úterý 3. října 2023

Loučení s levandulovým krajem

Letos jsme nezažili moc levandulových polí, bydleli jsme spíš v kraji vinařském. Takže rozloučit se s Provence jsem chtěla v levandulovém kraji na hranicích Vaucluse a Alpes-de-Haute-Provence.

Projeli jsme rušným Aptem, centrem zdejšího arrondisementu, na jehož hřbitově je pohřben český malíř Otokar Kubín, jenž v tomto kraji žil a vlastnil tu dokonce dvě nemovitosti - renesanční dům v Simiane-la-Rotonde a hrad v Caseneuve (https://makovice.blogspot.com/2013/12/kolem-dokola-aptu.html), kolem kterého jsme projeli a u něhož jsem se zanořila do levandulovho políčka.




Další naší zastávkou bylo Viens  (https://makovice.blogspot.com/2013/11/cizinci-nedotcena-provence.html), do nějž jsem se zamilovala před deseti lety tak, že jsem na katastru obce následující rok sehnala ubytování. Hrad z 12.-13. století se Saracénskou věží, městská brána se zvonicí, snad jen románský kostel Saint Hilaire z 12. století jsem tentokrát vynechala, protože je na opačné straně než parkoviště, a navíc jsem městečko navštívila sama se stávkujícím řidičem ponechaným na parkovišti.


Vesnice se na přelomu antiky a středověku jmenovala latinsky Vegnis a v listinách se poprvé zmiňuje v roce 1005, od roku 1225 však už nese své současné jméno.

Ve městě jsou podle internetu pozoruhodné renesanční domy Moniera d'Arnaud a Moniera de La Quarré a dům Pontevès, dnes radnice. Všechna parkoviště byla plná, pokusili jsme se tedy zaparkovat před ní, ale velmi decentně nás odtud vykázal místní hlídač, že večer tam prý bude nějaká šou a potřebují mít prázdný prostor. Dům jsem stihla vyfotit jen rychle a od boku a kromě prokazatelného stáří na něm neshledávám nic moc oku lahodícího.


Tohle je, ač to tak moc nevypadá, hradní nádvoří.



V domě hned před hradní branou se odehrávala svatba, proto na hradním nádvoří parkovala spousta aut. Podle monogramu na bráně jsem dům identifikovala jako dům Moniera d'Arnaud, ale kvůli svatbě nebylo možné vyfotit víc.



Goticko-renesančních domů je ve vsi víc. Na tomhle náměstíčku, které vlastně není náměstíčkem, ale podle map se jmeuje Rue de la Place, jsou pozoruhodné nejméně tři domy, přechod přes uličku se sdruženým okénkem a gotická branka.


Třetí dům je tenhle. Probíhají v něm rekonstrukční práce. Před 10 lety jsem fotila otevřeným oknem za obloukem ve vedlejší uličce i interiér. Tehdy se dům asi pronajímal, byla tam ložnice. Kdo ví, co v něm bude teď.




Cestou na poslední místo, které jsme měli v Provence navštívit, jsme projížděli mezi spoustou známých míst a levandulových políNejvíc jich kvetlo u další vesnice, která mě minule okouzlila, a to Vachères (https://makovice.blogspot.com/2014/09/louceni-s-levanduli.html). Řidič zase zůstal v autě, že prý musí šetřit síly na zítřejší dlouhou cestu, a vypustil mě do uliček samotnou. Ačkoli jsem tu už jednou byla, nějak jsem se u kostela v nové části vsi ztratila a vypravila se jinudy než minule. A tak jsem se ocitla mimo starou ves, za hradbami, odkud byl krásný výhled na údolí na severu pokryté levandulovými poli.


Mimochodem, víte, jak rozeznat levandulová pole od šalvějových? Šalvějová jsou spíš růžová než fialová.

Škoda, že na bělostném pohoří Lure nebylo předevčírem taky tak krásně jasno.


Ves Vachères vznikla někdy v 10.-11. století, ale místo bylo osídleno už v galských dobách, o čemž svědčí keltská socha válečníka uložená v Calvetově muzeu v Avignonu. První písemná zpráva ale pochází až z roku 1201, kdy se ves zmiňuje jako Vaqueriae. Jméno zřejmě pochází z okcitánštiny, kde vachièro znamená kravín.

Do starého města jsem tentokrát neprošla hlavní městskou branou, ale malou brankou v hradbách.


Uvnitř hradeb jsou domy ze 13. až 14. století. Ze 13. století je také kostelík Svatého Kryštofa, který se před devíti lety opravoval a byl skrytý za lešením. Tentokrát tam začínala nějaká kulturní akce a jakýsi pán mě srdečně zval dovnitř. Ale jelikož jsem neměla pozvánku, fotila jsem jen zvenčí.



Je až neuvěřitelné, kolik drobných kamenných středověkých detailů se vejde do tak maličké vesničky.




A poslední cesta na základnu kolem známých levandulových měst Banon, Simiane-la-Rotonde a Sault a přes kopec po D1 do Villes-sur-Auzon. Balit, uklidit, zkusit se vyspat a na nic nezapomenout.




Sbohem, má drahá Provence. Asi už naposledy.

neděle 1. října 2023

Den šestý - sobota navíc

Ve skutečnosti jsme měli v sobotu jet domů. Ale vzhledem ke vstřícnosti majitelů, kteří nám při prvním setkání nabídli, že když jsme přijeli o den později, můžeme také o den později odjet, a vzhledem k tomu, že Drahý měl následující týden ještě dovolenou, takže nemusel spěchat do práce, a já jako zánovní důchodkyně nemám kam spěchat, rádi jsme nabídku přijali. A to bylo dobře. Kvůli dešti jsem musela z předem připraveného itineráře škrtnout celý páteční výlet kolem dolního toku řeky Durance, ale poslední nostalgický a rozlučkový den bych redukovala nerada. Jen jsem do něj vsunula včera kvůli dešti vynechanou vesnici, která byla při cestě.

Saumane-de-Vaucluse byl (jako skoro všechny místní vesnice) osídlený v pravěku i době keltské. Na vršku vsi stojí hrad z 12. století, který patřil tři století rodu de Sade. Proslulý zhýralý markýz, plným jménem Donatien Alphonse François de Sade, tu u strýce v dětství strávil pět let.



V 11. století byla vesnice obehnaná mohutnými hradbami, což bylo po staletích útoků Germánů a saracénů pochopitelné.
Pod hradem stojí románská kaple svatého Trofima z 12. století. Vesnička se choulí kolem těchto dvou nejvýznamnějších budov.



Saumane leží na kopci, jak to tu bývá, a jsou z ní krásné výhledy na skoro všechny světové strany.





Je tu i několik lavoirů a kašen, v nichž to žije. Z jedné dokonce místní udělali obdobu české knihobudky.





Miluju tyhle vesničky, kde jediný živý tvor, kterého přes den potkáte, je kočka.






Přes údolí na severním svahu Luberonu leží vesnice Oppède-le-Vieux. Už jsme tu byli před dvanácti lety (https://makovice.blogspot.com/2011/09/na-navsteve-u-sipkove-ruzenky.html), ale Drahý s KlaPi tehdy zůstali dole pod hradbami v kavárně a do kopce mě vypustili samotnou. Byla jsem ve stresu, že zdržuju, tak jsem tehdy vyšplhala jen asi do poloviny staré vsi. Hloupá, bylo jim tam beze mě dobře.


Kopci dominuje hrad.


Hned pod ním je románská kaple Notre Dame d´Alydon z 10. nebo 11. století. Takže soudím, že i hrad postavili zhruba v téhle době. Kostel je zrekonstruovaný, teď se pracuje na opravě hradu.






Pod hradem vznikla vesnice, ale síť vesnických uliček má prý původ už v období po pádu Říše římské. V době největšího rozkvětu ve 14. století měla ves 900 obyvatel. Jsou tu sklepy vytesané do skály, zbytky domů a krámků, dlážděné cesty. Před 12 lety ještě bylo možné vstoupit jedním vchodem do síně se zbytkem schodiště vytesaného do skály, teď jsou ale všechny vchody do zřícených domů zabarikádované kamennými kvádry.







Pořád nejkrásnější mi připadal gotický dům, u kterého jsem tehdy cestu do kopce skončila a který jsem při své první návštěvě nazvala zámek Šípkové Růženky. Ulička pod ním je tak úzká, že se mi nepovedlo vyfotit celý dům. Minule ano, nevím, jak se mi to tehdy podařilo. Ještě k tomu se mi tam motal nějaký turista. V Oppède byla tentokrát vůbec spousta turistů, hlavně Poláků. Asi nějaký autobusový zájezd. Minule jsem tu byla skoro sama.


V 16. století začali bohatší vesničané/měšťané stavět domy v pohodlnějším místě, dole hned za hradbami.



Dlážděná cesta vpravo na téhle fotce byla minule zavřená. Z paláce nahoře vznikl za ta léta hotel s bazénem za zdí vpravo nahoře.




Tenhle dům s věží přilepený k hradbám jsem si minule vyhlédla za své letní sídlo.




17. a 18. století bylo dobou bezpečí, obyvatelé se přestěhovali před hradby, starý Oppède začal pustnout a někteří majitelé nových domů v údolí na starých domech na kopci strhli střechy, aby nemuseli platit domovní daň.


Život starému Oppède vrátila partička asi čtyřiceti architektů, studentů, hudebníků, malířů, sochařů a jejich rodin, která sem za 2. světové války prchla z Paříže před Němci. Byla mezi nimi i manželka Antoina de Saint-Exupéryho Consuelo, která o příběhu skupiny napsala knihu Oppède, jež vyšla v roce 1947 v USA.

Dnes stará ves ožívá díky turistickému ruchu a nadaci, která ji rekonstruuje.

Z toho, kolik prostoru jsem Oppède věnovala, je vidět, že je to jedna z mých srdcovek. Na poslední den jsem totiž naplánovala vesnici vsunutou z původního programu předchozího dne a tři srdcovky, protože jsme potřebovali šetřit síly před dlouhou cestou domů a protože je to #MyLastProvence...