Předvánoční dobu s idylickými přípravami na vrchol roku mám moc ráda. Každoročně koncem listopadu se začínám těšit do důchodu, ačkoli je tak neskutečně daleko a navíc, když si přečtu noviny, mi připadá, jako by se mi pořád víc vzdaloval. Ale až ta doba konečně nastane, a jestli se jí dožiju bez psychické či jiné zdravotní újmy, budu už od února shánět recepty na cukroví, vyrábět osobní vánoční dárky a vlastnoruční péefky pro přátele, vyšívat vánoční ubrusy a sáčky adventních kalendářů pro vnoučata. A pak budu čtyři týdny před Vánocemi zdobit, chvojit a vůněmi čepýřit vysněný útulný příbytek na chalupě, kterou nám KlaPi, až bude opravdu „rich“, zrekonstruuje :) (Puffin´s Blog Chalenge – Day 20) http://klapi-la-detaillante.blogspot.com/2010/12/puffins-blog-challenge-part-iv.html
Jo a mimochodem (PBC Day 17) – kdyby se někdo ptal, jaký obrázek bych chtěla mít vedle rodinných fotografií nad piánem v obýváku, tak mým oblíbeným malířem, tedy spíše ilustrátorem, byl Jan Černý. Když jsem kdysi dávno, ještě v minulém století dostala k Vánocům knížku pověstí Heleny Lysické Zrcadlo starých časů, okamžitě jsem se do jeho pitoreskních obrázků s karikovanými postavičkami zamilovala.
Jo a mimochodem (PBC Day 17) – kdyby se někdo ptal, jaký obrázek bych chtěla mít vedle rodinných fotografií nad piánem v obýváku, tak mým oblíbeným malířem, tedy spíše ilustrátorem, byl Jan Černý. Když jsem kdysi dávno, ještě v minulém století dostala k Vánocům knížku pověstí Heleny Lysické Zrcadlo starých časů, okamžitě jsem se do jeho pitoreskních obrázků s karikovanými postavičkami zamilovala.
Paní tchýně mi pak asi chtěla udělat radost a protože se díky své profesi znala se spoustou ilustrátorů, zřejmě se trošku pídila po Černého obrázcích. Ale zjistila, že na ně nestačí ani mé finanční možnosti, ani její filantropie.
Předvánoční doba mi ještě připomíná obrázky Josefa Lady. Mám moc ráda jeho jednoduché, ale zároveň elegantní a idylické perokresby zasněžených Hrusic s kostelíkem obkrouženým hřbitovem na vršku nad vesnicí.
Na Ladu teď vlastně vzpomínám denně. Zdá se mi neuvěřitelné, že na fotce z vánočních trhů na první adventní neděli není ani vločka, když už následující den v pondělí byla naše zemička pod sněhem a silničáři i mnozí řidiči tak byli přírodou brutálně probuzeni z příjemné baboletní letargie.
Je neuvěřitelné, že v Praze přes deset dní sněžilo a ze dvou týdnů jen jedno odpoledne byla teplota lehce nad nulou! My Pražáci jsme byli zvyklí, že když u nás napadl sníh a malebně lehce pocukroval malostranské střechy, všichni profesionální fotografové okamžitě vyrazili do terénu cvaknout aspoň pár fotek na prosincový list kalendáře přespříštího roku, než ta bílá krása bleskově zhnědne, zblátiví a rozplyne se…Vyškoleni loňskou zimou, kdy u nás ležel sníh snad tři měsíce, bychom už neměli být překvapeni. Jenomže pořád se divíme a nejsme s to přizpůsobit se. A tak si každý den při cestě od autobusu do kanceláře (a za tmy na cestě z kanclu na autobus o to hlasitěji) zpívám s Jarkem Nohavicou písničku o ladovské zimě.
Asi už jsem se zmínila, že mé pracoviště je v Bohnicích, které nazývám starostou zapomenutou čtvrtí či územím, kterému starosta dal dobrou noc. Alespoň v zimě. Že se neudržují komunikace ve vilové čtvrti, na to jsem si zvykla už za minulého režimu, kdy navíc starost o komunální chodníky ležela poněkud nelogicky na bedrech majitelů přilehlých nemovitostí (zřejmě něco jako milionářská daň). Co ale vůbec nechápu je to, že se dnes nikdo nestará ani o chodníky a vozovky v přilehlém sídlišti se skoro devatenácti tisíci obyvatel.
Pražské komunikace sice shrábnou a vysypou hlavní silniční tahy, ale zřejmě spoléhají na to, že do bočních cest se sůl sama nanese na pneumatikách projíždějících aut.
A pokud jde o chodníky na hlavní ulici – když už dva dny chumelí, všude leží třicet centimetrů sněhu a ten nejeví ochotu se sám od sebe nevypařit, konečně je třetí den projede maník s takovým tím legračním minisamochodem se spirálovým kartáčem, jaké si dnes kupují majitelé rodinných sídel uložených v hloubi pozemku, aby na pěšince k vrátkům neuklouzli na čerstvě napadaném lehkém sněhovém poprašku. Za maníkem rozvážně kráčí druhý s kbelíkem štěrku, který si nadšeně vyhazuje nad hlavu, takže se mu část nasype za límec, část do okolních závějí a pouze malý díl dopadne na vymetenou stezičku, již tím pádem pokryje v hustotě dva kamínky na půl čtverečního metru. Tuto činnost ovšem oba pracanti vykonávají zřejmě z úsporných důvodů pouze na jedné strany ulice, a to na té, která vede od pohřební služby kolem předlouhého plotu školního hřiště až ke služebně policie, a nikdo po ní nechodí, protože obchody jsou naproti. Ale v podstatě je jedno, jaká strana ulice se tímto způsobem „ošetří“, protože za ty předchozí dva dny už i po té méně frekventované straně prošlo pár dítek školou povinných a studentů gymnázia, sníh už stihli udupat, a tudíž je to směšné košťátko k ničemu a štěrk se jen propadne do hloubi šlápot.
A tak každé ráno, když od autobusové zastávky kloužu, vrávorám, potácím se a škobrtám po neudržovaném chodníku k Bille pro svačinu, nadávám jak špaček a lituji nejen sebe, ale i své souputníky mířící týmž směrem – o dost starší důchodce a mnohem mladší maminky, které v pětačtyřicetistupňovém náklonu před sebou kočárky s ratolestmi ne tlačí, ale rvou závějemi (před oteplením) nebo nejistě drkotají umrzlou hrbolatou zledovatělou plošinou (po krátkém oteplení).
Opatrná cesta z nákupu do kanceláře mi trvá třikrát déle než v mrazuprostém období, a tak mám spoustu času na přemýšlení. Díky tomu jsem došla k názoru, že zejména v zimě je přímo hmatatelné, jak si žije většina našich starostů (asi se vozí v autech a tudíž nepotřebují chodníky) a zákonodárců (nejspíš obývají rozsáhlé rezidence a pro své státotvorné vytížení nemají čas zametat přilehlé chodníky – proč by jinak schvalovali logický avšak životu občanů nebezpečný § 27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích?)
Je neuvěřitelné, že v Praze přes deset dní sněžilo a ze dvou týdnů jen jedno odpoledne byla teplota lehce nad nulou! My Pražáci jsme byli zvyklí, že když u nás napadl sníh a malebně lehce pocukroval malostranské střechy, všichni profesionální fotografové okamžitě vyrazili do terénu cvaknout aspoň pár fotek na prosincový list kalendáře přespříštího roku, než ta bílá krása bleskově zhnědne, zblátiví a rozplyne se…Vyškoleni loňskou zimou, kdy u nás ležel sníh snad tři měsíce, bychom už neměli být překvapeni. Jenomže pořád se divíme a nejsme s to přizpůsobit se. A tak si každý den při cestě od autobusu do kanceláře (a za tmy na cestě z kanclu na autobus o to hlasitěji) zpívám s Jarkem Nohavicou písničku o ladovské zimě.
Asi už jsem se zmínila, že mé pracoviště je v Bohnicích, které nazývám starostou zapomenutou čtvrtí či územím, kterému starosta dal dobrou noc. Alespoň v zimě. Že se neudržují komunikace ve vilové čtvrti, na to jsem si zvykla už za minulého režimu, kdy navíc starost o komunální chodníky ležela poněkud nelogicky na bedrech majitelů přilehlých nemovitostí (zřejmě něco jako milionářská daň). Co ale vůbec nechápu je to, že se dnes nikdo nestará ani o chodníky a vozovky v přilehlém sídlišti se skoro devatenácti tisíci obyvatel.
Pražské komunikace sice shrábnou a vysypou hlavní silniční tahy, ale zřejmě spoléhají na to, že do bočních cest se sůl sama nanese na pneumatikách projíždějících aut.
A pokud jde o chodníky na hlavní ulici – když už dva dny chumelí, všude leží třicet centimetrů sněhu a ten nejeví ochotu se sám od sebe nevypařit, konečně je třetí den projede maník s takovým tím legračním minisamochodem se spirálovým kartáčem, jaké si dnes kupují majitelé rodinných sídel uložených v hloubi pozemku, aby na pěšince k vrátkům neuklouzli na čerstvě napadaném lehkém sněhovém poprašku. Za maníkem rozvážně kráčí druhý s kbelíkem štěrku, který si nadšeně vyhazuje nad hlavu, takže se mu část nasype za límec, část do okolních závějí a pouze malý díl dopadne na vymetenou stezičku, již tím pádem pokryje v hustotě dva kamínky na půl čtverečního metru. Tuto činnost ovšem oba pracanti vykonávají zřejmě z úsporných důvodů pouze na jedné strany ulice, a to na té, která vede od pohřební služby kolem předlouhého plotu školního hřiště až ke služebně policie, a nikdo po ní nechodí, protože obchody jsou naproti. Ale v podstatě je jedno, jaká strana ulice se tímto způsobem „ošetří“, protože za ty předchozí dva dny už i po té méně frekventované straně prošlo pár dítek školou povinných a studentů gymnázia, sníh už stihli udupat, a tudíž je to směšné košťátko k ničemu a štěrk se jen propadne do hloubi šlápot.
A tak každé ráno, když od autobusové zastávky kloužu, vrávorám, potácím se a škobrtám po neudržovaném chodníku k Bille pro svačinu, nadávám jak špaček a lituji nejen sebe, ale i své souputníky mířící týmž směrem – o dost starší důchodce a mnohem mladší maminky, které v pětačtyřicetistupňovém náklonu před sebou kočárky s ratolestmi ne tlačí, ale rvou závějemi (před oteplením) nebo nejistě drkotají umrzlou hrbolatou zledovatělou plošinou (po krátkém oteplení).
Opatrná cesta z nákupu do kanceláře mi trvá třikrát déle než v mrazuprostém období, a tak mám spoustu času na přemýšlení. Díky tomu jsem došla k názoru, že zejména v zimě je přímo hmatatelné, jak si žije většina našich starostů (asi se vozí v autech a tudíž nepotřebují chodníky) a zákonodárců (nejspíš obývají rozsáhlé rezidence a pro své státotvorné vytížení nemají čas zametat přilehlé chodníky – proč by jinak schvalovali logický avšak životu občanů nebezpečný § 27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích?)
Ovšem z okna příjemně vytopené kanceláře ta bílá nádhera navozuje úžasnou adventní atmosféru. Když k tomu zavane po perníku vonící svíčka, tiše zazní z internetu stažené koledy a na lojový suk zavěšený na okenních mřížích usedne sýkorka, člověk se zklidní, zpokorní a rychle začne dohánět celoroční resty, aby si konečně mohl v klidu vybrat zbytek dovolené…
Ale kdo má pořád vytahovat ze závějí auta kolegů nebo sousedů, jejichž svědomí netíží myšlenky na hutnou ekologickou stopu, jež se za nimi slizne? A kdo má pořád prát ty od výfuků túrovaných motorů začerněné džíny?! Jako by s Vánocemi nebylo i tak starostí dost!
Ale kdo má pořád vytahovat ze závějí auta kolegů nebo sousedů, jejichž svědomí netíží myšlenky na hutnou ekologickou stopu, jež se za nimi slizne? A kdo má pořád prát ty od výfuků túrovaných motorů začerněné džíny?! Jako by s Vánocemi nebylo i tak starostí dost!
Žádné komentáře:
Okomentovat