Telefonické průzkumy trhu

Dnes prý náš děda DOBROVOLNĚ (!) absolvoval půlhodinový, nepochybně monitorovaný průzkum trhu s pracovnicí jakéhosi call centra. Každý normální pracující člověk typické zazpívání ve sluchátku: „Brýdeeen jsem nezaměstnanáabsolventkastředníškoly pracovnicezákaznickélinkyxxx mohlbystemiprosímvěnovatněkolikminůůůt?“ rychle odpálkuje, že je v práci, právě nastoupil do metra, za pár vteřin se zanoří mezi kopce nebo raději rovnou do nejhlubšího dolu v republice, ti nejstatečnější prostě jen nemají čas. Důchodci si ale rádi popovídají. V té souvislosti by mě zajímalo, jaká je asi validita výsledků takových průzkumů, když respondenty jsou dvě skupiny – důchodci a ženy v domácnosti.

Mně nedávno zavolala přímo ideální pracovnice call centra, dívčina tolik drmolící a s tak strašlivou vadou řeči, že jsem sotva rozuměla úvodnímu představení! Chudinku jsem poslala do háje, ale asi před půl rokem se mi poté, co jsem byla neprávem frustrována, zdeptána a pošlapána nadřízeným, dovolal nevinný jinoch, jenž určitě nikdy neublížil ani kuřeti. Pomstychtivě jsem si ho vychutnávala tím, že jsem na každou jeho prosbu „vyberte možnost A, nebo B, nebo C“ odpovídala květnatým souvětím, z něhož nic nevyplývalo. On byl na pokraji zhroucení, ale mně dělalo velkou radost, že mrhám drahocenným časem, jenž mi bude zaměstnavatelem řádně proplacen.

Došla jsem k názoru, že zaměstnávání lidí v call centrech za účelem průzkumu trhu je vlastně jakousi úlitbou velkých a bohatých firem státu a jeho sociální síti. Zaměstnají čerstvé absolventy středních škol a jiné zpravidla nezaměstnatelné jedince, čímž uleví pracovním úřadům. To je skutečný cíl maskovaný jakýmsi průzkumem, jenž nemůže přinést objektivní výsledky nejen proto, že dotazovaní zdaleka nepředstavují ideální vzorek společnosti, ale i pro pochybnou kvalitu tazatelů. Posuďte sami z následující citace závěru dědova dnešního telefonátu.

„A poslední otázka se týká vašeho nejvyššího dosaženého vzdělááánííí. Jakého nejvyššího vzdělání jste tedy dosáhllll?“

„Jsem kandidát věd.“
„Tak to jste techniiik?“
„Ptala jste se na nejvyšší dosažené vzdělání.“
„Takže máte střední školuuu?“

Proč my ty holky tak trápíme?

Proč jsem feministka

KlaPi mi poslala odkaz na článek slečny Velikovské Feminismus je přežitek. Ptala se mě, jako jí nejbližší proslulé feministky, na názor.

Ano, mí milí, jsem feministkou nikoli militantní, spíše feministkou z donucení, již k jejímu světonázoru dovedla životní zkušenost.

Slečna Velikovská hned v úvodu vybízí dámy, aby nechaly muže, ať si běhají s kuší po lese. Proti tomu podle mě žádný muž nic nenamítá a proběhne se docela rád. Bohužel znám spoustu svých mužských vrstevníků (plus minus deset let), kteří radostně vběhnou do lesa, kuši, aby jim nebránila v rozletu, schovají do roští a radostně křepčí po zelených mýtinách. Na ulovení a zneužití sběračky bobulí ze sousedního kmene jim totiž stačí rozumně velký kámen, jichž se v lese povaluje všude dost. Můj již kdysi zmiňovaný bývalý kolega byl typ muže, jenž vběhne do lesa, kuši zapíchne do nejbližšího mechového chomáče, hýžděmi se o ni opře a zbytek dne stráví s tváří vyvrácenou ke slunci.

Klidně bych zalezla do jeskyně, přidávala polena na oheň a muži vrazila do ruky kuši (v tomto historickém období spíš luk). Jenomže on by pravděpodobně nevěděl, co s ním, maximálně by si tak vypíchl oko. Můj bývalý muž by s tím lukem nejspíš běžel za maminkou postěžovat si, že jsem mu dala do ruky zbraň, protože chci, aby si ublížil.

Tak proto jsem feministka.

Minulé životy

Známá se mi svěřila, že od puberty trpěla vleklými zdravotními obtížemi bez zjevných patologických příčin. Lékaři si nevěděli rady, a tak se v nouzi nejvyšší uchýlila k regresní terapii. Jsem v tomhle ohledu nevěřící Tomáš a k přečteným barvitě líčeným zážitkům z minulých životů jsem nikdy neměla důvěru. Ale tohle bylo jiné – vyprávěl mi o tom někdo, kdo to skutečně zažil, navíc osoba známá a veskrze důvěryhodná.

Bůhví, kolik měla ta žena životů, protože terapeutka ji vedla pouze k těm zážitkům, které měly co do činění s částí těla, s níž měla pacientka potíže. Vyprávěla mi, že zažila tři příběhy, vlastně tři konce svých předchozích životů – jednou byla ženou kdesi na konci sedmnáctého století, jež zemřela při porodu, potom kapitánem lodi, který se dostal do otroctví a stal se galejníkem, a nakonec zažila jako opočlověk animistický rituál v hlubokém pravěku.

Díky terapii zdravotní problémy mé známé zmizely. Zato já teď přemítám, jak to s těmi minulými životy vlastně je. Má maličkost určitě byla na světě nejméně dvakrát. Jednou jsem musela žít v Provence, protože jinak si neumím vysvětlit svou posedlost tímto krajem. Kromě toho teď čtu knížku Stephena Clarka Tak pravil hlemýžď, v níž autor popisuje specifika Francouzů, jež (včetně těch bizarních) na mě perfektně sedí. Ale o tom možná příště.

Svůj druhý život jsem nepochybně musela strávit jako medvěd, nikoli lední. Každý rok po Vánocích mě totiž přepadá neutuchající ospalost a nejraději bych jako brtník zalezla před zimou do brlohu a až do začátku března tvrdě spala. Mělo by to dvě výhody. Zaprvé bych ušetřila za topení, zadruhé bych bez příjmu potravy příjemně zhubla do plavek. Jenže dvouměsíční volno – raději placené, protože příjmy za dva měsíce by v ročním rozpočtu citelně chyběly (i za brloh se musí platit nájem a pojištění) – mi zaměstnavatel i přes pravidelné supliky bohužel nemíní udělit.

Bylo by krásné žít s vědomím, že chvíli poté, co zemřeme, máme šanci vrátit se na svět v jiném těle, jako ve Šteindlerově komedii O život, kterou dávali v sobotu v televizi. Mimochodem právě poměrně vtipně zpracovaná myšlenka způsobu reinkarnace byla jediným světlým bodem celého road-movie, které jinak stálo za… však víte.

Kdepak, na minulé životy nevěřím. Spíš bych pochopila, že se kdesi hluboko v mozku ukládají silné vzpomínky‚ jež se pak v genech přenesou do podvědomí dalších generací. Přece je nesmysl, aby má vzdělaná a kultivovaná lidská duše dlela v huňatém kožichu, v těle nemotorně se pohybujícím na čtyřech a vykrádajícím úly lesních včel!

Ale takový teplý, zadýchaný a zaprděný brloh by teď vážně bodl.