Já a kočky, díl 1.

Když jsem byla malá, trávila jsem spoustu času u babičky na chalupě. Ke každé chalupě tehdy patřila kočka a pes. Psi mě nikdy až tak nebrali, i když jsem je měla ráda, pokud jsem se jich nebála. Poslední babiččin pes byl Šmudla, na první pohled skoro čistokrevný špic a i se svým zablešeným kožíškem byl můj miláček. Proč ne, psí blechy přece na lidi nelezou. Dvakrát ročně jsme ho v dětské zinkové vaničce po mně koupali v odblešovacím šamponu (nesnášel to) a vystříkávali mu boudu dezinfekcí, ale bylo to marný, bylo to marný, bylo to marný.

Ovšem já jsem vždycky milovala hlavně kočky. Nejvíc si pamatuju babiččinu černobílou Zuzku, která ujížděla na vařené mrkvi, a kocoura Mourka, který se na půdě chytil do prastrýcových protitchořích želez, a přišel tak o jednu přední packu. Když byla zima, směl do kuchyně a lehával na babiččiných károvaných důchodcovských bačkorách s hliníkovými přezkami. Podotýkám, že ty bačkory měla babička na nohou a houpala ho jako miminko.

Babička umřela a naši po ní zdědili chalupu, ze které se tak stalo rekreační stavení. Pejsek Šmudla ještě chvíli žil a táta pro něj vytvořil „Šmudlostroj“, který mu každých 24 hodin vysypal dávku krmení (ještě ho mám schovanej), ale kočky se vytratily.

Ovšem na půdě chalupy nebo na seníku nad stodolou se časem zabydlela černá kočka. Byla divoká, nenechala nás přiblížit se blíž než na tři čtyři metry, ale když jsme přijeli, pořád se motala kolem chalupy a s vděčností přijímala zbytky z kuchyně nebo od stolu, které jí maminka odkládala do plastového kelímku od Ramy na zápraží.

Jednoho podzimního dne nám ta plachá černá kočka přinesla na zápraží dvě mourovatá koťata. Větší kočičku a kocourka, takové slabounké nedochůdče. Pak zmizela a už jsme ji nikdy neviděli. Když jsem si sedla na podzimní sluníčko na schody, kočička mi vyšplhala na klín. Kocourek neměl tolik síly, tak mi aspoň vylezl na vršek bačkory a tam se vyhříval. Kočička byla schopná se živit pevnou stravou, takže přežila. Kocourek bez mateřského mléka nepřežil.

Naši tehdy vůbec neuvažovali o tom, že by si vzali do paneláku kočku. Já jsem žila ve vile u přítele a už jednoho kocourka od kamarádky jsme tam nějakou dobu předtím měli. 

Kocour k nám přišel 22. listopadu, a tak dostal jméno Cecil. Když se z něj stal puberťák, začali jsme ho pouštět ven do místní vilové čtvrti. Při rvačkách mezi bohnickými kocoury ovšem přišel o oko a přítel prohlásil, že, přestože má jako jednooký handicap, je už dospělý a dokáže se o sebe postarat sám, abych ho odvezla na chalupu a tam ho vypustila do přírody. Docílil tím toho, že jsem každý víkend utíkala na chalupu, abych se o kocoura postarala. Cecil vždycky přiběhl na zavolání, ale nedokázala jsem zabránit tomu, aby do obou očí nedostal sněť. Museli jsme ho nechat uspat.

Když jsem se za přítele vdávala, pozval si za svědka kamaráda Olega, který tehdy žil v tádžickém hlavním městě Dušanbe. Jelikož jsem Tádžikistán nějaký čas před svatbou na měsíc navštívila, strávili jsme spolu spoustu času, takže zjistil, že jsem vášnivý kočičák. A tak nám jako svatební dar propašoval pod kabátem na dvou letech Dušanbe-Moskva a Moskva-Praha dlouhosrsté černé kotě. Byl to kocourek a protože pocházel z převážně muslimské země, pojmenovala jsem ho Hasan.

My „mladí“ jsme tehdy bydleli ve vile manželových rodičů – my v přízemí, oni v patře. My jsme neměli televizi a chodili jsme koukat nahoru ke tchánům. Jednoho večera chlapi sledovali nějaký záznam fotbalu, který mě nikdy nebral, tak jsem šla spát dříve. Kotě spokojeně chrupalo nahoře u televize na židli. Fotbal skončil, manžel vzal kotě a šel s ním po schodech dolů. Rozespalý Hasan se při té cestě trochu rozkoukal, zjistil změnu stavu a v obranném reflexu se zaťal manželovi do košile, aby nespadl. Asi drápky zatnul i do manželova hrudníku. Ve stejném obranném reflexu ho manžel z hrudníku setřepl a kotě upadlo na schody a skutálelo se o pár schodů níž. Do rána kňouralo bolestí, tak jsme ho vzali na veterinu. Prý zlomená pánevní kost, před sedmatřiceti lety to doktoři neuměli vyléčit a museli jsme ho nechat uspat. Naše manželství žilo jen o pár let déle než tenhle svatební dar.

Ale vraťme se k mourovatému kotěti od kočky Černé. Protože ji k nám máma přinesla 31. října, kdy má svátek Štěpánka, dostala právě tohle jméno. To už jsem učila na základce. Manžel přistoupil na to, že si kotě vezmeme domů. V obýváku jsme měli veliký rozkládací stůl, na kterém jsem opravovala diktáty a domácí úkoly. Štěpánka mi vyšplhala po nohou na klín, prolézala skryté kouty rozkládacího stolu a opravovala se mnou sešity. Takže jsem se každý den omlouvala svým žákům, že to podtržítko pod chybou není rovná čára ale klikyhák, protože jsem do pera dostala ťafku od kotěcí packy.

Historie se opakovala. Z roztomilého kotěte vyrostl puberťák a manžel rozhodl, že tu kočku už doma nechce, že už je skoro dospělá, ať ji odvezu na chalupu a vypustím do přírody, že už se o sebe postará. Tehdy rodiče přehodnotili úsloví předků (babičky), že pes patří do boudy a kočka na půdu, kočičku si osvojili a odvezli si ji do pražského paneláku.

Štěpánka žila asi čtrnáct patnáct let. V bytě s našima trávila většinu roku a jezdila s nimi na víkendy a dovolené na chalupu. Jako všechny kočky nesnášela jízdu autem a cestu trávila zalezlá pod sedadlem řidiče. Po čase ve zdraví přežila i mé přistěhování s malým tříletým trapičem a maminčin odchod do důchodu, kdy s maminkou i s malou trapičkou trávily od jara do podzimu čas na chalupě.

V posledním roce tisíciletí se na chalupě v srpnu někam ztratila. Až po několika měsících našel táta její vysušenou mrtvolku na půdě pod krokevním trámem. Čtvrt roku po Štěpánce nás opustila i moje maminka.