Lourmarin voní jako rozmarýn

V neděli jsme si po cestě kapku přispali, takže co? Hádáte správně, navštívili jsme jen tři ze sedmi plánovaných míst. Ale pěkně popořadě.

Předloni jsme se rozhodli první den našeho provensálského putování objet Malý Luberon, ale moc jsme toho nestihli. Letos jsem usoudila, že je čas doplnit chybějící korálky ve šňůře. Jelikož na severní stranu pohoří vede jediná silnice Lourmarinským průsmykem oddělujícím Malý a Velký Luberon, stejně jako minule jsme v neděli zamířili nejdříve do Lourmarinu. 

Na webovkách věnovaných trhům ve Francii jsem se dočetla, že v městečku pořádají trh uměleckých řemesel, který nás tam zdržel předloni, každou neděli od poloviny května do půlky srpna. Lstivě jsem tedy naplánovala návštěvu na neděli a těšila se, že si koupím keramický stojan na papírové utěrky, žlutý s olivami, který jsem tam minule obdivovala, a skvěle by tématicky doplnil mou kuchyňskou sadu zakoupenou před dvěma lety. Jak správně tušíte, trh se nekonal. Role utěrek se mi bude kácet na lince i nadále, ale aspoň jsme měli dost času prohlédnout si městečko. 

V neděli v poledne byla křižovatka tří největších komunikačních tepen téměř neprůchodná. Leží tu totiž nejméně tři restaurace se zahrádkami, mezi nimi i Café Gaby, kam chodil debužírovat Peter Mayle, když v Lourmarinu bydlel. 

Prošli jsme pár uliček lemovaných obchody řemeslníků, butiky a obchůdky se suvenýry pro turisty. Mimochodem – kromě Arles to bylo jediné z námi navštívených míst, kde se prodávaly pohledy. Zato i v těch nejzapadlejších dírách mají realitní kancelář s nabídkou volných starobylých domů na prodej. 

Na konci městečka, na kraji obráceném k horám, jsme se pokochali vyhlídkou na typické provensálské bastides za loukou, na níž se popásali oslíci, a cestou k hradu se přeli, jestli ten rozsochatý strom rostoucí směrem k průsmyku je platan nebo baobab.

Pevnost z 12. století byla o tři sta let později renesančně přestavěna. Je známá pod názvem Villa Medicis de Provence a slouží univerzitě v Aix-en-Provence k pořádání různých konferencí a kulturních akcí.

Zámek byl zavřený. Obešli jsme jej dokola, pokochali se záhony kvetoucích modrých kosatců a voňavého žlutého starčeku, pozorovali psy a děti honící se olivovníkovým sadem a vdechovali vůni divoké rozmarýny.

Ještě jsme se zastavili u kašny vedle románského kostela. Vápnitá voda za něco málo přes šedesát let dokáže naprosto změnit výtvarný záměr každého sochaře.  Takhle modifikované jsou všechny provensálské fontány.

Ani jsme nezkoušeli hledat hřbitov s hroby místních obyvatel Alberta Camuse a Henriho Bosca. To až jestli se sem dostaneme někdy na Dušičky. 

Na závěr přidám jednu podle mě zajímavou perličku z historie Lourmarinu. V roce 1470 přivedl zdejší majitel do vylidněné obce kolonii valdenských z Piemontu. Tři čtvrtě století se jim dobře dařilo a počet obyvatel rostl. Jenže pak na hradě na opačné straně hor dospěl jistý katolický šlechtic rozhodnutý s protestanty zatočit. Zorganizoval trestnou výpravu a vyhladil a vypálil v Luberonu více než desítku vesnic. Naštěstí v horách se obyvatelé měli kam schovat, a tak někteří jeho řádění přežili. Část se jich vrátila do rodné Itálie, část se jich v Marseille nalodila a odplula do jižní Afriky. Mezi nimi byl i vinař Jean Roy, jenž v nové domovině založil vinařství, které pod názvem domaine de L'Ormarins produkuje výborné víno dodnes.