Poslední chvilky v Malém Luberonu

Z Oppede jsem se chtěla zajet podívat do Menerbes, ale posezení v kavárně se protáhlo nad limit, a tak jsme kolem hřadující vesničky jen projeli a projeli jsme i Lacoste, která by asi také stála za návštěvu. Co jsem si ale nechtěla nechat ujít, to byl místní hrad.

Petra zaujala zřícenina dominující západnímu údolí Calavonu hned první den, když jsme se vraceli ze Senanque. Pohled na ni nás doprovázel při dalších dvou návratech z cest. Vždy mi tak trochu připomínala slovenské zříceniny, asi proto, že i na Slovensku jsou některé hrady postavené z vápence.

O zřícenině hradu Lacoste by se určitě dala napsat spousta zajímavého, já se omezím na zmínku o dvou osobnostech.

Fashionbloggerky zbystřete, současným majitelem ruiny a přilehlého okolí je totiž módní návrhář Pierre Cardin. Když jsme hledali na kopci nad městečkem cestu k hradu, to, že jsme si vybrali správnou odbočku, nám potvrdilo auto, které z ní právě vyjíždělo. Správně po provensálsku obouchaná dodávka. Člověk by podle firmy čekal luxusní nablýskaný vůz, ale v tomhle kraji jsou pomačkaná, zprohýbaná a sežužlaná všechna auta. Uzoučké silničky – vlevo strž, vpravo skála, nebo naopak – a klikaté zpravidla jednosměrné městské uličky široké sotva na průjezd jednoho auta se podepisují na karosériích všech domorodých aut. Když na evropských silnicích potkáte zmuchlané auto s francouzskou espézetkou, je velká pravděpodobnost, že majitel je Provensálec.

Hrad z jedenáctého století byl odedávna sídlem rodu Donati, dnes je v soukromém vlastnictví módního návrháře a tudíž veřejnosti nepřístupný. Pan majitel zříceninu používá jako efektní prostředí pro své kulturní pořady a párty. Ten páteční den zřejmě také pořádal soirée, protože v bráně stála paní u stolku a příchozím kontrolovala pozvánky. Chvilku jsem doufala, že bych mohla proniknout, ale když vyhodila pár důstojných, avšak civilně oděných postarších Francouzů, usoudila jsem, že dámu s lámanou angličtinou a ve sportovních kraťasech nepustí určitě. Vzdala jsem to a odkráčela na planinu vedle hradu s úžasným výhledem na sever.

Pláň u hradu dekorují dvě plastiky. Snad čtyřmetrový luk rozpřažených rukou s názvem WELCOME (škoda, že se tím vyhazovačka v hradní bráně neřídila) a hlava pána s rokokovým účesem zabudovaná do klece. Je to portrét jednoho z obyvatel hradu. Sedm let svého života tu strávil v sídle svého dědečka Alphons Francois, markýz de Sade, jenž se sem uklidil do ústraní po skandálech spojených s vydáním jeho knih a s divokým a sexuálně nevázaným životem v Paříži.

Zašla jsem na kraj plošiny ke kamenné zídce a naposledy se podívala do údolí, které jsem si za ten týden tolik zamilovala. Bylo čtyřiadvacátého června, levandulová pole už byla plně rozkvetlá a nádherně fialově zářila.

Než jsem se vrátila k autu, kde na mě trpělivě čekali K+P, zašla jsem ještě na druhý konec plošiny, abych se z dálky podívala na protější vesničku, poslední village perche, kterou jsme v Provence měli navštívit.

Bonnieux bylo opevněnou vesnicí už na konci 10. století. Z terasy před starým románsko-gotickým kostelem na kopci je nádherný výhled do údolí Calavonu. Přes střechy domů a radniční střechu s krásnou tepanou zvoničkou jsem pohlédla zpět na Lacoste na protějším kopci.

Je odtud vidět i na kostel postavený o patro níž v novější části vesnice. Váže se k němu zajímavý příběh.

Po velké epidemii cholery, která sužovala Provence v roce 1832, se obyvatelé Bonnieux rozhodli přestěhovat z nepohodlného kopce kousek níž do roviny. Samozřejmě se jim nechtělo šplhat do kopce kvůli bohoslužbám, a proto usilovali o povolení stavby kostela v nové lokalitě. Trvalo deset let, než se jim to podařilo, a významným argumentem pro získání svolení bylo doporučení místního lékaře, v němž se psalo, že ve starém kostele panuje nezdravé ovzduší, jež ročně způsobuje osmdesát případů onemocnění nachlazením, katarem, revmatismem a žaludečními potížemi.

Přes větve vzrostlých cedrů rostoucích u kostelní plošiny zářila bělostná Mont Ventoux a svítila kvetoucí levandulová pole. Tam někde dole má chalupu John Malkovich. To se tak někdo má…

Staré Bonnieux prožívalo svůj rozkvět v 16. století a z té doby je ve městě hodně domů. S KlaPi jsme si tam našly jeden, který byl na prodej. Cedulka v domě hlásila, že stavební povolení na úpravy současný majitel má. Možná bychom na jeho koupi i ušetřily.

Ten dům totiž určitě nemůže být moc drahý. Ačkoli z ulice vypadá fasáda celkem zachovale, to, co se skrývá za ní, napovídá, že stavební úpravy nebudou nejlevnější.

Poslední naší zastávkou v Luberonu a vlastně v celé Provence byl cedrový les. Foret des Cedres se rozkládá na 260 hektarech na hřebenu Malého Luberonu v katastru obcí Menerbes, Lacoste a Bonnieux.

První cedry vypěstované ze semen dovezených z alžírského Středního Atlasu zde byly vysazeny v roce 1861. O devadesát let později zničil většinu již vzrostlého lesa obrovský požár, ale jádro přežilo a stromy se přirozeně rozmnožily. Dnes v lese rostou vedle cedrů také borovice a zelené duby.

Procházka lesem byla sice příjemná, ale trochu nás zklamala. Les působil až moc civilizovaně, učesaně, nějak nepřirozeně. Mnohem úchvatnější byl na zpáteční cestě poslední pohled do srdce Provence – na Mont Ventoux, pohoří Vaucluse, údolí Calavonu s okrovým roussillonským kopečkem a mozaiku levandulových a obilných polí, ovocných, olivových a mandlovníkových sadů kolem Bonnieux.

Sbohem, okouzlující Provence. Nechala jsem tu kus svého srdce a neumím si představit, že bych se sem neměla už nikdy vrátit. Takže raději na shledanou.

Na návštěvě u Šípkové Růženky

Z Goulutu jsme zamířili na jih, do města, kde má chalupu Ridley Scott. Není divu, že si ho režisér, scénárista a producent vybral za letní sídlo – není to totiž obyčejné městečko, je pohádkové.

Oppéde le Vieux leží na severním sklonu Malého Luberonu. O jeho stáří svědčí středověký hrad a kostel z 12. století na svahu nad městem. Ale ten, kdo se zajímá o historii, zbystří, už když zaslechne jméno obce ne náhodou připomínající výraz pro keltské sídliště – oppidum. Na hradě v 16. století sídlil bigotní psychopat baron Jean Maynier, jenž při křížovém tažení proti sektě luberonských valdenských vyhladil v blízkém okolí 11 vesnic.

Městečko viselo na svahu, dokud neustále odněkud hrozilo nebezpečí – buď od útočících loupeživých band, regulérních vojenských oddílů z vedlejšího panství či od sousedů nakažených morovou či cholerovou epidemií. Obchodníci si ve středověku sice budovali rozlehlé výstavné domy, ale pro jistotu na prudkém kopci a za hradbami.

V 17. století se situace trochu uklidnila a na plošince před branou do starého města vzniklo předměstí s půvabným náměstíčkem a nádrží na vodu.

Na přelomu 19. a 20. století, po dlouhém období života v míru, se obyvatelé Oppéde cítili být natolik v bezpečí, že přestali považovat za nezbytné neustále šplhat do prudkého kopce, a přestěhovali městečko asi o kilometr níž do roviny. Postavili si pohodlnější a modernější domy a těm starým na kopci dokonce někteří z nich zbořili střechy, aby nemuseli platit domovní daň.

Po padesáti letech chátrání a rozpadu odlehlé a zapomenuté městečko znova ožilo – za druhé světové války se do něj před německými okupanty uchýlila skupinka pařížských umělců, kteří několik zpustlých domů zrekonstruovali alespoň do stavu, aby se v nich dala přežít válka. Ale některým genius loci učaroval natolik, že se sem vrátili i po skončení války. A já se jim vůbec nedivím.

Na náměstíčku před branou do staré vesnice jsou snad jediné dvě hospůdky se zahrádkami, které město má. K+P jedna z nich zlákala tak, že mě odmítli následovat za bránu do kopečka s tím, že si mám klidně projít, po čem mé srdce touží, oni si tu zatím dají zmrzlinu a objednají mi kávu.

Dříve, než jsem prošla branou se zvonicí a hodinami, jsem se vypravila na rampu, po níž vede cesta podél hradeb k nádherným kupeckým domům, které jsem viděla z protějšího kopce.

Ačkoli z dálky to vypadalo, že jsou domy u hradeb zrekonstruované, a vlastně ani zblízka nevypadaly, že by se každým okamžikem měly zhroutit, až když jsem vkročila do uličky vedoucí k nim, pochopila jsem, že moc obydlené nejspíš nebudou.

Našla jsem si tu další domek, který bych brala. Ceduli A VANDRE jsem sice nikde neviděla a skla v některých oknech napovídala, že možná existuje jakýsi majitel, ale třeba by se rád téhle zříceniny zbavil… :-). Vypadalo to na polovinu bašty středověkého opevnění s přilehlou strážnicí.

Na zpáteční cestě k bráně, když opadlo první okouzlení, jsem ale pochopila, proč jsou domy opuštěné. Dnes už se bez auta nikdo neobejde a kdo by vozil zásoby k domu na káře či na koni? Úzkou uličkou dlážděnou staletími ohlazenými kameny by auto projelo jen stěží, i kdyby to byla ta nejmenší nákupní taška s náhonem na čtyři kola a motorem z teréňáku.

Cestou zpět k bráně jsem ještě nahlédla do dvora domu, který je dost blízko ke vstupu do městečka, aby jeho obyvatelům stálo za to v něm bydlet. Uznejte sami, že i ten relativně zpustlý kamenitý dvorek má své kouzlo…

Před branou začíná celkem rovná ulička, z níž jsem se právě vrátila, za branou se vine a kroutí jako had do prudkého kopce cesta ke kostelu a hradu. Hned za první zákrutou jsem vkročila do pohádky o Šípkové Růžence. Dlážděná ulička je uzounká něco přes dva metry, takže fotit není snadné. Lemují ji po levé straně zídky, či snad zadní strany domů umístěných v nižších patrech svahu, po pravé straně domy, nebo spíš to, co z nich po stu letech zbylo. Kamenné zdi, slepá okna s přitesaným ostěním, portály dveří a kupeckých krámků s výlohami. Za nimi sklepy částečně vytesané do skály, napůl zborcená schodiště, mázhausy starých obchodů a vstupní haly obytných domů. Domy zpevněné kořeny, zastřešené divokými akáty a omítnuté břečťanem. Nikde nikdo.

Chyběly mi tu postavy z pohádek o spící krasavici tak, jak je známe ze štědrovečerní televize – kuchařka zadělávající v míse těsto, kupec s pytlem mouky přes rameno, prodavačka nesoucí v koši ryby, klíčník chystající se zpohlavkovat páže… A taky čarodějnice, která Růžence podala vřeténko nebo růži, podle toho, jaké provenience je předloha pohádky. Baba asi kula pikle ve věži dole u hradeb, již jsem si vyhlédla k bydlení. Vlastně bych se tam docela hodila :).

Ušla jsem pár kroků a přede mnou najednou vyrostl samotný zámek Šípkové Růženky. Zachovalá vrata, okna zasklená, kupodivu žádné trní.

Neměla jsem ale meč ani sekeru, kterou bych rozbila bránu, vysekala dům z břečťanu a vysvobodila princeznu. A proč taky? Pan král by mi stejně dceru za ženu asi nedal. Nejsem přece žádný princ! 

Pohlédla jsem na hodinky a lekla se, že se městem duchů už toulám docela dlouho. Co když K+P dole na náměstíčku netrpělivě bubnují klouby o stůl nad rozteklou zmrzlinou a vychladlou kávou a proklínají mě, kde se courám? Vzdala jsem další výstup ke kostelu a zřícenině hradu a vypravila se zpět. Nad branou jsem se ještě pokochala květináči obloženými schůdky k domku vrátného, prošla branou a svalila se do kavárenské židličky pod akátem.

Mí souputníci měli zmrzlinu v sobě, s objednávkou kávy čekali na mě, ale určitě jsem jim nechyběla. Byli rádi, že sedí, že je nikam nehoním, pozorovali cvrkot a bavili se místními figurkami.

KlaPi mi hned po mém dosednutí na židličku vyrvala zrcadlovku a vyfotila si půvabného dědouška.

Petr objednal kávu a další dávku sodovky v modré karafě a ještě asi hodinu jsme tam zevlovali. Co já mohla za tu dobu všechno projít!!! :)