Už je tu zase konec roku. Má maminka poslední dva měsíce v roce věštecky nesnášela, jako by tušila. Zemřela v listopadu před jedenácti lety. V té době poslední dva měsíce roku bývaly bez sněhu, smutné, mlžné, sychravé a lezavé, a slovo ADVENT teprve bojovalo o návrat do českého v podstatě ateistického slovníku.
Maminka, ač odchovankyně zcela odlišné kultury, se natolik asimilovala, že si pod vlivem svých kolegyň nedovedla představit, že by na Štědrý den neměla být v našem bytě nablýskaná okna, vyleštěné dveřní rámy, navoskované parkety (včetně těch, které po celý rok zakrývá koberec) a napečeno třináct druhů cukroví. Není tedy divu, že prosinec nepatřil mezi její oblíbená roční období a Advent chápala jinak, než já.
Mé pojetí vánočních příprav by se mamince ani trochu nelíbilo. Generální úklid bytu považuji za zbytečný. Nablýskaný mosazný hmoždíř na kuchyňské poličce a vycizelované pedály od piána stejně o Vánocích nikdo náležitě neocení, zejména proto, že co má paměť sahá, odjíždíme nejpozději třiadvacátého prosince na chalupu. Třináct druhů cukroví mi připadá jako nemístná zhýralost. Možná i proto, že šest maminčiných osvědčených druhů zmizelo do Tří králů a zbylou polovinu – zpravidla každoročně nepostradatelné experimenty z receptářů kolegyň – na Velikonoce už nechtěl ani jinak věčně hladový pes. Těch maminčiných šest oblíbených druhů jsem tedy zredukovala na méně pracnou polovinu a díky tomu mám co dělat, abych uchránila poslední kousky na silvestrovský stůl.
V minulých letech jsem si adventní čas moc neužila. Na podzim pořádáme v práci řadu školení, jež začínají v říjnu a končí začátkem prosince. Zpravidla na všechna jsem jezdila. V listopadu do toho hupl sběr dat pro tiskovou konferenci a uzávěrka časopisu, takže po posledním školení někdy na Mikuláše jsem byla zralá spíš na odpis, než na pečení cukroví.
Ovšem díky svému pracovnímu režimu jsem volni mohla už od půlky října škádlit rodinu tvrzením, že Vánoce už letos byly a tudíž se nic dalšího konat nebude.
V první říjnové dekádě jsme totiž s kolegou jeli na veletrh na Slovensko. Mimo nás tam moc návštěvníků nebylo, protože málokoho napadlo už na začátku října přezout pneumatiky. Chumelilo cestou na veletrh, ale bohužel i po dvou dnech cestou zpátky. Takže to, co bylo zatím velkou švandou frajerů ve čtyřkolce na zimních gumách, se rázem změnilo v malé drama organizátorů. Úsměv na rtech nám totiž zamrzl ve chvíli, kdy jsme ve čtvrtek večer dorazili do rožnovského hotelu, v němž se další den mělo odehrávat námi pořádané školení.
Hotel jsme sotva našli, ač leží na hlavní trase z České republiky na Slovensko. Půlka Rožnova ten den totiž tonula ve tmě. Nejen hotel, ale skoro celé Beskydy byly zahaleny temnotou, protože sníh napadal na stromy dosud obalené listím, stromy neunesly tu tíhu a kácely se zejména tam, kam neměly, tedy na silnice, železniční koleje a bohužel hlavně na elektrické vedení.
Nečekaně jsem ovšem zažila jeden z nejromantičtějších večerů loňského roku. K večeři při svíčkách servírovali studený řízek s bramborovým salátem. Jako odškodné, že neteče teplá voda a možná netrefíme ani do koupelny, jsme dostali digestiv – stopečku domácí valašské trnkovice. Nezůstalo u jedné (ačkoli slivovici normálně vážně nepiju!). Do pokoje v patře jsem dotápala po schodišti přízračně osvětleném čajovými svíčkami, zářícími na lichých schodech vlevo, na sudých vpravo. Každý hotelový pokoj byl pro ten večer vybaven sirkami a zásobou svíček, ale nikoli alternativně napájenou WiFi. Tedy žádný internet nebo e-mail, mobily kupodivu fungovaly, ale ten můj byl čirou náhodou vybitý… Šla jsem spát v deset, což se mi vážně už dlouho nestalo. A když jsem se ráno dorůžova vyspaná probudila, proud stále nešel a mobil byl pořád vybitý, strašně jsem zatoužila nikdy tenhle hotel neopustit…
Letos bylo všechno jinak. Své poslední školení jsem absolvovala v půli listopadu, do konce měsíce jsem dokončila časopis. Doprčic, co tedy budu dělat v prosinci? Rozhodla jsem se při tak velké změně postupovat pomalu a s rozvahou.
Advent nás v tomto roce překvapil svým brzkým příchodem. První sváteční neděli na nás chrstnul už v listopadu a já, protože se čirou náhodou kolem mě zrovna vyskytovali všichni mí milovaní, jsem se rozhodla, že po dlouhých letech s nimi konečně zase jednou zajdu na vánoční trh na Staromák. Žádné cukroví, žádné smýčení! Nasát atmosféru, to je to, co potřebuji jako náboj pro první adventní týden!
Ačkoli jsem asi nejvíc času strávila v mém oblíbeném koutku v paláci knih na Václaváku, to odpoledne mě opravdu nabilo energií. Po návratu domů jsem stihla vyrobit adventní „věnec“ a při první zapálení svíčce jsme zkoukli čerstvě zakoupené České nebe. Advent, pohoda, rodina pospolu. Kupodivu nikdo ani nenadával, že má hlad :)
Maminka, ač odchovankyně zcela odlišné kultury, se natolik asimilovala, že si pod vlivem svých kolegyň nedovedla představit, že by na Štědrý den neměla být v našem bytě nablýskaná okna, vyleštěné dveřní rámy, navoskované parkety (včetně těch, které po celý rok zakrývá koberec) a napečeno třináct druhů cukroví. Není tedy divu, že prosinec nepatřil mezi její oblíbená roční období a Advent chápala jinak, než já.
Mé pojetí vánočních příprav by se mamince ani trochu nelíbilo. Generální úklid bytu považuji za zbytečný. Nablýskaný mosazný hmoždíř na kuchyňské poličce a vycizelované pedály od piána stejně o Vánocích nikdo náležitě neocení, zejména proto, že co má paměť sahá, odjíždíme nejpozději třiadvacátého prosince na chalupu. Třináct druhů cukroví mi připadá jako nemístná zhýralost. Možná i proto, že šest maminčiných osvědčených druhů zmizelo do Tří králů a zbylou polovinu – zpravidla každoročně nepostradatelné experimenty z receptářů kolegyň – na Velikonoce už nechtěl ani jinak věčně hladový pes. Těch maminčiných šest oblíbených druhů jsem tedy zredukovala na méně pracnou polovinu a díky tomu mám co dělat, abych uchránila poslední kousky na silvestrovský stůl.
V minulých letech jsem si adventní čas moc neužila. Na podzim pořádáme v práci řadu školení, jež začínají v říjnu a končí začátkem prosince. Zpravidla na všechna jsem jezdila. V listopadu do toho hupl sběr dat pro tiskovou konferenci a uzávěrka časopisu, takže po posledním školení někdy na Mikuláše jsem byla zralá spíš na odpis, než na pečení cukroví.
Ovšem díky svému pracovnímu režimu jsem volni mohla už od půlky října škádlit rodinu tvrzením, že Vánoce už letos byly a tudíž se nic dalšího konat nebude.
V první říjnové dekádě jsme totiž s kolegou jeli na veletrh na Slovensko. Mimo nás tam moc návštěvníků nebylo, protože málokoho napadlo už na začátku října přezout pneumatiky. Chumelilo cestou na veletrh, ale bohužel i po dvou dnech cestou zpátky. Takže to, co bylo zatím velkou švandou frajerů ve čtyřkolce na zimních gumách, se rázem změnilo v malé drama organizátorů. Úsměv na rtech nám totiž zamrzl ve chvíli, kdy jsme ve čtvrtek večer dorazili do rožnovského hotelu, v němž se další den mělo odehrávat námi pořádané školení.
Hotel jsme sotva našli, ač leží na hlavní trase z České republiky na Slovensko. Půlka Rožnova ten den totiž tonula ve tmě. Nejen hotel, ale skoro celé Beskydy byly zahaleny temnotou, protože sníh napadal na stromy dosud obalené listím, stromy neunesly tu tíhu a kácely se zejména tam, kam neměly, tedy na silnice, železniční koleje a bohužel hlavně na elektrické vedení.
Nečekaně jsem ovšem zažila jeden z nejromantičtějších večerů loňského roku. K večeři při svíčkách servírovali studený řízek s bramborovým salátem. Jako odškodné, že neteče teplá voda a možná netrefíme ani do koupelny, jsme dostali digestiv – stopečku domácí valašské trnkovice. Nezůstalo u jedné (ačkoli slivovici normálně vážně nepiju!). Do pokoje v patře jsem dotápala po schodišti přízračně osvětleném čajovými svíčkami, zářícími na lichých schodech vlevo, na sudých vpravo. Každý hotelový pokoj byl pro ten večer vybaven sirkami a zásobou svíček, ale nikoli alternativně napájenou WiFi. Tedy žádný internet nebo e-mail, mobily kupodivu fungovaly, ale ten můj byl čirou náhodou vybitý… Šla jsem spát v deset, což se mi vážně už dlouho nestalo. A když jsem se ráno dorůžova vyspaná probudila, proud stále nešel a mobil byl pořád vybitý, strašně jsem zatoužila nikdy tenhle hotel neopustit…
Letos bylo všechno jinak. Své poslední školení jsem absolvovala v půli listopadu, do konce měsíce jsem dokončila časopis. Doprčic, co tedy budu dělat v prosinci? Rozhodla jsem se při tak velké změně postupovat pomalu a s rozvahou.
Advent nás v tomto roce překvapil svým brzkým příchodem. První sváteční neděli na nás chrstnul už v listopadu a já, protože se čirou náhodou kolem mě zrovna vyskytovali všichni mí milovaní, jsem se rozhodla, že po dlouhých letech s nimi konečně zase jednou zajdu na vánoční trh na Staromák. Žádné cukroví, žádné smýčení! Nasát atmosféru, to je to, co potřebuji jako náboj pro první adventní týden!
Ačkoli jsem asi nejvíc času strávila v mém oblíbeném koutku v paláci knih na Václaváku, to odpoledne mě opravdu nabilo energií. Po návratu domů jsem stihla vyrobit adventní „věnec“ a při první zapálení svíčce jsme zkoukli čerstvě zakoupené České nebe. Advent, pohoda, rodina pospolu. Kupodivu nikdo ani nenadával, že má hlad :)
Žádné komentáře:
Okomentovat