pondělí 26. srpna 2013

Pravý břeh Rhôny

Před čtyřmi lety, když jsme s čedokářskou výpravou prošli nejdůležitější arelatské pamětihodnosti a dostali rozchod, průvodce nám zapomněl sdělit, že sotva půl kilometru od centra leží ještě jedna zajímavá památka.
V dějepisu mě učili, že v Římě je třeba navštívit Via Appia, část antické silnice vedoucí z Říma na jih, na níž se zachovalo původní dláždění, a již lemují hrobky bohatých Římanů. V římských dobách byly hřbitovy budovány za městy podél hlavních cest. Arles má podobnou pamětihodnost, Les Alyscamps. Zaparkovali jsme mezi paneláky u hřiště na pétanque, kde pár dědků trénovalo na večerní zápas, a vypravili se podél vodního kanálu lemovaného platanovou alejí na místo určení. 
Les Alyscamps je raně křesťanský hřbitov, který sloužil k pohřbívání od římských dob do středověku. Hrobky a kamenné sarkofágy s ostatky byly tehdy ukládány podél silnice Via Julia Augusta, vedoucí do provinčního Arelate z mateřské říše, přesněji z Pisy. Na konci čtvrtého století našeho letopočtu tu byl pohřben mučedník Svatý Genesius z Arelate (čirou náhodou se včera slavilo jeho připomenutí) a po něm tu byli ukládáni první arelatští biskupové. Snad proto se Alyscamps stalo prestižním hřbitovem, kde chtěl mít hrobku každý trochu movitější Arlésan.
Podél asi třísetmetrové aleje lemované vzrostlými stromy se stařičkou, nejspíš středověkou dlažbou leží desítky sarkofágů, které začali používat první křesťané, když upustili od antického pohřbu žehem. Ve středověku nezvyklý počet hrobů vysvětlovaly hrdinské písně, jež sem situovaly rozhodující bitvu Karla Velikého se Saracény. Dokonce toto místo zvěčnil básník Dante ve svém Pekle.
V novověku, kdy byl význam pohřebiště zapomenut a před úctou k historii dostal přednost pragmatismus, spousta hrobek zmizela. Místní sedláci si sarkofágy odváželi do svých chlévů jako napajedla pro dobytek.

Měli jsme štěstí. Jak jsme procházeli alejí, déšť ustal a mraky se začalo prodírat slunce. Na konci aleje se prostor rozšiřuje. Uprostřed vykopávek středověkého pohřebiště stojí románská kaple Svatého Honoráta z 12. století, pozůstatek kláštera zničeného za Velké francouzské revoluce.

Kostel se stal významnou zastávkou na Svatojakubské pouti. Vlastně tady v Arles bylo nejjižnější shromaždiště na cestě do Santiaga de Compostela. Tmavý prostor kaple osvětlují sluneční paprsky pronikající křehkou románskou šestibokou lucernou, ticho ruší vrkání holubů, pleskání jejich křídel a pískání holoubat z hnízd na římsách pod klenbou. 

Na konci 19. století Alyscamps zvěčnili na svých malbách van Gogh a Gaugin. Jméno prvního z nich je spojeno i s místem na nejjižnějším kraji Arles, kam jsme odtud zamířili.

Jeden ze slavných obrazů Vincenta van Gogha zobrazuje dřevěný padací most. U Arles takový leží. Říká se mu van Goghův, ale správně se jmenuje Pont de Langlais podle jeho původního strážce a obsluhy. Není to totiž ten samý most, který velký Vincent namaloval, a dokonce ani neleží na původním místě. 
Kanál z Arles na jih do Bouc kdysi překračovalo 11 dřevěných padacích mostů, mezi nimi i Langlaisův most, jenž však ležel mnohem jižněji než dnes. Na konci druhé světové války byly všechny dřevěné mosty až na tento zničeny. V roce 1959 Langlaisův most přestal vyhovovat moderní silniční dopravě a byl rozebrán, ale před úplnou likvidací jej zachránilo město Arles, jež jej odkoupilo právě pro jeho podobu s mostem zvěčněným van Goghem. Magistrát se rozhodl jej opět sestavit, avšak vzhledem ke změnám, ke kterým od van Goghových dob došlo na mapě města, nebylo možné jej postavit na původním místě. Proto byl postaven sice přes stejný kanál, ale o pár kilometrů jižněji.

U mostu jsme byli jen my a holandský pár. Klid, šplouchání vody a zatahující se obloha.  Když se o naše čela rozpleskly první kapky, dorazil autobus plný Japonců. Ale to už nám nevadilo, nasedli jsme do auta a vyrazili podél Rhôny na sever.

pondělí 12. srpna 2013

Propršené úterý

V úterý od rána pršelo. Ideální počasí pro návštěvu galerie některého z místních umělců nebo třeba muzea špuntů a vývrtek či muzea lanýžů. Ale v těchto institucích se dá předpokládat zvýšený výskyt turistů, jimž se vyhýbám, takže nic takového v mých notách nebylo. Vyrazili jsme tedy k Rhôně.
Před čtyřmi lety jsem v Arles koupila základ pro betlém. Časem jsem svým svatouškům slíbila, že jim pořídím chybějící tři krále. Jenomže na našich předloňských toulkách krajem jsme nepotkali ani jeden obchod, kde by prodávali stejný typ santons. Všude mají pestře malované, ale mně se nejvíc líbí surový keramický polotovar. Bylo tedy třeba zajet do obchůdku se suvenýry u arelatské arény, odkud naše crèche pochází.
Pokud nechcete jet po dálnici, a to jsme nechtěli, nejkratší cesta do Arles vede podél Alpiček, promiňte, les Alpilles. Prozkoumání vápencového pohoří plného vinic a olivovníků jsem měla v plánu jindy, a tak jsme jen projeli silnicemi lemovanými i v dešti půvabnými platanovými alejemi, které prý nechal vysadit Napoleon Bonaparte, aby v horku poskytovaly stín jeho mašírujícím jednotkám.

V Arles jsme chvíli kroužili po přeplněném parkovišti u Rhôny za městskými hradbami a čekali, až se uvolní nějaké místečko. Téměř všechny espézetky byly místní a fakt netuším, co tam všichni Provensálci v deštivém úterním dopolední hledali, protože hned za Jezdeckou branou francouzštinu slyšet nebylo.

Ulici za renesanční branou lemují domy z předminulého století, je v nich spousta bister a obchůdků se suvenýry, ale nikdo si jich nevšímá, protože pohledy všech strhne dům s fontánou a kulatou mozaikou.

Je jedno, jestli mozaikový dům minete vlevo nebo vpravo, v každém případě dojdete ke dva tisíce let staré antické aréně, jež v raném středověku sloužila jako pevnost a útočiště pro místní obyvatele. Z té doby pochází hranatá věž, pozorovatelna, zda se neblíží nepřátelské saracénské nebo jiné loupeživé vojsko.

Kolem amfiteátru to žije. Neměli jsme nejmenší chuť prodírat se davy turistů, a tak jsme jen v osvědčeném butiku dokoupili tři krále a sedláka s velikánskou ošatkou na rameni. Nepomalovaného vemblouda a slona bohužel neměli, takže máme úkol pro příští cestu do Provence.

Ještě jsme se stihli pokochat modernizovanými a pro turisty atraktivními domečky pro betlémy za výlohou a spustil se liják, který nás zahnal do sousedního bistra na kávu.

Když liják zeslábl a káva byla dopita, vrátili jsme se k Rhôně. Kotvily tu dvě švýcarské výletní lodě s luxusními restauracemi v podpalubí a bazény na horní palubě.

Nevím, proč mě nejvíc zaujaly jejich nablýskané mosazné lodní zvony. Moc bych si přála slyšet jejich hlas.

Znova se rozpršelo, proto jsme skočili do auta a zamířili k památce, která před čtyřmi lety bohužel nebyla v programu čedokářského zájezdu.