Loučení s levandulí

Nemám ráda pátek v Provence. Pátek je vždy poslední den dovolené před odjezdem, kdy se s krajem loučíme. Možná právě proto jsou páteční zážitky nejsilnější. Jak jinak vysvětlit, že vždy poslední den před odjezdem navštívíme alespoň jedno místo, které si zamiluju a na které pak dlouho vzpomínám?

Na poslední den jsem naplánovala cestu zpět do Horní Provence, kde jsme letošní výlety začínali, protože jsem se po příjezdu nemohla dočkat kraje levandulových lánů. V neděli ovšem levandule teprve rozkvétala. Těšila jsem se, že teď už bude v plném květu.

Tím nezapomenutelným místem se pro mě tentokrát stala víska Vachères s necelými 300 obyvateli. Do staré části se vstupuje branou ze 13. století. 

Jméno obce pochází z plurálu seveookcitánského slova vachièro, což značí kravín. Také ve znaku obce jsou čtyři červené kravky ve žlutém poli.

Zvonice s typickým kovaným vrcholkem byla vybudována v 16. století z původní gotické městské brány. 

Úzké dlážděné uličky, goticko-renesanční domy s dveřmi a okny s kamenným ostěním a barevnými okenicemi, klenuté průchody mezi domy, prošlapaná kamenná schodiště, drobné kamenné detaily z pozdně gotické doby, kterých se u nás dochovalo tak málo, a spousta zeleně, ať už rostoucí divoce z dlažby, nebo zkrocené do květináčů, to je přesně to, co na provensálských vískách tolik miluju. Ve Vachères je všechno.

Na místních městečkách mě fascinuje i to, že tady, na rozdíl od našich vsí, středověk přežil. Zdejších obytných domů se pokrok následujících čtyř pěti set let nijak výrazně nedotkl. Odolaly modernizacím následujících staletí, ba co víc, slouží k bydlení dodnes. 

Lépe řečeno, velká část místních vlaštovčích vesniček, obcí ve středověku z obranných důvodů založených na vršcích kopců, se na počátku 20. století téměř vylidnila. Nebezpečí útoku pominulo a obyvatelé se odstěhovali do pohodlnějších nížin. Naštěstí od druhé světové války spousta nadšenců, pařížských a lyonských chalupářů, opuštěné středověké kamenné domy rekonstruuje na svá prázdninová obydlí. 

Ač francouzské stavební zákony jsou prý hodně přísné, občas povolí v historickém jádru obce pěknou obludnost. Aspoň že barevně ladí s levandulovými políčky na pozadí. ;) 

Kromě lufťáků osídlují vesničky i kreativní duše - umělci, umělečtí řemeslníci a další bastlíři, jejichž zásluhou jsou vsi vyzdobeny nejroztodivnějšími artefakty. 

Z vršku vsi jsou vidět levandulová pole, mezi něž vedla naše další cesta.

Elektronický Karel schovaný v krabičce navigace nás vedl na sever po státovce. Byť jezdíme podle GPS, předem si trasu vždy zkontroluji, takže mě překvapilo, když Karel náhle zavelel odbočit ze státovky na jakousi neznačenou cestu. Ale byla vyasfaltovaná, navíc vedla do údolí s levandulovými poli a vinicemi, takže jsem se spokojeně kochala a jásala, že nebýt navigace, takovou pravou rurální Provence bychom nezažili.

Jenže asi po kilometru, u jakéhosi statku, se asfaltka změnila ve vyjeté koleje. Řidič přesto srdnatě pokračoval podle Karlových pokynů dál do údolí. Sjeli jsme dolů k potoku, který (jak jsem posléze na mapě zjistila) nese jméno Pierrefeu. Až sem se to s opatrností projet dalo. Ale po zhruba třech stech metrech stoupání do protisvahu se cesta změnila v kamenité příležitostné říční koryto, kterým se při předvčerejší bouřce nepochybně valila kvanta vody. 

Na fotce to není vidět, ale výmoly vykazovaly téměř půlmetrové výškové rozdíly. Pro vinařský traktůrek prkotina, ale s téměř novou oktávkou jsme si přestali hrát na hrdiny. Karle, tudy fakt ne! Ještě že řidič je šikula, protože stát se to mně samotné, budu tam do vinobraní stát a čekat, až mě někdo vyprostí. 

Karlovi jsme vynadali a vrátili se na státovku, po níž jsme se bezpečně a bez nábližek dostali tam, kam jsme potřebovali, tedy do Hameau Le Rocher d´Ongles.

Co bych vám tak o téhle osadě napsala, když na internetu se nedá nic najít? Je to shluk staveb postavených na vápencové skále. Podle kamenických detailů lze soudit, že byly vybudovány někdy na přelomu 15. a 16. století. Jediné, co se na internetu dočtete, že osada leží na úpatí pohoří Lure. A to je fakt. 

A u silnice je ve skále jeskyně, která vzbuzuje… nepatřičné představy.

O pár kilometrů dál leží Ongles. Původní ves (na fotce je vidět vlevo na horizontu silueta zříceniny kostela) vznikla na místě keltského oppida. V minulosti se tu pěstovala levandule a chřest, obé tu roste i divoce.

Při náboženských potyčkách na konci 16. století byly kostel a opevnění vsi rozbořeny a obyvatelé se přestěhovali o kus níž do údolí.

Obyvatelé nové vsi začali po polovině sedmnáctého století jako první v oblasti chovat bource morušového a později se výroba hedvábí stala hlavním zdrojem jejich příjmů. Hedvábí se tu už nevyrábí, ale morušové sady a aleje zůstaly.