Zase nám bylo s dědou v prázdném bytě smutno. Po proplakané neděli jsem v pondělí začala projíždět stránky pražských útulků a hledat náhradnici. Přála jsem si černou kočku, kterou bych naučila sedat mi na rameni. Bradavici na nose a na ní chlup si opatřím časem. Kočičku, protože klukům moc nerozumím, ať jsou jakékoli živočišné čeledi. Vykastrovanou, abychom si nemuseli zopakovat ten hrozný pocit ze zvířete probírajícího se z narkózy. Dvou až tříletou, už vybouřenou a prostorově výraznější, tudíž vhodnou pro soužití se seniorem.
Na neděli jsem si domluvila návštěvu jednoho depozita na jih od Prahy, snažila jsem se dovolat paní z PSOZ, ale z jejích reakcí a toho, že mi buď říkala, že nemá signál nebo mi přímo hovory „típala“ mi přišlo, že se vlastně nabízených koček ani zbavovat nechce. Tak jsme s P. a KlaPi v sobotu odpoledne zamířili naslepo do Měcholupského magistrátního útulku.
Vysvětlila jsem jim, jakou mám představu, ale že všechno může být jinak. Uvidíme, jak se budu kočkám líbit já. Velkým obloukem jsme se vyhnuli kóji s divokými kočkami, minuli dveřní mříž, o niž se otíral přítulný zrzek, zcela evidentně hodně starý. Bylo mi jej líto, ale kdybych si ho odnesla domů, hrozilo by nebezpečí, že brzy budeme prožívat stejné trauma jako před týdnem. Ze třetí kóje mi paní nejdříve přinesla černou kočku, která se usilovně snažila vytrhnout z její náruče a vyskočit na jednu z polic pod stropem. Paní útulnice si posteskla, že už asi není z čeho vybírat, protože povánoční kočky jsou rozebrané a na nová koťata je ještě brzy. Pak si vzpomněla na obsah jedné boudičky – ze zadního rohu vytáhla černo-bílé křehoučké chrastítko a nesla je ke mně.
Chlupatý kožíšek, který jsem měla na sobě, zapůsobil možná spíš než mé fluidum kočičí mámy – chroustík mi už z dálky skočil do náruče a přitiskl se ke mně. „Tak tohle jsem ještě neviděla,“ glosovala to paní útulnice. Bylo rozhodnuto.
Zaplatila jsem poplatek za očkování a odčervení, podepsala několik papírů, slíbila, že do konce měsíce navštívím veterináře, aby zkontroloval doléčenost ušního svrabu, doodčervil a vytáhl zbytky stehů z vyholené rány na boku po kastraci, a zavázala se ji vykrmit, aby přestala chrastit kostičkami. V tom prvním vzrušení jsem stihla získat jen informaci, že kočce jsou zhruba dva roky, ale už nevím, jak, kdy a odkud se do útulku dostala. Cestou domů se to KlaPi pokoušela zjistit na webu, ale pracovnice útulku kočku asi hned po adopci stáhli z nabídky.
Žádné komentáře:
Okomentovat