Provence popáté a nejspíš naposledy

Když jsme před devíti lety z Provence odjížděli, loučila jsem se "za rok na shledanou". Za rok to nevyšlo. Ani za dva, což jsem tehdy tak nějak tušila. Vnitřně jsem se smířila s tím, že už se tam nikdy nevrátím, a definitivně se s tím krajem rozloučila.

Firma, v níž jsem byla zaměstnaná, se pod vedením nového prezidenta už nějakou dobu pomalu finančně hroutila, v roce 2015 jsme byli rozpuštěni a já se v šestapadesáti letech stala nezaměstnanou. Po pracovní peripetii provázené šikanou od mladších kolegyň a ukončení pracovního poměru po skončení zkušební doby jsem se musela zaregistrovat na pracák.

A pak se mi sesypal tatínek. Skoro půl roku návštěv v nemocnici, domácí péče, injekcí, výměny plenek… Nakonec jsem to nezvládla a tatínek umřel v nemocnici.

Pár měsíců poté mi dcera dohodila práci, která byla v mém životě asi první, která mě opravdu bavila. Ovšem dělala jsem ji jen necelých šest let, teď už jsem půl roku v důchodu.

Devět let jsme nebyli na dovolené (kromě chalupy). Nejdřív z výše popsaných důvodů, pak přišel covid. Kromě toho jsme měli kočku, o kterou se v době našich předchozích výjezdů staral táta, ale po jeho smrti už neměl kdo. Šmudlinka letos v únoru také odešla. A půlku minulého roku jsme vyklízeli chalupu, aby ji pak firma za pár týdnů zbourala.

Takže když není kočka, kvůli které bychom nemohli vyjet, není ani chalupa, kam by bylo možné vyjet, Drahý v březnu prohlásil, že na dovolenou pojedeme do Provence. Moc se mi nechtělo. Provence jsem považovala za uzavřenou kapitolu a nějak jsem z toho neměla dobrý pocit, zdálo se mi, že něco bude špatně, že už jsme na takové dlouhé cesty staří... ale člověk nesmí dát na pocity. A tak jsem přes booking.com objednala malý domek ve Vaucluse uprostřed přírody, jak to máme rádi.

Drahý trval na tom, že pojedeme jeho dvacet let starou audinou, na které se pořád něco rozbíjí, ale je to prý pohodlný, v automatu a tak… já jsem se neodvážila navrhnout, že má fábie je sice stejně stará, ale spolehlivější. Vyrazili jsme tedy stařenkou audinou. Až na hranice to bylo celkem fajn. Ale asi padesát kilometrů za nimi ta krásná, pohodlná, automatická a vůbec skvělá audina přestala táhnout. Takže jsme se 250 kilometrů vrátili šnečí rychlostí domů.

Sobotu jsem strávila komunikací s ubytovatelem, že dojedeme o den později, a zařizováním nové cestovní pojistky, do které by bylo zahrnuté jiné auto s jinou registračkou (ne, platbu za tu nevyužitou mi pojišťovna nevrátila).

Ovšem napodruhé jsme v neděli těch 1341 km díky Fabii HTP zdárně zdolali. Příjezd na základnu byl poněkud zapeklitý, což není nic, co by nás nějak zvlášť překvapilo. Známe to už z první naší provensálské cesty po vlastní ose. Navigace nás podle koordinátů zaslaných agenturou zavedla někam, kde byla odbočka jen na mapě. Tedy, ona tam byla, ale cesta končila asi o půl metru níž než asfaltový povrch silnice.

To bych nebyla já, abych neměla dávno z Google Maps nastudováno, kde zhruba cílový bod leží. Tedy taky nejsem dokonalá. Místo, které jsem považovala za cílovou destinaci, je na Google mapách v pustině označeno špendlíkem s popisem Toit01  (střecha 1) a při přiblížení symbolem postýlky. Ve skutečnosti je to rozestavěný dům, nebo dům, který se rekonstruuje, obklopený vrakovištěm aut zhruba půl století starých.

Zacouvali jsme zpátky do místa, kde z celkem rozumné cesty na vrakoviště odbočují příšerné kamenité koleje kamsi do neznáma. Vydala jsem se na průzkum a bylo to ono. Náš domek byla ta šedivá střecha východně od Toit01. Drahý uznal, že v ostré zatáčce k bráně domku by se jeho audina asi sotva vytočila.

Po dojezdu „domů“ nám za všechny štrapáce byl odměnou byl tenhle výhled z obýváku.