Já a kočky, díl 2.

Doma bylo najednou pusto a prázdno. Já jsem chodila do práce, dcera do školy, táta, důchodce, trávil většinu času doma sám a bylo mu smutno.

Inu zeptala jsem se ho, jestli by nechtěl aspoň kočku jako parťáka. Chtěl. Přes internet jsem sehnala kotě. Majitelé byli tak šťastní, že ho udali, že mi ho dovezli až domů. Do naší rodiny přibyla Čičolína. 

Byla skvělá. Když jsem přišla unavená z práce domů, najedla se a na hodinku se natáhla na gauč v obýváku, Číča si lehla ke mně, položila si hlavu do mé dlaně nebo obtočila packy kolem mé ruky, odpočívala se mnou a dobíjela mi vrněním baterky.

Byla s námi třináct let. Pak jsem jí objevila bulku za uchem. Veterinářka jí z té bulky takovou tlustou jehlou odebrala vzorek na rozbor. Číču ten odběr a vyšetření vystresovaly tak, že si v noci lehla pod konferenční stolek v obýváku, těžce vzdychla, tedy spíš hekla, a umřela. Bylo to 10. března 2013 a pohřbili jsme ji na chalupě pod jabloní.

Jak jsme byli zvyklí mít doma kočku, asi týden po smrti Čičolíny jsme s dcerou a jejím tehdejším přítelem zajeli do útulku v Měcholupech. Chtěla jsem černou kočku. Neměli. Paní nás provedla dvěma velikými místnostmi, kde byly kočky k adopci (ve třetí byly divoženky, k osvojení naprosto nevhodné). Paní nás nechala rozhlédnout a pak prohlásila, že jediný, co je trochu do černa, je tahle kočka. Odešla k jedné zastrčené kukani, vytáhla z ní černobílou tuxedo kočku a nesla mi ji ukázat. Když byla asi dva tři metry ode mě, kočka se od ní odrazila a skočila mi do náruče. A bylo jasno.

Pojmenovali jsme ji Šmudla, protože byla strašně špinavá. Měla zakroucené fousky na tvářích i na obočí, vypadalo to, že si čuchla k nějakému ohni nebo k něčemu hodně horkému. Nejdřív se schovávala, ale po měsíci si u nás zvykla, začala se pořádně čistit a už to nebyla šmudla. Ale jméno jí zůstalo.

Večer, když jsem šla spát, ke mně zalezla pod deku a na chvíli se přitulila k mému tělu. Stejně jako Čičolína nesnášela cestování autem. Když jsme ji převáželi na chalupu a zpátky do paneláku, většinou se v přepravce pozvracela, počurala nebo pokadila, ale na obou místech, jak v paneláku, tak na chalupě, byla šťastná a spokojená. V paneláku odpočívala a pospávala, na chalupě lovila myši, hraboše, ještěrky, odkudsi ze sadu nám nosila obrovské housenky, které jsem jí musela odebírat a pak na internetu určovat, co za chráněný druh to zase ulovila (housenky zpravidla přežily a někam se odpíďalkovaly). Drahý se s ní skamarádil, když byl pár měsíců nezaměstnaný, bydlel na chalupě a Šmudlu jsem tam s ním nechala. Padli si do oka a nedal na ni dopustit.

Nic netrvá věčně, ani kočičí život. Historie se opakovala. Našla jsem Šmudle za uchem bouličku, jiná veterinářka jí z té bulky tlustou jehlou odebrala vzorek na rozbor. Po návratu domů ublíženě zalezla na své oblíbené místo, ale po několika hodinách začala zběsile běhat po bytě a kňourat. Pak hekla a padla. Naštěstí jsem ji mezitím stihla odchytit, takže umřela při hlazení a něžném broukání v mé náruči (ale ze zlých snů se mi to nevytratilo). Bylo to 24. února 2023 a pohřbili jsme ji na chalupě pod jabloní.

Po zážitku ze smrti Šmudly už jsem si další kočku pořizovat nechtěla. Je to závazek. Když je vám přes šedesát, nevíte, jak dlouho ještě budete schopní se o domácího mazlíčka postarat. Když máte kočku, nemůžete jet na dovolenou. Kočka není pes, kterého si můžete vzít s sebou. Jistě, jsou automatické dávkovače krmiva a pítka, ale automat, který by kočku pohladil, popovídal si s ní a pomazlil se, takový jsem ještě nenašla. A kočičí hotely? Kočka je vázaná na své teritorium, hotel by pro ni byl určitě hodně stresující. I proto jsme od tatínkova skonu (táta se o ni staral, když jsme byli na dovolené) do smrti Šmudly nebyli sedm let na dovolené jinde než na chalupě.

Drahý do mě pořád hučel, kdy že si pořídím další kočku. Ke Šmudle měl vřelý vztah, jak jsem psala výše, a je spíš kočičák než pejskař, i když miluje všechna zvířata. Zároveň měl utkvělou představu, že bychom měli jet na poslední dovolenou do Provence. Slíbila jsem mu, že pojedeme na dovolenou do Provence (přestože jsem měla dojem, že všechno, co jsem tam chtěla vidět, už jsem viděla) a potom budu hledat kočku.

Inu absolvovali jsme dovolenou a začala jsem hledat kočku k osvojení. Nejlépe černou. Našla jsem dvouletou kočku v jednom útulku, přesněji v domácím útulkovém depozitu. Vůbec nechápu, jak to ti lidi dělají, je to jako s dětmi. Přechodně se staráte o kočku/dítě, které pak pošlete dál do světa. Zapomenete na citový vztahy a prostě ho pošlete dál. Nerozumím, ale neodsuzuju, určitě je to v obou případech záslužná práce.

Kočka Lady, kterou jsem si osvojila, vyrostla podle informace z útulku v pražské vietnamské tržnici SAPA. Nikdy jsem tam nebyla a představu, jak to tam vypadá, mám jen z televizních záběrů. Všechny následující informace mám z webu útulku nebo od jeho velmi vstřícné a hovorné ředitelky a asi i majitelky. Když byl kočce (podle očkovacího průkazu se jmenuje Trang nebo tak nějak) rok, porodila koťata. Nějaké vietnamské paní se kočky s koťaty zželelo a odnesla je do klidnějšího místa na předzahrádku rodinného domku, ve kterém bydlela. Čímž její péče skončila.

Našla se další paní, tentokrát Češka, která chodila rodinku krmit a mazlit, aby je naučila kontaktu s lidmi. Jenže ten kontakt s lidmi nebyl vždycky bez konfliktů, protože v okolí žili pejskaři, kteří při venčení… No znáte to: „Hele, kočička, trhej!“

Ta česká paní prostě jednoho dne usoudila, že jde kočičí rodince o život. Šoupla je do krabice (kdo ví, kolik se těch koťat narodilo a kolik jich zakousli psi, ale v té krabici byla dvě) a odvezla je do útulku. Ten koťata udal brzy, ale s maminkou, dospělou kočkou, byl problém. Jako s každou dospělou kočkou. Všichni přece chtějí hlavně roztomilá a hravá koťata. Protože já sice taky miluju ta roztomilá a hravá koťata, ale nejsem si jistá, jestli by mě vzhledem k mému věku přežila, tak jsem adoptovala Trang/Lady.

V útulku kočku Trang naočkovali, vykastrovali a svěřili ji do péče expatky z Nového Zélandu. Paní žije v centru Prahy, vyučuje angličtinu a ve volném čase… No vystupuje jako burleska. A protože byla její pečovatelka z anglické jazykové oblasti, z Trang se stala Lady.

Původně jsem kočku na počest paní, která se o ni pár měsíců starala, chtěla pojmenovat Burleska. Ale nakonec jsem ji přejmenovala na Barbuchu, protože mám dojem, že tohle jméno jí naprosto sedí. Kočky slyší na sykavky, takže jí říkám Barbuší, Barbušíne, Barbušule, Barbušo.

Nejdřív se mnou žila jedenáct měsíců v pražském bytě. Jelikož je hodně plachá, první asi měsíc vegetovala za kuchyňskou linkou. Potom už si na mě a na mou tichou důchodcovskou domácnost zvykla a chodila si i pro pomazlení. Pak jsme se ovšem přestěhovaly do domku na venkově, přesněji na samotě. Měsíc žila pod gaučem. Potom se osmělila, ale čtyři měsíce jsem ji nepouštěla ven, aby si zvykla na interiér svého nového domova. Ovšem jednou večer, v nestřeženém okamžiku, když se Drahý rozhodl vyvětrat (všude máme francouzská okna), proklouzla ven. Vrátila se asi za deset minut s naježeným ocasem. Ano, za ty dva roky, co jsme tu nebyli, se do garáže a na špýchar nastěhovaly zdivočelé kočky. A mám podezření, že tu žije i jedna pravá divoká.

Teď, po sedmi měsících v novém domově, chodí ven pravidelně. Dokud byla zima, vyběhla vždycky jen ráno na deset dvacet minut. Jak se otepluje, její ranní výlety se prodlužují. Co mě trápí, že už dvakrát jsem ji viděla, že se domů vrací po silnici, která vede kolem domu. Je to sice jen okreska s pětimístným identifikačním číslem, ale i po ní projedou párkrát za den zběsilí závodníci s terénními auty.

V pátek byla venku skoro dvě a půl hodiny. V sobotu bylo krásně slunečno, strávila venku nejdřív osm hodin, pak si vymňoukala další vypuštění, to už byly skoro čtyři hodiny odpoledne. Doufala jsem, že se do tmy vrátí. Nevrátila. Přišla až na zavolání skoro v deset. Byla naježená jak štětka na lahve. Nevím, co venku potkala, ale po návratu zalezla do proutěné kukaně u ložnicového okna a celou neděli se z ní skoro nehnula. Dnes má zaracha. Za trest, ale asi to nechápe.

Jo, je to jak s dětma. Nejradši byste je měli pořád pod křídlem.

Já a kočky, díl 1.

Když jsem byla malá, trávila jsem spoustu času u babičky na chalupě. Ke každé chalupě tehdy patřila kočka a pes. Psi mě nikdy až tak nebrali, i když jsem je měla ráda, pokud jsem se jich nebála. Poslední babiččin pes byl Šmudla, na první pohled skoro čistokrevný špic a i se svým zablešeným kožíškem byl můj miláček. Proč ne, psí blechy přece na lidi nelezou. Dvakrát ročně jsme ho v dětské zinkové vaničce po mně koupali v odblešovacím šamponu (nesnášel to) a vystříkávali mu boudu dezinfekcí, ale bylo to marný, bylo to marný, bylo to marný.

Ovšem já jsem vždycky milovala hlavně kočky. Nejvíc si pamatuju babiččinu černobílou Zuzku, která ujížděla na vařené mrkvi, a kocoura Mourka, který se na půdě chytil do prastrýcových protitchořích želez, a přišel tak o jednu přední packu. Když byla zima, směl do kuchyně a lehával na babiččiných károvaných důchodcovských bačkorách s hliníkovými přezkami. Podotýkám, že ty bačkory měla babička na nohou a houpala ho jako miminko.

Babička umřela a naši po ní zdědili chalupu, ze které se tak stalo rekreační stavení. Pejsek Šmudla ještě chvíli žil a táta pro něj vytvořil „Šmudlostroj“, který mu každých 24 hodin vysypal dávku krmení (ještě ho mám schovanej), ale kočky se vytratily.

Ovšem na půdě chalupy nebo na seníku nad stodolou se časem zabydlela černá kočka. Byla divoká, nenechala nás přiblížit se blíž než na tři čtyři metry, ale když jsme přijeli, pořád se motala kolem chalupy a s vděčností přijímala zbytky z kuchyně nebo od stolu, které jí maminka odkládala do plastového kelímku od Ramy na zápraží.

Jednoho podzimního dne nám ta plachá černá kočka přinesla na zápraží dvě mourovatá koťata. Větší kočičku a kocourka, takové slabounké nedochůdče. Pak zmizela a už jsme ji nikdy neviděli. Když jsem si sedla na podzimní sluníčko na schody, kočička mi vyšplhala na klín. Kocourek neměl tolik síly, tak mi aspoň vylezl na vršek bačkory a tam se vyhříval. Kočička byla schopná se živit pevnou stravou, takže přežila. Kocourek bez mateřského mléka nepřežil.

Naši tehdy vůbec neuvažovali o tom, že by si vzali do paneláku kočku. Já jsem žila ve vile u přítele a už jednoho kocourka od kamarádky jsme tam nějakou dobu předtím měli. 

Kocour k nám přišel 22. listopadu, a tak dostal jméno Cecil. Když se z něj stal puberťák, začali jsme ho pouštět ven do místní vilové čtvrti. Při rvačkách mezi bohnickými kocoury ovšem přišel o oko a přítel prohlásil, že, přestože má jako jednooký handicap, je už dospělý a dokáže se o sebe postarat sám, abych ho odvezla na chalupu a tam ho vypustila do přírody. Docílil tím toho, že jsem každý víkend utíkala na chalupu, abych se o kocoura postarala. Cecil vždycky přiběhl na zavolání, ale nedokázala jsem zabránit tomu, aby do obou očí nedostal sněť. Museli jsme ho nechat uspat.

Když jsem se za přítele vdávala, pozval si za svědka kamaráda Olega, který tehdy žil v tádžickém hlavním městě Dušanbe. Jelikož jsem Tádžikistán nějaký čas před svatbou na měsíc navštívila, strávili jsme spolu spoustu času, takže zjistil, že jsem vášnivý kočičák. A tak nám jako svatební dar propašoval pod kabátem na dvou letech Dušanbe-Moskva a Moskva-Praha dlouhosrsté černé kotě. Byl to kocourek a protože pocházel z převážně muslimské země, pojmenovala jsem ho Hasan.

My „mladí“ jsme tehdy bydleli ve vile manželových rodičů – my v přízemí, oni v patře. My jsme neměli televizi a chodili jsme koukat nahoru ke tchánům. Jednoho večera chlapi sledovali nějaký záznam fotbalu, který mě nikdy nebral, tak jsem šla spát dříve. Kotě spokojeně chrupalo nahoře u televize na židli. Fotbal skončil, manžel vzal kotě a šel s ním po schodech dolů. Rozespalý Hasan se při té cestě trochu rozkoukal, zjistil změnu stavu a v obranném reflexu se zaťal manželovi do košile, aby nespadl. Asi drápky zatnul i do manželova hrudníku. Ve stejném obranném reflexu ho manžel z hrudníku setřepl a kotě upadlo na schody a skutálelo se o pár schodů níž. Do rána kňouralo bolestí, tak jsme ho vzali na veterinu. Prý zlomená pánevní kost, před sedmatřiceti lety to doktoři neuměli vyléčit a museli jsme ho nechat uspat. Naše manželství žilo jen o pár let déle než tenhle svatební dar.

Ale vraťme se k mourovatému kotěti od kočky Černé. Protože ji k nám máma přinesla 31. října, kdy má svátek Štěpánka, dostala právě tohle jméno. To už jsem učila na základce. Manžel přistoupil na to, že si kotě vezmeme domů. V obýváku jsme měli veliký rozkládací stůl, na kterém jsem opravovala diktáty a domácí úkoly. Štěpánka mi vyšplhala po nohou na klín, prolézala skryté kouty rozkládacího stolu a opravovala se mnou sešity. Takže jsem se každý den omlouvala svým žákům, že to podtržítko pod chybou není rovná čára ale klikyhák, protože jsem do pera dostala ťafku od kotěcí packy.

Historie se opakovala. Z roztomilého kotěte vyrostl puberťák a manžel rozhodl, že tu kočku už doma nechce, že už je skoro dospělá, ať ji odvezu na chalupu a vypustím do přírody, že už se o sebe postará. Tehdy rodiče přehodnotili úsloví předků (babičky), že pes patří do boudy a kočka na půdu, kočičku si osvojili a odvezli si ji do pražského paneláku.

Štěpánka žila asi čtrnáct patnáct let. V bytě s našima trávila většinu roku a jezdila s nimi na víkendy a dovolené na chalupu. Jako všechny kočky nesnášela jízdu autem a cestu trávila zalezlá pod sedadlem řidiče. Po čase ve zdraví přežila i mé přistěhování s malým tříletým trapičem a maminčin odchod do důchodu, kdy s maminkou i s malou trapičkou trávily od jara do podzimu čas na chalupě.

V posledním roce tisíciletí se na chalupě v srpnu někam ztratila. Až po několika měsících našel táta její vysušenou mrtvolku na půdě pod krokevním trámem. Čtvrt roku po Štěpánce nás opustila i moje maminka.