Pohodový víkend

Tak jsme s dědou zase strávili víkend na chalupě. I když stavení několikrát za týden kontroluje soused Vašek, člověk tam vždycky jede se staženými půlkami, co se zase stalo. Tentokrát byla všechna okna celá, vrátka do zahrádky a dvířka k pojistkové skříni zavřená, což bývá znamením toho, že nevítaní hosté tentokrát šli jinam.
Po zagarážování auta a vynošení tašek si zpravidla zapálím a obcházím latifundie, abych zjistila, co kde vykvetlo a co se kde zase zřítilo. Tentokrát byly ploty v pořádku, ale zaznamenala jsem spadlý drát - jeden ze čtyř, které vedou elektřinu do chalupy z hlavního řadu. Jeden konec drží na sloupu u silnice a ten, který odrezl zřejmě u izolátoru na naší střeše, se při pádu zachytil na sakuře. Vedení mezi těmito dvěma záchytnými body ladně jako girlanda splývá přímo nad vjezdem do garáže. Ve výšce zhruba metru osmdesáti. Kdybych si ho všimla dřív, asi bych nenašla odvahu do té garáže zajíždět, i když ve fyzice mě o Faradayově kleci učili.
Upozornila jsem na tento drobný defekt dědu, vyučeného elektrikáře. Vzal zkoušečku, přiložil ji k vedení a vítězoslavně prohlásil: “Nesvítí, je to nulák!“ čímž provedl odstranění závady. Teď budeme čekat, až se drát sám vznese a přišmodrchá se ke zbytku snad uvízlému na izolátoru na střeše.
Mně tahle informace zase až tak báječná nepřipadala, protože při bedlivém zkoumání konce splývajícího ze sakury jsem poznala, že materiál je měď, což by mohlo zajímat naše nevítané návštěvníky, kteří minule odnesli z garáže i cívky se strunami do sekačky v domnění, že jde o dráty. IQ asi moc vysoké neměli. Když pálili v blízkém chroští na ohníčku všechny kabely, které u nás ukradli, určitě byli dost zklamaní, že ve strunách do sekačky vážně žádná měď není :). Zato kdyby se jim zalíbil ze stromu povlávající měděný drát, a nebyl to mrtvý nulák, a sáhli by po něm… možná by si docela pěkně pod tím stromem zaskotačili… To bych ale fakt chtěla vidět!
Proti poznání, že teď  nám přes vjezd do garáže bude viset drát, dokud se porucha sama od sebe nespraví, bylo zjištění, že mráz v minulém týdnu spálil všechny mladé výhonky vinné révy, vistárie a ořešáků, mladičké třešínky a květy jabloní, jen drobnou lapálií.
Jinak víkend proběhl v klidu, sekala jsem, plela, vytrhávala, řezala, mýtila, hubila, stříhala, přivazovala, prostě běžné nezbytné práce na zahradě, když nejste zahradník, jen udržovatel…
Vyznavači adrenalinu nechápou, že někdo může být chalupář. Jezdit pořád na stejné místo a plahočit se po pořád stejných pěšinách? Následující řádky by měly doložit, že i chalupaření, ba co víc – vaření na chalupě – může být vzrušující :).
Děda musí mít polévku, takže jsem z domova přivezla boršč. V tomto směru to po oba dny bylo jednoduché. V sobotu jsem vyrobila bramborové placky z pytlíku a protože bylo tak krásně, ani jsem nezatápěla, uklohnila jsem je na elektrice (spadlý nulák evidentně nevadí). Ani jsem nemusela hledat pánev, protože jsem ji o Velikonocích zapomněla schovat.
Na neděli jsem měla nakoupené maso na řízky a protože je otrava vozit s sebou pořád brambory (zloději je odnášejí), koupila jsem bramborovou kaši v prášku. Maso díky bohu v izolační tašce a ve studené komoře vydrželo od pátku do neděle, i jala jsem se připravovat krmi. Recept na můj netradiční chalupářský nedělní oběd:
Maso na řízky nejprve naklepat. (Kde sakra je ta palička? Prohrabat příborník, palička nikde. Vlastě jasně – těžký hliník, paličku už si někdo odnesl. Naklepat maso nožem.)
Maso osolit (jupí – sůl je na svém místě) a okořenit. (No jo, koření už odnesli; tak co jsem si z domova přivezla? Pepřový steak? No proč ne.)
Maso obalit v hladké mouce. (Sakra, za zimu ten zbyteček ztuchl. Hladkou vysypat a použít polohrubou.)
Maso obalit ve vejci. (Na čtyři malé řízečky jedno vejce, co zbylo od Velikonoc? Není to škoda? Použiju hořčici.)
Maso obalit ve strouhance. (Zaplaťbůh zbytek od Vánoc, kdy si starou odnesli, přežil.)
Řízky máme, teď jenom najít dobře schovaný olej. Pánev, jak už bylo řečeno, jsem zapomněla zašantročit.
Teď kaše z pytlíku. Co může být lehčího – postupovat podle návodu na krabičce. Zahřívat vodu a mléko. (Sakra, mlíko jsem zapomněla. Nevadí, mám dost smetany do boršče).
Nasypat tu divnou drť z pytlíku do horké kapaliny, zamíchat, ustát, vmíchat máslo. (Hurá, aspoň něco jsem nezapomněla!)
Tak dobrou chalupářsko-adrenalinovou chuť (Žádná sláva, ale taky se to občas dá :))

Spirituál kvintet

Tahle kapela patřila k mým oblíbeným od zhruba sedmnácti let. Za socíku jsem na jejich koncerty chodila každý rok, protože má maminka pracovala v jedné z poboček Tesly, pyšnící se báječnou kulturní referentkou ROH vzešlou z buržoazní rodiny (jako většina zaměstnanců této firmy) a tudíž shánějící vstupenky a permanentky především na „nelidové“ umění – na opery a balety do Národního divadla a jeho poboček, na koncerty do Domu umělců, na Pražské jaro, Spirituál kvintet a Cimrmany. Šikovný kulturní referent uměl sehnat lístky na cokoli bez front a nocování na ulici ve spacáku, kterýžto adrenalin byl výsadou hrstky statečných, zásadových a tudíž odborově neorganizovaných.
Poslední totalitní koncert SK jsem si užila někdy v létě 1989 U melouna v Melantrišce na Starém Městě. Byla jsem v dost vysokém stupni těhotenství a předpokládám, že prenatální zážitek z všeobjímající pozitivní atmosféry okolního prostředí se podepsal na KlaPiině toleranci, s níž snáší půldruhahodinové cesty z chalupy do Prahy, kdy se z autorádia line poněkud monotématická směska písní SK.
Následujících patnáct let bez podpory ROH a v zajetí docela jiných starostí jsem na svou hudební lásku malinko pozapomněla. Až zhruba před sedmi lety jsem si zahrála na kulturní referentku já sama, když jsem zjistila, že SK má koncert poblíž mého pracoviště v kulturáku Krakov v Bohnicích. Koupila jsem tři lístky, natáhla si bez nároku na odměnu pracovní směnu a vytáhla svého tehdejšího na country zaměřeného šéfa a mého věčného průseráře Petra na kultůru.

Tehdy jsem velmi silně postrádala něžný a hebký bas Oldřicha Ortinského a tenory bratrů Nedvědů, které jinak snáším pouze v písních SK. Usoudila jsem, že to sice není, co bývalo, ale pořád ještě se to dá, a začala si doplňovat zejména starší diskografii. O fyzický kontakt se skupinou jsem se ale přestala pokoušet.
Až letos se buď projevila KlaPiina prenatální zkušenost, nebo mi prostě chtěla udělat radost. Dítko na nějakém slevomatu objevilo zlevněné vstupenky. „Mami, nechtěla bys jít na koncert Spirituálů?“ zeptala se mě. Po mém bouřlivém souhlasu objednala tři lístky do kulturáku v Modřanech.
Mé těšení kupodivu nenarušila cesta autobusem MHD do té strašlivé dálky, trvající téměř stejně, jako na chalupu. Měla jsem ale tušit, že mrazivé počasí (v půli dubna poněkud nečekané) něco naznačuje.
Mráz totiž panoval i uvnitř modřanského kulturáku. V pamětnických dobách se na sebe všichni návštěvníci koncertů SK usmívali, svorně se těšili na nadcházející zážitek, při vystoupení si s kapelou prozpěvovali nebo aspoň tleskali do rytmu. V Modřanech jsem nabyla dojmu, že vstupenky na koncert buď skoupil blízký domov důchodců, nebo je (snad kvůli jejich zlevnění) nakoupily dospělé děti svým rodičům, aby je přesvědčily o své péči. Mimo asi desetiletou holčičku, kterou zřejmě babička dostala na hlídání a tudíž ji musela vzít večer s sebou, KlaPi a sirhonzu - skoro samí seniláci ještě starší než já. Ještě přede mnou seděla žena výrazně mladší, která ovšem na koncert vyrazila zřejmě proto, aby udělala radost svému o poznání staršímu, nicméně stále fešnému partnerovi. Celý večer se k sobě mladicky tulili, čímž mi bohužel poněkud zakrývali výhled na pódium.
Kupodivu i když kapela byla založena před půl stoletím a její zakladatel Jiří Tichota i další pilíř kapely Dušan Vančura jsou jen o tři roky mladší než náš děda, moc toho ze svého charismatu ani po sedmdesátce neztratili. Jejich elán a smysl pro humor bych přála nejen našemu dědovi, ale i všem těm o deset let mladším pánům a dámám v publiku, kteří se celý večer chovali, jako by seděli v Rudolfinu na koncertu skladeb Artura Honeggera. Soustředěně, zadumaně ba hloubavě, zasvěceně, ale především kultivovaně.
Když se ti člověci v retrobaloňácích od Makyty Púchov a Oděvního průmyslu Prostějov rozcházeli na zastávky autobusů, zaslechla jsem repliku: „A víš, že ta zpěvačka – ta starší – je manželkou toho, co tu kapelu vede? To byl ten vlevo, co hrál na kytaru…“ pochopila jsem, že tihle  posluchači nevědí, co činí, a tudíž by jim mělo být odpuštěno.
Já tedy občas tuším, co činím, ale hlavně vím, co určitě učiním. V předvečer odjezdu na dovolenou si nahraju na flešku do autorádia starofrancouzské písně a renesanční tabulatury SK. Na třináctihodinovou cestu jich sice nebude dost, to bych je musela doplnit i o ostatní písně a spirituály mé oblíbené kapely, ale nic se nemá přehánět. Už vidím, jak cestou na jih míjíme Orange a přitom si zpíváme, že Margot češe na vinici… A spolujezdec (řidič nesmí!) tleská nebo luská prsty do rytmu. Na těžkou dobu, samozřejmě…