Byt
nade mnou po staré paní, která vloni zemřela, koupil nový majitel. Pochopitelně
hned začal s rekonstrukcí a minulé pondělí to začalo – vrtání, frézování,
nářadí padající na holou podlahu, hlasité halekání šesti Ukrajinců rozléhající
se prázdným bytem a všudypřítomný betonový prach sypající se ke mně otevřenými
ventilačkami i průduchy ze stoupaček.
Stará
paní měla nějak porušený přívod vody do záchodové mísy a za poslední rok, než ji
přemístili do LDN, mě dvakrát vytopila. Když potom byla v léčebně a byt
byl prázdný, další povodeň. Musela jsem tehdy shánět jejího syna, který mi to
nebral, tak vnuka. S ním jsem se domluvila, že vodu do splachovadla zatím
zavře a pak to někdy opraví.
Neopravil.
V půli srpna už byl byt na prodej a zřejmě jej předváděli nějakému zájemci,
vodu tedy pustili. Bylo to po ránu, než jsem šla do práce, a než se nám se sousedkami podařilo dovolat dotyčného vnuka, sehnat
klíče od kočárkárny, kde je hlavní uzávěr vody pro naši stoupačku, a nějakého chlapa, který měl dost síly, aby zavřel hlavní kohout
na vodovodním potrubí, napršelo mi do kbelíků po obou stranách záchodové mísy
deset litrů vody.
Těšila
jsem se, že když se byt konečně rekonstruuje, bude mým trápením konec.
Řemeslníci nahoře, pokud se tak ta parta dá nazvat, mě v pátek zase
vyplavili. Tentokrát té vody nebylo tolik, ale k pořádnému vytočení mi to
stačilo.
No
a dnes jsem přišla z práce domů kolem půl sedmé, v bytě tma – mám na
kuchyňském stole lampičku s automatem, který rozsvítí světlo se západem
slunce. Zkusila jsem velké světlo, taky nic. Zašla jsem do skříně s nářadím
pro dláto, kterým otevírám plechové dveře od hlavní rozvodné skříně na schodišti,
pomyslela si, že si musím vzít z věšáku klíče a že musím dát pozor, aby mi
neutekla kočka, která se pořád dere do vchodových dveří, a šla nahodit jistič. Skříň
otevřela, jistič nahodila a zjistila, že stojím na schodišti před zaklapnutými dveřmi do bytu s dlátem v ruce, ale bez klíčů.
Jako
první mě napadlo, že zavolám dceři, jestli by mi nepřijela svými klíči
odemknout. Jenže mobil ležel v kapse kabelky pohozené hned za zaklapnutými
dveřmi. Šla jsem tedy za Nejšikovnějším ze všech sousedů v domě a zahrála
si na sousedku v nesnázích a jestli neumí otevřít zaklapnuté dveře. Byl
ochotný, snažil se, ožužlal mi celou hranu dveří v místech, kde je jazýček
zámku, ale úspěšný nebyl, ani když mu přišel pomoci kápo té rekonstrukční ukrajinské
party. Mezitím se vracel z práce jiný soused. Půjčil mi mobil, já si i
přes postupující sklerózu kupodivu vzpomněla na dceřino telefonní číslo a
přivolala na pomoc náhradní klíče.
Po
čtvrthodince strávené na schodišti, s nosem přilepeným na okenním skle, vyhlížejíc dceřinu siluetu, konečně dorazila a odemkla byt. Oproti předpokladům
všude tma.
Přivolali
jsme na pomoc zetě, který na dceru čekal v autě. Je to kluk šikovnej, a tak
zjistil, že do hlavního jističe na schodišti proud jde, do pojistkové skříně
(ano, mám ještě keramické šroubovací pojistky – táta, ač vyučený elektrikář, s elektřinou
v bytě nechtěl hýbat a já jsem lajdák a ještě jsem to po jeho smrti
nenapravila) ovšem nejde ani voltík. Verdikt: „Asi máš někde přerušené vedení
do bytu.“
Pojala
jsem podezření, že za to může má oblíbená rekonstrukční parta, složená patrně z na
Ukrajině bídně placených doktorů filozofie, lékařů a univerzitních profesorů.
Opět jsem šla dělat sousedku v nesnázích k Nejšikovnějšímu ze všech
sousedů. Vlastnoručně před časem rekonstruoval byt a bude vědět, kudy vede
přívod elektřiny z rozvodné skříně do bytu. Odpověď zněla: „No jasně,
stropem. Ten je totiž z dutýho panelu, kterým vedou elektrický dráty. Nad
panelem je asi třícentimetrová vrstva betonu.“ Projevila jsem podezření, že se horní
řemeslničtí chlapci při nějakých činnostech provrtali i mým elektrickým
vedením. „No to snad ne,“ zařval a vletěl na ně. Požádal o povolení vstupu do
objektu, a aniž by na ně počkal, vřítil se tam.
Ukázalo
se, že hoši dnes hloubili do podlahy asi pět centimetrů hlubokou brázdu pro
přívod vody a odpad k pračce. A samozřejmě se trefili ausgerechnet do mých
drátů. „Když jste tu rejhu hloubili, zajiskřilo vám to?“ „Né, vůbec né, ani
jednou.“ Kdyby to byli Češi, tipuju voliče Babiše nebo komunistů.
Přes evidentní nevinnost, když přece nikde nic nezajiskřilo, se ukrajinský kápo strašně omlouval, z okna mi do mého ložnicového okna
spustil prodlužovačku a půjčil ještě dvě další, abych mohla zprovoznit aspoň
ledničku v kuchyni. Mladí mi z okna vyndali síť, pomohli dalšími
prodlužovačkami z mých vlastních zásob rozsvítit v každé místnosti
aspoň jednu lampičku a pak odjeli. Nejspíš si představovali, že ten večer prožijí
jinak, ale strávili u mě nejmíň dvě hodiny, chudáci.
Po
další půlhodině přijel zeť nové majitelky horního bytu, který zařizoval
rekonstrukci. Slíbeného elektrikáře s sebou nepřivezl, ale strašně moc se
omlouval. Omluvu jsem s grácií velkodušně přijala a mimochodem se zmínila o
vytopeném záchodu, o kterém dosud nevěděl. Doufám, že ty flašky, co doveze,
budou nejmíň dvě a fakt hodně dobrý, abych je mohla přesunout Nejšikovnějšímu ze
všech sousedů.
Protože právě on se chopil iniciativy, přeříznuté dráty v panelu sám spojil a ještě mi drátkem
zprovoznil poslední vypálenou pojistku od horních světel (myslela jsem, že mám
rezervní, ale táta schovával i ty vypálené, takže ta, co jsem považovala za
rezervní, byla kapku mrtvá).
Čili zeť nové majitelky horního bytu by měl dovalit aspoň karton fakt dobrýho
vína, aby na mě zbyla aspoň kapka na ochutnání, protože ostatní si zaslouží
Nejšikovnější ze všech sousedů.
