Copak Kraus, ale jmelí - pardon, Halík!

Minule jsem se zmínila o tom, že mě v pořadu Jak to vidí rozzlobil pan Ivan Kraus. Uznávám, že jsem se rozčílila kvůli prkotině a možná i pan Kraus, když si přečetl přepis své promluvy, se sám lekl, co že to vypustil. Nic to ovšem nebylo proti tomu, jak jsem se v lednu při poslechu téhož pořadu vytočila nad promluvou pana Tomáše Halíka, profesora Karlovy univerzity a katolického kněze. Stalo se to 20. 1. a dodnes mě to jitří…

Co přesně mě tak sebralo? Citace:

„Ateismus, byť se u nás zdá být samozřejmým, dnes prožívá na Západě obrovskou krizi a brzy se stane, byť si to nepřipouští, docela okrajovým jevem. Totiž takový ten dominující ateismus s hedonistickou libertinistickou orientací začíná v jistém smyslu krachovat, on začíná především vymírat. Lidé, kteří vyznávají takovou tu ideologii užij si a moc nezakládat rodiny a hlavně se orientovat na to materiální bohatství a příjemno, prostě nemají děti.“

No já nevím – já jsem (samozřejmě především díky výchově) minimálně třetí ateistickou generací v naší nejužší rodině (ale ani o prababičce jsem neslyšela, že by zašla do kostela jindy, než v prosinci na Půlnoční). V širokém příbuzenstvu si neuvědomuji, že by někdo chodil do kostela, každopádně všechny svatby, které se za mého života v rodině odehrály, byly pouze civilní. V práci jsou kolem mě samí nevěřící a jediný, kdo tuhle řadu bezvěrců v mém okolí narušuje, je jistý řekněme „rodinný“ přítel, jenž tvrdí: „Já v NĚCO věřím.“ To NĚCO bohužel nedokáže verbálně specifikovat, takže můj materialistický mozek stále nechápe. No a pak máme na chalupě za sousedy členy Jednoty bratrské, ale o nich snad až jindy…

Takže zpátky k tomu, co mi tak zvedlo hladinu adrenalinu – nikdo, z mých výše zmíněných ateistických blízkých není promiskuitní, nikdo z nich se nehoní za majetkem a nikdo si nijak zvlášť neužívá života. Všichni žijeme tak, abychom vychovali ze svých dětí slušné lidi, abychom nikomu neublížili a nemuseli si nic vyčítat.

Snažíme se nikoho nepomlouvat, nebo alespoň o nikom nerozšiřujeme něco, co není stoprocentně ověřené.

Všichni se staráme o své rodiče, protože jakkoli s nimi nesouhlasíme a jakkoli je vzhledem ke generační propasti mezi námi nechápeme, jsou to lidé, kteří nám obětovali nejlepší léta svého života a proto si naši péči a starost zaslouží.

Nikdo z nás nikdy nekradl (kdo si má pamatovat, co má před kým včas schovat), natož aby někoho kromě králíků, drůbeže a vepříků ve chlívcích zabil.

Nelžeme, protože kdo si pak má ty kraviny, které někomu nabulíkoval a komu je nabulíkoval, pamatovat.

Nejsme žádostiví ani chamtiví, protože k čemu je honění se za penězi, když pak kvůli tomu shánění peněz člověk nemá ani čas si je užít. Nehoníme se za penězi i proto, že nepotřebujeme vily u nás ani na Bahamách, nemusíme nosit ohavné kabelky Vuitton a značkové hadříky jen proto, že je to „in“ – naopak když si oblíbím kousek oblečení, nechci ho po sezóně zahodit, protože už je „out“. Od mobilu chceme, aby telefonoval, aby nevážil kilo a aby mu vydržela baterka. Diamantové pouzdro, MP3, videohovory a vlastně i fotoaparát jsou jaksi zbytečné. Potřebujeme prostě jen tolik, kolik je třeba k tomu, abychom měli kde bydlet a co jíst.

Pokud jde o nás rozvedené, většinou nežádáme manžely či manželky bližního svého, protože všichni solidní chlapi a baby jsou stejně zadaní a nemá cenu zkoušet, jestli by nešlo je odlákat od jejich milujícího partnera a dětí, jelikož když teď zahnou nebo dokonce opustí svého stálého partnera, je pravděpodobné, že časem zahnou či opustí i dalšího budoucího potenciálního stálého partnera, tedy nás. A tudíž ani nesmilníme, protože tím pádem jaksi není s kým a proč, že?

Takže ve své podstatě žijeme všichni my ateisté podle nejdůležitějších bodů Desatera. Jen ta tři první jsou v našem ateistickém případě poněkud sporná. Na zachovávání dne odpočinku jaksi nezbývá čas, protože kdy bychom pak my, pracující lidé, opečovávali své zahrádky, opravovali drobná poškození v domácnostech a pěstovali své další koníčky?

A co první dvě přikázání, na jejichž pořadí se mimořádně snad všechny křesťanské církve shodují? Dovolím si ještě jednu citaci Tomáše Halíka z výše zmíněného pořadu: 

„No, ono každému člověku je něco svaté a Luther kdysi řekl, že pro člověka je Bohem to, co je pro něj to nejdůležitější. Tak pro někoho je svatá kariéra, pro někoho prachy, pro někoho sex, a tak dále. Takže každý nějakého toho svého boha nebo bůžka má. Taková ta vyprázdněnost materialistického ateismu skutečně je bezperspektivní.“ 

Pane Bože (omlouvám se, porušuji jedno z přikázání a beru jméno Boží nadarmo)! Copak si pan páter Halík nedokáže představit, že pro nás ateisty může být nejdůležitější to, aby naše rodina byla zdravá, v pořádku a spokojená, aby ji nic a nikdo neohrožoval? A že na druhém místě jsou širší příbuzní, kamarádi, známí, spolupracovníci, sousedé, jimž přejeme totéž? Je to špatné, když mým „bohem“ v tomto smyslu je naše rodina a vlastně slušnost a harmonie mezi lidmi? Jsem druh určený k vyhynutí, protože ve 21. století nevěřím (omlouvám se, karikuji, protože jsem materialista) na vlídného dědouška sedícího na obláčku, který všechno řídí a postrkuje bidlem? Vy jste snad zažili spravedlnost Boží?

Já tedy stoprocentně vím, že pokud jsem v nesnázích, nepomůže mi žádný Bůh, ať už má jakoukoli podobu, že jedinou pomocnou ruku najdu na konci své paže. A když já sama nic nezmůžu, protože nejsem lékař, pak mi pomáhej Bůh!

P.S.: Všechno dobré, co přeju světu, nepřeju zlodějům, kteří nám každoročně vykrádají chalupu, takže nejsem až tak dobrá.