Letní, nebo zimní?

Celé mé mládí byl svět v pořádku. Když slunce stálo na obloze nejvýš, bylo poledne. Po dvanácti hodinách byla půlnoc. Podle slunce a s pomocí ručičkových hodinek se, když jste zabloudili v lese, dalo odvodit, kde je sever a kde je jih.

Zlomili to vládnoucí soudruzi až v roce, kdy jsem maturovala. Sice nám v lednu nadělili třítýdenní uhelné prázdniny, ale vzhledem k energetické krizi v tehdejší ČSSR zavedli od prvního dubna letní čas.

Posledního března se ženil můj nynější partner a pozval mě na svatbu (chtěl mě i za svědkyni, ale u nevěsty to neprošlo). Dodnes si z toho utahuje, že mu komunisti ukradli hodinu ze svatební noci, a ještě k tomu, když se 1. dubna ráno probudil, nevěděl, jestli jeho první den v chomoutu není apríl.

Sedmnáct let bylo přirozenému "zimnímu" a umělému "letnímu" času spravedlivě přiděleno po šesti měsících. Až někdy v polovině 90. let nám (teď už kapitalističtí) vládci natáhli ten umělý a s astronomickým pořádkem nesouvisející letní čas na úkor přirozeného času v poměru 7:5. Nebyla to úplně jejich zvůle, bylo to sladění se stejně nesmyslným nastavením času v okolních státech.

Vždycky na konci března a na konci října probíhají ve společnosti, v médiích a na socsítích debaty, zda jeden z časů zrušit, ale pořád se neví, který by to měl být. Jedni, včetně mě, jsou pro zachování přirozeného standardního pásmového „zimního“ času (UTC+1:00), který je vlastně časem odvozeným od zemské rotace. Druzí si chtějí v létě užívat delší dobu světlo.

Já bych se na to motto: „Poručíme větru, dešti,“ už vykašlala. Země se zaplaťpámbu zatím točí tak, jak má. Pět měsíců chodí kancelářské myši domů z práce za tmy, ale zase děti nechodí celých těch pět měsíců do školy za tmy.

Zkusme se těm přirozeným dějům přizpůsobit, nechtějme řídit celou galaxii. Změňme třeba pracovní dobu ve firmách. To je náš boj, který není PROTI přírodě.

Barbucha

Čtenáři mého blogu vědí, že jsem milovník koček a kočičí nalezence jsem na chalupě často zachraňovala. https://makovice.blogspot.com/2015/08/zase-kocka-no-rekneme-miniatura-kocky.html

Naše předchozí černobílá kočka byla z magistrátního útulku ve Štěrboholech. Protože z útulku přišla strašně špinavá, říkali jsem jí Šmudla. Tehdy si mě tam vybrala on sama. Chtěla jsem černou kočku (toužila jsem po černé kočce od dětství), ale neměli. Tak mi paní nesla ukázat černobílou. Když byla ode mě asi dva metry, kočka se od ní odrazila a skočila mi do náruče. A bylo jasno.

Žila s námi bez jednoho měsíce deset let. Mezitím jsem přišla o práci, rok byla nezaměstnaná, což vlastně nevadilo, protože můj táta se začal sypat. Brutálně ho napadl alzheimer, vyžadoval čtyřiadvacetihodinovou péči a nebylo možné ho nechat bez dozoru. Po pěti měsících zemřel. Dcera mi pak dohodila novou práci, ve které jsem to doklepala až do důchodu. Toho si ale moje kočka moc neužila. Na podzim jsem šla do důchodu, v únoru zemřela i ona.

Drahý pořád naléhal, kdy si pořídím novou kočku, ale zároveň začal plánovat, že když nemám kočku, která nemůže zůstat doma samotná, můžeme jet na poslední dovolenou v Provence. Absolvovali jsme dovolenou a začala jsem prohledávat útulky a hledat černou kočku.  

Podle útulku je moje současná kočka Vietnamka. Prý se narodila v září 2021 v písnické tržnici SAPA.

Asi o jedenáct měsíců později, tedy v srpnu 2022, tam porodila koťata. V zimě se zřejmě nějaké vietnamské obchodnici kočičí rodinky zželelo a přenesla kočku i s koťaty z tržnice na klidnější místo v předzahrádce rodinného domku někde na Praze 4. Čímž její péče skončila.

Naštěstí se v sousedství našla paní, která je chodila krmit a mazlit se s nimi, zvykat je na přátelský kontakt s lidmi.

Ne všichni sousedi byli bohužel stejně vstřícní. Místní pejskaři neměli vždy své miláčky na vodítku a nekrotili jejich vrozenou averzi vůči kočkám. Takže ta česká domorodka raději vyhledala útulek Catky, do kterého kočičí mámu s dvěma přeživšími koťaty převezla.

Podle očkovacího průkazu se moje kočka narodila v září 2021 a jmenuje se Hang, což prý vietnamsky znamená „máma“ (mně ale překladač napsal, že je to jeskyně – celkem výstižné, pořád se někde schovává). Kastrovaná a odčervená byla v březnu 2023. Předpokládám, že je to čas, kdy se s koťaty dostala do útulku.

Tehdy útulek nabízel k adopci i dvě černá koťata s historií spojenou s tržnicí SAPA. Černého kocourka Dunga, což snad vietnamsky znamená udatný, a černou kočičku Hoa, což prý znamená květ.

Koťata udali brzy, koťata jdou na odbyt. Máma jim zbyla.

Kočka-máma byla zhruba na přelomu dubna a května přesunuta do přechodné péče náhradní pěstounky, v Česku žijící učitelky angličtiny a burlesky z Nového Zélandu. Takže se z Hang stala Lady. U Dolly bydlela kočička asi čtyři měsíce. 16. září jsem si ji přijela vyzvednout já. Po různých pokusech se jmény Lady, Dolly, Burleska, zvítězilo jméno Barbucha, které ji dokonale vystihuje.

Debata se zetěm:

-   Proč jsi pořád v Praze a neodstěhovala ses natrvalo na chalupu?

-   Protože mám kočku a bez ní se odstěhovat nemůžu, nemůžu ji tady nechat samotnou.

-   Proč máš kočku?

-   Já bych si ji pořídila až po přestěhování na vejminek, ale Drahý pořád otravoval, kdy už si pořídím další kočku.

-   Tak proč ji nevrátíš do útulku?

-   Protože to se nedělá. Četl jsi Malýho prince Antoina de Saint-Exupéryho? „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži.“

Vždycky jsem plánovala, že důchod strávíme s Drahým na chalupě na samotě. Mezitím po tátovi zděděnou vetchou, děravou, vlhkou a plesnivou chalupu bez vodovodu a s kadibudkou na dvoře nahradili naši mladí domkem se všemi moderními technologiemi, tekoucí vodou a automatickým vytápěním. Místo chalupy tam teď stojí vejminek.

Proč tedy pořád otálím s odstěhováním do toho klidu a komfortu?

•  Když jsme Barbuchu přivezli domů, dva měsíce se schovávala za kuchyňskou linkou. První měsíc jsem každý den prala lůžkoviny, protože se mi do nich chodila vyprázdnit. Až po měsíci vzala na milost kočičí záchůdek, který jsem prvních pár dnů vyměňovala za stále větší.
•    Po dalším měsíci vylezla z ilegality, ale nenechala na sebe sáhnout. Chodila si mě obhlídnout, ale jakmile jsem se pohnula, zdrhla do zákopů. Což někdy dělá i dnes.
•    Za těch skoro jedenáct měsíců si na mě zvykla. Když sedím na kuchyňské lavici, lehne si vedle mě, chodí si pro pohlazení a spokojeně vrní. Ale nesmím se postavit, to okamžitě prchá.
•    Jsme tichá domácnost – ona a já. Skoro nemluvím, pokud si s ní povídám, jen tak broukám. Jakmile s někým nahlas telefonuju, uteče. Televizi mám puštěnou na takový to šeptání, mám ji jen jako zvukovou kulisu, aby tu nebylo takové ticho rušené jen tikáním hodin.
•   Jakmile na víkend přijede Drahý, volume na televizi i v domácnosti jako takové vytočí na trojnásobek, takže kočka se schovává v zasunutých koutech, o kterých ani nevím, že je doma mám. Vyleze, až když Drahý dřímá v obýváku, jde spát do ložnice, nebo úplně nejlíp (z pohledu kočky, samozřejmě), když za ním konečně definitivně zaklapnou vchodové dveře.
•    No a teď si představte, že jste ta plachá kočka, která v prvním roce, roce a půl svého života, nezažila nic hezkého. A najednou vás zase přestěhují do úplně neznámého prostředí.
•    Snad jí bude útěchou, že tam s ní budu zase já, kterou už dobře zná.

Padlo definitivní rozhodnutí, tento pátek nebo sobotu se i s kočkou přestěhuju na vejminek.  Vzhledem k autistickým rysům Barbuchy s ní budu muset přestěhovat i její záchůdek, automatické krmítko, fontánku, deku a pléd, na nichž lehává, a její hračky, aby se mezi známými a jejím pachem načichlými věcmi cítila jistěji.

Drahý vzal brigádu v Německu, tak v neděli odjede a vrátí se zase až v pátek. V pátek ovšem přijede na jednu noc i tříletý vnouček, kterému říkám Drak, protože… prostě tříletý kluk, no.

Note to me: musím na chalupu přivézt ještě jedno povlečení…

Loučení s levandulovým krajem

Letos jsme nezažili moc levandulových polí, bydleli jsme spíš v kraji vinařském. Takže rozloučit se s Provence jsem chtěla v levandulovém kraji na hranicích Vaucluse a Alpes-de-Haute-Provence.

Projeli jsme rušným Aptem, centrem zdejšího arrondisementu, na jehož hřbitově je pohřben český malíř Otokar Kubín, jenž v tomto kraji žil a vlastnil tu dokonce dvě nemovitosti - renesanční dům v Simiane-la-Rotonde a hrad v Caseneuve (https://makovice.blogspot.com/2013/12/kolem-dokola-aptu.html), kolem kterého jsme projeli a u něhož jsem se zanořila do levandulovho políčka.

Další naší zastávkou bylo Viens  (https://makovice.blogspot.com/2013/11/cizinci-nedotcena-provence.html), do nějž jsem se zamilovala před deseti lety tak, že jsem na katastru obce následující rok sehnala ubytování. Hrad z 12.-13. století se Saracénskou věží, městská brána se zvonicí, snad jen románský kostel Saint Hilaire z 12. století jsem tentokrát vynechala, protože je na opačné straně než parkoviště, a navíc jsem městečko navštívila sama se stávkujícím řidičem ponechaným na parkovišti.

Vesnice se na přelomu antiky a středověku jmenovala latinsky Vegnis a v listinách se poprvé zmiňuje v roce 1005, od roku 1225 však už nese své současné jméno.

Ve městě jsou podle internetu pozoruhodné renesanční domy Moniera d'Arnaud a Moniera de La Quarré a dům Pontevès, dnes radnice. Všechna parkoviště byla plná, pokusili jsme se tedy zaparkovat před ní, ale velmi decentně nás odtud vykázal místní hlídač, že večer tam prý bude nějaká šou a potřebují mít prázdný prostor. Dům jsem stihla vyfotit jen rychle a od boku a kromě prokazatelného stáří na něm neshledávám nic moc oku lahodícího.

Tohle je, ač to tak moc nevypadá, hradní nádvoří.

V domě hned před hradní branou se odehrávala svatba, proto na hradním nádvoří parkovala spousta aut. Podle monogramu na bráně jsem dům identifikovala jako dům Moniera d'Arnaud, ale kvůli svatbě nebylo možné vyfotit víc.

Goticko-renesančních domů je ve vsi víc. Na tomhle náměstíčku, které vlastně není náměstíčkem, ale podle map se jmeuje Rue de la Place, jsou pozoruhodné nejméně tři domy, přechod přes uličku se sdruženým okénkem a gotická branka.

Třetí dům je tenhle. Probíhají v něm rekonstrukční práce. Před 10 lety jsem fotila otevřeným oknem za obloukem ve vedlejší uličce i interiér. Tehdy se dům asi pronajímal, byla tam ložnice. Kdo ví, co v něm bude teď.

Cestou na poslední místo, které jsme měli v Provence navštívit, jsme projížděli mezi spoustou známých míst a levandulových polí. Nejvíc jich kvetlo u další vesnice, která mě minule okouzlila, a to Vachères (https://makovice.blogspot.com/2014/09/louceni-s-levanduli.html). Řidič zase zůstal v autě, že prý musí šetřit síly na zítřejší dlouhou cestu, a vypustil mě do uliček samotnou. Ačkoli jsem tu už jednou byla, nějak jsem se u kostela v nové části vsi ztratila a vypravila se jinudy než minule. A tak jsem se ocitla mimo starou ves, za hradbami, odkud byl krásný výhled na údolí na severu pokryté levandulovými poli.

Mimochodem, víte, jak rozeznat levandulová pole od šalvějových? Šalvějová jsou spíš růžová než fialová.

Škoda, že na bělostném pohoří Lure nebylo předevčírem taky tak krásně jasno.

Ves Vachères vznikla někdy v 10.-11. století, ale místo bylo osídleno už v galských dobách, o čemž svědčí keltská socha válečníka uložená v Calvetově muzeu v Avignonu. První písemná zpráva ale pochází až z roku 1201, kdy se ves zmiňuje jako Vaqueriae. Jméno zřejmě pochází z okcitánštiny, kde vachièro znamená kravín.

Do starého města jsem tentokrát neprošla hlavní městskou branou, ale malou brankou v hradbách.

Uvnitř hradeb jsou domy ze 13. až 14. století. Ze 13. století je také kostelík Svatého Kryštofa, který se před devíti lety opravoval a byl skrytý za lešením. Tentokrát tam začínala nějaká kulturní akce a jakýsi pán mě srdečně zval dovnitř. Ale jelikož jsem neměla pozvánku, fotila jsem jen zvenčí.

Je až neuvěřitelné, kolik drobných kamenných středověkých detailů se vejde do tak maličké vesničky.

A poslední cesta na základnu kolem známých levandulových měst Banon, Simiane-la-Rotonde a Sault a přes kopec po D1 do Villes-sur-Auzon. Balit, uklidit, zkusit se vyspat a na nic nezapomenout.

Sbohem, má drahá Provence. Asi už naposledy.

Den šestý - sobota navíc

Ve skutečnosti jsme měli v sobotu jet domů. Ale vzhledem ke vstřícnosti majitelů, kteří nám při prvním setkání nabídli, že když jsme přijeli o den později, můžeme také o den později odjet, a vzhledem k tomu, že Drahý měl následující týden ještě dovolenou, takže nemusel spěchat do práce, a já jako zánovní důchodkyně nemám kam spěchat, rádi jsme nabídku přijali. A to bylo dobře. Kvůli dešti jsem musela z předem připraveného itineráře škrtnout celý páteční výlet kolem dolního toku řeky Durance, ale poslední nostalgický a rozlučkový den bych redukovala nerada. Jen jsem do něj vsunula včera kvůli dešti vynechanou vesnici, která byla při cestě.

Saumane-de-Vaucluse byl (jako skoro všechny místní vesnice) osídlený v pravěku i době keltské. Na vršku vsi stojí hrad z 12. století, který patřil tři století rodu de Sade. Proslulý zhýralý markýz, plným jménem Donatien Alphonse François de Sade, tu u strýce v dětství strávil pět let.

V 11. století byla vesnice obehnaná mohutnými hradbami, což bylo po staletích útoků Germánů a saracénů pochopitelné.

Pod hradem stojí románská kaple svatého Trofima z 12. století. Vesnička se choulí kolem těchto dvou nejvýznamnějších budov.

Saumane leží na kopci, jak to tu bývá, a jsou z ní krásné výhledy na skoro všechny světové strany.

Je tu i několik lavoirů a kašen, v nichž to žije. Z jedné dokonce místní udělali obdobu české knihobudky.

Miluju tyhle vesničky, kde jediný živý tvor, kterého přes den potkáte, je kočka.

Přes údolí na severním svahu Luberonu leží vesnice Oppède-le-Vieux. Už jsme tu byli před dvanácti lety (https://makovice.blogspot.com/2011/09/na-navsteve-u-sipkove-ruzenky.html), ale Drahý s KlaPi tehdy zůstali dole pod hradbami v kavárně a do kopce mě vypustili samotnou. Byla jsem ve stresu, že zdržuju, tak jsem tehdy vyšplhala jen asi do poloviny staré vsi. Hloupá, bylo jim tam beze mě dobře.

Kopci dominuje hrad.

Hned pod ním je románská kaple Notre Dame d´Alydon z 10. nebo 11. století. Takže soudím, že i hrad postavili zhruba v téhle době. Kostel je zrekonstruovaný, teď se pracuje na opravě hradu.

Pod hradem vznikla vesnice, ale síť vesnických uliček má prý původ už v období po pádu Říše římské. V době největšího rozkvětu ve 14. století měla ves 900 obyvatel. Jsou tu sklepy vytesané do skály, zbytky domů a krámků, dlážděné cesty. Před 12 lety ještě bylo možné vstoupit jedním vchodem do síně se zbytkem schodiště vytesaného do skály, teď jsou ale všechny vchody do zřícených domů zabarikádované kamennými kvádry.

Pořád nejkrásnější mi připadal gotický dům, u kterého jsem tehdy cestu do kopce skončila a který jsem při své první návštěvě nazvala zámek Šípkové Růženky. Ulička pod ním je tak úzká, že se mi nepovedlo vyfotit celý dům. Minule ano, nevím, jak se mi to tehdy podařilo. Ještě k tomu se mi tam motal nějaký turista. V Oppède byla tentokrát vůbec spousta turistů, hlavně Poláků. Asi nějaký autobusový zájezd. Minule jsem tu byla skoro sama.

V 16. století začali bohatší vesničané/měšťané stavět domy v pohodlnějším místě, dole hned za hradbami.

Dlážděná cesta vpravo na téhle fotce byla minule zavřená. Z paláce nahoře vznikl za ta léta hotel s bazénem za zdí vpravo nahoře.

Tenhle dům s věží přilepený k hradbám jsem si minule vyhlédla za své letní sídlo.

17. a 18. století bylo dobou bezpečí, obyvatelé se přestěhovali před hradby, starý Oppède začal pustnout a někteří majitelé nových domů v údolí na starých domech na kopci strhli střechy, aby nemuseli platit domovní daň.

Život starému Oppède vrátila partička asi čtyřiceti architektů, studentů, hudebníků, malířů, sochařů a jejich rodin, která sem za 2. světové války prchla z Paříže před Němci. Byla mezi nimi i manželka Antoina de Saint-Exupéryho Consuelo, která o příběhu skupiny napsala knihu Oppède, jež vyšla v roce 1947 v USA.

Dnes stará ves ožívá díky turistickému ruchu a nadaci, která ji rekonstruuje.

Z toho, kolik prostoru jsem Oppède věnovala, je vidět, že je to jedna z mých srdcovek. Na poslední den jsem totiž naplánovala vesnici vsunutou z původního programu předchozího dne a tři srdcovky, protože jsme potřebovali šetřit síly před dlouhou cestou domů a protože je to #MyLastProvence...