KlaPi si myslí, že z mého posledního příspěvku pochopila, proč naše rodina nechodí na houby. Kdepak, tak jednoduché to není – nemohou za to jen mé dětské neprodyšné holínky, shrnující se punčocháče a kousavý šátek. Je to řetězec nelibých zkušeností, který vyústil v ochotu nasbírat maximálně tak žampiony, které rostou v trávě kolem chalupy, rozkrájet je a vyhodit, protože jsou stejně červivé. Prapříčinou mé nehoubařské povahy je skutečnost, že houby prostě nevidím, přesto mě pořád někdo nutil je hledat.
Když mě v dětství vymustrovali do bojové lesní výstroje, chodila jsem hvozdem v patách své babičce, jíž sice slábl zrak, ale na houby měla jakýsi šestý smysl. Takže neomylně mířila správným směrem, ale nenacházela. Houby včetně žlutě zářících lišek přehlédla. Buď je rozšlápla, nebo jsem je v lepším případě pod jejíma nohama našla já, motající se jí za sukní.
Po třech letech známosti s mým prvním chlapcem, když už jsme byli oba nějakou dobu plnoletí, naši rodiče se obeznámili s rodinnou situací protějšku a okolnosti vypadaly příznivě pro to, aby byla noha v nohávě, začali mě jeho stvořitelé brát s sebou na chalupu. Oblast mezi Kutnou Horou a Sázavou oplývá nádhernými lesy a je pravým rájem pro ty, které baví časné stávání a bloudění po lese s větví v ruce. Na chalupě přítelových rodičů od jara do podzimu snad každý den začínal za kuropění rituálním obutím holínek, posbíráním houbařských košíků a vykročením na polní cestu mířící do nejbližšího hvozdu.
Tehdejší společenská konvence bránila přítelovým rodičům nechat nesezdaný pár oficiálně nocovat v jedné místnosti, takže jsem spala v jakémsi přístěnku u kuchyně a přítel demonstrativně každý večer odvrzal po dřevěných schodech na půdu, aby se po chvíli neoficiálně a potichu vrátil. Zpátky na půdu se odplížil až za svítání, což bylo jen pár okamžiků před procitnutím jeho rodičů, kteří těšením se na plné košíky nemohli dospat. Když pak návštěva, tedy já, vylehávala příliš dlouho, potenciální tchán se místo budíčku jal v dílně hned za zdí přístěnku řezat na cirkulárce dřevo. Místo příjemného ranního schrupnutí mě dovedli do lesa na „jejich místo“, kde jsem byla zakleknuta na mechem a hříbky obrostlý pahorek, abych ještě se zalepenýma očima popaměti splnila svou denní houbařskou normu.
Rodiče mého druhého přítele a pozdějšího manžela jezdili na prázdniny do svého domku v mlhou a houbami oplývajících Lužických horách. Typicky městská intelektuálně založená rodina opouštěla bezpečí stavení u lesa a vyrážela do přírody plné nástrah výhradně po probuzení někdy kolem poledne, aby nasbírala houby, a za soumraku, aby si opekla na ohníčku karcinogenní buřty. Ještě že v Lužických horách často prší tak, že se celý týden nedá vylézt.
Nicméně můj manžel, vzhledem k tomu, že jezdil na jejich „chalupu“ od časného dětství, se cítil být zkušeným mykologem, jenž hravě strčí do levé kapsy Smotlachu a do pravé Piláta i s Ušákem. Mezi lužickými a o sto kilometrů dále rostoucími českorajskými houbami je ale nepominutelný rozdíl, což mohu dokázat následující příhodou.
Při jedné z řídkých návštěv chotě na chalupě mých rodičů jsme po snídani svěřili naše zhruba půldruhého roku staré dítko do péče babičky a vypravili se do místního pralesa na houby. Hned po odbočení z asfaltky, svítil mezi hlubokými kolejemi lesní cesty a mával na nás stejně, jako na všechny místní houbaře, kteří tudy prošli několik hodin před námi, krásný veliký hřib. Než jsem stačila cokoli vyslovit, manžel se jej zmocnil, takže naše diskuse nad jeho buclatou ostře červenou nohou se odehrála až když jej vítězoslavně třímal. Vzpomněla jsem si na výše zmíněného pana Piláta a jeho Kapesní atlas hub, který jsme kdysi na gymnáziu museli umět zpaměti, a tvrdila jsem, že je to satan. Můj pán, vládce a expert na cokoli sebevědomě prohlašoval, že je to naprosto skvělá jedlá houba zvaná kovář, jichž na chalupě nasbíral a posléze tepelně upravené zkonzumoval celé nůše. Uložili jsme hřib do košíku a konečné rozhodnutí nechali na konfrontaci s atlasem pana Piláta, jenž mi z dob středoškolských studií zbyl v chalupářské knihovně. Kromě tohoto skvostu jsme už naši a doma vyhodili jen červivou holubinku a přerostlou a poloshnilou babku.
Doma, zatímco můj muž, vášnivý a pochopitelně skvělý kuchař, dusil spornou houbu na másle a naklepával hovězí plátky, já jsem zanedbala svou obvyklou povinnost asistovat při náročném výkonu, a horlivě listovala Pilátem. Své původní tvrzení, že je to jedovatý satan, jsem rozšířila na možnost, že by to také mohl být rovněž jedovatý hřib nachový. Každopádně jsem byla pro to nebezpečnou hmotu vyhodit raději i s kastrolkem. Choť však trval na svém přesvědčení, a nerozhodil jej ani argument, že kovář má klobouk hnědý, zatímco tahle houba ho měla světlý. Dokázat, že temná hmota dusící se na plotně byla původně skoro bílá, se mi nepodařilo, takže manžel vyhrál.
Přiznávám, že hovězí plátky na hřibu z receptáře mého manžela chutnaly skvěle a všichni kromě naší dcerky, příliš malé na to, aby konzumovala houby, a tudíž nakrmené jakýmsi dětským zeleninovým blivajzem, jsme si ten pokrm báječně užili. První tři hodiny. Následující časový úsek byl pro čtyři dospěláky v chalupě značně hektický, neboť jsme se všichni zároveň snažili obsadit kadibudku. Vešel se však vždy jen jeden šťastlivec, takže ostatní tři na sebe naráželi v netušených intimních zákoutích našeho sadu. Rychlým tempem se přemisťoval dokonce i můj jinak velmi rozvážně se pohybující tatínek. Smůla byla, že v chalupě na samotě a bez telefonu nebyl ani jeden ze tří řidičů schopen jízdy, takže lékařské ošetření nehrozilo.
Naštěstí po přirozeném velmi důkladném obousměrném pročištění následovala již klidná noc, kdy jsem nemohla usnout jen kvůli představě, že bych to báječné hovězí naservírovala i naší malé dcerce.
Když jsme se dorůžova vyspali, dozvěděla jsem se od manžela, že ta houba byla a byla a byla kovář, jedlý a výtečný, ale to hovězí, co den předtím koupila má maminka, už zřejmě nebylo nejčerstvější.
Tak KlaPi, proto nechodím na houby.
