Ještě jednou jižní úpatí Plateau de Vaucluse

Nastalo páteční ráno, poslední den v Provence. Dohodli jsme se, že nebudeme před náročnou dlouho cestou domů lámat žádné kilometrové rekordy a jen zhruba projedeme kratší trasu prvního dne a zastavíme se na místech, která jsme v neděli nestihli.

Zamířili jsme na sever přes Lourmarin – zase tam byl trh, takže spousta protijedoucích aut v průsmyku. Nejdříve jsme se vrátili do Roussillonu.
Už jsem psala o tom, že Roussillon leží v oblasti okrových útesů. Původně jsem plánovala návštěvu Colorada Provencal u Rustrelu na závěr středečního výletu, ale jak už jsem naznačila, česká letora na sklonku dne nedokázala dostatečně pohotově sledovat francouzské značení tří turistických okruhů, a tak jsme zabloudili, prošli asi dva kilometry, aniž bychom spatřili jakoukoli okrovou skálu, zato si nabrali spoustu červeného písku do bot. Otrávení jsme se doploužili na parkoviště a uháněli domů.
Poslední den jsme tedy zamířili do dolů u Roussillonu, které jsou menší.

Okr se v minulosti těžil v Provence a v Burgundsku. Těžba v provensálských dolech byla zastavena ve třicátých letech minulého století, kdy vzhledem k technickému poroku nabyla takové intenzity, že hrozilo totální zarovnání místních červených kopečků. Od té doby domorodci místo vydělávání na těžbě a zpracování suroviny bohatnou na zvídavých turistech z celé Evropy včetně Čech.
Dvě placené turistické stezky, které vedou roussillonskými skalami, začínají za pokladnou a zpočátku mají stejnou trasu, jež vede do velké a barevně efektní jámy.

Trasa kratšího asi půlhodinového okruhu, za který jsme dali 2,5 eur za osobu, míří k úpatí kopce k dalšímu vytěženému dolu s informační tabulí o flóře, která v tomto prostředí roste.

Pak už jsme jen šplhali písčitými pěšinami zpátky do prvního lomu, předbíhali zadýchané francouzské, německé a holandské důchodce odpočívající každých pět metrů na poměrně prudkém stoupání a mazali k východu u pokladny. Ještě že bylo moc horko na to, abychom si do sandálů vzali bílé ponožky, před čímž varují turistické průvodce.
Doufám, že ten delší a dražší okruh je na zážitky poněkud bohatší.

  

Z Roussillonu jsme zamířili do Goultu, který jsme v neděli z časových důvodů úplně vynechali. Městečko je určitě stejně krásné, jako ostatní hřadující vesničky, ale moc jsme z něj neviděli – měli jsme jasný cíl. V kašně na náměstí jsem nejdříve spláchla ze sandálů „Provensálek“ (ušlapaly se mnou obě návštěvy kraje) roussillonský písek. Odtékající voda vypadala, jako bych měla na nohou silně krvácející rány :). A pak jsme se vydali vzhůru půvabnou uličkou na kopec ke hradu.

Na plošině vedle hradu stojí starý kamenný větrný mlýn Jerusalem, svědek dávného intenzivního pěstitelství na blízkých terasách, kdy vesele mlel pšeničnou mouku a lisoval olivový olej.

U mlýna začíná pěšina vedoucí z kopce dolů podél kamenné zdi, ohraničující La Conservatoire des Terraces Cultivées. Jelikož slovo konzervatorium v češtině  zavádí do světa hudebních škol, přeložila bych to zhruba Skanzen zemědělsky obdělávaných teras.

Obyvatelé hřadujících vesniček v minulosti neměli moc možností, jak na suchých a kamenitých srázech svého domovského kopce pěstovat zemědělské plodiny. Aby se Provensálci uživili, zpevňovali příkré sklony suchými zídkami (z nasucho, tedy bez jakéhokoli pojiva kladených kamenů) a na takto získaných terasách pěstovali mezi olivovníky pšenici, špaldu, cizrnu, čočku a jiné luštěniny.

Tahle políčka většinou ležela v poměrně velké vzdálenosti od vesnice, a proto si na nich z nasucho stavených kamenů budovali bories – původně stavby kuželovitého tvaru pocházející až z neolitu. Celý skanzen těchto staveb je blízko nedalekého města Gordes. Stavby u Goultu jsou novější, a proto pravoúhlé. Domky sloužily k odpočinku, ale i jako sklady, kůlny na nářadí, sýpky.

Terasy u Goultu měly zvláštní mikroklima. Leží na jižním svahu, takže od ledového mistralu vanoucího od severu chránil půdu kopec. Na prudkém slunci se přes den kameny v zídkách rozpálily a udržely hlínu teplou i přes noc. Stavitelé zídek v nich občas vybudovali jakési niky, kam umísťovali úly – včelky v nich byly chráněné před větrem a v noci je zahřívaly vlahé kameny. Uprostřed teras je do skály vyhloubená nádrž na dešťovou vodu, která po prudších deštích pojala až dvacet kubíků vody, jež byla drobnými stružkami rozváděna po terasách.

Terasy jsou zvláštním klidným místem, kde se návštěvník vrátí o pár set let zpátky. Umím si představit, že bych v nějakém takovém domku strávila víkend. Bez internetu a bez elektřiny, s nádherným výhledem na Malý Luberon. A víte, že jsem při brouzdání po internetu jednou našla takovéhle borie přebudované v luxusní apartmá?

Verdon

Přehradu Lac de Sainte-Croix vybudovala francouzská elektrárenská společnost EDF na počátku sedmdesátých let minulého století na řece Verdon. Kromě toho, že hydroelektrárna na přehradě vyrábí ročně spoustu tisíc kilowatthodin, Francouzům dělá radost jako nádherné místo pro rekreaci.

Z vyhlídky to působí dojmem, že čtrnáct kilometrů dlouhé jezero lemují příjemné pláže, ale moc bych za to nedala, že po pár krocích zahučíte do hloubky, ani nevíte jak. Hladina je plná malebných plachetnic – na přehradě jsou zakázané motorové lodě s výjimkou těch poháněných elektromotorem.

Jezero dostalo název podle jména vesničky Sainte-Croix du Verdon hřadující na skále nad přehradou, jež nesla jméno svatého kříže už v jedenáctém století. Tehdy ovšem ještě ležela dole na rovině a v kostele byl uchováván jako relikvie kousek kříže, na němž byl ukřižován Ježíš. Na skálu nad údolí se obyvatelé přestěhovali až v 16. století. Místo, kde vesnice ležela původně, je teď zatopené.

Ačkoli Svatý Kříž leží odhadem 60 kilometrů vzdušnou čarou od moře, působí neuvěřitelně středomořsky. Když jsme se dostatečně pokochali, zamířili jsme zpátky na sever mezi levandulová pole. U jednoho jsme zastavili a já jsem si do petlahve nahrabala místní hlínu, abych jí vylepšila obsah květináče s mou chřadnoucí a mechem obrůstající levandulí.

Ve vesničce Esparron de Verdon jsme nejdříve minuli středověký hrad, jenž ve 13. století postavila rodina Castellane, která jej vlastní dodnes. Mí spoluputovníci ovšem pookřáli až poté, co zahlédli tyrkysově se lesknoucí vodní hladinu – slíbené koupání bylo na dohled.

Našli jsme si příjemnou zátoku a lachtani se okamžitě vrhli do přehrady. I tato vznikla kvůli výrobě elektřiny, je ovšem o pár let starší než Sainte Croix. Také ona nabízí milovníkům vodních sportů nepřeberné množství možností k vyřádění.

Zatímco mí vorvani se cachtali do naprostého vylouhování, já jsem se chvíli opájela představou, jaké by bylo mít jeden z těch nových stylových domečků na stráni, a pak jsem studovala místní flóru a pokoušela se podloudně vydolovat vzorek do sbírky skalniček.

Bohužel jsem nebyla úspěšná, ale ono by se jim v kyselé půdě u nás na chalupě stejně nedařilo. Když jsme se prosušili, rozumně jsme usoudili, že na další poznávací túru už nejsme v té správné kondici, a tak jsme se cestou domů jen zastavili v Carrefouru v Pertuis a mazali si oplanchovat čerstvé masíčko.

Plateau de Valensole

Za řekou Durance jsme začali stoupat na Plateau de Valensole. Plošina se středozemním klimatem se rozprostírá mezi řekami Durance na západě a Bleone na severu, proslulým a turisticky navštěvovaným Velkým kaňonem řeky Verdon na východě a přehradou Sainte Croix na jihu. Zatímco v devatenáctém století se na ní pěstovaly hlavně mandloně a lanýžové duby, dnes plateau září typickými provensálskými barvami – levandulovou a žlutí obilných lánů.
Na kraji plošiny, na rovné silnici mezi žitným a levandulovým polem, jsme zastavili. Nebyli jsme sami – před námi tu už stáli Holanďani, chvilku po nás vedle zaparkovali Němci a nakonec se odněkud vynořil mladý japonský pár. Japonci pobíhajícími mezi řádky byla obsypána i levandulová pole na dalších zhruba deseti kilometrech. Vypadali mezi fialovými řádky jako přerostlé turboberušky.

Na východním konci, kde plateau končí a začíná horský hřeben Montdenier, šplhají na příkrý útes domky městečka Moustiers Sainte Marie. Základy místního osídlení položili mniši již v pátém století. Útes nad městečkem dělí rokle a v ní vysoko na skále ční nad městečkem malá kaple.
Škoda, že na snímku není dost dobře vidět sto třicet pět metrů dlouhý řetěz natažený mezi protilehlými vrcholky nad roklí. Visí na něm přes metr velká pozlacená hvězda a prý ji tam zavěsil jakýsi rytíř jako poděkování za šťastný návrat z křižácké výpravy. Tedy ten první řetěz s hvězdou. Ten, co visí nad městečkem teď, samozřejmě původní není, ale už jedenáctý v pořadí.

Vzhledem k blízkosti hojně navštěvovaného kaňonu Grand Canyon du Verdon je městečko plné turistů. Samozřejmě především Japonců, ale potkali jsme i hodně Čechů.
Moustiers je střediskem výroby proslulé fajánse, takže tu na každém kroku narazíte na obchůdek či dílnu. Jejich výrobky jsou nádherné, ale jsou v takových cenových relacích, že si je jen málokterý turista z Čech může dovolit – džbánek stojí kolem 80 eur, jeden talíř od 30 do 340 eur – ne, nepřepsala jsem se. Ty nejdražší jsou historické repliky, podívejte se třeba na Bleu Cobalt.
S KlaPi jsme nevynechaly snad ani jeden boutique a tolik jsme se namlsaly, že jsme už nemohly odjet s prázdnou. V nejlevnějším obchůdku dole u parkoviště jsme si koupily pro KlaPi tyglík s vařečkami a kvedlačkami barevně ladící s její kuchyňskou linkou a pro mě poněkud kýčovitý hrnek s olivami. Žádné umělecké kousky, sériovka, ale z Moustiers! A v okrovém domě se zelenými okenicemi jsem si v obchůdku s textiliemi koupila pravý provensálský ubrus s levandulí a olivami.

Ne, to není italská Lombardie. V centru Moustiers leží kostel s románskou zvonicí z 12. století.

Vypravili jsme se ke kapli Notre Dame de Beauvoir v rozsedlině nad městem. V tom nepřístupném místě stávala kaple již v 5. století, ale současná je až z 13. století a vede k ní krkolomná kamenem dlážděná cesta, jež se klikatí roklí z jedné strany na druhou a překonává potok na dně rokle několika klenutými oslími můstky. Lemuje ji křížová cesta s třinácti kapličkami vyzdobenými místní fajánsí.

Z plošinky v nejrovnějším místě stoupání je krásný výhled dolů na městečko.

Cesta sem byla celkem snadná, to nejhorší nás čekalo až za plošinou. Aspoň pro KlaPi – ta pod kapličkou málem vypustila duši. A to nekouří!

Pro mě byla horší cesta dolů – právě v tomto okamžiku jsem si ten den podruhé hubovala za výběr oblečení, tedy spíš obutí. Sandálky na klínku s hladkou podrážkou vážně nebyly tou správnou obuví pro podobné kopečky se středověkou ušlapanou dlažbou. Ještě že spodní stranu cesty vždy lemovala kamenná zídka s kovovým madlem, podél nějž jsem ručkovala jako papoušek na bidýlku. Ovšem nejhorší byly zatáčky, kde se cesta vracela téměř do protisměru a zídka se zábradlím na jedné straně cesty končila a na druhé začínala. V těchto místech jsem při překonávání cesty z jedné strany na druhou musela vypadat jako nějaký retrolyžař plužící sjezdovkou.

Na plošince jsem trochu uklidňovala hrůzou rozbušené srdce a při té příležitosti jsem si všimla, že je odtud vidět i jezero Saint Croix, kam jsme měli namířeno.

Srdnatě jsem vykročila, tedy spíš vyklouzla na poslední úsek cesty z kopce. Doufala jsem, že teď už to bude jednodušší.
Nebylo.

Ještě jednou jih Velkého Luberonu

Ve čtvrtek ráno bylo nebe ještě pošmournější než včera, dokonce tu a tam spadla i nějaká ta kapka. Přesto jsem se odvážně (nebo spíš nerozumně) nechala inspirovat včerejší KlaPi a oblékla si letní šaty. Vždyť jsem si je jen kvůli cestě do Provence koupila, a celou dobu tu chodím v praktických, ale mé podměrečné postavě nelichotících šortkách! Dnes budu za dámu. Hned dvakrát za ten den jsem svého rozhodnutí litovala.
Nejprve jsme zajeli do nedalekého městečka Ansouis, kde bylo nebe ještě šedivější a kapek z nebe tu padalo o něco víc.

V uzoučkých uličkách se kdysi točily scény z Manon od Pramene. Nejprve jsme se podívali do kostela z 12. století. Sousední stejně starý hrad nese na bráně městský znak, který mi připadal trochu povědomý.

A pak se opravdu rozpršelo. Schovali jsme se pod pergolu na náměstíčku pod zámkem.

Vlastně nevím, jestli to je náměstíčko. Domy jsou jen na jedné straně, ze dvou stran terasy obrostlé zelení – zaujaly mě kvetoucí mučenky. Proti ulici kamenná zeď s pergolou, pod níž jsme se choulili. Volný prostor vyplňují lavičky a stolky stíněné platany. Asi nějaký prostor pro místní slavnosti pod širým nebem.

Zhruba patnáct minut, kdy jsme se snažili uhýbat před kapkami stále hustěji prokluzujícími listím psího vína a vistárie, jsem si krátila kocháním se domy, vlastně domem na protější straně.

Když déšť maličko polevil, vydali jsme se zrychleným krokem na další prohlídku promočených uliček.

Ale v dešti už to nebylo ono. Cítila jsem, jak mi ve vlhku plihnou vlasy i šaty a zaobírala jsem se trudnými myšlenkami typu to jsem tomu zase dala – od krku dolů letní víla, od krku nahoru vodnice – to zase budu vypadat! Naštěstí provensálské stavitelství je dost zajímavé na to, aby mě rozptýlilo.

Zajímavou architekturu jsem obhlížela i v blízkém La Tour d´Aigues. V polovině 16. století se nový majitel původní středověké pevnosti rozhodl čerstvě nabytý nemoderní hrad přestavět v pohodlné renesanční sídlo ve stylu zámků v Ile de France, kde strávil mládí ve službách významného šlechtického rodu Montmorency. Po přestavbě se sídlo stalo nejkrásnějším renesančním zámkem v Provence, dokonce si jej přijela prohlédnout Kateřina Medicejská. Jeho vstupní portál je považován za nejkrásnější triumfální oblouk Provence.

Asi každá civilizovaná země si prošla nějakým obrazoboreckým hnutím. Od dětství jsem nesnášela husity, protože zničili každou gotickou krásu, na kterou narazili. Svou předpojatost jsem v šesté třídě neprozřetelně přiznala naší dějepisářce a vysloužila jsem si za to trojku na vysvědčení, ale hloupý, nevzdělaný a tupý zfanatizovaný dav mi tím nepřestal být odporný. Ve Francii za velké francouzské revoluce agresivní lůza zbořila spoustu antických památek a dalších staveb, jejich následovníci dnes ničí Londýn. Ale to jsem odbočila.

V září 1792 vtrhla do zámku skupina „revolucionářů“, vydrancovala jej a zapálila. Budovy hořely pět dní. Již nikdy nebyly obnoveny, naopak sloužily okolním obyvatelům jako zdroj stavebního kamene. Dnes jsou zříceniny zámku v majetku Generální rady Vaucluse a na letní scéně na nádvoří se odehrávají divadelní, operní a baletní představení Jiholuberonského divadelního festivalu.

Po krátké prohlídce této jedinečné ruiny jsme zamířili na východ. Ještě mi Petr zastavil na mostě přes Durance, postaveném souběžně se starým mostem Pont Mirabeau z 19. století, po němž na obou březích zbyly pilíře a brány. V pozadí na skále se bělá malebná kaple Chapelle Sainte Madeleine.

Kolem Montagne de Lure

Zamířili jsme k benediktinskému opatství Prieuré Notre Dame de Ganagobie na vršku protějšího kopce. Kdybychom měli podrobnější mapu, věděli bychom, že stačí sjet po místní silničce pod terasou, na níž jsme si vychutnávali svou kávu, ke starému římskému mostu a za ním se napojit na silnici vedoucí ke klášternímu parkovišti, což obnáší zhruba tři kilometry. Ale řídili jsme se navigací, která nás vedla zpátky na jednu a pak na druhou státovku, abychom se po deseti kilometrech jízdy u odbočky ke Ganagobie dočetli na obrovské ceduli, že tudy se dostaneme k vesnici, radnici, ateliéru vitráže, ale v žádném případě ke klášteru. Odbočka k opatství je o tři a půl kilometru zpátky.
Vrátili jsme se a začali šplhat po uzoučkých serpentinách nejdřív lesem, pak mezi levandulovými poli, odkud byl nádherný výhled na Durance a plošinu Valensole.

Na plošině na vršku kopce nás čekal areál obehnaný pevnou kamennou zdí. Jedinou volně přístupnou budovou je románský kostel s nádherným portálem.

Z vršku kopce je krásný výhled na všechny světové strany. Například severovýchodním směrem k Digne les Bains. Špička vlevo je Sommet de Cucuyon, homole vpravo Sommet de Couard, za nimi pohoří Montagne du Cheval Blanc.

Na svazích kolem kláštera je spousta zajímavostí, jejichž prozkoumání by zabralo nejméně jedno poklidné a bukolické odpoledne – středověký lom, v němž se vyráběly mlýnské kameny i se zbytky polotovarů, zříceniny středověké vesnice, ruiny hradu, spousta jeskyní, kde se za druhé světové války skrývali partyzáni, a nádherné vyhlídky na všechny světové strany. Jenomže tolik času jsme neměli. V obchůdku, kde mniši prodávají med, sušené bylinky, vlastnoručně vyrobené marmelády, kompoty a likéry, církevní literaturu, růžence a medailonky, jsem si koupila malý magnet s trubičkou v níž je zasunutý svazeček sušené levandule (voní mi na ledničce). Před řídkým deštíkem jsme uprchli do auta a zamířili na dálnici, vedoucí proti proudu Durance na Gap, Briancon a do Itálie. Tudy kdysi vedla Via Domitia.

Dálnici jsme opustili před Sisteronem. I přes to, že tady se jako zázrakem vyjasnilo, mraky někam zmizely a začalo svítit sluníčko, dopravní ruch v sedmitisícovém městě nás odradil od návštěvy památek a pokračovali jsme na sever k řece Meouge, jež hlubokou průrvou odděluje Montagne de Chabre (okcitánsky Kozí hory) na severu od Montagne de Saint Cyr a Crete du Travers na jihu.
Na parkovišti nad kaňonem Gorges de la Meouge mi K+P ani trochu nevěřili, že z toho krpálu nebudeme slézat jen dvůli římskému mostu, ale i kvůli koupání. Proto se rozhodli nechat plavky v autě.

Až když uviděli pár naháčů, hluboké tůně  a vodopád, zamrzelo je to, ale šplhat zpátky pro plavky se nám už nechtělo.

Dopadlo to tak, že jsme se aspoň brouzdali mělčinami, vybírali oblázky a pozorovali drobné rybky, snad pstruhy, prohánějící se v nazelenalé čisté a kupodivu docela teplé vodě.

Petr to nakonec nevydržel, sundal šortky a v tričku a slipech skočil ze skalní plošiny vedle vodopádu do tůně.

Nechali jsme ho trochu vysušit na sluníčku, aby nezamáčel sedačku v autě, naposledy se podívali z mostu dolů po proudu řeky, a vyrazili vzhůru do kraje Drome.

Po překonání průsmyku Col de Macuegne vysokého přes tisíc metrů nás až k další zastávce provázela Mont Ventoux tu a tam probleskující mezi kopci. Byli jsme na severovýchodním svahu větrného hřebene. Další zastávkou v mém itineráři bylo město Montbrun les Bains, kde jsou, jak název napovídá, lázně, ale i kouzelné středověké město na kopci.

Zastavili jsme dole pod ním, ale když se na mou otázku Jdeme tam? rozlehlo jen hluboké mlčení, rozloučili jsme se se Sněžkou, za jejíž vrcholek právě zacházelo slunce, a pokračovali na plošinu d´Albion.

Chtěla jsem se ještě zastavit v Simiane la Rotonde s hradní věží ve tvaru komolého kužele, městě, v němž strávil dlouhá léta svého života malíř Otakar Kubín. Ale už vážně nebyl čas. Zastavili jsme se u Rustrelu a zkusili se projít jeho okrovými lomy, jenže asi po kilometru jsme zjistili, že jsme nepochopili francouzské značení tří okruhů a ztratili se. Okr jsme si užili jen v botách a lehce rozmrzelí jsme skočili do auta a pádili grilovat před naší cabane.

Alpes de Haute Provence

Město Forcalquier leží mezi Luberonem a pohořím Lure v západní části departementu Alpes de Haute Provence. Vyvinulo se z antické osady Furnus Calcarius (pec na pálení vápna) ležící na Via Domitia, má citadelu, jedinou ruční  zvonkohru v Provence atd. Jenomže těsně před městem si na nás silničáři vymysleli objížďku dlouhou nějakých třicet kilometrů. Po patnácti kilometrech jsme se ocitli u řeky Durance a na město s tím krkolomným názvem nás přešla chuť. Raději jsme zamířili na sever proti proudu k městečku se jménem mnohem jednodušším.
Nejdříve jsme se zastavili u hřbitovní kaple Svatého Michala.

Od kaple je nádherný výhled na celou village perche (dlouho jsem přemýšlela o nejvýstižnějším překladu, nakonec jsem na to přišla – vesnice na bidýlku čili hřadující vesnice :).

Lurs byl prý založen Karlem Velikým.

Již na počátku 9. století si jej zvolili za své letní sídlo biskupové ze Sisteronu. Na nejvyšším místě vesnice si postavili rezidenci a před vstupem do města seminář, jenž stojí dodnes a je využíván jako luxusní hotel. Do města se vstupuje branou s hodinami a jednoduchou zvoničkou.

Před biskupskou rezidencí, která je částečně v rozvalinách a částečně obydlená, je malé náměstíčko a proti němu vysoký dům, k němuž je přilepený malý domek s hnědými okenicemi a zřejmě směrem do údolí krytou terasou.

Kdybych si mohla vybrat ze všech provensálských městeček, která jsme viděli, asi bych si k bydlení zvolila Lurs a v něm zrovna tenhle domek s výhledem na východ do údolí Durance a k pláním Valensole. Za jasného počasí jsou prý vidět i Alpy.

Domeček ale vypadal obydleně a nevisela na něm cedule, že by byl na prodej. Takže kdybych se sem chtěla vrátit, nezbylo by mi nic jiného, než si na týden pronajmout na opačné straně města domek začleněný do sítě Gites de France (označují je zeleno-žluté tabulky). Mezonet o rozloze 59 metrů čtverečních s třemi lůžky za 265 – 410 eur za týden (podle sezony) nezní tak špatně, ne? Budu o tom pro příště uvažovat.

Mimochodem dům na konci zanedbaného dvorku je jakýsi umělecký ateliér. Chápu, že výtvarníci  potřebují hodně světla, ale ačkoli pravidla pro stavbu a rekonstruování domů v Provence jsou prý o hodně přísnější než u nás, tohle ateliérové okno by asi naši památkáři nerozdýchali.

Od zřícené části biskupské rezidence vede po hřbetu kopce tichá a klidná křížová cesta s patnácti zastaveními a úžasnými výhledy na východní i západní stranu. Celou dobu, kdy jsme bloudili lurskými uličkami, jsme nikoho nepotkali. Až tady osamělého mladíka v moderním oblečení a s mobilem u ucha. Vůbec se sem nehodil.

Křížová cesta vrcholí poutní kaplí Notre Dame de Vie přestavěnou v polovině 19. století. Na mě je sice moc mladá, ale uznávám, že díky svému umístění má svůj  půvab.

Vrátili jsme se do vesnice, na terase před restaurací si dali kávu a kochali se výhledem do údolí Durance a k plošině Valensole. Já jsem se ovšem v duchu pořád vracela k vyhlídce od citadely na sever, kde se na protějším vršku bělaly budovy kláštera, naší příští zastávky.