Další plánovaná zastávka byla u vsi Aramon. Rolníci a pastevci jižní Francie, aby měli kam ukládat nářadí a úrodu, nebo kam ukrýt sebe a zvířata před nepohodou, si na terasových políčkách vzdálených od domovských vesnic stavěli přístřešky z nasucho kladených kamenů. Ačkoli tyto příbytky vypadají jako z pravěku, nejstarší vznikly až v 17. století.
Nejznámější a turisty nejnavštěvovanější shluky těchto staveb jsou ve Village de Bories nedaleko Gordes. Klidnější a autentičtější je Conservatoire des Terrasses de Cultures u Goultu, kde jsme byli před třemi lety. Tentokrát jsme si zajeli do Capitelles d'Aramon na pravém břehu Rhôny.
Tyhle stavby jsou prý na jihu Francie všude. V departementech Vaucluse a Bouches-du-Rhône se jim říká borie, v departementu Gard capitelle a na Korsice barracone.
Asi 15 aramonských capitelles leží na kopci na Rhônou, kde do padesátých let minulého století rostly olivové a mandloňové sady. V zimě 1956 však klesla teplota až k -25 °C a olivovníky pomrzly.
Kdysi zemědělsky obdělávaný svah zpustl a pohltila jej garrigue, tedy divoká pichlavá houština.
Dokonce i duby jsou v garrigue naježené.
V úmorném vedru jsme neměli sílu obejít všechny stavby. Zvolili jsme nejkratší okruh a asi od páté capitelle jsme se korytem v létě vyschlého potoka vrátili na parkoviště.
Bylo půl páté, ještě jsme měli v plánu nákup v Carrefouru v Beaucaire, kde jsem si před třemi lety koupila kuchyňský set, který mou duši v zimě zahřívá malovanými olivami, a před námi byla cesta domů dlouhá přes sto kilometrů. Návštěvu nedalekého skalního kláštera jsem zavrhla hned, ale odmítla jsem se vzdát prohlídky městečka na opačném břehu řeky.
Za soustavného řidičova žbrblání jsme v Beuacaire přejeli most a projížděli rovinou plnou meruňkových a broskvových sadů. Protestující řidič mi odmítl zastavit i u sadu do černa zralých nektarinek. Chtěla jsem jednu ochutnat, z domova znám jen ty podtržené kamenné co se prodávají v supermarketech, ale šofér (který doma suverénně uždibuje kuličky z hroznů v Bille) prohlásil, že je to propriété privée a nemám nárok.
V uličce u brány městečka Boulbon řidič zůstal trucovat v autě, a tak jsem se na krátkou procházku vydala sama. Asi jsem měla poslechnout silnější polovičku a městečko vzdát, nebylo mi přáno. Omylem jsem si přepla foťák na plný manuál a nevšimla si, takže fotky podle toho vypadají…
Kolem městečka jsou kopce dva. Na jednom trůní větrný mlýn, který je vidět z hlavní silnice, nikoli z města. Z výše zmíněných důvodů jsem si už netroufla dráždit bosou nohou hada za volantem, a tak jsem si mlýn nevyfotila. Na druhém kopci, pod nímž Boulbon leží, je hrad, jenž prý kdysi patřil Bourbonům a podle nějž se rod jmenoval.
Je to typické provensálské městečko, kdysi obehnané dvojitými hradbami, se středověkým dlážděním, barevnými okenicemi a spoustou zeleně.
Pod středověkým městem, na novém náměstí, nechybí ani klasická provensálská kašna.
Žádné komentáře:
Okomentovat