Tady je Minervino

Okolí hřadující vesničky Ménerbes, kam jsme se přesunuli, bylo osídleno už v pravěku. U paty kopce našel jistý sedlák v polovině 19. století jeden ze dvou neolitických dolmenů objevených v departementu Vaucluse. Pohřební komora tomu prostému muži připadala příhodná ke skladování potravin a využil ji jako sklípek na brambory. 

Ve starověku leželo v okolí několik římských vil a z té doby pochází i jméno vsi připomínající bohyni moudrosti a řemesel Minervu.

Nám však v té chvíli tanul na mysli spíš Bakchus, jenž by pomohl nasytit naše kručící žaludky. Nejdříve jsme se usadili u kulatého stolku na chodníku pod kamennou zdí, lehce pojedli, oběd završili vynikající italskou zmrzlinou a kávou a vychutnávali si v závětří paprsky jižního slunce a poklidnou jižní odpolední atmosféru, kterou bohužel rušily dvě vojenské stíhačky provádějící nad Luberonem jakési krkolomné manévry.

Po obědě jsme vystoupali na vesnický vršek. Ménerbes nemá mimořádně slavnou historii, s okolními luberonskými vesnicemi sdílela utrpení středověkých morů a náboženských válek v 16. století. 

Nejstarší památka, gotický kostelík na přídi útesu, se opravuje, takže je obklopen lešením a tudíž nefotogenický. Mnohem malebnější – kromě výhledu do údolí na sever k Mont Ventoux i jižně k Luberonu – je starobyle vyhlížející kamenná zeď obklopující zahradu sousední usedlosti.

Městečko by bylo naprosto neznámé a nevybočovalo z řady hřadujících provensálských vesnic plných renesančních a barokních domů, nebýt britského spisovatele Petera Mayla, jenž si v roce 1987 koupil na katastru obce dvě stě let starou bastide s vinicí. Pustil se do náročné rekonstrukce, která jej zaměstnávala natolik, že při ní nestíhal psát román, jenž slíbil londýnskému nakladateli. Při nakladatelových častých telefonátech za účelem zjištění, kde to vázne, Mayle s typickým anglickým humorem líčil svízele přestavby. Nakladateli jednoho dne došla trpělivost, a zavelel: „Tak to, sakra, napiš!“ 

Tak nějak vznikl Maylův bestseller Rok v Provenci vydaný v roce 1989 a od té doby přeložený do třicítky jazyků.

Po vydání knihy se Ménerbes stalo Mekkou Britů a knihomolů dalších národností. Do té doby neznámá ospalá provensálská vesnička využila situace a na místní poště zřídila provizorní informační centrum, kde rozdávali turistům mapku s umístěním Maylova domu. Správně nasměrovaní literární paparazzi pak stavení obcházeli a fotografovali ze všech stran a ti odvážnější se bez skrupulí cachtali v jeho bazénu či se usazovali v jeho kuchyni. Není divu, že se spisovatel znechuceně odstěhoval.

Dnes není jednoduché dům najít, ale díky Janu Šmídovi a jeho Obrázkům z Provence vím, že leží za fotbalovým hřištěm, zhruba dva kilometry od centra. Minule jsme kolem něj projeli, ovšem dnes asi patří, stejně jako spousta nemovitostí zakoupených v dobách větší slávy, nějakému nezajímavému Pařížanovi. Jinak vlastně po vesnici neštěkne žádný zahraniční pes, přestože obec patří na seznam nejkrásnějších francouzských měst.