Bories a capitelles, stavby z pravěku?

Další plánovaná zastávka byla u vsi Aramon. Rolníci a pastevci jižní Francie, aby měli kam ukládat nářadí a úrodu, nebo kam ukrýt sebe a zvířata před nepohodou, si na terasových políčkách vzdálených od domovských vesnic stavěli přístřešky z nasucho kladených kamenů. Ačkoli tyto příbytky vypadají jako z pravěku, nejstarší vznikly až v 17. století.

Nejznámější a turisty nejnavštěvovanější shluky těchto staveb jsou ve Village de Bories nedaleko Gordes. Klidnější a autentičtější je Conservatoire des Terrasses de Cultures u Goultu, kde jsme byli před třemi lety. Tentokrát jsme si zajeli do Capitelles d'Aramon na pravém břehu Rhôny.

Tyhle stavby jsou prý na jihu Francie všude. V departementech Vaucluse a Bouches-du-Rhône se jim říká borie, v departementu Gard capitelle a na Korsice barracone. 

Asi 15 aramonských capitelles leží na kopci na Rhônou, kde do padesátých let minulého století rostly olivové a mandloňové sady. V zimě 1956 však klesla teplota až k -25 °C a olivovníky pomrzly.

Kdysi zemědělsky obdělávaný svah zpustl a pohltila jej garrigue, tedy divoká pichlavá houština. 

Dokonce i duby jsou v garrigue naježené.

V úmorném vedru jsme neměli sílu obejít všechny stavby. Zvolili jsme nejkratší okruh a asi od páté capitelle jsme se korytem v létě vyschlého potoka vrátili na parkoviště.

Bylo půl páté, ještě jsme měli v plánu nákup v Carrefouru v Beaucaire, kde jsem si před třemi lety koupila kuchyňský set, který mou duši v zimě zahřívá malovanými olivami, a před námi byla cesta domů dlouhá přes sto kilometrů. Návštěvu nedalekého skalního kláštera jsem zavrhla hned, ale odmítla jsem se vzdát prohlídky městečka na opačném břehu řeky. 

Za soustavného řidičova žbrblání jsme v Beuacaire přejeli most a projížděli rovinou plnou meruňkových a broskvových sadů. Protestující řidič mi odmítl zastavit i u sadu do černa zralých nektarinek. Chtěla jsem jednu ochutnat, z domova znám jen ty podtržené kamenné co se prodávají v supermarketech, ale šofér (který doma suverénně uždibuje kuličky z hroznů v Bille) prohlásil, že je to propriété privée a nemám nárok. 

V uličce u brány městečka Boulbon řidič zůstal trucovat v autě, a tak jsem se na krátkou procházku vydala sama. Asi jsem měla poslechnout silnější polovičku a městečko vzdát, nebylo mi přáno. Omylem jsem si přepla foťák na plný manuál a nevšimla si, takže fotky podle toho vypadají…

Kolem městečka jsou kopce dva. Na jednom trůní větrný mlýn, který je vidět z hlavní silnice, nikoli z města. Z výše zmíněných důvodů jsem si už netroufla dráždit bosou nohou hada za volantem, a tak jsem si mlýn nevyfotila. Na druhém kopci, pod nímž Boulbon leží, je hrad, jenž prý kdysi patřil Bourbonům a podle nějž se rod jmenoval.

Je to typické provensálské městečko, kdysi obehnané dvojitými hradbami, se středověkým dlážděním, barevnými okenicemi a spoustou zeleně.

Pod středověkým městem, na novém náměstí, nechybí ani klasická provensálská kašna.

Avignonské Nové Město

Možností jak překročit Rhônu, je mnohem více, než eventualit kudy přejet Labe. Na nějakých šedesáti kilometrech mezi Montfauconem na severní hranici Vaucluse a Arles je jedenáct silničních mostů, zatímco na zhruba stejně dlouhém úseku mezi Litoměřicemi a Hřenskem je jich jen šest, jestli jsem dobře počítala. My jsme měli nejblíž jeden ze dvou avignonských mostů, takže jsme si sice nezatančili, ale projeli po státovce pod krajním obloukem slavného Pont d´Avignon.

Už při návštěvě Avignonu před pěti lety mě lákala mohutná pevnost na skále na protějším břehu. Vloni jsem její prohlídku měla v plánu, ale ten den se nám nevydařilo počasí, a tak jsme tehdy promoklí z Beaucaire místo dalšího výletování zamířili domů. 

Letos se konečně zadařilo. Cestou od parkoviště jsme míjeli dům, který hlídá zlá kočka. :)

Pevnost ve Villeneuve lès Avignon postavil na přelomu 13. a 14. století francouzský král Filip IV. Sličný jako protiváhu papežského Avignonu na opačném břehu Rhôny. Do pevnosti Saint Andrée se vstupuje branou zvanou Královský zámek nebo Dvojvěže. 

Za branou se stavby na skalní plošině dělí na dvě části. Menší plochu nalevo zabírá pevnost, kterou Filip Sličný postavil v době Stoleté války s Anglií. My jsme zamířili do mnohem staršího kláštera Svatého Ondřeje vpravo.

Už v 6. století se tu usídlila komunita mnichů, ale regulérní klášter vznikl až na konci 10. století. Benediktini tu prožívali období rozkvětu i úpadku až do Velké francouzské revoluce.

Tento mnišský řád měl motto Ora et labora, tedy Modli se a pracuj, z nějž čiší skromnost. Pravda, barokní klášterní kuchyně jejich heslu moc neodpovídá…

Expozice v kuchyni je půvabná. Vyhladovělého turistu tolik lákají lahůdky na bohatě prostřeném stole! Bohužel všechny jsou trvanlivé, zubu odolávající, vypálené, glazované, keramické.    

Na kopci v antických dobách zvaném Andaon bývala keltsko-římská svatyně boha Sylvana a zároveň pozorovatelna. Dokonalý přehled směrem na jihovýchod k Avignonu nepochybně potěšil i budovatele pevnosti krále Filipa. 

Sličný král postavil na předmostí slavného avignonského mostu věž, která měla strážit francouzskou stranu a jmenuje se po něm Tour Philippe le Bel.

Z výšiny Andaon je i skvělý přehled i o dění v pánvi pod Mont Ventoux na severovýchodě, tedy v severní části Comtat Venaissin. 

Mnišská komunita na konci 16. století začala upadat, opat byl stále na cestách, mniši se rozprchli do okolních benediktinských klášterů. Na počátku 17. století se polorozbořených budov ujala kongregace Svatého Maura, jež nechala původní stavby ležet ladem a vystavěla novou barokní komendu a obydlí opata s pravidelně členěnou toskánskou zahradou. 

Po Velké francouzské revoluci však byli mniši rozehnáni a stavby chátraly. Na počátku 20. století zdejší ruiny navštívila Elsa Koeberlé. Narodila se v Alsasku (termín Alsasanka mi příliš evokuje moře), ale zamilovala se do zdejšího kraje i do tohoto místa.

Měla štěstí – její bohatý přítel Gustave Fayet ze staré bohaté lanquedocké rodiny jí po první světové válce chátrající areál koupil. Jak to ty ženské jenom dělají?

Elsa se (nepochybně s podporou svého přítele) pustila do rekonstrukce zřícenin. 

Z vršku kopce je při pohledu k Avignonu vidět zbytky barokního kláštera kongregace svatého Maura. 

Vstup do zbytků původního románského klášterního kostela. Stěny se časem zhroutily, kameny zřejmě částečně posloužily při výstavbě nové komendy, ale sarkofágy prvních mnichů přetrvaly.

V úplně nejvyšším bodu útesu leží kaplička, prostá románská stavba, která pamatuje bratry zakladatele. 

Návštěvník sestupující z kopce od románské kaple přes barokní zříceniny do toskánské zahrady s klasicistními prvky jako by absolvoval historický rychlokurz.

Otec opat věděl… Toskánská zahrada kolem jeho sídla je nejpůsobivější.  Klasicistní sochy, odpočívadla, bazénky s lekníny, pergola s vistárií a révou a v květináčích bláznivě kvetoucí bougainvillea.

Při zpáteční cestě přes pokladnu/informační centrum si můžete na památku zakoupit keramický vzorek toho, co v klášterní kuchyni vybudilo činnost vašich chuťových pohárků. Libo-li talířek višní, nakrájený citrón, šneky nebo avokádo s česnekem?

Kolem kláštera založeného koncem 10. století začala vznikat osada Svatého Ondřeje. Domy hned pod hradbami sice nemají románské prvky, ale zřejmě patří k nejstarším ve městě.

Na osadu Svatého Ondřeje navázalo město založené o tři sta let později Filipem Sličným.

Prohlédli jsme si gotické domy pod hradbami a vrátili se na parkoviště. Když jsme v časném odpoledni přijeli, parkoviště bylo prázdné a vykazovalo stopy právě proběhlého pravého provensálského trhu. Na asfaltu se válely zbytky salátu a dalšího chřástí, krabičky od cigaret, zmuchlané papíry, vajgly… prostě fuj.  Jako vysavač po něm jezdil čisticí vůz, kterému u nás říkáme „kropičák“. Zafungoval skvěle. Když jsme se o půl druhé hodiny později na parkoviště vrátili, bylo nejen čisté, ale dokonce i vonělo! 

Předposlední den, cesta k Rhôně zase přes Comtat, tentokrát už naposledy

Předposlední den jsme měli namířeno do departementu Gard na druhém břehu Rhôny. Ráno jsme naposledy vyjížděli na výlet známou okreskou k Aptu. Teď už se po ní budeme jen v sobotu vracet domů. Levandulová políčka za těch pět dní porozkvetla a mě chytala nostalgie. Cvakala jsem i z jedoucího auta jak pominutá.

Díky tomu se mi konečně podařilo vyfotit už od pohledu chladivý skalní dům v Beaumettes, kolem kterého jezdíme už několik let, ale když jsem o něm kdysi psala, musela jsem si fotku vypůjčit z Google Street View.

Naší první zastávkou byla la Roque sur Pernes, jíž dominuje hrad z 11. století. Ano, hádáte správně, v soukromém vlastnictví a nepřístupný.

Z každé vesničky na kopci se otevírají nádherná panoramata. Tady se můj pohled zasekl na typickém provensálském, i když nepochybně novodobě sádrokartonovém, domečku snů.

Další nesmazatelná vzpomínka na tuto ves bude patřit opravdové šlechtičně mezi čičinami, kterých jsme letos v Provence potkali pomálu. Byla důstojná, nepřístupná a nad věcí. Tedy nad námi, obtížně se lísajícími lysými tvory.

O rekonstrukci vsi se dnes prý stará místní vláda. Asi moc přísná není, protože na tahle nedělená okna bych jako majitel historického objektu v Čechách asi povolení nedostala. 

Od konce 19. století se vesnice, stejně jako další vsi ve Vaucluse, postupně vylidňovala, až v padesátých letech 20. století tu zbylo pouhých 30 obyvatel.

Jenomže pozor! Historická odbočka: po skončení tureckých válek na Balkáně v 18. století se někteří rolníci z Lotrinska přestěhovali do rumunského banátu Temešvár.

Asi se jim tam nedařilo tak, jak by si představovali, takže v polovině 20. století se potomci těchto emigrantů ochotně začali vracet. Ne přímo na místa svých lotrinských předků, ale do Roque v Provence, aby vylidňující se vesnici vrátili život.

Jejich zásluhou víska získává své původní kouzlo. 

Před překročením Rhôny jsme se zastavili ještě ve vsi Le Beaucet, přilepené na skále nad nížinou Comtat.

Ves ve 14. století chránil nejen hrad na nejvyšším bodě útesu (pochopitelně soukromý a nedobytý stejně, jako býval ve středověku), ale i hradba s dvěma branami.

Mezi branami a hradem leží vesnička obydlená hrnčíři, řezbáři a dalšími řemeslníky, věnujícími se tradičním provensálským dovednostem.

U nás by na takovém místě vyrostla leda kopřiva nebo bodlák, tady vyraší fíkovník. Ach, sladká Provence... :)