Jedenáct. Vlastně čtyřicet jedna.

Ačkoli nejsem velkou příznivkyní řetězovek, KlaPi mě decentně vybídla k zapojení se právě do této a zároveň projevila silné pochybnosti, že by její apel padl na úrodnou půdu. Což je samozřejmě výzva (přece neztratím tvář před vlastní dcerou!) Takže…

Napiš o sobě 11 zajímavostí

1. Narodila jsem se za devatero horami a devatero lesy. Počtem těch hor bych si nebyla tak jistá, pokud mezi ně nezařadíme i kopce, ale je to zhruba 1 500 kilometrů daleko.
2. Bojím se lékařů lidských i zvířecích, proto jim sebe a tvory mně blízké svěřuji, až když je opravdu nejhůř. Zatím jsme to všichni přežili.
3. Nesnáším akvária, zejména v ložnici. Může za to zatuchlý vlhký vzduch, zvědavé pohledy rybiček do postele a šplouchání pod lůžkem, když se zapomene při připouštění vody včas zavřít kohout.
4. Jsem milovnice koček. Byla bych líná venčit psa, když je hnusně a jemu se na rozdíl ode mě chce. Kočka vedle dalších výhod respektuje mé soukromí.
5. Vadí mi děti rodičů, kteří nechtějí zákazy omezovat rozvoj osobnosti svého potomka. 
6. Nerada řídím za šera nebo za tmy, protože by mí pasažéři mohli přijít na to, že špatně vidím.
7. Nerada řídím na sněhu a náledí, protože by mí převážení blízcí mohli přijít o život.
8. Bez pomoci přítelkyň Vitany a Maggi se obejdu jen o Vánocích a dovolených, při státních svátcích, vzácných návštěvách, kulatých narozeninách, zásnubách a pohřbech. Ale když mám dost času, síly a vůle, tak umím chutně uvařit i bez éček, zato se spoustou tymiánu.
9. Hodně ponocuju a ráno špatně vstávám. Ať vstanu, kdy vstanu, budím se o deváté.
10. Na tu čarodějnici, co se na mě ráno chmuří ze zrcadla, jsem si zvykla, takže mě už neděsí. Ač je to neuvěřitelné, když se trochu nakašíruje, smí mezi lidi, aniž by působila hromadnou paniku.
11. Někdy strašně kecám.

Odpověz na 11 otázek bloggera, který tě do toho zatáhl.

1. Kdyby měl svět opravdu skončit, jak byste strávili poslední den před jeho koncem?
Asi bych se do něj prospala, nejlépe v objetí s mými nebližšími. Nesnáším loučení.
2. Pokud byste měli možnost se přesunout v čase bez možnosti návratu, udělali byste to? Kam byste se posunuli?
Kdyby to mělo být do dávné historie, asi bych zvolila 16. století, kdy byl relativní klid a jehož výtvarné a užitné umění mám ráda. Ale jen bych tam jukla, bez možnosti návratu bych to nebrala.
3. Ebook nebo papír?
Jednoznačně ta placatá plastová krabička obsahující celou knihovnu obhospodařovanou malými čipernými elektronickými trpaslíčky. Papíru jsem zdědila po mamince, vášnivé čtenářce, a přenáším si z vlastní minulosti tolik, že zabírá polovinu úložných prostor v našem panelákovém minibytě. Někdy mám obavu, aby se naše knihovna nepropadla k sousedům. Bohužel výchova, jíž se mi dostalo, se neshoduje s výchovou pátera Koniáše. 
4. Kontrola internetu – ano, nebo ne?
Ano, pokud obsahuje „nevhodný obsah“, jako je například dětská pornografie, propagace nacismu, rasismu a xenofobie.
5. Eutanázie – ano nebo ne?
Řekla bych, že spíš ano, pokud si ji přeje dotyčný sám a opakovaně.
6. Jaké jsou vaše představy o ideálním domově?
Joj, to by bylo na dlouho. Minimálně na celý příspěvek, a mí čtenáři vědí, že umím být nechutně obšírná. Můj ideální domov by měl být situován do nevelkého domečku na samotě, ovšem se všemi moderními výdobytky. Nejlépe do naší chalupy po velmi nákladné rekonstrukci. V průběhu žití jsem ale zjistila, že ideální domov nespočívá v tom, kde bydlíte, ale s kým bydlíte. Takže ideální domov je komunita lidí, kteří jsou tolerantní, mají se rádi a dokážou si tudíž vyjít vstříc.
7. Jaký je váš nejoblíbenější blog?
To se mění, ale jestli můžu dva, tak stabilně je to zcela neobjektivně a mateřsky blog KlaPi, jež mě do této taškařice zatáhla, a v poslední době se těším na každý příspěvek stárnoucí blogeríny (http://ustarnouciblogeriny.wordpress.com). Skoro vždycky mě rozesměje, někdy jen pobaví, ale nuda to není nikdy.
8. Věříte v astrologii a zodiak? Sedí na vás charakteristiky vašeho znamení?
Na měsíční znamení tak, jak jsou většinou prezentována, nevěřím. Stejné vlastnosti a osud přece nemohou mít všichni lidé, kteří se narodili v rozmezí třiceti dnů a ještě s různými letopočty. Na horoskopech „na míru“ by ale něco mohlo být. Když nic jiného, tak vás přinutí zamyslet se sami nad sebou.
9. Když potřebujete nějaký dobrý nápad, kde a jak čerpáte inspiraci?
Ve vlastním životě a v pozorování cvrkotu kolem. Horší je to se zpracováním.
10. Který jazyk byste chtěli umět a proč?
Moc ráda bych zdokonalila svou angličtinu natolik, abych nezpanikařila a nepostavila se do pozoru pokaždé, když ze sluchátka uslyším: „Hello, I´m…“ Pak bych se hned vrhla na francouzštinu, abych se mohla na stará kolena odstěhovat do nějaké kamenné ruiny v Provence.
11. Jaký je váš oblíbený způsob odreagování se?
Záleží na okolnostech. Na chalupě, když je hezky, nemajíc psa beru na procházku fotoaparát. Doma se většinou uchyluji k internetu. Když nad mou hlavu zabloudí múza, píšu na blog. Pokud má Kalliopé důležitější práci, stavím a zařizuji domečky pro Simíky. A samozřejmě ráda usínám s hlavou vrnící kočky v dlani, ale tyto okamžiky bývají velmi prchavé, neb na spaní v mém životě není moc času, takže usínám okamžitě a spím jak špalek.

Polož 11 otázek dalším 11 bloggerům

Vymyslet paušálně 11 otázek pro dalších 11 bloggerů je těžké. Každého mého oblíbence bych se chtěla zeptat na něco jiného, ale budiž – mých 11 univerzálních otázek

1. Příbuzní, nebo přátelé?
2. Město, nebo venkov?
3. Dům, nebo byt?
4. Zima, nebo léto?
5. Hory, nebo moře?
6. Den, nebo noc?
7. Hudba, nebo výtvarné umění?
8. Červené, nebo bílé?
9. Studium, nebo práce?
10. Práce hlavou, nebo rukama?
11. Propiska a papír, nebo klávesnice?

V závěru bych měla požádat jedenáct bloggerů, aby se zapojili. Já ale nechci nikoho do ničeho nutit. I proto jsem se snažila formulovat otázky tak, aby se s nimi dalo v odpovědích pracovat po libosti. Takže jen navrhuji několika mým pravidelným čtenářům, aby se po libosti zapojili, do čeho chtějí. Mohou odpovědět jen na otázky mně položené, nebo na otázky mnou položené, nebo pouze napsat 11 zajímavostí o sobě, případně položit 11 otázek někomu dalšímu, nebo splnit úplně všechno. Berte to tak, že dobrovolnosti se meze nekladou, a když se vám do ničeho nebude chtít, tak mě klidně ignorujte.

Chtěla bych vyzvat svou tuším tak nějak zhruba vrstevnici blogerínu, jestli by nám na sebe něco nenapráskala. Tajemnou motýlici bych ráda požádala nejen o to, aby mě pustila na svůj blog, ale i o to, aby se mi představila zapojením se do odpovědí na otázky, které ji zaujmou. Chtěla bych pozvat i Amélii , jež má můj obdiv, a Birgit, aby dívky přišly na veselejší myšlenky. A optimistku Báru, jež sice nedostatkem inspirace netrpí, ale třeba ji některá část jedenáctky zaujme. A Věru.

Ráda bych se zasmála nad jedenácti odpověďmi na mé dotazy desperáda Martina, nebo druhého mého čtenáře, dlouhovlasého Matěje.

Ale vyzývám i ostatní mé pravidelné, případně i nepravidelné čtenáře. Jestli zrovna nemáte inspiraci, o čem psát, pište o sobě. A v komentech mi prosím nechte zprávu, ať vím, na co se mohu těšit.

Jak to vidím já

Připouštím, že v říjnu jsem to se svou snahou o vtipnost přepískla. Žádoucí vlastnosti prezidenta jsem zbagatelizovala na prohlášení, že je důležité, aby dobře vypadal a nekradl propisky. Poté, co se nám stávající hlava státu tak krásně odkopala, uznávám, jak hluboce jsem se mýlila. Není jedno, jaké jsou prezidentovy názory. Mezi názory totiž patří i vlastnosti a morální profil. Sebestřednost, namyšlenost a arogance mi tehdy připadaly podružné, ale nejsou. 

Přála bych si prezidenta, jenž je inteligentní, dodržuje morální zásady, neodpuzuje svým zjevem, ba dokonce oplývá šarmem a kouzlem osobnosti. Umí se chovat a anglicky by měl umět pokud možno líp, než Havel s Klausem dohromady. 

Dívám se na devět papírků se jmény, z nichž jeden bych měla zítra vhodit do urny, přičemž ani jeden nesplňuje všechny mé požadavky. Románové a filmové postavy mezi nimi bohužel nejsou. 

Mezi kandidáty převažují hlavy ověnčené tituly, vysokoškolský profesor je mezi nimi ovšem jen jeden. Vzhledem k tomu, že většina světa nemá nejmenší tušení, kde leží Česká republika, kdyby nás reprezentoval právě tento pán, nejspíš bychom byli zařazeni na opačnou stranu glóbu. Vzdělanější a zvídavější posluchači projevu našeho prezidenta na mezinárodním fóru by klíčové informace propásli při listování zeměpisným atlasem za účelem ověření, zda byl Švejk skutečně čistokrevný Maor a Rakousko-Uhersko se rozprostíralo mezi Havají a Bora-Bora. Nevšední prezentace naší republiky by možná ohromila svět, nicméně mé posilvestrovské kocovině by pohled na televizní obrazovku při novoročním projevu neudělal dobře. Děsí mě rudé bělmo kandidátových očí, jakýsi křivý pohled a zhulená dikce. Tudy má cesta nepovede.

Pak tu máme šlechtice. Je to pán v letech mého tatínka a díky dlouholetému soužití se seniorem tuším, jak je život v tomto věku únavný. Jediné, co mého odjakživa chudého otce s movitým knížetem spojuje, je schopnost usnout kdekoli, za libovolné situace a v jakékoli poloze. V tomto směru je chápu, ale soudím, že by nebylo dobré, kdyby si prezident malé středoevropské země zdříml v rámci státní návštěvy třeba britského království při protokolárním vítání s jejím veličenstvem. Možná by se o něco starší Alžběta diplomaticky a vděčně přidala, ale pozitivním obrazem této mezinárodně stmelující chrupky ve světových médiích si nejsem až tak jistá. V zájmu zachování zdraví pro následující desetiletí bych panu knížeti doporučovala vystříhat se nadměrných diplomatických stresů a při práci na ministerstvu dodržovat šetřící režim. V současné ekonomické situaci si totiž stát sotva může špendýrovat nákladný prezidentský pohřeb. Leda že by na něj pan Bakala přidal druhý půlmilión k tomu, co vložil do prezidentské kampaně pana knížete.

Další tři kandidáti jsou inženýři. Nejstaršího, prognostika, milovala má maminka, jež je po smrti už dvanáct let, stejně jako nejlepší léta dotyčného kandidáta. A jeho sponzor Sigma Group čerpadla poněkud zavání pumpováním. Tady bych se obávala o svůj mozek. Navíc se domnívám, že této zemi uškodil už dost. Leda že by s kamarády rozkradený majetek chtěl vrátit.

Druhým inženýrem, jenž se uchází o naši přízeň, je jakási podivná améba lavírující mezi svou komunistickou minulostí a úřednickou přítomností. Kandidát se vyznačuje dlouhým nosem, jenž mě vede k obavám, že jej na nás se svým sponzorem Moravia Steel v nestřeženém okamžiku vytasí. Jeho osobnost vnímám jako nenápadné rozplizlé nic, z něhož se nakonec za 14 Chrenkových milionů může vynořit konkrétní a veliký prů*er.

Třetí inženýr je prý žena. Mně spíš připomíná razicí štít nebo parní válec. Když ji namaskují profesionálové, vypadá před kamerami setsakra dobře. Sebevědomí má víc, než všichni chlapi ucházející se o post prezidenta dohromady. Ale málo platné, buldozer s pětkama na Hradě nechci.

Další dva kandidáti jsou pro mě také málo přijatelní. Pana doktora jako jediného trošku znám osobně a přiznávám, že je sympatický a nic ze sebe nedělá. Má ale jeden velký handicap – podporu jedné ze dvou stran, které v době opoziční smlouvy tomuto národu opravdu hodně uškodily a škodí dál. Ze stejného důvodu je málo pravděpodobné, že bych svůj hlas dala nejmladšímu z kandidátů.

Na konec mi tu zbyly dvě ženy. Což o to, prezidentka by se šikla. Jedna je umělkyně, éterická bytost, elfka a Lenka Láskorádová. Kdepak, tyhle typy se do tvrdého světa politiky vůbec nehodí. Druhá je lékařka, k těm mám důvěru. Jako europoslankyně má i zkušenosti s politikou. No jo, ale důvěru nemám ke klerikálům.

Jednou jsem už psala, že mám problémy s uctíváním autorit. Který lístek tam zítra hodím, to ví snad jen bůh.

Pořád nás někdo šidí

Nemohu se zbavit neodbytného pocitu, že v naší malé republice se každý, kdo má nějakou moc, sílu nebo kapitál, snaží s každým, kdo je nemá, stále více vyje… že se všichni navzájem šidí, což je bohužel přílišný eufemismus pro to, co se tu ve skutečnosti děje. 

Na to, že reklama je klamavá v podstatě veškerá, jsme si už zvykli. Ale co už – koupíte si v drogerii něco, co ani zdaleka nefunguje tak, jak vás přesvědčují v reklamě, a za to, že jste se nechali napálit, utratíte do dvou set korun. Je to nepříjemné, ale přežít se to ještě dá. Horší je, když se necháte napálit za několik milionů.

Tuhle jsem brouzdala po pražských developerských projektech. Trendem doby je ekologické bydlení. Na východním kraji Prahy mě zaujal projekt Ecocity Malešice, výjimečný soubor pěti energeticky pasivních  bytových domů. Na webu se dále dozvíme, že bydlení v Ecocity Malešice zatíží přírodu 5x méně oproti bydlení v běžné bytové výstavbě. Stavba Ecocity Malešice i její provoz minimálně zatěžuje životní prostředí a šetří fosilní paliva.

Ano, může být pravda, že stavba a její provoz minimálně zatěžují životní prostředí – nejsem odborník, tak to nedovedu posoudit. Ale život v tomto projektu už tak ekologicky šetrný nebude. Tedy mohl by být, ale za cenu velkých obětí nájemníků ve prospěch pohodlí běžného ve velkoměstě 21. století. Možná jde o klidné bydlení v blízkosti centra, ale to místo je z moderního hlediska tolik odtržené od civilizace, jak byste v hlavním městě sotva čekali. Pokud máte rodinu s dětmi, bez minimálně jednoho auta se prostě neobejdete. A pokud nejste sportovec – vášnivý chodec nebo cyklista – fosilní paliva, která ušetříte na vytápění, vyplýtváte při své cestě autem do zaměstnání, při dopravě dětí na zájmové kroužky nebo při prostém bleskovém nákupu zapomenutého mléka.

Pro každé bydlení je důležité dopravní spojení, nejlépe dostupnost MHD. V detailu projektu se dočtete, že je zde dobré dopravní spojení do centra města a do zaměstnání, což je na webu přehledně graficky znázorněno. Rozeberme si toto tvrzení.

1. Metro A – Želivského: 10 min. na Václavské náměstí

Ano, že se ze Želivského dostanete na Václavák za 10 minut, je pravda. Ovšem už se tam nepíše, že na výše zmíněnou stanici metra je to od Ecocity Malešice 2,2 km. Tedy pěšky nebo na kole, při zkratce přes park se možná dvě stovky metrů dají ušetřit. 

(Zdroj: mapy.cz)

Můžete se tam ovšem dopravit autobusem ze zastávky Malešická stráň (viz bod č. 3).

2. Tram 1, 9, 16 – Spojovací: 10 minut Flora, 18 minut Hlavní nádraží.

Ano, ze Spojovací skutečně jednou tramvaje. Ovšem po zářijových změnách jen dvě – jednička na Palmovku a devítka na Hlavní nádraží. Na Želivského nebo na Floru se dostanete jen s přestupem. Takže řekněme, že je to 18 minut na Hlavní nádraží, k nimž si ovšem přidejte pěší cestu dlouhou přes kilometr (jinudy není možná) na Spojovací, tedy zhruba dalších 15 minut. Mimochodem tady u konečné tramvaje je druhý nejbližší supermarket.

(Zdroj: mapy.cz)

3. Bus 297 – Malešická stráň

V bezprostřední blízkosti projektu skutečně je zastávka autobusu, který ovšem jezdí (stejně, jako v obci vzdálené 10 km od okraje Prahy, kde jsou byty o několik milionů levnější) dvakrát za hodinu.

(Zdroj: dpp.cz)

Linka 297 je totiž určena především seniorům, takže se s ní přepravíte buď západním směrem okružní jízdou přes vybydlené a skladové prostory a kolejiště na metro Želivského (10 min.) a do nemocnice, nebo na východ přes domov důchodců a nejbližší supermarket (pěšky 700 m) k poliklinice Malešice (plánovaných 7 minut se zpravidla protáhne u domova důchodců), odkud je to na autobusovou zastávku Plaňanská (viz. bod 4) jen nějakých 300 metrů.

(Zdroj: mapy.cz)

4. Bus Plaňanská – tradiční autobusy 133 na Florenc a 188 na Želivského (oba ve špičkách interval 6 minut, jinak 4 spoje za hodinu) doplnila od září náhradou za historickou 155 linka 163 odkudsi z Kotěhůlek na Želivského (ve špičkách interval 10 minut, jinak 2 spoje za hodinu). Jízda na Želivského trvá asi 5 minut. Pokud obyvatelé ze svého Ecocentra ten třičtvrtěkilometr z kopce ekologicky seběhnou po svých a všechny spoje jim budou ideálně navazovat, na Václaváku pod koněm budou bratru za půl hodiny. Nebo si půlhodinu počkají na seniorbus a mohou to zvládnout za 20 minut.

Ekologie něco stojí, takže nejmenší byt o rozloze 56 m2 pořídíte v Ecocity za cenu od 2,9 do 3,8 milionu korun, zatímco stejně velký byt v komplexu, který se staví bezprostředně vedle posledně zmíněné autobusové zastávky, stojí od 2,8 do 3 milionů. 

Ty druhé byty sice nemají moderní ekologii přímo v názvu, ale zato jsou propagovány prostřednictvím reklamního sloganu Moderní bydlení v Praze uprostřed zeleně. Jakou zeleň má investor na mysli, když právě jím budovaný komplex zlikvidoval poslední kousek vegetace uprostřed sídliště ze 60. let, mi není jasné. Ale zato architekt vyprojektoval rostlinstvem porostlé střechy (což, vzhledem k tomu že okolní bytové domy mají nejvýše 14 pater, obyvatelstvo okolní zástavby ocení zejména v případě střech nových sedmnáctipatrových věžáků), ve výškových budovách nechal ohavné červeně lemované kaverny přes tři patra, v nichž mají růst stromy (jsem zvědavá, kdo bude pečovat o to, aby přežily), a celý komplex včetně věžáků hodlá nechat porůst zřejmě mimořádně odolnou a dravě do dvaceti pater rostoucí popínavou zelení.

(Zdroj: bytymalesice.cz)

To, že se s námi snaží vyběhnout kdekdo od našeho pana prezidenta až po hokynáře v ulici, je fakt. Spoustu věcí zase až tak neovlivníme – i když při nejlepším vědomí a svědomí vybereme ve volbách toho, o kom jsme přesvědčeni, že krást nebude, ruku do ohně za něj většinou položit nemůžeme. To, kdo bude v sousedním domě prodávat rohlíky a za kolik, také neovlivníme. Ale můžeme si dát pozor aspoň na to, co kupujeme. Staré rčení bych poopravila – nikomu nevěř a prověřuj, prověřuj, prověřuj!