Co by to bylo za advent, kdyby se příbytek neprovoněl vanilkou, hřebíčkem, skořicí a dalším kořením! To, že taky pečete, se dá kvůli sousedům kamuflovat třeba tím, že zakoupíte spoustu vonných svíček a aromatických náplní do všech těch elektrických udělátek, co se teď prodávají, a nastavíte jejich intenzitu a frekvenci na nejvyšší. Já to dělám každý rok. Ale abych navodila atmosféru a uspokojila rodinu, také trochu peču. Osvědčené recepty na cukroví se dědí z babičky na matku a z té zas na vnučku. Nebýt maminky, neměla bych, co dědit.
Má babička z tatínkovy strany byla prostá žena z lidu a ačkoli z rodné chudé venkovské chalupy odešla za štěstím do Prahy, moc si nepomohla. Vzala si malíře pokojů odněkud z Kralicka, který se do Prahy přistěhoval zřejmě s vidinou, že ve velkém městě se pokoje malují i v zimě a tudíž bude mít práci celý rok. Jejich naděje se sice nesplnily, ale stihli při tom doufání zplodit mého tatínka. Po osmi letech ovšem babička ovdověla a podle toho, že se už nevdala a že o dědečkovi nikdy nemluvila, soudím, že si opravdu moc nepomohla. Takže se na stará kolena zase vrátila do rodné chudé chalupy, aby tam každý rok v předvečer Štědrého dne pekla své prosté a levné vánoční cukroví.
Jako dítě jsem je milovala. Třiadvacátého prosince jsme přijeli na chalupu, kde babička stála celá zamoučená u kuchyňského stolu a na obrovském dřevěném válu vykrajovala z lesklého tmavého vonícího těsta obrovská kola, hvězdy, kytky a zvony. Tvary pekla v troubě zděného kachlového sporáku, v němž se topilo dřevem. Tím dřevem a kořením voněla celá kuchyně.
Babiččinu pečivu (na cukroví dnes máme jiná měřítka) se říkalo syrobáky, a to proto, že vlastně šlo o perníkové těsto, kde se místo medu používal řepný syrob, v chudém cukrovkářském kraji dostupnější než med. Čerstvě vytažené z trouby a dvacetkrát přehozené z levé ruky do pravé a naopak byly syrobáky tou nejbáječnější voňavou předvánoční pochoutkou. Ozdobou pečiva byl pouze jeho tvar – žádná poleva, žádné ořechy nebo mandle – vytažením z pece bylo hotové a schopné konzumace. První dva dny. Pak přestalo být poživatelné i v naší stále vlhké chalupě, jeho okusením si strávník koledoval o návštěvu stomatologa a tradiční várku ze dvou kil mouky babička s prastrýcem dojídali nadrobené do bílé kávy ještě dlouho po Vánocích.
Maminka nebyla Češka, tatínek si ji přivezl ze vzdálené oblasti, kde ji vychovali v úplně jiných tradicích. Nemohla si sem dovézt zděděné recepty na vánoční cukroví, protože Vánoce u nich tehdy byly už nějakých čtyřicet let zakázané, ale někteří rebelové je přesto konspiračně slavili o dva týdny později, než ostatní civilizovaný svět. Jednou z cest, jak se v českém prostředí asimilovat, bylo přijmout zvyk vánočního pečení. A tak maminka zřejmě od nějaké sousedky převzala recepty na pracny, jimž se u nás říkalo medvědí pracky, a linecké cukroví. Pekla z dvojitých dávek a tím pádem bohudíky babička snížila množství mouky spotřebované na syrobáky na polovinu, ale soustředila se na vynikající štrúdl a nenapodobitelně skvělé vánočky.
Kvantitativní i kvalitativní zlom ve vánočním pečení u nás nastal poté, co se maminka naučila slušně česky a nastoupila do zaměstnání. Pod vlivem svých kolegyň dospěla k přesvědčení, že správná hospodyně před Vánocemi nejen vycídí v podvečerním šeru celý byt a v mrazu vypulíruje okna, ale také napeče třináct druhů cukroví. A tak se u nás každý rok experimentovalo a zkoušely se recepty z Čech, Moravy i Slezska. Po letech tápání maminka dospěla k finální podobě – medvědí pracky jako z formiček nevydolovatelný a poněkud hůře stravitelný standard plný zlomků skořápek, linecké jako klasika, išelské jako oblíbený druh a další milované nepečené kokosové koule, vosí hnízda a naprosto dokonalé šuhajdy. Dalších sedm druhů byly každoroční experimenty typu „tohle báječné cukroví přinesla vloni Maruška a dala mi recept, tak to zkusíme.“ My vysypané makovice už víme, že napoprvé žádné cukroví neupečeme jako Maruška, zpravidla se nám nepovede ani druhý rok a třetí rok už ho nepeče ani Maruška, jež mezitím v receptáři kolegyň objevila mnohem lákavější druhy.
Nakonec bylo vždy cukroví tolik, že ho po Třech králích už nikdo nechtěl a do jara je dostával za odměnu pes, který si s každým kouskem zalezl do kouta, kde je chroupal jako kost a vrhal na nás vyčítavé pohledy, že zase tak moc snad nezlobil. Protože jsme ho měli rádi, zbylé kousky jsme po Velikonocích vyhodili.
Já nemám tolik času jako mívala maminka, ve svém věku se už nedám ovlivnit hromadně pečícími kolegyněmi a kromě toho mě nebaví vozit cukroví na Štědrý den na chalupu a po Silvestu zpátky. Takže jsem se ustálila na třech druzích. Linecké je klasika a nemůže chybět. Také je poměrně jednoduché – vykrájet, upéct, slepit šípkovou marmeládou, konec. Pracnější je išelské – kakaové pečivo s kapkou skořice, které se slepuje máslovým krémem s rumíkem a polévá čokoládou. To je u nás tak oblíbené, že mám vždy co dělat, abych uchránila pár kousků do Nového roku. Tradičně jsem pekla vanilkové rohlíčky, protože KlaPi je mívala ráda, ale vloni nám zůstaly jako poslední, a tak jsem je letos vynechala, zato jsem je nahradila experimentem.
To bylo tak – už od chvíle, kdy jsme se přistěhovali, bydlela v našem domě rodina s dvěma dětmi, klukem a holčičkou o tři roky starší než já. Rodiče i my dvě jsme se spřátelili. Kamarádčina maminka mi ve vzpomínkách utkvěla jako vysoká štíhlá i doma elegantní dáma, která mou maminku zasvěcovala do tajů české kultury a života a kromě toho, že mi připadala strašně krásná, pekla i úžasné vánoční cukroví. Především mi utkvěly fantastické droboučké černé bochánky vonící a chutnající po čokoládě s dolíčkem uprostřed naplněným zvláštně nazelenalou pikantní marmeládou.
V devětašedesátém sousedé emigrovali. S kamarádkou jsme si tak třikrát do roka vyměnily dopisy, ale naše zájmy se postupně vzdalovaly a korespondence slábla, až doskomírala na péefkách a svatebních oznámeních. Nějaký čas po sameťáku se však kamarádka s českým manželem vrátili a naše styky se obnovily. Tak také došlo k tomu, že když kamarádka uspořádala svým rodičům zlatou svatbu, pozvala i nás.
Po téměř čtyřiceti letech jsem byla oslavenkyni znovu představena. Oproti mým vzpomínkám řekvapivě droboučká paní se podivila, jak ta Makovička, kterou si pamatovala jako holčičku v dětských punčocháčích, za tu dobu vyrostla… Abych oživila následující rozpačité ticho, zavzpomínala jsem na výše zmíněné báječné důlkové cukroví.
Minulo pár měsíců a těsně před Vánocemi přišel od kamarádčiny maminky balíček – krabička od bonboniéry a v ní… Paní asi v emigraci cukroví moc nepekla, jelikož docela zapomněla dávný recept a poslala cosi úplně jiného. Světlé důlkové cukroví ze sádla, které jsme kdysi s maminkou také zkoušely, ale vůbec se neosvědčilo, protože sádlo v naší rodině nepatří mezi oblíbené pochutiny. Ukázalo se, že ani ptáčci na zahradě mu moc neholdují, protože lojové koule rozvěšené po větvích jim šmakovaly mnohem víc než sádlové cukroví v krmítku :).
Ale představte si, že se mi letos podařilo najít na netu recept na cukroví podobný tomu vytouženému. Jmenuje se to zamilovaná očka, je to hodně kakaové, trošku skořicové (v mém podání málo, protože jsem zjistila, že mám vyvanulou skořici) a malinko hřebíčkové a po naplnění limetkovým džemem chutná vážně skoro tak, jak si to pamatuji z dětství.
Cukroví mám napečené, možná o víkendu ještě přidám ta vosí hnízda. Ještě mě čekají vánočky, štrúdl a peciválky, ale protože je advent letos dlouhý, má to čas.
Tak pokud už nemáte napečeno, přeju krásné, voňavé a pohodové pečení.
Má babička z tatínkovy strany byla prostá žena z lidu a ačkoli z rodné chudé venkovské chalupy odešla za štěstím do Prahy, moc si nepomohla. Vzala si malíře pokojů odněkud z Kralicka, který se do Prahy přistěhoval zřejmě s vidinou, že ve velkém městě se pokoje malují i v zimě a tudíž bude mít práci celý rok. Jejich naděje se sice nesplnily, ale stihli při tom doufání zplodit mého tatínka. Po osmi letech ovšem babička ovdověla a podle toho, že se už nevdala a že o dědečkovi nikdy nemluvila, soudím, že si opravdu moc nepomohla. Takže se na stará kolena zase vrátila do rodné chudé chalupy, aby tam každý rok v předvečer Štědrého dne pekla své prosté a levné vánoční cukroví.
Jako dítě jsem je milovala. Třiadvacátého prosince jsme přijeli na chalupu, kde babička stála celá zamoučená u kuchyňského stolu a na obrovském dřevěném válu vykrajovala z lesklého tmavého vonícího těsta obrovská kola, hvězdy, kytky a zvony. Tvary pekla v troubě zděného kachlového sporáku, v němž se topilo dřevem. Tím dřevem a kořením voněla celá kuchyně.
Babiččinu pečivu (na cukroví dnes máme jiná měřítka) se říkalo syrobáky, a to proto, že vlastně šlo o perníkové těsto, kde se místo medu používal řepný syrob, v chudém cukrovkářském kraji dostupnější než med. Čerstvě vytažené z trouby a dvacetkrát přehozené z levé ruky do pravé a naopak byly syrobáky tou nejbáječnější voňavou předvánoční pochoutkou. Ozdobou pečiva byl pouze jeho tvar – žádná poleva, žádné ořechy nebo mandle – vytažením z pece bylo hotové a schopné konzumace. První dva dny. Pak přestalo být poživatelné i v naší stále vlhké chalupě, jeho okusením si strávník koledoval o návštěvu stomatologa a tradiční várku ze dvou kil mouky babička s prastrýcem dojídali nadrobené do bílé kávy ještě dlouho po Vánocích.
Maminka nebyla Češka, tatínek si ji přivezl ze vzdálené oblasti, kde ji vychovali v úplně jiných tradicích. Nemohla si sem dovézt zděděné recepty na vánoční cukroví, protože Vánoce u nich tehdy byly už nějakých čtyřicet let zakázané, ale někteří rebelové je přesto konspiračně slavili o dva týdny později, než ostatní civilizovaný svět. Jednou z cest, jak se v českém prostředí asimilovat, bylo přijmout zvyk vánočního pečení. A tak maminka zřejmě od nějaké sousedky převzala recepty na pracny, jimž se u nás říkalo medvědí pracky, a linecké cukroví. Pekla z dvojitých dávek a tím pádem bohudíky babička snížila množství mouky spotřebované na syrobáky na polovinu, ale soustředila se na vynikající štrúdl a nenapodobitelně skvělé vánočky.
Kvantitativní i kvalitativní zlom ve vánočním pečení u nás nastal poté, co se maminka naučila slušně česky a nastoupila do zaměstnání. Pod vlivem svých kolegyň dospěla k přesvědčení, že správná hospodyně před Vánocemi nejen vycídí v podvečerním šeru celý byt a v mrazu vypulíruje okna, ale také napeče třináct druhů cukroví. A tak se u nás každý rok experimentovalo a zkoušely se recepty z Čech, Moravy i Slezska. Po letech tápání maminka dospěla k finální podobě – medvědí pracky jako z formiček nevydolovatelný a poněkud hůře stravitelný standard plný zlomků skořápek, linecké jako klasika, išelské jako oblíbený druh a další milované nepečené kokosové koule, vosí hnízda a naprosto dokonalé šuhajdy. Dalších sedm druhů byly každoroční experimenty typu „tohle báječné cukroví přinesla vloni Maruška a dala mi recept, tak to zkusíme.“ My vysypané makovice už víme, že napoprvé žádné cukroví neupečeme jako Maruška, zpravidla se nám nepovede ani druhý rok a třetí rok už ho nepeče ani Maruška, jež mezitím v receptáři kolegyň objevila mnohem lákavější druhy.
Nakonec bylo vždy cukroví tolik, že ho po Třech králích už nikdo nechtěl a do jara je dostával za odměnu pes, který si s každým kouskem zalezl do kouta, kde je chroupal jako kost a vrhal na nás vyčítavé pohledy, že zase tak moc snad nezlobil. Protože jsme ho měli rádi, zbylé kousky jsme po Velikonocích vyhodili.
Já nemám tolik času jako mívala maminka, ve svém věku se už nedám ovlivnit hromadně pečícími kolegyněmi a kromě toho mě nebaví vozit cukroví na Štědrý den na chalupu a po Silvestu zpátky. Takže jsem se ustálila na třech druzích. Linecké je klasika a nemůže chybět. Také je poměrně jednoduché – vykrájet, upéct, slepit šípkovou marmeládou, konec. Pracnější je išelské – kakaové pečivo s kapkou skořice, které se slepuje máslovým krémem s rumíkem a polévá čokoládou. To je u nás tak oblíbené, že mám vždy co dělat, abych uchránila pár kousků do Nového roku. Tradičně jsem pekla vanilkové rohlíčky, protože KlaPi je mívala ráda, ale vloni nám zůstaly jako poslední, a tak jsem je letos vynechala, zato jsem je nahradila experimentem.
To bylo tak – už od chvíle, kdy jsme se přistěhovali, bydlela v našem domě rodina s dvěma dětmi, klukem a holčičkou o tři roky starší než já. Rodiče i my dvě jsme se spřátelili. Kamarádčina maminka mi ve vzpomínkách utkvěla jako vysoká štíhlá i doma elegantní dáma, která mou maminku zasvěcovala do tajů české kultury a života a kromě toho, že mi připadala strašně krásná, pekla i úžasné vánoční cukroví. Především mi utkvěly fantastické droboučké černé bochánky vonící a chutnající po čokoládě s dolíčkem uprostřed naplněným zvláštně nazelenalou pikantní marmeládou.
V devětašedesátém sousedé emigrovali. S kamarádkou jsme si tak třikrát do roka vyměnily dopisy, ale naše zájmy se postupně vzdalovaly a korespondence slábla, až doskomírala na péefkách a svatebních oznámeních. Nějaký čas po sameťáku se však kamarádka s českým manželem vrátili a naše styky se obnovily. Tak také došlo k tomu, že když kamarádka uspořádala svým rodičům zlatou svatbu, pozvala i nás.
Po téměř čtyřiceti letech jsem byla oslavenkyni znovu představena. Oproti mým vzpomínkám řekvapivě droboučká paní se podivila, jak ta Makovička, kterou si pamatovala jako holčičku v dětských punčocháčích, za tu dobu vyrostla… Abych oživila následující rozpačité ticho, zavzpomínala jsem na výše zmíněné báječné důlkové cukroví.
Minulo pár měsíců a těsně před Vánocemi přišel od kamarádčiny maminky balíček – krabička od bonboniéry a v ní… Paní asi v emigraci cukroví moc nepekla, jelikož docela zapomněla dávný recept a poslala cosi úplně jiného. Světlé důlkové cukroví ze sádla, které jsme kdysi s maminkou také zkoušely, ale vůbec se neosvědčilo, protože sádlo v naší rodině nepatří mezi oblíbené pochutiny. Ukázalo se, že ani ptáčci na zahradě mu moc neholdují, protože lojové koule rozvěšené po větvích jim šmakovaly mnohem víc než sádlové cukroví v krmítku :).
Ale představte si, že se mi letos podařilo najít na netu recept na cukroví podobný tomu vytouženému. Jmenuje se to zamilovaná očka, je to hodně kakaové, trošku skořicové (v mém podání málo, protože jsem zjistila, že mám vyvanulou skořici) a malinko hřebíčkové a po naplnění limetkovým džemem chutná vážně skoro tak, jak si to pamatuji z dětství.
Cukroví mám napečené, možná o víkendu ještě přidám ta vosí hnízda. Ještě mě čekají vánočky, štrúdl a peciválky, ale protože je advent letos dlouhý, má to čas.
Tak pokud už nemáte napečeno, přeju krásné, voňavé a pohodové pečení.
Žádné komentáře:
Okomentovat