Celé mé mládí byl svět v pořádku. Když slunce stálo na obloze nejvýš, bylo poledne. Po dvanácti hodinách byla půlnoc. Podle slunce a s pomocí ručičkových hodinek se, když jste zabloudili v lese, dalo odvodit, kde je sever a kde je jih.
Zlomili to vládnoucí soudruzi až v roce, kdy jsem maturovala. Sice nám v lednu nadělili třítýdenní uhelné prázdniny, ale vzhledem k energetické krizi v tehdejší ČSSR zavedli od prvního dubna letní čas.
Posledního března se ženil můj nynější partner a
pozval mě na svatbu (chtěl mě i za svědkyni, ale u nevěsty to neprošlo). Dodnes
si z toho utahuje, že mu komunisti ukradli hodinu ze svatební noci, a
ještě k tomu, když se 1. dubna ráno probudil, nevěděl, jestli jeho první den v chomoutu
není apríl.
Sedmnáct
let bylo přirozenému "zimnímu" a umělému "letnímu" času spravedlivě přiděleno po šesti
měsících. Až někdy v polovině 90. let nám (teď už kapitalističtí) vládci
natáhli ten umělý a s astronomickým pořádkem nesouvisející letní čas na úkor
přirozeného času v poměru 7:5. Nebyla to úplně jejich zvůle, bylo to
sladění se stejně nesmyslným nastavením času v okolních státech.
Vždycky na
konci března a na konci října probíhají ve společnosti, v médiích a na
socsítích debaty, zda jeden z časů zrušit, ale pořád se neví, který by to
měl být. Jedni, včetně mě, jsou pro zachování přirozeného standardního pásmového
„zimního“ času (UTC+1:00), který je vlastně časem odvozeným od zemské rotace.
Druzí si chtějí v létě užívat delší dobu světlo.
Já bych se
na to motto: „Poručíme větru, dešti,“ už vykašlala. Země se zaplaťpámbu zatím točí
tak, jak má. Pět měsíců chodí kancelářské myši domů z práce za tmy, ale
zase děti nechodí celých těch pět měsíců do školy za tmy.
Zkusme se
těm přirozeným dějům přizpůsobit, nechtějme řídit celou galaxii. Změňme třeba
pracovní dobu ve firmách. To je náš boj, který není PROTI přírodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat