Uprostřed čerstvě osetého lánu asi dvě stě metrů od cesty jsem totiž viděla slibný hrbolek.

Dojeli jsme na kýženou křižovatku polních cest, řidič se rozhodl místo zkoumání památek otočit auto a odpočinout si, já se vypravila na průzkum. 
Místo se jmenuje Saint-Pierre de Vence. Nahoře na hoře Svaté Cecílie (pod níž na fotce stojí má fábinka) kdysi bývalo keltské, vlastně ve Francii galské oppidum.

Poté, co místní Kelty přestal ohrožovat nebezpečný pravěk a nastoupil poněkud civilizovanější starověk, přesídlili z vršků do nížin a převzali životní styl římských kolonizátorů. V široké průrvě ve vápencovém hřebenu Alpiček vznikl někdy v 1. století před naším letopočtem soubor dvanácti staveb. Základy rozlehlé římské vily s lázněmi dodnes překážejí zemědělské technice přímo uprostřed čerstvě osetého lánu.

Velká informační tabule podává poutníkům základní informaci o místě, samozřejmě ve francouzštině. Nám negramotům zbývá prohlédnout si obrázek rekonstrukce, jak stavba nejspíš vypadala ve čtvrtém století našeho letopočtu.

Vila byla obývána skoro tisíc let, do devátého století. Obešla jsem ji v uctivé vzdálenosti, neb jsem z informační tabule pochopila zdvořilou francouzskou prosbu nešlapat po archeologickém nalezišti.

Vrátila jsem se k autu. Během chvilky, kdy jsem obcházela a zkoumala římské zdi, projela po polní cestě, po níž jsme sem dokodrcali, celá čtyři auta. Doufali jsme, že na zpáteční cestě žádné nepotkáme, protože ve vyježděných kolejích nebylo kam uhnout. Zato jsme zažili zvláštní prchavý okamžik. Před předním sklem nám přeletěl tyrkysový přelud a na chvilku přistál na poli. Než jsem zprovoznila fotoaparát, byl pryč. Pták o velikosti sojky, který prý žije i u nás, ale zatím nikdy jsem ho nepotkala, mandelík hajní.
Na dvoře statku na nás tentokrát kromě hlídacího hafana zaútočili i dva pávi s roztaženými vějíři per. Vrátili jsme se na okresku a zamířili po D25 na západ. Pokud je mezi mými čtenáři nějaký nadšený cyklista, který se chystá do Provence, tuhle silnici mu vřele doporučuji. Vede borovými lesy mezi vápencovými skalami a nabízí překrásné výhledy. 


Nejraději bych po ní pokračovala pořád na západ, ale když jsme se z lesa vyloupli na křižovatku mezi vinicemi, rozhodli jsme se zjistit prognózu sklizně 2013 v Alpičkách. Výsledek? Dostatečná zásoba odrůdy grenache je pro letošek ve vinařství Domaine de la Vallongue zajištěna.


Pomalu jsme se stočili k domovu. Vesnice Eygalières, jejímž okrajem jsme projížděli, je zřejmě velmi půvabná. Prý tam měl kdysi dům pilot Formule 1 Alain Prost. Toto vlaštovčí hnízdo leží na kopci, kterému vévodí zříceniny hradu. Pojedeme-li do Provence ještě jednou, musíme je navštívit.

My jsme zastavili jen u románské Sixtinské kaple (La Chapelle Saint-Sixte) z 12. století. Šofér zase zůstal hlídat auto na parkovišťátku u silnice, já jsem se vypravila na skalnatý vršek vstříc hlaholícímu houfu holandských cyklistů v přiléhavých a vše zdůrazňujících oblečcích, jenž se u kaple občerstvoval a své dnešní ujeté kilometry hojně zapíjel místním vínem z petlahví. 

Mám tyhle provensálské prosté mohutné románské kaple ráda. Tato je dokonce zapsána na seznamu francouzských kulturních památek. Co ale ráda nemám, jsou halasná souručenství cizinců bez úcty a pokory, ba dokonce bez kousku zájmu o místo, kde se nacházejí. 
Tihle neoprénoví Holanďani zdevastovali kouzlo místa svým hlučným smíchem a halekáním jako buldozerem. Jejich vztah k francouzským pamětihodnostem byl jasný už z toho, že mikrobus cestovky, která jim cyklistický trip zajišťovala, parkoval opodál na místě, kam nevede žádná cesta. Z portálu kostelíka si udělali bufet, srovnávajíce své dnešní sportovní výkony halasili a překřikovali se, ulevovali si na starou kamennou zeď obklopující kapli. Bylo jim úplně fuk, kde jsou. Jejich cestovka jim pro dnešní den tohle místo určila pro pořádání závěrečného pikniku, a oni si ho chtěli užít bez ohledu na to, jestli je to osm set let stará kaple nebo betonový patník u cesty.

Poněkud znechucena a sražena k přízemnosti jsem pelášila k autu a v myšlenkách se věnovala nákupu potravin na večeři v našem oblíbeném obchodě v Cavaillonu.

pondělí 7. října 2013

Les Alpilles

Při pití středeční ranní kávy u stolku před naší cabane jsem hladila kocoura Furbyho paní domácí, jenž nás od našeho příjezdu navštěvoval, kdykoli jsme se na základně objevili. Minulý večer jsme jeho oddanost ke středoevropským návštěvníkům posílili – všechny tři číči paní Claudine jako správné venkovské kočky nemají přístup do panina domu a spí kdesi venku. Jediný Furby strávil včerejší deštivý, studený a větrný večer na polštářku položeném na nejnižším stupni schodiště na pavlač našeho dočasného příbytku. V noci bílý mistral rozfoukal mraky a Furby se ráno blaženě rozvaloval na sluníčku. 
Usoudila jsem, že dnes by to šlo. Jediný turistický den, kdy v itineráři nebylo žádné město ani vesnice, ale skoro výhradně příroda.  Převlékli jsme se do turistického, podrbali kocoura a vyrazili do Alpiček.
Mám to pohoří ráda. Les Alpilles je hřeben vápencových skal, kterým jsme prosvištěli jak před čtyřmi, tak před dvěma lety. Kromě stinných platanových alejí, jimiž jsme projížděli už předchozí den, ovíjejí bílé útesy vinice a olivovníkové sady. Lesy na svazích skal jsou převážně borové, ale místní borovice jsou takové ty jižní, s korunami ve tvaru deštníků a dlouhými jehlicemi. V únoru tu musí být krásně žluto, protože svahy jsou porostlé mimózou. Obyvatelé místních městeček omítají fasády svých kamenných domů bílým štukem a na zahrádky sázejí palmy, takže obce působí středomořštěji než za Luberonem. 
Naplánovala jsem výlet do míst, která jsem nenašla v žádném ze tří tištěných bedekrů, které mám doma. Podjeli jsme sluneční dálnici Route de Soleil, objeli městečko Lamanon a auto nechali na v mapě vyznačeném parkovišti, ve skutečnosti rovném holém plácku u jakéhosi statku. Protože francouzské značení turistických cest je pro Středoevropana poněkud nepochopitelné, vyrazili jsme nazdařbůh do lesa ke skalám. Kupodivu jsme prošlapanými lesními pěšinami došli na mýtinu kolem románské kaple, jež nese jméno Svatého Denise. Světlo dopadající na kamenné stěny měnily mraky křižující oblohu, byl tu klid, pokojno a ticho. Šelestění listí na stromech přerušoval jen křik kavek kroužících nad starobylou kamennou střechou.

Po krátké „meditaci“ jsme se vydali neznačenou pěšinou do kopce. Narazili jsme na cestu dlážděnou kočičími hlavami, jež nás dovedla ke kamennému schodišti vedoucímu k bráně prolamující zeď vystavěnou z mohutných kamenných kvádrů. I přes plechové předem deklarované nebezpečí jsme statečně pokračovali v cestě.

Nebýt turisty prošlapaných stezek, asi bychom je nikdy nenašli, tak dobře jsou ukryté. V jeskyních Grottes de Calès se podle provensálských legend schovával před útoky Saracénů legendární hrdina Calès se svými druhy. Po něm se komplex jmenuje. Cesta vydlážděná možná už v římských dobách nás dovedla do nitra pevnosti.

Jádro komplexu tvoří údolí mezi dvěma skalními bloky spojenými na severu a jihu kamennou zdí.  Jako první padne návštěvníkovi do očí skalka uprostřed rovinky. Jsou do ní vytesané světničky a stopy po ukotvení trámů, které zřejmě podpíraly dřevěné přístřešky. 

Stejné stopy po lidské činnosti najdeme i na stěnách skalních masivů obklopujících údolí. Jeskyně byly obydleny už od pravěku, později přestaly sloužit k trvalému bydlení, ale jako skrýš před nájezdníky a nepřáteli sloužily okolním obyvatelům až do 16. století. Z tohoto období pocházejí kamenicky nejpropracovanější prvky, jako jsou ostění dveří, krby a niky na ukládání potravin.

V neklidných dobách nájezdů Germánů, Saracénů nebo v době náboženských válek byly jeskyně u Lamanonu schopné poskytnout útočiště více než dvěma stovkám obyvatel. Protože jsme tu byli jedinými návštěvníky, ničím nerušená fantazie přede mnou vykreslovala obrazy hemžení lidí v režných šatech, dětí skotačících mezi skalami, stádeček bečících ovcí a koz, kolem nichž pobíhají štěkající psi, pasoucích se kravek, jejichž bučení odráží ozvěna okolních skal a tlumí ji závoj kouře stoupajícího ze skalních kuchyní. 

Z východního skalního bloku dohlížel na dění v okolí hrádek postavený v raném středověku. Strážní věž je považována za nejstarší hrad v širokém okolí. Zbyla z ní jen kamenná stěna s podpůrnými krakorci, které kdysi nesly dřevěný ochoz. Při šplhání k ní jsme narazili na přírodní kamenné okno, takovou zmenšeninu naší Pravčické brány, odkud byl nádherný výhled dolů na dno té kamenné misky, která kdysi bývala rušným lidským mraveništěm.

Ve skále u základny skalního okna jsou vytesané dvě okrouhlé jímky s lemy pro usazení poklopů. V případě francouzských památek člověk najde na internetu jen málo informací, takže jsem zjistila pouze amatérské spekulace, že šlo buď o zásobnicové jámy sloužící pro uchovávání obilí (brzy by jim zplesnivělo nebo vyklíčilo – říkám já laik – protože jímky nemají odtok) nebo latríny (opět je chybějící odtok nevýhodou, kromě toho, že kolem dokola by se vešly vedle sebe nejméně čtyři rozsochaté zadnice). Jako chalupář a archeolog-amatér to typuji nejspíš na jímky na dešťovou vodu, které by neukradla ani současná dobře organizovaná banda sběračů kovů.

Na nejvyšším místě východního skalního bloku vybudovali v devatenáctém století první turističtí nadšenci vyhlídkovou plošinu se sochou Panny Marie.

V dobách, kdy vzduch nebyl znečištěný žádnými emisemi, stál výhled určitě za to, ale ani dnes není k zahození. Na sever jsou vidět tři horské hřebeny táhnoucí se od Alp na východě a sklánějící se k západu k Rhôně. Nejbližší je západní sklon Luberonu, za ním Vaucluse. Ten třetí jsou pravděpodobně Rhônské Alpy.

Nejbližší město na sever je Sénas s trychtýřem požární nádrže.

Na opačné straně, jen pár kilometrů odtud vykukují moderní paneláky města Salon de Provence a v dáli za kopečky se rozprostírá Středozemní moře.

Na západ naštěstí vidět moc není, což je dobře, protože, jak už jsem psala, břehy Rhôny hostí spoustu průmyslových podniků.

Škoda, že se mi nepodařilo včas najít webovou stránku, která – pochopitelně pouze francouzsky – vyjmenovává zdejší zajímavá místa, jako cisternu na vodu nebo zbytky velké společenské místnosti a další kapli, které leží mimo opevněné údolí. Značení, jak už jsem psala, neexistuje, takže jsme hodně zajímavých míst prošvihli, přestože jsme ve skalách strávili spoustu času, jako ještěrky se vyhřívali na kamenech a kochali se výhledem do kraje.

pondělí 9. září 2013

Beaucaire prý znamená krásný kámen

Měli jsme v plánu poznat pravý břeh Rhôny mezi Arles a Avignonem. Popravdě, ono zase není až tak o co stát. Provence je i přes svou hornatost zemědělský kraj. Vinohrady na vápencových svazích, olivovníkové sady na rovinkách, vesničky na sklonech kopců a po celém kraji rozsypané usedlosti mě na tomhle cípu světa fascinují. Rovina kolem Rhôny je pro zemědělství ideální, ale bohužel je posetá i průmyslovými podniky, které obklopují velká města. Šedé potrubí, betonové věže, oblaka čmoudu. Drobný, ale vytrvalý májový déšť jim na kráse nepřidal.

Místo do Villeneuve lès Avignon jsme dojeli jen na půl cesty, do Beaucaire, jež leží přímo proti Tarasconu, o němž píše Miroslav Horníček v Listech z Provence. Nejsem znalkyní francouzské klasické literatury, natož Alphonse Daudeta, jehož Tartarina z Tarasconu jsem nikdy nečetla. Před dvěma lety mě zajímal hlavně tarasconský hrad krále Reného, jenž je prý nejkrásnější ve Francii. Je to spíš hrádek, architekti měli k dispozici málo prostoru na to, aby se náležitě vyřádili. Snad právě proto je to stylově čistá a elegantní stavba. Těšila jsem se, že ji uvidím z druhého, ve středověku královského břehu řeky. 
Zaparkovali jsme na Náměstí hraběte Raimonda pod beaucairskou pevností. 

Od průzkumu města, které je 2700 let staré, nás odradilo vytrvalé mrholení. Středověké uličky Beaucaire od poloviny 15. století hostily Foire de la Madeleine, desetidenní bezcelní obchodní radovánky, na něž se sjížděli kupci z celého Středomoří a Evropy.    

Díky Magdalénskému trhu se měšťanům dobře dařilo, ba dokonce bohatli i v dobách Stoleté války s Anglií i ve chvílích, kdy Provencí zmítaly náboženské války. V 18. století se začala vést obchodní statistika trhu a zjistilo se, že množství zboží, které se na desetidenním trhu protočilo, bylo stejné, jako v Marseille za celý rok.

V antických dobách tady překračovala Rhônu silnice Via Domitia. Přechod chránilo opevnění zvané Ugernum na skále na pravém břehu řeky. Později na jeho místě vybudovali Merovejci pevnost, která přešla do rukou provensálských vládců a poté, co na začátku 13. století připadla francouzskému království, byla rozšířena a zpevněna.

Těšila jsem se, že z barbakánů pevnosti bude krásný pohled na protější hrad krále Reného v Tarasconu a na Rhônu. Asi je, ale všechna „riziková“ místa jsou chráněna bezpečnostním pletivem a návštěvník nemá nejmenší šanci dostat se k ochozům a k okraji skály.

Dnes je to prý nejrozlehlejší středověká pevnost Francie. Bohužel konec května tu nepovažují za turistickou sezonu a k návštěvníkům jsou přízniví jen tím, že vstup do pevnosti je zdarma

Dominantou pevnosti je věž vybudovaná na trojúhelníkovém půdorysu. Určitě by bylo zajímavé vyšplhat na zrekonstruované ochozy a rozhlédnout se po kraji. Jenomže nám to nedovolily všudypřítomné zábrany a sílící déšť. 

pondělí 26. srpna 2013

Pravý břeh Rhôny

Před čtyřmi lety, když jsme s čedokářskou výpravou prošli nejdůležitější arelatské pamětihodnosti a dostali rozchod, průvodce nám zapomněl sdělit, že sotva půl kilometru od centra leží ještě jedna zajímavá památka.
V dějepisu mě učili, že v Římě je třeba navštívit Via Appia, část antické silnice vedoucí z Říma na jih, na níž se zachovalo původní dláždění, a již lemují hrobky bohatých Římanů. V římských dobách byly hřbitovy budovány za městy podél hlavních cest. Arles má podobnou pamětihodnost, Les Alyscamps. Zaparkovali jsme mezi paneláky u hřiště na pétanque, kde pár dědků trénovalo na večerní zápas, a vypravili se podél vodního kanálu lemovaného platanovou alejí na místo určení. 
Les Alyscamps je raně křesťanský hřbitov, který sloužil k pohřbívání od římských dob do středověku. Hrobky a kamenné sarkofágy s ostatky byly tehdy ukládány podél silnice Via Julia Augusta, vedoucí do provinčního Arelate z mateřské říše, přesněji z Pisy. Na konci čtvrtého století našeho letopočtu tu byl pohřben mučedník Svatý Genesius z Arelate (čirou náhodou se včera slavilo jeho připomenutí) a po něm tu byli ukládáni první arelatští biskupové. Snad proto se Alyscamps stalo prestižním hřbitovem, kde chtěl mít hrobku každý trochu movitější Arlésan.
Podél asi třísetmetrové aleje lemované vzrostlými stromy se stařičkou, nejspíš středověkou dlažbou leží desítky sarkofágů, které začali používat první křesťané, když upustili od antického pohřbu žehem. Ve středověku nezvyklý počet hrobů vysvětlovaly hrdinské písně, jež sem situovaly rozhodující bitvu Karla Velikého se Saracény. Dokonce toto místo zvěčnil básník Dante ve svém Pekle.
V novověku, kdy byl význam pohřebiště zapomenut a před úctou k historii dostal přednost pragmatismus, spousta hrobek zmizela. Místní sedláci si sarkofágy odváželi do svých chlévů jako napajedla pro dobytek.

Měli jsme štěstí. Jak jsme procházeli alejí, déšť ustal a mraky se začalo prodírat slunce. Na konci aleje se prostor rozšiřuje. Uprostřed vykopávek středověkého pohřebiště stojí románská kaple Svatého Honoráta z 12. století, pozůstatek kláštera zničeného za Velké francouzské revoluce.

Kostel se stal významnou zastávkou na Svatojakubské pouti. Vlastně tady v Arles bylo nejjižnější shromaždiště na cestě do Santiaga de Compostela. Tmavý prostor kaple osvětlují sluneční paprsky pronikající křehkou románskou šestibokou lucernou, ticho ruší vrkání holubů, pleskání jejich křídel a pískání holoubat z hnízd na římsách pod klenbou. 

Na konci 19. století Alyscamps zvěčnili na svých malbách van Gogh a Gaugin. Jméno prvního z nich je spojeno i s místem na nejjižnějším kraji Arles, kam jsme odtud zamířili.

Jeden ze slavných obrazů Vincenta van Gogha zobrazuje dřevěný padací most. U Arles takový leží. Říká se mu van Goghův, ale správně se jmenuje Pont de Langlais podle jeho původního strážce a obsluhy. Není to totiž ten samý most, který velký Vincent namaloval, a dokonce ani neleží na původním místě. 
Kanál z Arles na jih do Bouc kdysi překračovalo 11 dřevěných padacích mostů, mezi nimi i Langlaisův most, jenž však ležel mnohem jižněji než dnes. Na konci druhé světové války byly všechny dřevěné mosty až na tento zničeny. V roce 1959 Langlaisův most přestal vyhovovat moderní silniční dopravě a byl rozebrán, ale před úplnou likvidací jej zachránilo město Arles, jež jej odkoupilo právě pro jeho podobu s mostem zvěčněným van Goghem. Magistrát se rozhodl jej opět sestavit, avšak vzhledem ke změnám, ke kterým od van Goghových dob došlo na mapě města, nebylo možné jej postavit na původním místě. Proto byl postaven sice přes stejný kanál, ale o pár kilometrů jižněji.

U mostu jsme byli jen my a holandský pár. Klid, šplouchání vody a zatahující se obloha.  Když se o naše čela rozpleskly první kapky, dorazil autobus plný Japonců. Ale to už nám nevadilo, nasedli jsme do auta a vyrazili podél Rhôny na sever.

pondělí 12. srpna 2013

Propršené úterý

V úterý od rána pršelo. Ideální počasí pro návštěvu galerie některého z místních umělců nebo třeba muzea špuntů a vývrtek či muzea lanýžů. Ale v těchto institucích se dá předpokládat zvýšený výskyt turistů, jimž se vyhýbám, takže nic takového v mých notách nebylo. Vyrazili jsme tedy k Rhôně.
Před čtyřmi lety jsem v Arles koupila základ pro betlém. Časem jsem svým svatouškům slíbila, že jim pořídím chybějící tři krále. Jenomže na našich předloňských toulkách krajem jsme nepotkali ani jeden obchod, kde by prodávali stejný typ santons. Všude mají pestře malované, ale mně se nejvíc líbí surový keramický polotovar. Bylo tedy třeba zajet do obchůdku se suvenýry u arelatské arény, odkud naše crèche pochází.
Pokud nechcete jet po dálnici, a to jsme nechtěli, nejkratší cesta do Arles vede podél Alpiček, promiňte, les Alpilles. Prozkoumání vápencového pohoří plného vinic a olivovníků jsem měla v plánu jindy, a tak jsme jen projeli silnicemi lemovanými i v dešti půvabnými platanovými alejemi, které prý nechal vysadit Napoleon Bonaparte, aby v horku poskytovaly stín jeho mašírujícím jednotkám.

V Arles jsme chvíli kroužili po přeplněném parkovišti u Rhôny za městskými hradbami a čekali, až se uvolní nějaké místečko. Téměř všechny espézetky byly místní a fakt netuším, co tam všichni Provensálci v deštivém úterním dopolední hledali, protože hned za Jezdeckou branou francouzštinu slyšet nebylo.

Ulici za renesanční branou lemují domy z předminulého století, je v nich spousta bister a obchůdků se suvenýry, ale nikdo si jich nevšímá, protože pohledy všech strhne dům s fontánou a kulatou mozaikou.

Je jedno, jestli mozaikový dům minete vlevo nebo vpravo, v každém případě dojdete ke dva tisíce let staré antické aréně, jež v raném středověku sloužila jako pevnost a útočiště pro místní obyvatele. Z té doby pochází hranatá věž, pozorovatelna, zda se neblíží nepřátelské saracénské nebo jiné loupeživé vojsko.

Kolem amfiteátru to žije. Neměli jsme nejmenší chuť prodírat se davy turistů, a tak jsme jen v osvědčeném butiku dokoupili tři krále a sedláka s velikánskou ošatkou na rameni. Nepomalovaného vemblouda a slona bohužel neměli, takže máme úkol pro příští cestu do Provence.

Ještě jsme se stihli pokochat modernizovanými a pro turisty atraktivními domečky pro betlémy za výlohou a spustil se liják, který nás zahnal do sousedního bistra na kávu.

Když liják zeslábl a káva byla dopita, vrátili jsme se k Rhôně. Kotvily tu dvě švýcarské výletní lodě s luxusními restauracemi v podpalubí a bazény na horní palubě.

Nevím, proč mě nejvíc zaujaly jejich nablýskané mosazné lodní zvony. Moc bych si přála slyšet jejich hlas.

Znova se rozpršelo, proto jsme skočili do auta a zamířili k památce, která před čtyřmi lety bohužel nebyla v programu čedokářského zájezdu.