Marvuň - do kopce nefuň!

Z Lourmarinu jsme zamířili průsmykem podél Hnědé vody na sever. Spoušť foťáku cestou splašeně cvakala, jak jsem se snažila zachytit oblíbenou silnici, kroutící se jako had podél říčky, a borie na opačném sklonu hor, kterého jsem si předloni vůbec nevšimla. Cvakala jsem i v Bonnieux, kde mi P. zastavil, abych si s pomocí od KlaPi vypůjčeného teleobjektivu vyfotila provensálskou Sněžku, jež mě jako kulisa nepřestává fascinovat. Ten den byl její vápencový vršek bělejší o čerstvě napadaný jarní sníh.

Vyfotila jsem i na protilehlém kopci ležící Lacoste, kam jsme měli namířeno.

Návštěvu Lacoste jsme měli v plánu už minule, ale nebyl čas, a tak jsme tehdy jen zajeli k hradu s nádherným výhledem na sever. Tentokrát jsem si chtěla prohlédnout vesnici. A právě tady jsem se seznámila s marvuní. Tedy ne že bych marvuň červenou (Centranthus Ruber) viděla poprvé až tady. Červenající se krasavice mě zaujala už na Mornasu, kde rostla v kdejaké škvíře, ale považovala jsem ji za endemit. 

Kdepak, na konci května kvete po celých provensálských horách. Na loukách, na skalách, ve škvírách skalních štítů, ve štěrbinách zdí, všude kvetou nafialovělé marvuně. A tam, kde nejsou marvuně, září vlčí máky nebo se červenají zralé třešně. Provence se na přelomu května a června celičká červená.

Lacoste je malebná vesnička na kopci – minule jsem si tenhle typ vesnic překřtila na hřadující vesničky. Obávali jsme se, že tu budou stejné davy jako v Lourmarinu, a tak jsme pro jistotu zaparkovali u hřbitova na úplném kraji obce. Možná ale Francouzi takhle v neděli jezdí na výlety jen tam, kde se dá dobře najíst. Zatímco v Lourmarinu je několik restaurací, v Lacoste jsme zahlédli jednu až při odjezdu u silnice v nové části vesnice. V historickém centru jsme tak potkali jen několik postarších domorodých párků, německé prarodiče se psem a buclatými vnoučaty a skupinku rozjařených francouzských důchodců kolem mikrobusu u Kozí brány na opačném konci vesnice.

Stará vesnice působí dojmem, jako by se v ní zastavil čas v 15. století.

Funěli jsme hlavní ulicí k vršku kopce, takže jsme se ocitli i nad zvonicí s půvabnou protimistralovou konstrukcí z konce 18. století. 

Opět jsme vyšplhali na plošinu u hradu a kochali se výhledem k Velkému Luberonu a Bonnieux.

Ze severní strany předhradí je překrásný výhled na Mont Ventoux, který se snad nemůže omrzet.

A bělostná Vantuška nám kynula i když jsme městečko opouštěli. 

Začal nás pohánět hlad, ale přesto jsme zastavili na hřbitově, kde mě upoutala výzdoba hrobů. My zdobíme hroby nevkusnými voskovanými chryzantémami, tady, v kraji hlíny a okru, krášlí náhrobky glazovanými keramickými maceškami, růžemi, fialkami, máky a dalšími nevadnoucími květy. Hřbitovy jsou asi domovy láskyplných kýčů všude na světě.