Cesta – 2. etapa

Probudili jsme se do deštivého rána. Díky znalosti záběrů z meteorologického radaru nás to nepřekvapilo – nad Atlantikem se zformovala hutná dešťová mračna a pomalu se začala přesouvat nad střed Evropy s jasným záměrem vyplavit jej. Až do Lyonu pršelo, ale když jsme najeli na dálnici A7 směřující na jih, jíž Francouzi říkají Route du Soleil – Cesta slunce, mraky se protrhaly a patron sedmičky nás začal hýčkat svými paprsky.

Nejzazší termín převzetí klíčů od pronajatého domečku byl stanoven na šestou večer, takže jsme teoreticky měli spoustu času. Rozhodli jsme se proto navštívit hrad, který se tyčí na útesu nad dálnicí a jenž po staletí hlídal cestu ze severu do srdce Provence, dnešního departementu Vaucluse.

Zaparkovali jsme kousek od brány do starého města, na jehož prozkoumání bohužel nebyl čas, a vyrazili do prudkého kopce.

Skála, na níž stojí hrad Mornas, byla osídlena nepřetržitě nejméně od starověku. Z kamene vystavěná pevnost však vznikla až ve středověku a byla pro svou strategickou polohu neustálým objektem sporů mezi arelatskými biskupy a provensálskými hrabaty. Proč, to člověk pochopí, když vyšplhá na hradní věž. Otevírá se odtud nádherný výhled na jih do údolí Rhôny přes Orange až k padesát kilometrů vzdálenému západnímu sklonu Malého Luberonu.

Nejnezapomenutelnější panorama ovšem nabízí pohled k východu na Mont Ventoux a ostré skalní výběžky Dentelles de Montmirail.

Pálící slunce opírající se do vyhřátých kamenů, kvetoucí máky a skalničky na zborcených zdech, nadšení, že jsme konečně v Provence, necelou stovku kilometrů od pronajatého domku, únava z cesty, to vše nás přikovalo k hradním zříceninám na více než hodinu. 

Ze skály nás vyhnal od severu se blížící černý mrak. Dohonil nás v půli kopce u románského kostela, který jsme předtím funíce do kopce bez hlubšího prozkoumání minuli. Tentokrát nás liják přinutil seznámit se s ním blíž, zejména s jeho mělkým portálem.

Když kapky prořídly, vydali jsme se půvabným a v dešti opuštěným městečkem zpátky k autu. 

Z časových důvodů jsme si už nemohli dovolit zdržovat se, přesto jsem velitele vozidla přemluvila, aby mi na kratičkou chvilku zastavil v Orange na kruhovém objezdu, v jehož středu mezi stromy stojí římský triumfální oblouk, který jsme navštívili před čtyřmi lety se zájezdem Čedoku, ale v té době byl zakryt lešením a sítí se svým natištěným portrétem v životní velikosti.

Cesta – 1. etapa

Předloni jsem se empiricky přesvědčila, že po hektickém předdovolenkovém pracovním týdnu, kdy člověk chce nahnat práci na půl týdne dopředu, není dobrý nápad sednout v pátek o půlnoci do auta a vyrazit na cestu dlouhou čtrnáct set kilometrů na jeden zátah. Po poradě s velitelem vozu jsem odpočítala zhruba dvě třetiny trasy a poblíž Dijonu objednala v hotelu nedaleko dálnice nocleh na páteční noc. 

Vyrazit z Prahy se nám oproti předpokladům (mák obsahuje morfin a Makovice si tudíž ráda pospí) podařilo až kolem poledne. Cesta přes Německo byla polojasná ale otravná, jako vždy, když přejíždíte napříč velkou zemí jen proto, abyste se přesunuli jinam. Podařilo se nám minout Norimberk bez obvyklého pátečního popojíždění, do stau jsme se dostali až u francouzských hranic, kde spravovali zimou zrasovanou dálnici. Zpocenou, ale přesto jako hodinky šlapající tříválcovou fábinku vysvobodila od poskakování odbočka na soumostí přes Rýn a Velký alsaský kanál. Autorádio zachrchlalo, tvrdá němčina se změnila v libozvučnou, melodickou a expresivní franštinu a já měla chuť bouchnout šampáňo. Francouzsky rozumím sotva základním zdvořilostním obratům, podle intonace moderátora jsem soudila, že jeho IQ se pohybuje v první třetině Gaussovy křivky, ale jeho bezbřehé nadšení, ať už jásal pro cokoli, souznělo s mými pocity. Byli jsme teprve v půli cesty mezi trvalým a dočasným prázdninovým domovem, ale konečně ve Francii. Co na tom, že se mezi námi a zarezervovanými postelemi vinou ještě dvě stovky kilometrů dálnice?

Kolem desáté jsme dorazili do hotelu, francouzsko-anglicko-německo-ručně-přátelsky poklábosili s majitelem hotýku trůnícím v recepci, domluvili čas snídaně a odebrali se do svého pokoje s koupelnou obsahující báječně rozlehlou vanu.

Návrat do Provence

Vrátit se pro to, co jsem nechala pod Mont Ventoux, se mi podařilo až po dvou letech. Na sluncem prozářený kraj, městečka malebně rozesetá na úbočích kopců, lány vlčích máků a záhony rozkvetlých kosatců jsem se těšila jak malá už od února, kdy jsem objednala pronájem domku na jižním úpatí Malého Luberonu, kousek od řeky Durance. Srpnovou a červnovou Provence jsme už zažili, v červenci je všude spousta turistů a v září z pracovních důvodů jet nemůžu. Vybrala jsem tedy květen, a jako zajištění krásného a teplého počasí konec měsíce.

Kdo tehdy mohl tušit, že zima bude v Evropě tak dlouhá? Pod vlivem dlouhodobé předpovědi jsem ve čtvrtek před odjezdem přikoupila pár triček s dlouhým rukávem. Nové šortky jsem sice přibalila také, ale, jak se ukázalo, zbytečně. Nicméně jsme si polepšili. Zatímco z domova chodily zprávy o nepřetržitém dešti, nám propršel jen jeden den. Zato nás potkalo nečekané štěstí setkat se s klimatickým jevem zvaným mistral. 

Mistral je prudký, suchý a studený vítr vanoucí od severu a sílící v údolích řek Rhôna a Durance. V Provence fouká zhruba 130 dní v roce a jeho rychlost se pohybuje v rozmezí mezi třiceti a sto dvaceti kilometry v hodině. Je to vítr převážně denní, v noci většinou utichá (pro život k nezaplacení) a trvá od několika dní po více než týden, což jsme měli možnost poznat na vlastní kůži. Provensálci rozeznávají černý mistral, který přináší mraky a déšť, a bílý mistral, jenž naopak mraky rozhání a může za nezvykle čisté provensálské nebe, průzračný vzduch a jasné světlo tolik obdivované malíři. Měli jsme tu čest poznat zblízka oba. 

www.santons-escoffier.com

Kvůli mistralu nemají tradiční provensálské domy žádná okna na severní straně, provensálské zvonice mají místo střech jen tepané ozdobné konstrukce a každý provensálský betlém musí obsahovat figurku pastýře v rozevláté peleríně, který si přidržuje širák a s holí v ruce si namáhavě razí cestu proti prudkému větru. Kvůli mistralu zůstaly šortky, letní šaty a trička s krátkým rukávem na dně kufru a doma jsem je vyložila ve stejné podobě, v jaké jsem je sbalila.

Můj alternativní domov

Věříte na minulé životy? Já teda ne. I když…

Nikdy jsem si neuměla představit, že bych žila jinde než v důlku, jenž uprostřed kontinentu vykroužil nějaký obr, aby si zahrál kuličky. Hrudky země vynesené jeho patou na okraj jamky hrdě nazýváme Krkonoše, Krušné hory, Šumava… Téměř uprostřed ďolíku se pod kopečkem mezi sady a poli choulí chalupa, kterou tak miluji, mám tu přátele, rodinu, své zázemí. I když jsem se narodila daleko odtud, patřím právě sem.

Tohle dlouholeté skálopevné přesvědčení nahlodala má první návštěva Provence. A druhá ještě víc. Když jsem před dvěma lety Provence opouštěla, někde u Orange se mi zastavil tep, srdce se mi rozpadlo vedví a polovina odletěla kamsi na jihovýchod k Luberonu, tam, kam nejspíš patří, domů.

Tehdy nebyl čas, ale bylo jasné že se pro ni musím vrátit.