Brňáci mají zase navrch

Týden před koncem března se mému dítku podařila báječná věc. Zvrátilo plnou třetinkovou sklenici s vinným střikem na jídelní stůl, na němž se od včerejška skvěl čistý ubrus. K likvidaci následků potopy jsem se dostala až po chvíli, jako správná hospodyňka jsem si zanadávala na neúctu k mé práci a při tom hudrování mi unikl drobný detail, že původně vedle plné sklenice ležel i můj služební mobil, který teď už odpočíval v bezpečí na mikrovlnce a tvářil se suše.
Když jsem si změnu polohy výše zmíněného k práci nezbytného přístroje uvědomila, poptala jsem se na jeho zdraví a byla jsem ujištěna, že na něj padla jen kapička, která byla okamžitě setřena. Takže mě ani nenapadlo telefon vypínat, rozebírat nebo dokonce sušit.
Před spaním jsem se rozhodla nařídit budík, jenomže po otevření véčka na mě displej spiklenecky zamrkal, rozdělil obrázek na duhové řádky a zhasl.
Dva dny jsem svou drahou rozebranou Nokii sušila, zcela evidentně post mortem. Naivně jsem zadoufala, že porucha nesouvisí s rozlitou tekutinou, a tak jsem stáhla kontakty do notebooku a telefon 25. března poslala po nezvedeném dítku na záruční opravu do Mobilpohotovosti, kde byl před rokem zakoupen.
Jelikož přede mnou byla třídenní výjezdová akce, kterou pořádáme na závěr sezony, zprovoznila jsem svůj starý Samsung. Bláhově jsem se domnívala, že oprava bude provedena dříve než v zákonem stanoveném měsíčním termínu, v čemž mě utvrdilo dítko tvrdící, že když dorazilo do servisního střediska, technici trávili čas drbáním se na hlavě a zcela evidentně neměli do čeho píchnout. Takže jsem vzdala snahu ručně přepisovat něco přes 250 kontaktů do rezervního telefonu – to nějak vydržím.
Buď mě potomek chtěl uchlácholit, nebo technici drbající se na hlavě je kamufláž, která má zákazníka vstupujícího do servisního centra utvrdit v představě, že telefony zakoupené v mateřské firmě jsou v podstatě bezporuchové. Zase tak málo práce hoši asi nemají, protože trvalo 14 dní, než můj mobílek aspoň rozmontovali. Poté poslali zadavateli zakázky, tedy mému dítku, SMS, že zakázka je připravena k převzetí. Při osobním jednání ovšem vyšlo najevo, že v telefonu jsou zkorodované součástky, na něž se záruka nevztahuje a mobil tudíž nebyl opraven. Můj potomek tedy znovu zadal zakázku, tentokrát na nezáruční opravu (opět s termínem do jednoho měsíce) a spokojil se sdělením, že potřebný náhradní díl dostanou do konce týdne a cena bude něco přes 600 korun.
Čas plyne, zítra od nové objednávky uplynou tři týdny. Mezitím jsem v dobré víře, že oprava musí být každým dnem hotova, předala svému potomku na její úhradu 700 korun,  a absolvovala další víkendové výjezdní zasedání, při němž jsem se při každé potřebě zavolat hrabala jako bába v koksu pěti listy vytištěných kontaktů z původního mobilu. Jelikož zadavatel zakázky zatím nedostal ze servisu vytouženou SMS-zprávu, že je tato už skutečně připravena k předání, stejným stylem zřejmě projdu i internátním školením, jež pořádáme od příštího pondělí do středy zase mimo naše bydliště. Můj potomek část původně svěřených peněz stihl utratit, takže jsem mu předala dalších 500 korun pro případ, že zakázka bude hotova, až budu pryč.
Až se ze školení vrátím domů, bude to šest týdnů, co si ze mě dělají všichni spolupracovníci a obchodní partneři legraci, že nemám ke své práci pořádné technické vybavení. Oprava mě, nikoli mého zaměstnavatele, protože závadu jsem zavinila já „sama“, stála už 1.200 korun a mobil pořád nemám. Stále  se prohrabuji těmi teď už značně sežužlanými papíry. A naše nejvýznamnější obchodní partnerka z Brna mi pokaždé, když zavolá, a já se ohlásím slušným pozdravem a neosobním představením místo obvyklého „ahoj, Leo“ (netuším totiž, kdo mi volá) s pobavením doporučuje: „To ti v Praze ten mobil neumějí opravit rychleji? Příště nám ho pošli sem, i s cestou to budeš mít rychlejší.“
A tak jsem už šest týdnů za blbce a Brňáci mají zase navrch.

Mně se líbí optimismus nakladatelství, se kterým předpokládají, že co čtenář, to blbec (Jan Werich)

KlaPi se ve svém posledním spotu svěřila, že takovou tu „supí“ novinařinu by dělat nechtěla. Doufám, že se nebude držet ani přístupu Terezy Meravé a jejích kolegů z magazínu Epocha. Jejich metoda „vystřel naslepo článek, moc o něm nepřemýšlej, nezdržuj se ověřováním, hlavně že dostaneš honorář“ je pro čtenáře vážně ubíjející.

Už jsem se v jednom z předchozích postů zmínila, že paní Meravá mě vytočila článkem o pražských věžích, kde s odzbrojující suverenitou tvrdila, že na Staroměstské radnici se odehrály tři pražské defenestrace. Tehdy jsem usoudila, že redakce pravděpodobně vzhledem ke stávající hospodářské recesi z úsporných důvodů zaměstnává děti školou povinné, protože autorka evidentně ještě neabsolvovala základní vzdělání Pokud ano, asi to bývalo velmi churavé dítě, když při probírání jednotlivých pražských defenestrací chyběla, a nemocná byla i na střední, kde se tato látka probírá také. Dokonce jsem se kvůli tomu snížila k napsání pobouřeného mailu redakci, jako by nebylo předem jasné, že odpovědí bude bla bla bla.

Další šok jsem utrpěla po zjištění, že Tereza Meravá není studentka nižšího ročníku střední školy s vysokou absencí, nýbrž frekventantka magisterského studia pražské žurnalistiky a skví se titulem Bc. Budiž, každý začátečník dělá chyby. Dala jsem tedy Epoše šanci, ovšem poslední dvě vydání, za něž jsem omylem utratila peníze, mě utvrdila v přesvědčení, že bulvár se dá dělat i o vědě, a bulvár je to poslední, co bych chtěla číst. Nevím, jestli je slovo bulvár v encyklopediích pojato jinak než široká ulice se stromořadím, a proto podám výklad mediálního smyslu slova tak, jak ho chápu já: je to nekvalitní novinařina podaná nekompetentními novináři.

Takže hned na desáté stránce čísla 7/10 mě zarazily „poznámky pod čarou“. Rubrika, již páchá má oblíbenkyně, pojednává o některé významné osobnosti historie a pro správné kontextuální dějinné zařazení jsou pod článkem uvedeny mezníky doby, což je chvályhodné. V sedmém čísle autorka píše o barokním sochaři Lorenzu Berninim (1598 – 1680). Nejsem takový znalec Berniniho života, abych odhalila, zda v článku samém nejsou naprosté hlouposti, jen vím, že to byl skutečně významný architekt a sochař raného baroka a kdybych se zamyslela, dala bych možná dohromady pár jeho děl. Zarazily mě ovšem ty mezníky.

• Bitva na Bílé hoře 1620 je neoddiskutovatelná.
• S tím, že Chomutov se stal královským městem v roce 1605, také nepolemizuji, ačkoli mi to nepřipadá jako nějaký významný historický mezník.
• 1663 počátek války Turků proti Habsburkům sedí, i když právě tato byla krátká a jedna z mnoha.

A teď ta sporná data:

• 1599 objevení polohy Pompejí – co je to za mezník doby, když nějací kopáči narazí na staré zdi a fresky, což nikoho následujících 150 let nezajímá?
• 1619 – 1655 život francouzského spisovatele Cyrana z Bergeracu. No to je tedy významný  mezník doby, když nebýt Edmonda Rostanda, svět by po autorovi satirických cestopisů Hectoru-Savinienu de Cyrano po sto letech ani nevzdechl! Co takhle aspoň Cyranovi rodáci a současníci Pierre Corneille (1606-1684), Jean Racine (1639-1699) nebo Moliére (1622-1673), ta jména páni redaktoři nikdy neslyšeli?
• 1636 René Descartes, francouzský vědec, vymyslel mikroskop. Co prosím? A s čím si to tedy o více než 40 let dříve hrál Holanďan Zacharias Jansen?

Jako by těch skutečných mezníků doby za 80 let Berniniho života nebylo jenom v Evropě dost (edikt nantský 1598, třicetiletá válka 1618-1648, anglická revoluce 1640-1660, z osobností Tomaso Campanella 1568-1639, Peter Paul Rubens 1577-1640, Galileo Galilei 1564-1642, Jean-Baptiste Colbert ministrem 1664-1683, Rembrandt Harmensz van Rhijn 1669-1606…).

Dobrá, dočetla jsem stránku 10, přenesla jsem se přes své pochybnosti o validitě podaných informací (možná jsem jen proti té Meravé předpojatá) a optimisticky pokračovala ve čtení. Po čtrnácti stránkách jsem dostala záchvat smíchu. V rámečku pod článkem pana Aleše Crhy o nejdrsnějších věznicích světa jsem přečetla větu

Členové mexické mafie se chtějí odlišit od ostatních tím, že si na břicho nechávají vytetovat orla s hadem v ústech.

Sakra, tuší někdo v redakci, že orel je pták? Já vím, že se říká, že městské děti nevědí, jak vypadá husa, kráva nebo ovce a proto se pro ně tisknou leporela s obrázky alespoň základních zvířátek. Ale možná by stálo za úvahu, zda nerozšířit o obrázky živočichů také skripta studentů žurnalistiky a nezařadit do studijních plánů pravidelné exkurze do ZOO…

Poté co jsem uvedla bránici do klidu, rozhodla jsem se plně vyčerpat vynaložené finanční prostředky a pokračovala v četbě. Jenomže na straně 57 mě znechutil článek (pozor změna!) pana Crhy na velmi prozaické téma buřt, a to po přečtení věty

Výrobci si lámou hlavy, jak srazit cenu národní pochoutky co nejnížeji. 

Možná šlo o záměr autora článku přizpůsobit úroveň češtiny gurmánské kvalitě zmíněné pochutiny, ale i tak mi použitý gramatický patvar připadá jako odpornost, proti níž je buřt skutečnou lahůdkou.

Sedmé číslo Epochy jsem bohužel dočítala až po zakoupení čísla následujícího. Protože jsem spořivá a zboží za investovaný peníz cítím potřebu zkonzumovat, nikoli bez užitku vyhodit do odpadků, pustila jsem se do čtení osmičky. Má spořivost vzala zasvé  již na třetí stránce, kde jsem byla poučena, že  16. dubna 1859 umírá na tuberkulózu francouzský historik a badatel Alexis de Tocqueville. … Roku 1949 se stane ministrem zahraničí… Poslední drobná kapička do přetečení džbánu a Epocha letěla do koše.

Snad nemusím zdůrazňovat, že články mé churavé Meravé favoritky o evoluci šimpanzů, Gagarinově smrti a domech na vlnách v sedmičce jsem raději přeskočila. Slibuji, že od čísla 8/10 přeskakuji Epochu celou. Jen se děsím, jaké bludy se za ty zhruba dva roky četby výše zmíněného magazínu usídlily v závitech mého mozku a kdy ty pitomosti v nejnevhodnější chvíli vyplavou napovrch a já budu v intelektuální společnosti považována za blbce, nebo dokonce při případném pohovoru přijdu o zajímavé zaměstnání.
Pro jistotu jsem si ve čtvrtek koupila Reflex. Ten s největší pravděpodobností nedělají amatéři…

Na závěr mé poučení pro KlaPi, ale i pro další absolventy žurnalistiky a současné novináře, kteří by tyto mé řádky mohli čirou náhodou číst. Pro jistotu, aby rozuměli také redaktoři Epochy, pokud by se omylem dostali na můj blog, překládám do jim srozumitelné češtiny:

Když už jsem nevzdělanej novinář, tak si to, co píšu, ověřuju. Když neumím česky, používám Pravidla. Když neumím ani používat příručky ani vyhledávat informace, tak už nejsem nevzdělanej novinář, ale blbej novinář! Ale v žádným případě nemůžu spolíhat na to, že co čtenář, to blbec.

Nedokonalosti akademického vzdělání v cizích jazycích

Obvykle si cestou do práce v autobusu čtu. Dnes jsem dočetla poslední mnou zakoupenou Epochu (hodlám přesedlat na Reflex, tam snad nepíšou takové pitomosti), takže jsem zcela mimořádně vnímala okolní dění. Na jedné zastávce přistoupil holohlavý týpek v teplákách, rozvalil se na sedadlo šikmo proti mně, jednou nohou zatarasil uličku mezi sedačkami a pořád si něco nesrozumitelně huhlal. Podle úboru i chování jsem ho ohodnotila na pacienta, jedoucího na ambulantní léčbu k nám do Bohnic (zatím ještě dojíždím na pracoviště PŘED ohrádkou). Po nějaké chvíli se začal dobývat na plastovou průhlednou krabici, kterou držela v klíně mladá dívka sedící proti němu. V krabici se krčil jakýsi hlodavec a když se blázen neustále snažil na přepravku klepat, odstrčila mu ruku se slovy: „Pane nechte ho, on je slepý!“ Chlápek odpověděl cosi, co znělo jako „slepoj, da?“ a začal slečnu zahrnovat veledůležitými informacemi ve špatné češtině. Dívka nezúčastněně hleděla z okna. Usoudila jsem, že o blázna zřejmě nepůjde.

Mé podezření se potvrdilo, když mu po několika zastávkách zazvonil mobil a on do telefonu značně nesouvisle rusky slíbil, že za půl hodiny bude na Karlově náměstí. Vzhledem k tomu, že autobus právě supěl z Kobylis do bohnického kopce, pomyslela jsem si, že to asi bude těžko stíhat, nicméně mě ani nenapadlo ho na nedostatky v jeho harmonogramu upozornit. K promluvení a osvěžení mé dvacet let zasuté ruštiny mě donutilo až to, že ten buran neustále obtěžoval slečnu s křečkem a pořád jí sahal na přepravku v klíně, již dotyčná statečně bránila. Vytočila jsem se a promluvila.

V okamžiku, kdy jsem otevřela ústa, mi došlo, jak je má akademická ruština nedokonalá. Nedokázala jsem v cizím jazyce reprodukovat myšlenku: „Trhni si nohou, ty otrapo, a táhni ke všem čertům! Máme tady dost vlastních hulvátů a ožralů, tak se vrať, odkud jsi přišel.“ Místo toho jsem mu velmi kulantně sdělila: “Vidíte, že ta dívka o vás nemá zájem, buďte tak laskav a přestaňte ji obtěžovat. A jestliže se neumíte slušně chovat, vraťte se domů.“

Pravda, použitá slovní zásoba nedostála mé touze po pádnosti sdělení (měla bych trochu trénovat!), ale výslovnost jsem si asi zachovala, protože přestal otravovat slečnu a zaměřil se na mě. Zřejmě ho potěšilo, že může přesedlat na svou rodnou řeč. Nejprve mi sdělil, že stejné černé brýle, jaké mám na nose (podotýkám, že z Fokus optiky, ozdobené poměrně výrazným logem stříbrné Medúzy), si koupil za 30 korun v Tescu. Když jsem opáčila, že u nich na východě mají asi levněji, oznámil mi, že není z Ukrajiny a zeptal se mě, odkud že jsem já. Naštěstí jsem vystupovala, takže další výslech, sblížení a závěrečné spojení gruntů se nekonalo.

Kde jsou ty časy, kdy nás na studiu cizího jazyka nejvíc bavilo zjišťovat, jak se v něm řeknou ty nejhorší sprosťárny a s velkou chutí jsme je vykřikovali nahlas, protože v cizím jazyce to nezní tak strašně a proto se to smí! A co bych dnes dala za to, kdybych si občas aspoň na některé z nich vzpomněla!

(Ne)úcta k autoritám

Pominu-li své rodiče (kteří autoritami byli, jsou a zůstanou), mou první autoritou byl pan prezident Novotný. V mém předškolním věku mě jednou za rok tatínek vzal na oslavu Prvního máje, kde jsem, procházejíc pod tribunou na Václavském náměstí, mohla svým nafasovaným mávátkem z krepových třásní zamávat Panu Prezidentovi, jenž na tribuně blahosklonně kynul davům, a já měla pocit, že se přímo na mě usmál... Navíc od jara do podzimu naše rodina chodila na nedělní procházky, spojené s poslechem promenádních koncertů, na Pražský hrad, kde Pan Prezident sídlil, takže jsem nabyla dojmu, že prezident je něco jako hodný král Miroslav, který prostý lid pouští do svých soukromých zahrad a navíc mu na vlastní náklady nechá zahrát.
Jak plynul čas, Antonína Novotného přeskočila paní Albrechtová, učitelka první třídy, jež měla podle mého dětského názoru srovnané myšlenky stejně, jako jablíčkové magnetky na své tabuli. Nesmírně jsem ji obdivovala, milovala a zatoužila se stát učitelkou.
Toto mé rozhodnutí poněkud nabourala prostorově výrazná soudružka učitelka Košťálková ve druhém ročníku základní školy, jež při předčítání Malého Bobeše usínala uprostřed věty. Snad sbírala síly na pronásledování nezvedeného, ale sportovně nadaného spolužáka Parláska - Parlásek kličkoval spořádaně srovnanými uličkami mezi lavicemi, dusající soudružka učitelka s bojovně vytaseným pravítkem je s rachotem ne náhodou podobným průjezdu tankové kavalérie bourala. Autorita …. až tam.
Věci se vrátily do správných kolejí ve třetí třídě. Přešla jsem na jinou školu a štíhlá a vysoká paní učitelka Slováková byla autoritou par excellence. Dokonce i pan prezident Svoboda byl v pořádku.
Jistý zlom nastal s nástupem druhého stupně základní školy, protože s paní učitelkou třídní Bažantovou (nemůžu říkat „soudružka“, i když v té době bylo toto oslovení normou, - tehdy jsme všichni včetně ředitele jezdili sockou, ale PANÍ učitelka Bažantová jezdila do práce Simcou) jsme si evidentně nesedly.
To byl ovšem slabý odvárek v mém vztahu k autoritám. Osudový přelom nastal v roce 1976, kdy jsem nastoupila na gymnázium. Zaprvé jsem trochu začala vnímat vnitropolitickou situaci a o Husákovi jsme si všichni mysleli své, zadruhé naše humanitně zaměřená třída dostala ve druhém ročníku za třídní matikářku a fyzikářku, soudružku profesorku Fojtovou. Já, humanitně zaměřený člověk, jehož mozek se zablokuje v okamžiku, kdy vidí více než trojciferné číslo, skutečně nemohu tvrdit, že jsme si nesedly. To by bylo velmi mírné označení našeho skutečného vztahu…
S touto průpravou jsem vstoupila do plnohodnotného života dospělce. Má neúcta k autoritám přetrvává dodnes. Letos opět nepůjdu volit, protože pánové, kteří stojí v čele velkých politických stran, jsou mi leda k smíchu. A politickou stranu tvoří podle mého názoru osobnosti v jejím čele. Tak ať si ten můj hlas nějak hoši rozdělí…
K celému předchozímu vzpomínání mě přiměla událost z doby nedávné – polská vládní delegace letící do Katyně se zřítila u Smolenska a zahynula skoro stovka vrchních státních představitelů. A já se sama sebe ptám – kdyby u Smolenska spadl Boeing se zhruba 250 řadovými Poláky na palubě, byl by to také důvod k vyhlášení státního smutku v České republice? O co byla ta necelá stovka lidí na palubě lepší než občané, jimž veleli? Je tragická smrt vládního představitele důvodem k tomu, aby jej pohřbili do cizí rodinné hrobky? Nebo jsou snad prezident Kaczynsky či jeho manželka pokrevně spříznění s Piastovci, Jagellonci, Vasovci a dalšími královskými rody, aby i po zrušení monarchie byli pohřbeni mezi polské krále? Nebo byla založena nová tradice a od nynějška budou ve Wawelu pohřbíváni všichni z rodu Kaczynských?
Nepřeháníme to s uctíváním osobností, které mnohdy osobnostmi ani nejsou, ale určitě jsou lidmi z masa a kostí, s chybami a nedostatky, jejichž zásluhou je především to, že měli své důvody, aby se vyšvihli na výsluní? Nenahráváme tak ješitnosti lidí, kteří cítí potřebu „velet a být v čele“, aby si připadali ještě výjimečnější, což je podle jejich názoru vede k domněnce, že si pak mohou dovolit více než jiní? Nezůstalo v nás něco z té dávné socialistické megalomanie, k níž se většinou už raději nehlásíme?

Kozí příběh, aneb 500 let – je to dlouhej, nebo krátkej život?

Velikonoce, rodina se zase čtvrt roku po Vánocích sešla a po sobotním večeru, kdy jsme tuto skutečnost bouřlivě a všemi prostředky oslavovali, bylo třeba se trochu zklidnit. Obě hlavní české televize na nedělní večer vybraly animované „rodinné“ filmy. Protože Shreka už známe, zvolili ti, kdo třímali ovladač, ČT s prvním východoevropským 3D animovaným filmem.

Přiznávám, že nejdřív jsem to nepoznala, neboť Kozí huba, šklebící se na mě z obrazovky, mi připadala podezřele podobná americké hubě Shrekova Oslíka a film podbarvovala hudba jak vystřižená z dceřiny hry Anno 1405. Mé přesvědčení, že pravděpodobně nepůjde o v programu avizovaný příběh ze středověké Prahy, nýbrž o něco z Nového světa, bylo vzápětí potvrzeno záběrem chasníka Kuby kráčejícího z rodné vísky do Prahy podél kukuřičného pole. Kukuřice  pocházející z Ameriky (objevené v roce 1492) se dostala do Evropy přece až v průběhu 16., k nám asi spíš tak v 17. století…

Když se ukázalo, že chasník skutečně má asi být českým středověkým Kubou a nikoli zámořským Jacobem, protože dorazil na staveniště Karlova mostu (ten se stavěl v letech 1357–1402, takže příběh by se měl odehrávat někdy v rozmezí těchto let), pochopila jsem, že „rodinný film“ znamená „blbnutí mas napříč generacemi“, že si u něj určitě obzory nerozšířím a ani to nevypadalo, že bych se snad dokonce pobavila. Zapnula jsem si raději počítač a příběh na obrazovce sledovala jen okrajově.

Z práce mě vyrušila zmínka o mistru Hanušovi (spravoval Orloj do roku 1497 a nepředpokládám, že by se dožil sta let). Podle toho, že jeho pomocník student Matěj se nastěhoval do domu, který kolemjdoucí označil za Faustův (doktor Johann Georg Faust se narodil kolem roku 1480, zemřel v roce 1540 a žil v Německu), pochopila jsem, že ve středověku se informace po Evropě šířily bez novověkých informačních technologií i mezi lidem prostým rychlostí blesku a pro budoucího učence nebylo těžké získat proslulost již v dorosteneckém věku.

Nicméně omdlévat jsem začala až u přivolání kata Mydláře (žil v letech 1572–1664). 

Ve stejném okamžiku, kdy kat Jan Mydlář, mistr popravčí, jenž se svými pacholky popravoval „české pány“ při staroměstské exekuci po bitvě na Bílé hoře (stále ještě původní gotickou podobu radnice z roku 1621 zachycuje rytina nahoře), věší na šibeničním vršku Kozu, vchází do Týnského chrámu dívka Máca a za ní se skví východní průčelí Staroměstské radnice s balkonem v podobě romanticko-gotické, kterou toto radniční křídlo získalo až před polovinou 19. století.

Při návratu Kuby s Mácou a Kozou do rodné vesnice cestou lemovanou známou vzrostlou, bující a nepochybně geneticky zmutovanou kukuřicí, jsem už poplakávala.

Domnívám se, že každé umělecké dílo, a tedy i film, má nějaké poselství. Přitroublý, avšak šikovný a dobrosrdečný Kuba žil, alespoň podle reálií zachycených výše zmíněným filmem, asi tak 500 let. Ptám se s panem Werichem: je to dlouhej, nebo krátkej život?

Copak Kraus, ale jmelí - pardon, Halík!

Minule jsem se zmínila o tom, že mě v pořadu Jak to vidí rozzlobil pan Ivan Kraus. Uznávám, že jsem se rozčílila kvůli prkotině a možná i pan Kraus, když si přečetl přepis své promluvy, se sám lekl, co že to vypustil. Nic to ovšem nebylo proti tomu, jak jsem se v lednu při poslechu téhož pořadu vytočila nad promluvou pana Tomáše Halíka, profesora Karlovy univerzity a katolického kněze. Stalo se to 20. 1. a dodnes mě to jitří…

Co přesně mě tak sebralo? Citace:

„Ateismus, byť se u nás zdá být samozřejmým, dnes prožívá na Západě obrovskou krizi a brzy se stane, byť si to nepřipouští, docela okrajovým jevem. Totiž takový ten dominující ateismus s hedonistickou libertinistickou orientací začíná v jistém smyslu krachovat, on začíná především vymírat. Lidé, kteří vyznávají takovou tu ideologii užij si a moc nezakládat rodiny a hlavně se orientovat na to materiální bohatství a příjemno, prostě nemají děti.“

No já nevím – já jsem (samozřejmě především díky výchově) minimálně třetí ateistickou generací v naší nejužší rodině (ale ani o prababičce jsem neslyšela, že by zašla do kostela jindy, než v prosinci na Půlnoční). V širokém příbuzenstvu si neuvědomuji, že by někdo chodil do kostela, každopádně všechny svatby, které se za mého života v rodině odehrály, byly pouze civilní. V práci jsou kolem mě samí nevěřící a jediný, kdo tuhle řadu bezvěrců v mém okolí narušuje, je jistý řekněme „rodinný“ přítel, jenž tvrdí: „Já v NĚCO věřím.“ To NĚCO bohužel nedokáže verbálně specifikovat, takže můj materialistický mozek stále nechápe. No a pak máme na chalupě za sousedy členy Jednoty bratrské, ale o nich snad až jindy…

Takže zpátky k tomu, co mi tak zvedlo hladinu adrenalinu – nikdo, z mých výše zmíněných ateistických blízkých není promiskuitní, nikdo z nich se nehoní za majetkem a nikdo si nijak zvlášť neužívá života. Všichni žijeme tak, abychom vychovali ze svých dětí slušné lidi, abychom nikomu neublížili a nemuseli si nic vyčítat.

Snažíme se nikoho nepomlouvat, nebo alespoň o nikom nerozšiřujeme něco, co není stoprocentně ověřené.

Všichni se staráme o své rodiče, protože jakkoli s nimi nesouhlasíme a jakkoli je vzhledem ke generační propasti mezi námi nechápeme, jsou to lidé, kteří nám obětovali nejlepší léta svého života a proto si naši péči a starost zaslouží.

Nikdo z nás nikdy nekradl (kdo si má pamatovat, co má před kým včas schovat), natož aby někoho kromě králíků, drůbeže a vepříků ve chlívcích zabil.

Nelžeme, protože kdo si pak má ty kraviny, které někomu nabulíkoval a komu je nabulíkoval, pamatovat.

Nejsme žádostiví ani chamtiví, protože k čemu je honění se za penězi, když pak kvůli tomu shánění peněz člověk nemá ani čas si je užít. Nehoníme se za penězi i proto, že nepotřebujeme vily u nás ani na Bahamách, nemusíme nosit ohavné kabelky Vuitton a značkové hadříky jen proto, že je to „in“ – naopak když si oblíbím kousek oblečení, nechci ho po sezóně zahodit, protože už je „out“. Od mobilu chceme, aby telefonoval, aby nevážil kilo a aby mu vydržela baterka. Diamantové pouzdro, MP3, videohovory a vlastně i fotoaparát jsou jaksi zbytečné. Potřebujeme prostě jen tolik, kolik je třeba k tomu, abychom měli kde bydlet a co jíst.

Pokud jde o nás rozvedené, většinou nežádáme manžely či manželky bližního svého, protože všichni solidní chlapi a baby jsou stejně zadaní a nemá cenu zkoušet, jestli by nešlo je odlákat od jejich milujícího partnera a dětí, jelikož když teď zahnou nebo dokonce opustí svého stálého partnera, je pravděpodobné, že časem zahnou či opustí i dalšího budoucího potenciálního stálého partnera, tedy nás. A tudíž ani nesmilníme, protože tím pádem jaksi není s kým a proč, že?

Takže ve své podstatě žijeme všichni my ateisté podle nejdůležitějších bodů Desatera. Jen ta tři první jsou v našem ateistickém případě poněkud sporná. Na zachovávání dne odpočinku jaksi nezbývá čas, protože kdy bychom pak my, pracující lidé, opečovávali své zahrádky, opravovali drobná poškození v domácnostech a pěstovali své další koníčky?

A co první dvě přikázání, na jejichž pořadí se mimořádně snad všechny křesťanské církve shodují? Dovolím si ještě jednu citaci Tomáše Halíka z výše zmíněného pořadu: 

„No, ono každému člověku je něco svaté a Luther kdysi řekl, že pro člověka je Bohem to, co je pro něj to nejdůležitější. Tak pro někoho je svatá kariéra, pro někoho prachy, pro někoho sex, a tak dále. Takže každý nějakého toho svého boha nebo bůžka má. Taková ta vyprázdněnost materialistického ateismu skutečně je bezperspektivní.“ 

Pane Bože (omlouvám se, porušuji jedno z přikázání a beru jméno Boží nadarmo)! Copak si pan páter Halík nedokáže představit, že pro nás ateisty může být nejdůležitější to, aby naše rodina byla zdravá, v pořádku a spokojená, aby ji nic a nikdo neohrožoval? A že na druhém místě jsou širší příbuzní, kamarádi, známí, spolupracovníci, sousedé, jimž přejeme totéž? Je to špatné, když mým „bohem“ v tomto smyslu je naše rodina a vlastně slušnost a harmonie mezi lidmi? Jsem druh určený k vyhynutí, protože ve 21. století nevěřím (omlouvám se, karikuji, protože jsem materialista) na vlídného dědouška sedícího na obláčku, který všechno řídí a postrkuje bidlem? Vy jste snad zažili spravedlnost Boží?

Já tedy stoprocentně vím, že pokud jsem v nesnázích, nepomůže mi žádný Bůh, ať už má jakoukoli podobu, že jedinou pomocnou ruku najdu na konci své paže. A když já sama nic nezmůžu, protože nejsem lékař, pak mi pomáhej Bůh!

P.S.: Všechno dobré, co přeju světu, nepřeju zlodějům, kteří nám každoročně vykrádají chalupu, takže nejsem až tak dobrá.