Letní, nebo zimní?

Celé mé mládí byl svět v pořádku. Když slunce stálo na obloze nejvýš, bylo poledne. Po dvanácti hodinách byla půlnoc. Podle slunce a s pomocí ručičkových hodinek se, když jste zabloudili v lese, dalo odvodit, kde je sever a kde je jih.

Zlomili to vládnoucí soudruzi až v roce, kdy jsem maturovala. Sice nám v lednu nadělili třítýdenní uhelné prázdniny, ale vzhledem k energetické krizi v tehdejší ČSSR zavedli od prvního dubna letní čas.

Posledního března se ženil můj nynější partner a pozval mě na svatbu (chtěl mě i za svědkyni, ale u nevěsty to neprošlo). Dodnes si z toho utahuje, že mu komunisti ukradli hodinu ze svatební noci, a ještě k tomu, když se 1. dubna ráno probudil, nevěděl, jestli jeho první den v chomoutu není apríl.

Sedmnáct let bylo přirozenému "zimnímu" a umělému "letnímu" času spravedlivě přiděleno po šesti měsících. Až někdy v polovině 90. let nám (teď už kapitalističtí) vládci natáhli ten umělý a s astronomickým pořádkem nesouvisející letní čas na úkor přirozeného času v poměru 7:5. Nebyla to úplně jejich zvůle, bylo to sladění se stejně nesmyslným nastavením času v okolních státech.

Vždycky na konci března a na konci října probíhají ve společnosti, v médiích a na socsítích debaty, zda jeden z časů zrušit, ale pořád se neví, který by to měl být. Jedni, včetně mě, jsou pro zachování přirozeného standardního pásmového „zimního“ času (UTC+1:00), který je vlastně časem odvozeným od zemské rotace. Druzí si chtějí v létě užívat delší dobu světlo.

Já bych se na to motto: „Poručíme větru, dešti,“ už vykašlala. Země se zaplaťpámbu zatím točí tak, jak má. Pět měsíců chodí kancelářské myši domů z práce za tmy, ale zase děti nechodí celých těch pět měsíců do školy za tmy.

Zkusme se těm přirozeným dějům přizpůsobit, nechtějme řídit celou galaxii. Změňme třeba pracovní dobu ve firmách. To je náš boj, který není PROTI přírodě.

Barbucha

Čtenáři mého blogu vědí, že jsem milovník koček a kočičí nalezence jsem na chalupě často zachraňovala. https://makovice.blogspot.com/2015/08/zase-kocka-no-rekneme-miniatura-kocky.html

Naše předchozí černobílá kočka byla z magistrátního útulku ve Štěrboholech. Protože z útulku přišla strašně špinavá, říkali jsem jí Šmudla. Tehdy si mě tam vybrala on sama. Chtěla jsem černou kočku (toužila jsem po černé kočce od dětství), ale neměli. Tak mi paní nesla ukázat černobílou. Když byla ode mě asi dva metry, kočka se od ní odrazila a skočila mi do náruče. A bylo jasno.

Žila s námi bez jednoho měsíce deset let. Mezitím jsem přišla o práci, rok byla nezaměstnaná, což vlastně nevadilo, protože můj táta se začal sypat. Brutálně ho napadl alzheimer, vyžadoval čtyřiadvacetihodinovou péči a nebylo možné ho nechat bez dozoru. Po pěti měsících zemřel. Dcera mi pak dohodila novou práci, ve které jsem to doklepala až do důchodu. Toho si ale moje kočka moc neužila. Na podzim jsem šla do důchodu, v únoru zemřela i ona.

Drahý pořád naléhal, kdy si pořídím novou kočku, ale zároveň začal plánovat, že když nemám kočku, která nemůže zůstat doma samotná, můžeme jet na poslední dovolenou v Provence. Absolvovali jsme dovolenou a začala jsem prohledávat útulky a hledat černou kočku.  

Podle útulku je moje současná kočka Vietnamka. Prý se narodila v září 2021 v písnické tržnici SAPA.

Asi o jedenáct měsíců později, tedy v srpnu 2022, tam porodila koťata. V zimě se zřejmě nějaké vietnamské obchodnici kočičí rodinky zželelo a přenesla kočku i s koťaty z tržnice na klidnější místo v předzahrádce rodinného domku někde na Praze 4. Čímž její péče skončila.

Naštěstí se v sousedství našla paní, která je chodila krmit a mazlit se s nimi, zvykat je na přátelský kontakt s lidmi.

Ne všichni sousedi byli bohužel stejně vstřícní. Místní pejskaři neměli vždy své miláčky na vodítku a nekrotili jejich vrozenou averzi vůči kočkám. Takže ta česká domorodka raději vyhledala útulek Catky, do kterého kočičí mámu s dvěma přeživšími koťaty převezla.

Podle očkovacího průkazu se moje kočka narodila v září 2021 a jmenuje se Hang, což prý vietnamsky znamená „máma“ (mně ale překladač napsal, že je to jeskyně – celkem výstižné, pořád se někde schovává). Kastrovaná a odčervená byla v březnu 2023. Předpokládám, že je to čas, kdy se s koťaty dostala do útulku.

Tehdy útulek nabízel k adopci i dvě černá koťata s historií spojenou s tržnicí SAPA. Černého kocourka Dunga, což snad vietnamsky znamená udatný, a černou kočičku Hoa, což prý znamená květ.

Koťata udali brzy, koťata jdou na odbyt. Máma jim zbyla.

Kočka-máma byla zhruba na přelomu dubna a května přesunuta do přechodné péče náhradní pěstounky, v Česku žijící učitelky angličtiny a burlesky z Nového Zélandu. Takže se z Hang stala Lady. U Dolly bydlela kočička asi čtyři měsíce. 16. září jsem si ji přijela vyzvednout já. Po různých pokusech se jmény Lady, Dolly, Burleska, zvítězilo jméno Barbucha, které ji dokonale vystihuje.

Debata se zetěm:

-   Proč jsi pořád v Praze a neodstěhovala ses natrvalo na chalupu?

-   Protože mám kočku a bez ní se odstěhovat nemůžu, nemůžu ji tady nechat samotnou.

-   Proč máš kočku?

-   Já bych si ji pořídila až po přestěhování na vejminek, ale Drahý pořád otravoval, kdy už si pořídím další kočku.

-   Tak proč ji nevrátíš do útulku?

-   Protože to se nedělá. Četl jsi Malýho prince Antoina de Saint-Exupéryho? „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži.“

Vždycky jsem plánovala, že důchod strávíme s Drahým na chalupě na samotě. Mezitím po tátovi zděděnou vetchou, děravou, vlhkou a plesnivou chalupu bez vodovodu a s kadibudkou na dvoře nahradili naši mladí domkem se všemi moderními technologiemi, tekoucí vodou a automatickým vytápěním. Místo chalupy tam teď stojí vejminek.

Proč tedy pořád otálím s odstěhováním do toho klidu a komfortu?

•  Když jsme Barbuchu přivezli domů, dva měsíce se schovávala za kuchyňskou linkou. První měsíc jsem každý den prala lůžkoviny, protože se mi do nich chodila vyprázdnit. Až po měsíci vzala na milost kočičí záchůdek, který jsem prvních pár dnů vyměňovala za stále větší.
•    Po dalším měsíci vylezla z ilegality, ale nenechala na sebe sáhnout. Chodila si mě obhlídnout, ale jakmile jsem se pohnula, zdrhla do zákopů. Což někdy dělá i dnes.
•    Za těch skoro jedenáct měsíců si na mě zvykla. Když sedím na kuchyňské lavici, lehne si vedle mě, chodí si pro pohlazení a spokojeně vrní. Ale nesmím se postavit, to okamžitě prchá.
•    Jsme tichá domácnost – ona a já. Skoro nemluvím, pokud si s ní povídám, jen tak broukám. Jakmile s někým nahlas telefonuju, uteče. Televizi mám puštěnou na takový to šeptání, mám ji jen jako zvukovou kulisu, aby tu nebylo takové ticho rušené jen tikáním hodin.
•   Jakmile na víkend přijede Drahý, volume na televizi i v domácnosti jako takové vytočí na trojnásobek, takže kočka se schovává v zasunutých koutech, o kterých ani nevím, že je doma mám. Vyleze, až když Drahý dřímá v obýváku, jde spát do ložnice, nebo úplně nejlíp (z pohledu kočky, samozřejmě), když za ním konečně definitivně zaklapnou vchodové dveře.
•    No a teď si představte, že jste ta plachá kočka, která v prvním roce, roce a půl svého života, nezažila nic hezkého. A najednou vás zase přestěhují do úplně neznámého prostředí.
•    Snad jí bude útěchou, že tam s ní budu zase já, kterou už dobře zná.

Padlo definitivní rozhodnutí, tento pátek nebo sobotu se i s kočkou přestěhuju na vejminek.  Vzhledem k autistickým rysům Barbuchy s ní budu muset přestěhovat i její záchůdek, automatické krmítko, fontánku, deku a pléd, na nichž lehává, a její hračky, aby se mezi známými a jejím pachem načichlými věcmi cítila jistěji.

Drahý vzal brigádu v Německu, tak v neděli odjede a vrátí se zase až v pátek. V pátek ovšem přijede na jednu noc i tříletý vnouček, kterému říkám Drak, protože… prostě tříletý kluk, no.

Note to me: musím na chalupu přivézt ještě jedno povlečení…