Malá kamenná chata s vlastní terasou

 Bydleli jsme někde tam, kam směřují ty čtyři šipky.

Bylo to velmi skromné, oproti tvrzení booking.com  tam ani nebyla wi-fi, vypadalo to, jako by tam do loňska bydlela babička majitelů, která na podzim zemřela, takové malinko omšelé. Přitom tahle nabídka ubytování se na webu objevila až letos v březnu, takže je to novinka a asi se to teprve učí. Zvenku to vypadalo takto.

Kolem bylo několik různých kamenných zídek, kromě klasických terásek i zbytky drobných staveb hranatých či kulatých. Vyvodila jsem z toho, že tu kdysi býval nějaký statek obklopený hospodářskými budovami. A z jednoho toho domku majitelé vyrobili prázdninový dům.

Jednou jsem se na to zeptala pana majitele. Prý tam předtím stálo nějaké staré stavení, které jeho otec obezdil kamenem. Historka hezká pro turisty, ale když poklepete na vnitřní zeď, nechce se vám věřit pohádce o tom, že na místě stávalo sádrokartonové stavení, které čísi tatínek vlastnoručně obestavěl kameny.

Za jednou z kamenných ohrad byl výběh pro slepice s kurníkem. Bylo tam tak pět slepic a dva kohouti, jeden normální, druhý poněkud chraptil, ale oba nám každý den v sedm připomínali, že když už jsme ujeli takový lán cesty, měli bychom se přestat válet v posteli, vstát a vyrazit na výlet. Ale dovolená není od toho, aby člověk vstával v sedm, takže jsme většinou vyjížděli až když kostelní zvon odbíjel desátou.

Majitelé kolem domu nevynechali ani jedno volné místečko, aniž by do něj umístili nějaký… umělecký artefakt, řekněme.

 

Domek byl ověšený ptačími budkami. Líbily se mi ty z dutých špalků. V pravé hnízdil rehek, v malované kýčovité vlevo (mimo záběr) sýkorky, které právě v den našeho odjezdu vyvedly do světa mladé. 

A některou možná obývali netopýři, kteří pro nás po večerech pořádali letecké akrobatické šou.

Pokud jde o vnitřek domku, jak jsem psala, jako by tam do loňska bydlela babička pánů domácích. Skromné, poněkud omšelé, ale čisté.

Chtěla jsem po příjezdu jít vyfotit Vantušku z nějakého hezkého místa, ale bylo moc horko, tak jsem radši brzy zalehla do postele. Drahý, milovník vesmíru, se rozhodl, že bude spát na lehátku na terase. Vesnice dostala ekologickou cenu za to, že v noci nesvítí. Bylo jasno, takže hvězdy byly opravdu krásně vidět. Ležela jsem sama v ložnici, děsily mě neznámé zvuky cizího domu a taky mi po ruce něco přeběhlo. Můra? Ještěrka, co večer koukala z parapetu do kuchyně? Naštěstí se do hvězdáře brzy dala zima a přišel spát do ložnice. Hned jsem usnula jak špalek.