pondělí 15. října 2018

Když se daří, tak se daří aneb Makoviččin blackout

Byt nade mnou po staré paní, která vloni zemřela, koupil nový majitel. Pochopitelně hned začal s rekonstrukcí a minulé pondělí to začalo – vrtání, frézování, nářadí padající na holou podlahu, hlasité halekání šesti Ukrajinců rozléhající se prázdným bytem a všudypřítomný betonový prach sypající se ke mně otevřenými ventilačkami i průduchy ze stoupaček.
Stará paní měla nějak porušený přívod vody do záchodové mísy a za poslední rok, než ji přemístili do LDN, mě dvakrát vytopila. Když potom byla v léčebně a byt byl prázdný, další povodeň. Musela jsem tehdy shánět jejího syna, který mi to nebral, tak vnuka. S ním jsem se domluvila, že vodu do splachovadla zatím zavře a pak to někdy opraví.
Neopravil. V půli srpna už byl byt na prodej a zřejmě jej předváděli nějakému zájemci, vodu tedy pustili. Bylo to po ránu, než jsem šla do práce, a než se nám se sousedkami podařilo dovolat dotyčného vnuka, sehnat klíče od kočárkárny, kde je hlavní uzávěr vody pro naši stoupačku, a nějakého chlapa, který měl dost síly, aby zavřel hlavní kohout na vodovodním potrubí, napršelo mi do kbelíků po obou stranách záchodové mísy deset litrů vody.
Těšila jsem se, že když se byt konečně rekonstruuje, bude mým trápením konec. Řemeslníci nahoře, pokud se tak ta parta dá nazvat, mě v pátek zase vyplavili. Tentokrát té vody nebylo tolik, ale k pořádnému vytočení mi to stačilo.
No a dnes jsem přišla z práce domů kolem půl sedmé, v bytě tma – mám na kuchyňském stole lampičku s automatem, který rozsvítí světlo se západem slunce. Zkusila jsem velké světlo, taky nic. Zašla jsem do skříně s nářadím pro dláto, kterým otevírám plechové dveře od hlavní rozvodné skříně na schodišti, pomyslela si, že si musím vzít z věšáku klíče a že musím dát pozor, aby mi neutekla kočka, která se pořád dere do vchodových dveří, a šla nahodit jistič. Skříň otevřela, jistič nahodila a zjistila, že stojím na schodišti před zaklapnutými dveřmi do bytu s dlátem v ruce, ale bez klíčů.
Jako první mě napadlo, že zavolám dceři, jestli by mi nepřijela svými klíči odemknout. Jenže mobil ležel v kapse kabelky pohozené hned za zaklapnutými dveřmi. Šla jsem tedy za Nejšikovnějším ze všech sousedů v domě a zahrála si na sousedku v nesnázích a jestli neumí otevřít zaklapnuté dveře. Byl ochotný, snažil se, ožužlal mi celou hranu dveří v místech, kde je jazýček zámku, ale úspěšný nebyl, ani když mu přišel pomoci kápo té rekonstrukční ukrajinské party. Mezitím se vracel z práce jiný soused. Půjčil mi mobil, já si i přes postupující sklerózu kupodivu vzpomněla na dceřino telefonní číslo a přivolala na pomoc náhradní klíče.
Po čtvrthodince strávené na schodišti, s nosem přilepeným na okenním skle, vyhlížejíc dceřinu siluetu, konečně dorazila a odemkla byt. Oproti předpokladům všude tma.
Přivolali jsme na pomoc zetě, který na dceru čekal v autě. Je to kluk šikovnej, a tak zjistil, že do hlavního jističe na schodišti proud jde, do pojistkové skříně (ano, mám ještě keramické šroubovací pojistky – táta, ač vyučený elektrikář, s elektřinou v bytě nechtěl hýbat a já jsem lajdák a ještě jsem to po jeho smrti nenapravila) ovšem nejde ani voltík. Verdikt: „Asi máš někde přerušené vedení do bytu.“
Pojala jsem podezření, že za to může má oblíbená rekonstrukční parta, složená patrně z na Ukrajině bídně placených doktorů filozofie, lékařů a univerzitních profesorů. Opět jsem šla dělat sousedku v nesnázích k Nejšikovnějšímu ze všech sousedů. Vlastnoručně před časem rekonstruoval byt a bude vědět, kudy vede přívod elektřiny z rozvodné skříně do bytu. Odpověď zněla: „No jasně, stropem. Ten je totiž z dutýho panelu, kterým vedou elektrický dráty. Nad panelem je asi třícentimetrová vrstva betonu.“ Projevila jsem podezření, že se horní řemeslničtí chlapci při nějakých činnostech provrtali i mým elektrickým vedením. „No to snad ne,“ zařval a vletěl na ně. Požádal o povolení vstupu do objektu, a aniž by na ně počkal, vřítil se tam.
Ukázalo se, že hoši dnes hloubili do podlahy asi pět centimetrů hlubokou brázdu pro přívod vody a odpad k pračce. A samozřejmě se trefili ausgerechnet do mých drátů. „Když jste tu rejhu hloubili, zajiskřilo vám to?“ „Né, vůbec né, ani jednou.“ Kdyby to byli Češi, tipuju voliče Babiše nebo komunistů.
Přes evidentní nevinnost, když přece nikde nic nezajiskřilo, se ukrajinský kápo strašně omlouval, z okna mi do mého ložnicového okna spustil prodlužovačku a půjčil ještě dvě další, abych mohla zprovoznit aspoň ledničku v kuchyni. Mladí mi z okna vyndali síť, pomohli dalšími prodlužovačkami z mých vlastních zásob rozsvítit v každé místnosti aspoň jednu lampičku a pak odjeli. Nejspíš si představovali, že ten večer prožijí jinak, ale strávili u mě nejmíň dvě hodiny, chudáci.
Po další půlhodině přijel zeť nové majitelky horního bytu, který zařizoval rekonstrukci. Slíbeného elektrikáře s sebou nepřivezl, ale strašně moc se omlouval. Omluvu jsem s grácií velkodušně přijala a mimochodem se zmínila o vytopeném záchodu, o kterém dosud nevěděl. Doufám, že ty flašky, co doveze, budou nejmíň dvě a fakt hodně dobrý, abych je mohla přesunout Nejšikovnějšímu ze všech sousedů.
Protože právě on se chopil iniciativy, přeříznuté dráty v panelu sám spojil a ještě mi drátkem zprovoznil poslední vypálenou pojistku od horních světel (myslela jsem, že mám rezervní, ale táta schovával i ty vypálené, takže ta, co jsem považovala za rezervní, byla kapku mrtvá).
Čili zeť nové majitelky horního bytu by měl dovalit aspoň karton fakt dobrýho vína, aby na mě zbyla aspoň kapka na ochutnání, protože ostatní si zaslouží Nejšikovnější ze všech sousedů.

úterý 4. srpna 2015

Zase kočka! No... řekněme miniatura kočky

Už jsem se tu párkrát rozepsala o své lásce ke kočkám. Stačí kliknout na štítek "kočky", abyste vystopovali mou kočkomilnou duši až do raného dětství. A také se z mých příspěvků můžete dozvědět, že s nepříjemnou pravidelností na konci letních prázdnin nebo tři čtyři měsíce po Vánocích nacházíme na křižovatce, vzdálené od naší chalupy zhruba padesát metrů, kočičího odložence. Nevím, co lidi vede k tomu, vysadit kotě na křižovatce mezi poli. Asi že na dohled jsou tři domy, bohužel všechny rekreační. Ale stejně - jako by nebylo dost kočičích útulků...
Posledního takového nalezence jsem objevila v pátek následující po prvním svátky prodlouženém červencovém víkendu. Ale řeknu vám, takového mrňouse jsme tu ještě nikdy nenašli. 
Příběh s dobrým koncem nebudu popisovat, dala jsem na YouTube krátké video. Tak, milí kočkomilové, dejte si.

čtvrtek 19. března 2015

Ochrana osobních údajů? Ale prosím vás! V době internetu?

Nedávno jsem na netu narazila na mapový server Centra pro regionální rozvoj české republiky mapy.crr.cz. Přiblížíte-li mapu na jednotlivé parcely, kliknutím na ně se dostanete na novou stránku, která vám poskytne informaci, na kterém katastrálním území pozemek leží. Ale je tam ještě zajímavé tlačítko nazvané Informace o parcele, prostřednictvím něhož se dostanete na katastr nemovitostí.
Úplně stejně funguje i server ikatastr.cz. Pro majitele nemovitostí jsou to služby velmi pohodlné, protože kdo si má pořád pamatovat všechna čísla té spousty pozemků, které vlastníme, že? Ale pozor! Velmi pohodlné jsou i pro stalkera.
Když se totiž normální zvídavý člověk tak snadno dostane k těmto informacím, nejprve si ověří, zda jsou na katastru správně zapsány dům, v němž bydlí, jeho chata nebo chalupa a nemovitosti členů rodiny. Potom se zajímá, kdo ze širokého příbuzenstva zdědil dům strýce z pátého kolene, jenž zemřel před patnácti lety. Dále si zjistí, který současný majitel rekonstruuje dosud se rozpadající dům, v němž bydlel před jedenadvaceti lety.
Nadšení ze snadno nabytých informací surfera vtáhne do hry a stává se z něj opravdový Stalker. Jakpak to asi je s byty v nedaleko postaveném obytném komplexu? Klik – a rozbalí se mu abecední seznam všech tří set šedesáti jmen, příjmení a bydlišť lidí, kteří si hříšně drahé byty v osobním vlastnictví koupili. A ejhle, už začíná chápat, proč se v okolí tolik množí ruština. Osm z prvních deseti jmen zní rusky a dokonce někteří mají v Rusku i bydliště. Pro zajímavost si takový zvědavec udělá statistiku a graf národnostního složení nových sousedů.

Při počítání českých jmen majitelů nejen zjistí, že byty tu mají snad všichni členové architektonické kanceláře, která projekt nakreslila, ale narazí i na jméno a adresu dcery bývalé kolegyně, která i s matkou bydlí ob blok a jež chodila se Stalkerovým potomkem na základku. Uloží si tuto nepochybně zajímavou informaci v mozku, ale pátrání prozatím zanechá a pustí se do užitečnějších činností.
Nicméně časem se před potomkem zmíní, že Anička si koupila byt v novém bytovém komplexu v sousedství. Potomek utrousí, že asi Aničce ten modeling (jímž se kdysi pochlubila na Facebooku) vynáší. Stalkerovi to nedá, protože při nějakém náhodném setkání s exkolegyní byl informován, že Anička modelingovou kariéru už dávno opustila a raději se věnuje cestování prostřednictvím výměnného studentského programu Erasmus. Ve volném čase se tedy Stalker na katastr vrátí a pátrá dál. Proklikem na informace o stavbě se propracuje k číslům všech 561 bytových jednotek v dosud dostavěné části komplexu. Kliknutím na číslo bytové jednotky pochopitelně získá informaci, komu patří. Kliká, kliká a má štěstí. Něž ho to někde před třicátým bytem přestane bavit, narazí na Aniččino jméno.
Když už se úspěch dostavil, zvědavý Stalker pokračuje v pátrání. Plán domu, který je vyprodán, na webu projektu již není dostupný. Ale stačí přijít na to, jaký je systém značení plánků pater, která se teprve staví a prodávají, protože internet v jakési virtuální paměti uchovává i stránky už smazané. Díky tomu se načtou i plánky budov dostavěných, z nich je možné zjistit, že rozložení bytů se v jednotlivých patrech projektu opakuje. Takže stalker si snadno odpočítá, že Aniččin byt leží v pátém patře, je to jedna z nejmenších garsonek a okna má obrácená  na jih a na západ.
Čímž je zvědavost Stalkerova ukojena. Výsledek svého hledání považuje za neověřenou teorii. Prostě si něco vypočítal, ale třeba je to úplně jinak, hlavně že si pěkně pohrál.
Co čert nechce, ačkoli se Stalker s exkolegyní a Aniččinou matkou obvykle náhodou potká maximálně jednou do roka, týden po tomhle pátrání na ni narazí, jak venčí před domem psa. Proberou se všechny drby, jak jde život, co je nového... Stalkerovi to samozřejmě nedá, chce si ověřit, jak moc bylo jeho pátrání úspěšné.
"Anička s tebou už nebydlí?" zeptá se opatrně.
"Bydlí, ale teď je na Erasmu ve Francii," bezelstně odvětí kolegyně.
"Vy jste jí koupili byt tady v těch nových domech, viď?"
"Jak to víš?"
"Ále, z katastru nemovitostí," odpoví Stalker a přidá jakousi krátkou historku o náhodném hledání čehosi.
Kolegyně začne vysvětlovat, že jsou ty byty strašně drahé, takže se jim podařilo s pomocí všech příbuzných a hypotéky dát dohromady peníze jen na tu nejmenší garsonku.
"V pátém patře, viď? Ale nezdá se ti, že ten barák na západní straně je strašně blízko? Vždyť jí odtud budou koukat přímo do talíře."
Kolegyni spadne čelist. A Stalkerovi taky. Strefil se.

úterý 16. prosince 2014

13 dezertů

Při pročítání provensálských štědrovečerních zvyků jsem pochopila, kde se vzalo 13 druhů cukroví, které má maminka vždy pekla na Vánoce.
Po večeři se, jak je ve Francii zvykem, podává dezert. Počet sladkostí opět symbolizuje poslední večeři Páně, jíž se zúčastnilo 12 apoštolů a Kristus. Podle tradice si každý stolovník musí uždíbnout ze všech třinácti druhů. Tento zvyk však není moc starý. Tradičně bývalo na štědrovečerním stole třináct kousků chleba, až po první světové válce se chléb nahradil stejným počtem laskomin.
Pochoutky se opět kraj od kraje, město od města a rodinu od rodiny liší. Kdysi si kdosi dal práci a spočítal všechny varianty. Prý je jich pětapadesát.
V základu, který nechybí na téměř žádném stole, jsou Quatre mendiants, čtyři mendíci (mladí žebraví mniši) – směs, která symbolizuje čtyři žebravé mnišské řády. Tvoří ji vlašské a lískové ořechy (augustiniáni), mandle (karmelitáni), rozinky (dominikáni) a sušené fíky (františkáni). 
cc-cuisine.blogspot.com

Jako my máme vánočku, Provensálci pečou gibassier či pompe à l'huile – velký plochý mazanec z kynutého těsta s proříznutými otvory a do těsta zapracovanou kandovanou pomerančovou kůrou a anýzem.
provenceavivre.files.wordpress.com

Všeobecně oblíbený základ se doplňuje do požadovaného počtu dalšími pochoutkami, jako jsou
  • černý a bílý provensálský nugát (z Allauch nebo Saultu)
  • jablka, hrušky, případně švestky (Brignoles)
  • bílé hrozny a plody oskeruše
  • mandarinky, klementinky nebo pomeranče jako symbol blahobytu
  • zelený meloun
  • datle jako jediné exotické ovoce mají připomínat útěk z Egypta
  • kandované ovoce například z Aptu
  • zavařeniny, rosoly nebo džemy z kdoulí, ale i z jiného ovoce
  • bugnes či merveilles neboli oreillettes – v oleji smažené čtverečky kynutého těsta s pomerančovými květy
  • mandlový chlebíček
  • calissons - sušenky ve tvaru oka z Aix-en-Provence
  • cukroví a čokoládové lanýže…
Dezerty se zapíjejí svařeným vínem.
A po dezertu je čas… ne, kdepak, žádné válení u televize. Rodina svorně odchází na půlnoční mši. Při odchodu se nesmí zapomenout spojit rohy horního ubrusu, aby tabuli neposkvrnili duchové.
www.saint-pauldevence.com

pondělí 15. prosince 2014

Le Gros Souper


Po rituálním vložení polena do krbu následuje štědrovečerní večeře, le Gros Souper. Sváteční stůl musí být v Provence pokrytý třemi na sobě položenými bílými ubrusy a musí na něm stát tři svícny. Trojka je, jak jistě správně tušíte, symbol Svaté trojice. Stůl je ozdoben snítkami cesmíny s bobulemi a naklíčenou pšenicí nebo čočkou, uprostřed musí ležet chléb.
Jedna židle u stolu je vždy navíc, je symbolicky vyhrazena chudým, nebo duchům členů rodiny, kteří již nemohou s ostatními povečeřet.
K večeři se chystá sedm (jako sedm utrpení Krista) bezmasých pokrmů. Je doba půstu, proto jsou všechna jídla bezmasá, ale vydatná. Hojnost má zajistit dobrou a blahobytnou budoucnost.
O jednotném tradičním štědrovečerním menu však nelze mluvit, protože každá vesnice má jedno nebo dvě tradiční jídla, která závisí na dostupných místních produktech, takže skladba je vskutku pestrá a rozdíly ve složení večeře v krajích na pobřeží a ve vnitrozemí jsou značné. 
Ve vsích u moře jsou samozřejmou součástí štědrovečerní večeře mořské ryby, tedy úhoři, tuňáci, tresky. Ryby v minulosti nebyly považovány za maso, maso bylo jen to, co mělo nožičky a žilo na suchu. Takže mezi bezmasé postní pokrmy bývali zařazeni i korýši nebo hlemýždi.
Na březích Rhôny se podávaly říční ryby, hlavně placka. Ve vnitrozemí jsou pokrmy převáženě zeleninové. V okolí Aptu a údolí Calavonu to byl zapečený špenát nebo květák s česnekem a petrželkou, mangold a artyčoky podávané s olivovým olejem nebo ančovičkami, syrový celer se sardelovou pastou, pórek, pečená dýně. V Horní Provenci se často večeřely crouzets, něco na způsob zeleninových lazaní.
Po večeři následovalo 13 dezertů, ale o nich až příště.

neděle 14. prosince 2014

Vánoční poleno

Vždy mě fascinovaly lidové rituály, které spojují pohanskou magii s křesťanskými symboly. Jedním z nich je provensálský obyčej zažehnutí ohně, lou Cacho-Fiò, který zahajuje Štědrý večer v Provence.

Na Štědrý den se v Provence sejde celá rodina. Nejprve si její nejstarší příslušník vybere jednu z mnoha v domě hořících svíček a kráčí s ní ke shromážděným ostatním členům. Pokud se plamen svíčky ohýbá, bude dobrá úroda. Pokud hoří vzpřímeně, úroda bude slabá.Pak teprve nastane vlastní obřad zapálení vánočního polena lou Cacho-Fiò. Stařešina spolu s nejmladším členem rodiny (symbol pokračování rodu, síly, znalostí a tradic) již předtím vybrali co největší poleno z ovocného stromu (symbol rodiny). Je důležité, aby strom, z něhož poleno pochází, padl z přirozené příčiny, ohněm, mrazem nebo stářím. Nejčastěji je vybrána třešeň, mandloň nebo oliva, nikdy z fíkovník, protože ten špatně hoří, což by nevěstilo nic dobrého.Než však poleno přiloží do krbu, třikrát je pokropí svařeným vínem případně olivovým olejem a za přednesu zaříkávací formulky, která má rodině zajistit blaho pro příští rok, s polenem třikrát (symbol svaté Trojice) obejdou stůl připravený pro štědrovečerní večeři. Teprve pak poleno přiloží do krbu. Kromě zajištění zdaru pro příští rok je obřad pozůstatkem pohanského rituálu zažehnutí nového ohně jako symbolu slunce pro příští rok.

Poleno by mělo v krbu vydržet do Tří králů. Někde jsem četla výklad provensálského termínu Cacho-Fiò nikoli jako zapálení ohně, ale naopak rozdrcení ohně, což se vysvětlovalo nutností rozdrtit uhlíky, na něž se poleno pokládá, aby okamžitě nechytlo plamenem, když má vydržet třináct dní. Prý se přes den udržovalo na kraji krbu a do vyhasínajících uhlíků se přisunovalo až na noc. Udržování žhavého polena po tuto dobu má symbolizovat přechod starého roku do nového.Vychladlý popel z polena se ukládal do chlévů, aby chránil hospodářská zvířata před nemocemi, uložený pod lůžkem měl chránit dům před bleskem a ohněm.Tradice vánočního polena se chopili cukráři na celém světě a na Vánoce pečou oblíbenou bohatě zdobenou roládu bûche de Noël.
www.kvindetid.dk

sobota 13. prosince 2014

Lucie noci upije i v Provence

Na svátek svaté Lucie 13. prosince se slaví první známka blížícího se zimního slunovratu. Zimu symbolizuje snítka jmelí a větévka cesmíny, jejichž uctívání se datuje již do pohanských dob.
Druidové věřili, že jmelí má zázračnou moc. Dnes se věší nad dveře jako symbol míru a dobré vůle. Cesmína má prý velkou duchovní sílu jako symbol Mojžíšova hořícího keře a Kristovy trnové koruny. A říká se, že zahání čarodějnice.

Na svatou Lucii se zapalují svíčky a lucerny a umisťují se do oken domů, aby zaháněly zlé zimní duchy a kletby.