Já a kočky, díl 2.

Doma bylo najednou pusto a prázdno. Já jsem chodila do práce, dcera do školy, táta, důchodce, trávil většinu času doma sám a bylo mu smutno.

Inu zeptala jsem se ho, jestli by nechtěl aspoň kočku jako parťáka. Chtěl. Přes internet jsem sehnala kotě. Majitelé byli tak šťastní, že ho udali, že mi ho dovezli až domů. Do naší rodiny přibyla Čičolína. 

Byla skvělá. Když jsem přišla unavená z práce domů, najedla se a na hodinku se natáhla na gauč v obýváku, Číča si lehla ke mně, položila si hlavu do mé dlaně nebo obtočila packy kolem mé ruky, odpočívala se mnou a dobíjela mi vrněním baterky.

Byla s námi třináct let. Pak jsem jí objevila bulku za uchem. Veterinářka jí z té bulky takovou tlustou jehlou odebrala vzorek na rozbor. Číču ten odběr a vyšetření vystresovaly tak, že si v noci lehla pod konferenční stolek v obýváku, těžce vzdychla, tedy spíš hekla, a umřela. Bylo to 10. března 2013 a pohřbili jsme ji na chalupě pod jabloní.

Jak jsme byli zvyklí mít doma kočku, asi týden po smrti Čičolíny jsme s dcerou a jejím tehdejším přítelem zajeli do útulku v Měcholupech. Chtěla jsem černou kočku. Neměli. Paní nás provedla dvěma velikými místnostmi, kde byly kočky k adopci (ve třetí byly divoženky, k osvojení naprosto nevhodné). Paní nás nechala rozhlédnout a pak prohlásila, že jediný, co je trochu do černa, je tahle kočka. Odešla k jedné zastrčené kukani, vytáhla z ní černobílou tuxedo kočku a nesla mi ji ukázat. Když byla asi dva tři metry ode mě, kočka se od ní odrazila a skočila mi do náruče. A bylo jasno.

Pojmenovali jsme ji Šmudla, protože byla strašně špinavá. Měla zakroucené fousky na tvářích i na obočí, vypadalo to, že si čuchla k nějakému ohni nebo k něčemu hodně horkému. Nejdřív se schovávala, ale po měsíci si u nás zvykla, začala se pořádně čistit a už to nebyla šmudla. Ale jméno jí zůstalo.

Večer, když jsem šla spát, ke mně zalezla pod deku a na chvíli se přitulila k mému tělu. Stejně jako Čičolína nesnášela cestování autem. Když jsme ji převáželi na chalupu a zpátky do paneláku, většinou se v přepravce pozvracela, počurala nebo pokadila, ale na obou místech, jak v paneláku, tak na chalupě, byla šťastná a spokojená. V paneláku odpočívala a pospávala, na chalupě lovila myši, hraboše, ještěrky, odkudsi ze sadu nám nosila obrovské housenky, které jsem jí musela odebírat a pak na internetu určovat, co za chráněný druh to zase ulovila (housenky zpravidla přežily a někam se odpíďalkovaly). Drahý se s ní skamarádil, když byl pár měsíců nezaměstnaný, bydlel na chalupě a Šmudlu jsem tam s ním nechala. Padli si do oka a nedal na ni dopustit.

Nic netrvá věčně, ani kočičí život. Historie se opakovala. Našla jsem Šmudle za uchem bouličku, jiná veterinářka jí z té bulky tlustou jehlou odebrala vzorek na rozbor. Po návratu domů ublíženě zalezla na své oblíbené místo, ale po několika hodinách začala zběsile běhat po bytě a kňourat. Pak hekla a padla. Naštěstí jsem ji mezitím stihla odchytit, takže umřela při hlazení a něžném broukání v mé náruči (ale ze zlých snů se mi to nevytratilo). Bylo to 24. února 2023 a pohřbili jsme ji na chalupě pod jabloní.

Po zážitku ze smrti Šmudly už jsem si další kočku pořizovat nechtěla. Je to závazek. Když je vám přes šedesát, nevíte, jak dlouho ještě budete schopní se o domácího mazlíčka postarat. Když máte kočku, nemůžete jet na dovolenou. Kočka není pes, kterého si můžete vzít s sebou. Jistě, jsou automatické dávkovače krmiva a pítka, ale automat, který by kočku pohladil, popovídal si s ní a pomazlil se, takový jsem ještě nenašla. A kočičí hotely? Kočka je vázaná na své teritorium, hotel by pro ni byl určitě hodně stresující. I proto jsme od tatínkova skonu (táta se o ni staral, když jsme byli na dovolené) do smrti Šmudly nebyli sedm let na dovolené jinde než na chalupě.

Drahý do mě pořád hučel, kdy že si pořídím další kočku. Ke Šmudle měl vřelý vztah, jak jsem psala výše, a je spíš kočičák než pejskař, i když miluje všechna zvířata. Zároveň měl utkvělou představu, že bychom měli jet na poslední dovolenou do Provence. Slíbila jsem mu, že pojedeme na dovolenou do Provence (přestože jsem měla dojem, že všechno, co jsem tam chtěla vidět, už jsem viděla) a potom budu hledat kočku.

Inu absolvovali jsme dovolenou a začala jsem hledat kočku k osvojení. Nejlépe černou. Našla jsem dvouletou kočku v jednom útulku, přesněji v domácím útulkovém depozitu. Vůbec nechápu, jak to ti lidi dělají, je to jako s dětmi. Přechodně se staráte o kočku/dítě, které pak pošlete dál do světa. Zapomenete na citový vztahy a prostě ho pošlete dál. Nerozumím, ale neodsuzuju, určitě je to v obou případech záslužná práce.

Kočka Lady, kterou jsem si osvojila, vyrostla podle informace z útulku v pražské vietnamské tržnici SAPA. Nikdy jsem tam nebyla a představu, jak to tam vypadá, mám jen z televizních záběrů. Všechny následující informace mám z webu útulku nebo od jeho velmi vstřícné a hovorné ředitelky a asi i majitelky. Když byl kočce (podle očkovacího průkazu se jmenuje Trang nebo tak nějak) rok, porodila koťata. Nějaké vietnamské paní se kočky s koťaty zželelo a odnesla je do klidnějšího místa na předzahrádku rodinného domku, ve kterém bydlela. Čímž její péče skončila.

Našla se další paní, tentokrát Češka, která chodila rodinku krmit a mazlit, aby je naučila kontaktu s lidmi. Jenže ten kontakt s lidmi nebyl vždycky bez konfliktů, protože v okolí žili pejskaři, kteří při venčení… No znáte to: „Hele, kočička, trhej!“

Ta česká paní prostě jednoho dne usoudila, že jde kočičí rodince o život. Šoupla je do krabice (kdo ví, kolik se těch koťat narodilo a kolik jich zakousli psi, ale v té krabici byla dvě) a odvezla je do útulku. Ten koťata udal brzy, ale s maminkou, dospělou kočkou, byl problém. Jako s každou dospělou kočkou. Všichni přece chtějí hlavně roztomilá a hravá koťata. Protože já sice taky miluju ta roztomilá a hravá koťata, ale nejsem si jistá, jestli by mě vzhledem k mému věku přežila, tak jsem adoptovala Trang/Lady.

V útulku kočku Trang naočkovali, vykastrovali a svěřili ji do péče expatky z Nového Zélandu. Paní žije v centru Prahy, vyučuje angličtinu a ve volném čase… No vystupuje jako burleska. A protože byla její pečovatelka z anglické jazykové oblasti, z Trang se stala Lady.

Původně jsem kočku na počest paní, která se o ni pár měsíců starala, chtěla pojmenovat Burleska. Ale nakonec jsem ji přejmenovala na Barbuchu, protože mám dojem, že tohle jméno jí naprosto sedí. Kočky slyší na sykavky, takže jí říkám Barbuší, Barbušíne, Barbušule, Barbušo.

Nejdřív se mnou žila jedenáct měsíců v pražském bytě. Jelikož je hodně plachá, první asi měsíc vegetovala za kuchyňskou linkou. Potom už si na mě a na mou tichou důchodcovskou domácnost zvykla a chodila si i pro pomazlení. Pak jsme se ovšem přestěhovaly do domku na venkově, přesněji na samotě. Měsíc žila pod gaučem. Potom se osmělila, ale čtyři měsíce jsem ji nepouštěla ven, aby si zvykla na interiér svého nového domova. Ovšem jednou večer, v nestřeženém okamžiku, když se Drahý rozhodl vyvětrat (všude máme francouzská okna), proklouzla ven. Vrátila se asi za deset minut s naježeným ocasem. Ano, za ty dva roky, co jsme tu nebyli, se do garáže a na špýchar nastěhovaly zdivočelé kočky. A mám podezření, že tu žije i jedna pravá divoká.

Teď, po sedmi měsících v novém domově, chodí ven pravidelně. Dokud byla zima, vyběhla vždycky jen ráno na deset dvacet minut. Jak se otepluje, její ranní výlety se prodlužují. Co mě trápí, že už dvakrát jsem ji viděla, že se domů vrací po silnici, která vede kolem domu. Je to sice jen okreska s pětimístným identifikačním číslem, ale i po ní projedou párkrát za den zběsilí závodníci s terénními auty.

V pátek byla venku skoro dvě a půl hodiny. V sobotu bylo krásně slunečno, strávila venku nejdřív osm hodin, pak si vymňoukala další vypuštění, to už byly skoro čtyři hodiny odpoledne. Doufala jsem, že se do tmy vrátí. Nevrátila. Přišla až na zavolání skoro v deset. Byla naježená jak štětka na lahve. Nevím, co venku potkala, ale po návratu zalezla do proutěné kukaně u ložnicového okna a celou neděli se z ní skoro nehnula. Dnes má zaracha. Za trest, ale asi to nechápe.

Jo, je to jak s dětma. Nejradši byste je měli pořád pod křídlem.

Já a kočky, díl 1.

Když jsem byla malá, trávila jsem spoustu času u babičky na chalupě. Ke každé chalupě tehdy patřila kočka a pes. Psi mě nikdy až tak nebrali, i když jsem je měla ráda, pokud jsem se jich nebála. Poslední babiččin pes byl Šmudla, na první pohled skoro čistokrevný špic a i se svým zablešeným kožíškem byl můj miláček. Proč ne, psí blechy přece na lidi nelezou. Dvakrát ročně jsme ho v dětské zinkové vaničce po mně koupali v odblešovacím šamponu (nesnášel to) a vystříkávali mu boudu dezinfekcí, ale bylo to marný, bylo to marný, bylo to marný.

Ovšem já jsem vždycky milovala hlavně kočky. Nejvíc si pamatuju babiččinu černobílou Zuzku, která ujížděla na vařené mrkvi, a kocoura Mourka, který se na půdě chytil do prastrýcových protitchořích želez, a přišel tak o jednu přední packu. Když byla zima, směl do kuchyně a lehával na babiččiných károvaných důchodcovských bačkorách s hliníkovými přezkami. Podotýkám, že ty bačkory měla babička na nohou a houpala ho jako miminko.

Babička umřela a naši po ní zdědili chalupu, ze které se tak stalo rekreační stavení. Pejsek Šmudla ještě chvíli žil a táta pro něj vytvořil „Šmudlostroj“, který mu každých 24 hodin vysypal dávku krmení (ještě ho mám schovanej), ale kočky se vytratily.

Ovšem na půdě chalupy nebo na seníku nad stodolou se časem zabydlela černá kočka. Byla divoká, nenechala nás přiblížit se blíž než na tři čtyři metry, ale když jsme přijeli, pořád se motala kolem chalupy a s vděčností přijímala zbytky z kuchyně nebo od stolu, které jí maminka odkládala do plastového kelímku od Ramy na zápraží.

Jednoho podzimního dne nám ta plachá černá kočka přinesla na zápraží dvě mourovatá koťata. Větší kočičku a kocourka, takové slabounké nedochůdče. Pak zmizela a už jsme ji nikdy neviděli. Když jsem si sedla na podzimní sluníčko na schody, kočička mi vyšplhala na klín. Kocourek neměl tolik síly, tak mi aspoň vylezl na vršek bačkory a tam se vyhříval. Kočička byla schopná se živit pevnou stravou, takže přežila. Kocourek bez mateřského mléka nepřežil.

Naši tehdy vůbec neuvažovali o tom, že by si vzali do paneláku kočku. Já jsem žila ve vile u přítele a už jednoho kocourka od kamarádky jsme tam nějakou dobu předtím měli. 

Kocour k nám přišel 22. listopadu, a tak dostal jméno Cecil. Když se z něj stal puberťák, začali jsme ho pouštět ven do místní vilové čtvrti. Při rvačkách mezi bohnickými kocoury ovšem přišel o oko a přítel prohlásil, že, přestože má jako jednooký handicap, je už dospělý a dokáže se o sebe postarat sám, abych ho odvezla na chalupu a tam ho vypustila do přírody. Docílil tím toho, že jsem každý víkend utíkala na chalupu, abych se o kocoura postarala. Cecil vždycky přiběhl na zavolání, ale nedokázala jsem zabránit tomu, aby do obou očí nedostal sněť. Museli jsme ho nechat uspat.

Když jsem se za přítele vdávala, pozval si za svědka kamaráda Olega, který tehdy žil v tádžickém hlavním městě Dušanbe. Jelikož jsem Tádžikistán nějaký čas před svatbou na měsíc navštívila, strávili jsme spolu spoustu času, takže zjistil, že jsem vášnivý kočičák. A tak nám jako svatební dar propašoval pod kabátem na dvou letech Dušanbe-Moskva a Moskva-Praha dlouhosrsté černé kotě. Byl to kocourek a protože pocházel z převážně muslimské země, pojmenovala jsem ho Hasan.

My „mladí“ jsme tehdy bydleli ve vile manželových rodičů – my v přízemí, oni v patře. My jsme neměli televizi a chodili jsme koukat nahoru ke tchánům. Jednoho večera chlapi sledovali nějaký záznam fotbalu, který mě nikdy nebral, tak jsem šla spát dříve. Kotě spokojeně chrupalo nahoře u televize na židli. Fotbal skončil, manžel vzal kotě a šel s ním po schodech dolů. Rozespalý Hasan se při té cestě trochu rozkoukal, zjistil změnu stavu a v obranném reflexu se zaťal manželovi do košile, aby nespadl. Asi drápky zatnul i do manželova hrudníku. Ve stejném obranném reflexu ho manžel z hrudníku setřepl a kotě upadlo na schody a skutálelo se o pár schodů níž. Do rána kňouralo bolestí, tak jsme ho vzali na veterinu. Prý zlomená pánevní kost, před sedmatřiceti lety to doktoři neuměli vyléčit a museli jsme ho nechat uspat. Naše manželství žilo jen o pár let déle než tenhle svatební dar.

Ale vraťme se k mourovatému kotěti od kočky Černé. Protože ji k nám máma přinesla 31. října, kdy má svátek Štěpánka, dostala právě tohle jméno. To už jsem učila na základce. Manžel přistoupil na to, že si kotě vezmeme domů. V obýváku jsme měli veliký rozkládací stůl, na kterém jsem opravovala diktáty a domácí úkoly. Štěpánka mi vyšplhala po nohou na klín, prolézala skryté kouty rozkládacího stolu a opravovala se mnou sešity. Takže jsem se každý den omlouvala svým žákům, že to podtržítko pod chybou není rovná čára ale klikyhák, protože jsem do pera dostala ťafku od kotěcí packy.

Historie se opakovala. Z roztomilého kotěte vyrostl puberťák a manžel rozhodl, že tu kočku už doma nechce, že už je skoro dospělá, ať ji odvezu na chalupu a vypustím do přírody, že už se o sebe postará. Tehdy rodiče přehodnotili úsloví předků (babičky), že pes patří do boudy a kočka na půdu, kočičku si osvojili a odvezli si ji do pražského paneláku.

Štěpánka žila asi čtrnáct patnáct let. V bytě s našima trávila většinu roku a jezdila s nimi na víkendy a dovolené na chalupu. Jako všechny kočky nesnášela jízdu autem a cestu trávila zalezlá pod sedadlem řidiče. Po čase ve zdraví přežila i mé přistěhování s malým tříletým trapičem a maminčin odchod do důchodu, kdy s maminkou i s malou trapičkou trávily od jara do podzimu čas na chalupě.

V posledním roce tisíciletí se na chalupě v srpnu někam ztratila. Až po několika měsících našel táta její vysušenou mrtvolku na půdě pod krokevním trámem. Čtvrt roku po Štěpánce nás opustila i moje maminka.

Letní, nebo zimní?

Celé mé mládí byl svět v pořádku. Když slunce stálo na obloze nejvýš, bylo poledne. Po dvanácti hodinách byla půlnoc. Podle slunce a s pomocí ručičkových hodinek se, když jste zabloudili v lese, dalo odvodit, kde je sever a kde je jih.

Zlomili to vládnoucí soudruzi až v roce, kdy jsem maturovala. Sice nám v lednu nadělili třítýdenní uhelné prázdniny, ale vzhledem k energetické krizi v tehdejší ČSSR zavedli od prvního dubna letní čas.

Posledního března se ženil můj nynější partner a pozval mě na svatbu (chtěl mě i za svědkyni, ale u nevěsty to neprošlo). Dodnes si z toho utahuje, že mu komunisti ukradli hodinu ze svatební noci, a ještě k tomu, když se 1. dubna ráno probudil, nevěděl, jestli jeho první den v chomoutu není apríl.

Sedmnáct let bylo přirozenému "zimnímu" a umělému "letnímu" času spravedlivě přiděleno po šesti měsících. Až někdy v polovině 90. let nám (teď už kapitalističtí) vládci natáhli ten umělý a s astronomickým pořádkem nesouvisející letní čas na úkor přirozeného času v poměru 7:5. Nebyla to úplně jejich zvůle, bylo to sladění se stejně nesmyslným nastavením času v okolních státech.

Vždycky na konci března a na konci října probíhají ve společnosti, v médiích a na socsítích debaty, zda jeden z časů zrušit, ale pořád se neví, který by to měl být. Jedni, včetně mě, jsou pro zachování přirozeného standardního pásmového „zimního“ času (UTC+1:00), který je vlastně časem odvozeným od zemské rotace. Druzí si chtějí v létě užívat delší dobu světlo.

Já bych se na to motto: „Poručíme větru, dešti,“ už vykašlala. Země se zaplaťpámbu zatím točí tak, jak má. Pět měsíců chodí kancelářské myši domů z práce za tmy, ale zase děti nechodí celých těch pět měsíců do školy za tmy.

Zkusme se těm přirozeným dějům přizpůsobit, nechtějme řídit celou galaxii. Změňme třeba pracovní dobu ve firmách. To je náš boj, který není PROTI přírodě.

Barbucha

Čtenáři mého blogu vědí, že jsem milovník koček a kočičí nalezence jsem na chalupě často zachraňovala. https://makovice.blogspot.com/2015/08/zase-kocka-no-rekneme-miniatura-kocky.html

Naše předchozí černobílá kočka byla z magistrátního útulku ve Štěrboholech. Protože z útulku přišla strašně špinavá, říkali jsem jí Šmudla. Tehdy si mě tam vybrala on sama. Chtěla jsem černou kočku (toužila jsem po černé kočce od dětství), ale neměli. Tak mi paní nesla ukázat černobílou. Když byla ode mě asi dva metry, kočka se od ní odrazila a skočila mi do náruče. A bylo jasno.

Žila s námi bez jednoho měsíce deset let. Mezitím jsem přišla o práci, rok byla nezaměstnaná, což vlastně nevadilo, protože můj táta se začal sypat. Brutálně ho napadl alzheimer, vyžadoval čtyřiadvacetihodinovou péči a nebylo možné ho nechat bez dozoru. Po pěti měsících zemřel. Dcera mi pak dohodila novou práci, ve které jsem to doklepala až do důchodu. Toho si ale moje kočka moc neužila. Na podzim jsem šla do důchodu, v únoru zemřela i ona.

Drahý pořád naléhal, kdy si pořídím novou kočku, ale zároveň začal plánovat, že když nemám kočku, která nemůže zůstat doma samotná, můžeme jet na poslední dovolenou v Provence. Absolvovali jsme dovolenou a začala jsem prohledávat útulky a hledat černou kočku.  

Podle útulku je moje současná kočka Vietnamka. Prý se narodila v září 2021 v písnické tržnici SAPA.

Asi o jedenáct měsíců později, tedy v srpnu 2022, tam porodila koťata. V zimě se zřejmě nějaké vietnamské obchodnici kočičí rodinky zželelo a přenesla kočku i s koťaty z tržnice na klidnější místo v předzahrádce rodinného domku někde na Praze 4. Čímž její péče skončila.

Naštěstí se v sousedství našla paní, která je chodila krmit a mazlit se s nimi, zvykat je na přátelský kontakt s lidmi.

Ne všichni sousedi byli bohužel stejně vstřícní. Místní pejskaři neměli vždy své miláčky na vodítku a nekrotili jejich vrozenou averzi vůči kočkám. Takže ta česká domorodka raději vyhledala útulek Catky, do kterého kočičí mámu s dvěma přeživšími koťaty převezla.

Podle očkovacího průkazu se moje kočka narodila v září 2021 a jmenuje se Hang, což prý vietnamsky znamená „máma“ (mně ale překladač napsal, že je to jeskyně – celkem výstižné, pořád se někde schovává). Kastrovaná a odčervená byla v březnu 2023. Předpokládám, že je to čas, kdy se s koťaty dostala do útulku.

Tehdy útulek nabízel k adopci i dvě černá koťata s historií spojenou s tržnicí SAPA. Černého kocourka Dunga, což snad vietnamsky znamená udatný, a černou kočičku Hoa, což prý znamená květ.

Koťata udali brzy, koťata jdou na odbyt. Máma jim zbyla.

Kočka-máma byla zhruba na přelomu dubna a května přesunuta do přechodné péče náhradní pěstounky, v Česku žijící učitelky angličtiny a burlesky z Nového Zélandu. Takže se z Hang stala Lady. U Dolly bydlela kočička asi čtyři měsíce. 16. září jsem si ji přijela vyzvednout já. Po různých pokusech se jmény Lady, Dolly, Burleska, zvítězilo jméno Barbucha, které ji dokonale vystihuje.

Debata se zetěm:

-   Proč jsi pořád v Praze a neodstěhovala ses natrvalo na chalupu?

-   Protože mám kočku a bez ní se odstěhovat nemůžu, nemůžu ji tady nechat samotnou.

-   Proč máš kočku?

-   Já bych si ji pořídila až po přestěhování na vejminek, ale Drahý pořád otravoval, kdy už si pořídím další kočku.

-   Tak proč ji nevrátíš do útulku?

-   Protože to se nedělá. Četl jsi Malýho prince Antoina de Saint-Exupéryho? „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži.“

Vždycky jsem plánovala, že důchod strávíme s Drahým na chalupě na samotě. Mezitím po tátovi zděděnou vetchou, děravou, vlhkou a plesnivou chalupu bez vodovodu a s kadibudkou na dvoře nahradili naši mladí domkem se všemi moderními technologiemi, tekoucí vodou a automatickým vytápěním. Místo chalupy tam teď stojí vejminek.

Proč tedy pořád otálím s odstěhováním do toho klidu a komfortu?

•  Když jsme Barbuchu přivezli domů, dva měsíce se schovávala za kuchyňskou linkou. První měsíc jsem každý den prala lůžkoviny, protože se mi do nich chodila vyprázdnit. Až po měsíci vzala na milost kočičí záchůdek, který jsem prvních pár dnů vyměňovala za stále větší.
•    Po dalším měsíci vylezla z ilegality, ale nenechala na sebe sáhnout. Chodila si mě obhlídnout, ale jakmile jsem se pohnula, zdrhla do zákopů. Což někdy dělá i dnes.
•    Za těch skoro jedenáct měsíců si na mě zvykla. Když sedím na kuchyňské lavici, lehne si vedle mě, chodí si pro pohlazení a spokojeně vrní. Ale nesmím se postavit, to okamžitě prchá.
•    Jsme tichá domácnost – ona a já. Skoro nemluvím, pokud si s ní povídám, jen tak broukám. Jakmile s někým nahlas telefonuju, uteče. Televizi mám puštěnou na takový to šeptání, mám ji jen jako zvukovou kulisu, aby tu nebylo takové ticho rušené jen tikáním hodin.
•   Jakmile na víkend přijede Drahý, volume na televizi i v domácnosti jako takové vytočí na trojnásobek, takže kočka se schovává v zasunutých koutech, o kterých ani nevím, že je doma mám. Vyleze, až když Drahý dřímá v obýváku, jde spát do ložnice, nebo úplně nejlíp (z pohledu kočky, samozřejmě), když za ním konečně definitivně zaklapnou vchodové dveře.
•    No a teď si představte, že jste ta plachá kočka, která v prvním roce, roce a půl svého života, nezažila nic hezkého. A najednou vás zase přestěhují do úplně neznámého prostředí.
•    Snad jí bude útěchou, že tam s ní budu zase já, kterou už dobře zná.

Padlo definitivní rozhodnutí, tento pátek nebo sobotu se i s kočkou přestěhuju na vejminek.  Vzhledem k autistickým rysům Barbuchy s ní budu muset přestěhovat i její záchůdek, automatické krmítko, fontánku, deku a pléd, na nichž lehává, a její hračky, aby se mezi známými a jejím pachem načichlými věcmi cítila jistěji.

Drahý vzal brigádu v Německu, tak v neděli odjede a vrátí se zase až v pátek. V pátek ovšem přijede na jednu noc i tříletý vnouček, kterému říkám Drak, protože… prostě tříletý kluk, no.

Note to me: musím na chalupu přivézt ještě jedno povlečení…

Loučení s levandulovým krajem

Letos jsme nezažili moc levandulových polí, bydleli jsme spíš v kraji vinařském. Takže rozloučit se s Provence jsem chtěla v levandulovém kraji na hranicích Vaucluse a Alpes-de-Haute-Provence.

Projeli jsme rušným Aptem, centrem zdejšího arrondisementu, na jehož hřbitově je pohřben český malíř Otokar Kubín, jenž v tomto kraji žil a vlastnil tu dokonce dvě nemovitosti - renesanční dům v Simiane-la-Rotonde a hrad v Caseneuve (https://makovice.blogspot.com/2013/12/kolem-dokola-aptu.html), kolem kterého jsme projeli a u něhož jsem se zanořila do levandulovho políčka.

Další naší zastávkou bylo Viens  (https://makovice.blogspot.com/2013/11/cizinci-nedotcena-provence.html), do nějž jsem se zamilovala před deseti lety tak, že jsem na katastru obce následující rok sehnala ubytování. Hrad z 12.-13. století se Saracénskou věží, městská brána se zvonicí, snad jen románský kostel Saint Hilaire z 12. století jsem tentokrát vynechala, protože je na opačné straně než parkoviště, a navíc jsem městečko navštívila sama se stávkujícím řidičem ponechaným na parkovišti.

Vesnice se na přelomu antiky a středověku jmenovala latinsky Vegnis a v listinách se poprvé zmiňuje v roce 1005, od roku 1225 však už nese své současné jméno.

Ve městě jsou podle internetu pozoruhodné renesanční domy Moniera d'Arnaud a Moniera de La Quarré a dům Pontevès, dnes radnice. Všechna parkoviště byla plná, pokusili jsme se tedy zaparkovat před ní, ale velmi decentně nás odtud vykázal místní hlídač, že večer tam prý bude nějaká šou a potřebují mít prázdný prostor. Dům jsem stihla vyfotit jen rychle a od boku a kromě prokazatelného stáří na něm neshledávám nic moc oku lahodícího.

Tohle je, ač to tak moc nevypadá, hradní nádvoří.

V domě hned před hradní branou se odehrávala svatba, proto na hradním nádvoří parkovala spousta aut. Podle monogramu na bráně jsem dům identifikovala jako dům Moniera d'Arnaud, ale kvůli svatbě nebylo možné vyfotit víc.

Goticko-renesančních domů je ve vsi víc. Na tomhle náměstíčku, které vlastně není náměstíčkem, ale podle map se jmeuje Rue de la Place, jsou pozoruhodné nejméně tři domy, přechod přes uličku se sdruženým okénkem a gotická branka.

Třetí dům je tenhle. Probíhají v něm rekonstrukční práce. Před 10 lety jsem fotila otevřeným oknem za obloukem ve vedlejší uličce i interiér. Tehdy se dům asi pronajímal, byla tam ložnice. Kdo ví, co v něm bude teď.

Cestou na poslední místo, které jsme měli v Provence navštívit, jsme projížděli mezi spoustou známých míst a levandulových polí. Nejvíc jich kvetlo u další vesnice, která mě minule okouzlila, a to Vachères (https://makovice.blogspot.com/2014/09/louceni-s-levanduli.html). Řidič zase zůstal v autě, že prý musí šetřit síly na zítřejší dlouhou cestu, a vypustil mě do uliček samotnou. Ačkoli jsem tu už jednou byla, nějak jsem se u kostela v nové části vsi ztratila a vypravila se jinudy než minule. A tak jsem se ocitla mimo starou ves, za hradbami, odkud byl krásný výhled na údolí na severu pokryté levandulovými poli.

Mimochodem, víte, jak rozeznat levandulová pole od šalvějových? Šalvějová jsou spíš růžová než fialová.

Škoda, že na bělostném pohoří Lure nebylo předevčírem taky tak krásně jasno.

Ves Vachères vznikla někdy v 10.-11. století, ale místo bylo osídleno už v galských dobách, o čemž svědčí keltská socha válečníka uložená v Calvetově muzeu v Avignonu. První písemná zpráva ale pochází až z roku 1201, kdy se ves zmiňuje jako Vaqueriae. Jméno zřejmě pochází z okcitánštiny, kde vachièro znamená kravín.

Do starého města jsem tentokrát neprošla hlavní městskou branou, ale malou brankou v hradbách.

Uvnitř hradeb jsou domy ze 13. až 14. století. Ze 13. století je také kostelík Svatého Kryštofa, který se před devíti lety opravoval a byl skrytý za lešením. Tentokrát tam začínala nějaká kulturní akce a jakýsi pán mě srdečně zval dovnitř. Ale jelikož jsem neměla pozvánku, fotila jsem jen zvenčí.

Je až neuvěřitelné, kolik drobných kamenných středověkých detailů se vejde do tak maličké vesničky.

A poslední cesta na základnu kolem známých levandulových měst Banon, Simiane-la-Rotonde a Sault a přes kopec po D1 do Villes-sur-Auzon. Balit, uklidit, zkusit se vyspat a na nic nezapomenout.

Sbohem, má drahá Provence. Asi už naposledy.

Den šestý - sobota navíc

Ve skutečnosti jsme měli v sobotu jet domů. Ale vzhledem ke vstřícnosti majitelů, kteří nám při prvním setkání nabídli, že když jsme přijeli o den později, můžeme také o den později odjet, a vzhledem k tomu, že Drahý měl následující týden ještě dovolenou, takže nemusel spěchat do práce, a já jako zánovní důchodkyně nemám kam spěchat, rádi jsme nabídku přijali. A to bylo dobře. Kvůli dešti jsem musela z předem připraveného itineráře škrtnout celý páteční výlet kolem dolního toku řeky Durance, ale poslední nostalgický a rozlučkový den bych redukovala nerada. Jen jsem do něj vsunula včera kvůli dešti vynechanou vesnici, která byla při cestě.

Saumane-de-Vaucluse byl (jako skoro všechny místní vesnice) osídlený v pravěku i době keltské. Na vršku vsi stojí hrad z 12. století, který patřil tři století rodu de Sade. Proslulý zhýralý markýz, plným jménem Donatien Alphonse François de Sade, tu u strýce v dětství strávil pět let.

V 11. století byla vesnice obehnaná mohutnými hradbami, což bylo po staletích útoků Germánů a saracénů pochopitelné.

Pod hradem stojí románská kaple svatého Trofima z 12. století. Vesnička se choulí kolem těchto dvou nejvýznamnějších budov.

Saumane leží na kopci, jak to tu bývá, a jsou z ní krásné výhledy na skoro všechny světové strany.

Je tu i několik lavoirů a kašen, v nichž to žije. Z jedné dokonce místní udělali obdobu české knihobudky.

Miluju tyhle vesničky, kde jediný živý tvor, kterého přes den potkáte, je kočka.

Přes údolí na severním svahu Luberonu leží vesnice Oppède-le-Vieux. Už jsme tu byli před dvanácti lety (https://makovice.blogspot.com/2011/09/na-navsteve-u-sipkove-ruzenky.html), ale Drahý s KlaPi tehdy zůstali dole pod hradbami v kavárně a do kopce mě vypustili samotnou. Byla jsem ve stresu, že zdržuju, tak jsem tehdy vyšplhala jen asi do poloviny staré vsi. Hloupá, bylo jim tam beze mě dobře.

Kopci dominuje hrad.

Hned pod ním je románská kaple Notre Dame d´Alydon z 10. nebo 11. století. Takže soudím, že i hrad postavili zhruba v téhle době. Kostel je zrekonstruovaný, teď se pracuje na opravě hradu.

Pod hradem vznikla vesnice, ale síť vesnických uliček má prý původ už v období po pádu Říše římské. V době největšího rozkvětu ve 14. století měla ves 900 obyvatel. Jsou tu sklepy vytesané do skály, zbytky domů a krámků, dlážděné cesty. Před 12 lety ještě bylo možné vstoupit jedním vchodem do síně se zbytkem schodiště vytesaného do skály, teď jsou ale všechny vchody do zřícených domů zabarikádované kamennými kvádry.

Pořád nejkrásnější mi připadal gotický dům, u kterého jsem tehdy cestu do kopce skončila a který jsem při své první návštěvě nazvala zámek Šípkové Růženky. Ulička pod ním je tak úzká, že se mi nepovedlo vyfotit celý dům. Minule ano, nevím, jak se mi to tehdy podařilo. Ještě k tomu se mi tam motal nějaký turista. V Oppède byla tentokrát vůbec spousta turistů, hlavně Poláků. Asi nějaký autobusový zájezd. Minule jsem tu byla skoro sama.

V 16. století začali bohatší vesničané/měšťané stavět domy v pohodlnějším místě, dole hned za hradbami.

Dlážděná cesta vpravo na téhle fotce byla minule zavřená. Z paláce nahoře vznikl za ta léta hotel s bazénem za zdí vpravo nahoře.

Tenhle dům s věží přilepený k hradbám jsem si minule vyhlédla za své letní sídlo.

17. a 18. století bylo dobou bezpečí, obyvatelé se přestěhovali před hradby, starý Oppède začal pustnout a někteří majitelé nových domů v údolí na starých domech na kopci strhli střechy, aby nemuseli platit domovní daň.

Život starému Oppède vrátila partička asi čtyřiceti architektů, studentů, hudebníků, malířů, sochařů a jejich rodin, která sem za 2. světové války prchla z Paříže před Němci. Byla mezi nimi i manželka Antoina de Saint-Exupéryho Consuelo, která o příběhu skupiny napsala knihu Oppède, jež vyšla v roce 1947 v USA.

Dnes stará ves ožívá díky turistickému ruchu a nadaci, která ji rekonstruuje.

Z toho, kolik prostoru jsem Oppède věnovala, je vidět, že je to jedna z mých srdcovek. Na poslední den jsem totiž naplánovala vesnici vsunutou z původního programu předchozího dne a tři srdcovky, protože jsme potřebovali šetřit síly před dlouhou cestou domů a protože je to #MyLastProvence...