Nakupování nemám ráda a v podstatě nesnáším supermarkety a nákupní centra. Aspoň u nás doma. Carrefour ve Francii mě ale bavil, především jeho sýrový regál – délkou dvojnásobný oproti regálu s týmž zbožím v české Bille, cenami poloviční, šířkou nabídky nesrovnatelný.
Ještě víc mě bavily malé obchůdky s veteší ve vlaštovčích městečkách. Ochotně a ráda jsem vlezla do každého krámku a jako dítě jsem juchala nad vázami, lampami, svícny a dózami, které jako by z oka vypadly oprýskaným artefaktům po mé prababičce, babičce a pratetách, jež jsme na chalupě mívali, než nám je ukradli. Tyhle ale byly o dost mladší, dokonale zpracované a prodávaly se dvojnásobně dráž, než v českých tak zvaných antique a chalupářských bazarech.
Pokud ovšem jde o každodenní nákupy potravin, klidně bych se bez nich obešla a potěšilo by mě, kdyby se v mé chladničce potřebné suroviny samovolně zhmotňovaly. To je také jeden z důvodů, proč bych asi nikdy nemohla splynout s provensálským způsobem života. Francouzi prý totiž milují nakupování na trzích. K narozeninám jsem od KlaPi dostala provensálskou kuchařku, v níž se praví, že nejlepší potraviny pro vaření jsou čerstvé, nakoupené na trhu. Věřím tomu, ale já bych asi potřebovala hospodyni, která by na ten trh za rozbřesku skočila, místo mne se prodrala davy a domů přinesla košík lahodné svěží zeleniny a čerstvé slunečnice do vázy.
Případně by mohla nakoupit i uzeniny k večeři, i když ty francouzské ve mně budily respekt a netroufla jsem si je ochutnat, takže nevím, jestli stojí za ten nákupní stres.
Zato díky daru naší paní domácí Chantal jsem se naučila používat olivový olej. Ten v plechovkách vypadá dobře i na pouhý pohled.
Mrzí mě ovšem, že jsem neochutnala levandulový med, ani medíky z pylu jiných provensálských stromů, keřů, rostlin a bylin.
Koření bych nakupovala s chutí, kdybych rozuměla francouzským názvům a prodával se k nim srozumitelný návod k použití :-).
Také čerstvé bylinky bych ocenila. Ty sice používat umím, ale pro dvoučlennou domácnost s jednou osobou držící linii a jedním konzervativním seniorem konzumujícím porce pro vrabčáka mi ty květináče v českých supermarketech připadají nadměrné, takže o svěžích bylinách, byť v omezeném sortimentu, zatím jen sním.
Nejedlá kategorie zboží z provensálských trhů je mi trochu bližší. Sušenou levanduli mám všude, ale hnědé „mýdlo s jelenem“ jsem si ještě nekoupila, i když je údajně nejlepší.
Ale těchhle mejdlíček má spousty a vozím je domů kamarádkám jako suvenýry.
Na textilních doplňcích bych ujížděla, kdyby je měla kam dát. Tenhle stánek na lourmarinském nedělním řemeslnickém trhu bych klidně skoupila celý.
A ty ubrusy! Jeden podobný jsem si letos koupila. Na náš kuchyňský stůl smí ovšem jen o prázdninách, když doma nikdo není a tudíž ho nemá kdo zašpinit.
Ještě hezčí, než před obchůdkem, byly ubrusy v krámku. Paní prodavačka nám zakázala fotit, ale až po pořízení tohoto snímku. Tady by člověk dokázal utratit majlant!
A pak také úžasné svícny, lampy, vázy…
… a předměty, jejichž účel lze těžko slovy popsat. Lapače prachu, které jsou tím dražší, čím nesmyslnější. Ale krásné.
Za stejnou cenu může turista v zapadlé vesničce koupit oprýskané umyvadlo. Nebo krásně natřené křeslo, které se ovšem v letadle, autobusu či na střeše auta bez zahrádky převáží poněkud obtížně.
Snáze se transportují pixly s barvami z Roussillonu, ale člověk není výtvarník, a kdyby koupil všechny, které se mu líbí, měl by s jejich přepravou podobný problém, jako s křeslem.
Nechápu, kde se ve vápencovém kraji bere tolik keramických dílen. Jejich počet odhaduji podle množství obchůdků s keramikou, které jsou doslova všude.
Předloni jsme v Baux de Provence koupili pár kousků pro mou pastorkyni. Tedy pro dívku, která mi říkala „Maceška“ dávno předtím, než se tenhle termín objevil v televizním seriálu.
Obchody s keramikou lákají do svých neprozkoumaných, lákavých, tajemných a zbožím přeplněných útrob zejména v městečku Moustiers Sainte Marie.
Vkročíte-li, ocitnete se v pohádce. Budete se kochat starodávnými příborníky přeplněnými stejně starobyle vyhlížejícím nádobím.
Nádobí je všude, je ho tolik, že ani rozlehlý obchod nestačí. Proto je jím zaplněn i obrovský krb z 18. století.
Kdybyste na to měli místo a peníze (ale hlavně to místo, samozřejmě), koupili byste si všechny ty mísy, omáčníky, teriny, džbány, dózy, kořenky, cukřenky a co že to všechno vlastně prodávají.
Jenomže protože na to místo nemáte, skončíte v obchůdku se suvenýry dole u parkoviště, a to by v tom byl čert, abyste si aspoň jeden kousek (samozřejmě z těch pro turisty vyráběných levných šuntů) neodvezli domů.
Z té fialové sady mám na nočním stolku talířek na tření česneku, v němž našly útulek mé hodinky a denně používané šperky. Aspoň, když je ráno rozespalá vybírám z pelíšku, nekloužou tolik a neutíkají mi pod rukama. I když jsem talířek koupila v obchůdku na Mont Ventoux, osladí mi každé ráno start do šedého středoevropského dne vzpomínkou na hřejivé a prosluněné léto, které mají tam dole na jihu.
Žádné komentáře:
Okomentovat