Kočičí máma - 7. díl

Chrastítko po vypuštění z přepravky zalezlo na židli pod jídelním stolem, kam proudí teplo od radiátoru a kam přes dlouhý ubrus není vidět. Vlastně tam setrvalo do nedělního rána, jen občas vylezlo, aby nedůvěřivě očichalo misky plné laskomin, z jedné z nich se napilo a dalo nám najevo, že správně chápe, kam se mají nabyté tekutiny vypouštět. Začali jsme řešit, jak ji pojmenujeme. Původní návrh říkat jí Zuzka podle dávné podobně zbarvené předchůdkyně neprošel. Vzhledem k její umolousané srsti se jevilo jako přiléhavější jméno Šmudla. Ovšem reaguje výhradně na klasické české čičiči.

V neděli to obešlo byt, nervózně pocukávajíce ocasem, výhrůžně se zašklebilo na svůj odraz v zrcadle, s odporem očichalo misky, požižlalo a vyplivlo pár granulí a zalezlo na židli pod jídelním stolem. Něžné ukecávání, hlazení a šolíchání se minulo účinkem.

V pondělí jsem na sociálních sítích začala řešit problém s nežeroucí kočkou. Po návratu z práce mi ovšem vylezla na klín a společensky si na mě zamňoukala.

V úterý ráno se situace jevila stabilní, v práci jsem plánovala návštěvu veterináře, aby poradil, co s anorektickou kočkou. Po poledni mi zavolal děda, což zpravidla značí průšvih. Nebyl! Děda se potřeboval pochlubit, že mu kočka vyskočila na klín, pak přelezla na rameno, kde několik minut důstojně setrvala. Když ji přesunul na křeslo, odkráčela k miskám, jež totálně vyluxovala. Vyluxovala je i večer a pak si zašla zaplavat do koupelnového umývadla.

Ve středu si zabrala dědovo velitelské křeslo a odmítala se z něj přesunout. 

Ve čtvrtek mi začala dávat najevo, že krmné dávky vypočítané podle její váhy jsou výrazně podhodnocené.

V pátek došla k názoru, že pro životní prostřední je šetrnější vyprazdňování do lidské vany než používání kočičího steliva. Začali jsme zavírat koupelnu a zvažovat, zda kočku nemáme pojmenovat nějak ekologičtěji, třeba Bursík.

V sobotu ji od dalších návštěv koupelny odradila pračka rozjetá při ždímání na nejvyšší otáčky. Takovou frekvenci drápků prokluzujících po podlaze jsem ještě neslyšela. :-) Na parapetu jsem jí vyrobila vyhlídkovou plošinu a válecí plochu na stolku pod oknem. Na sluníčku za sklem prolenošila celý den s přestávkami na výhružné postávání u věčně prázdných misek. 

V neděli přišla týdenní pokrok zkontrolovat KlaPi se sirhonzou. Empiricky zjistila, že mé pokusy o hru se míjí účinkem, protože používám příliš velké hračky – myši, míčky, kuličky. Správné dimenze má obyčejná režná nit. V pondělí už vzala zavděk i myší z petshopu a předváděla mi s ní správné lovecké kočičí kusy. Ve čtvrtek jsme konečně nastartovali předení a vyzkoušeli tryskové přesuny z jednoho konce bytu na druhý. 

V pátek před Velikonocemi jsme ji ovšem vzali k veterináři na přeočkování a pak odvezli do neznámého prostředí na chalupu. Obávali jsme se, že ji na chalupě budeme muset hlídat, aby se nepokusila z cizího prostředí utéct ven. Ale jak se ukázalo, není se čeho bát. Je zalezlá v tom nejzazším koutě, co nejdál od všech oken a dveří. Myslela jsem si, že ji zaujme pohled na kosáka popelícího se v listí pod oknem, ale evidentně ho považovala za bubáka. Takže jsme zase na začátku, ale my to časem zvládneme :-).

Kočičí máma - 6. díl

Zase nám bylo s dědou v prázdném bytě smutno. Po proplakané neděli jsem v pondělí začala projíždět stránky pražských útulků a hledat náhradnici. Přála jsem si černou kočku, kterou bych naučila sedat mi na rameni. Bradavici na nose a na ní chlup si opatřím časem. Kočičku, protože klukům moc nerozumím, ať jsou jakékoli živočišné čeledi. Vykastrovanou, abychom si nemuseli zopakovat ten hrozný pocit ze zvířete probírajícího se z narkózy. Dvou až tříletou, už vybouřenou a prostorově výraznější, tudíž vhodnou pro soužití se seniorem.

Na neděli jsem si domluvila návštěvu jednoho depozita na jih od Prahy, snažila jsem se dovolat paní z PSOZ, ale z jejích reakcí a toho, že mi buď říkala, že nemá signál nebo mi přímo hovory „típala“ mi přišlo, že se vlastně nabízených koček ani zbavovat nechce. Tak jsme s P. a KlaPi v sobotu odpoledne zamířili naslepo do Měcholupského magistrátního útulku.

Vysvětlila jsem jim, jakou mám představu, ale že všechno může být jinak. Uvidíme, jak se budu kočkám líbit já. Velkým obloukem jsme se vyhnuli kóji s divokými kočkami, minuli dveřní mříž, o niž se otíral přítulný zrzek, zcela evidentně hodně starý. Bylo mi jej líto, ale kdybych si ho odnesla domů, hrozilo by nebezpečí, že brzy budeme prožívat stejné trauma jako před týdnem. Ze třetí kóje mi paní nejdříve přinesla černou kočku, která se usilovně snažila vytrhnout z její náruče a vyskočit na jednu z polic pod stropem. Paní útulnice si posteskla, že už asi není z čeho vybírat, protože povánoční kočky jsou rozebrané a na nová koťata je ještě brzy. Pak si vzpomněla na obsah jedné boudičky – ze zadního rohu vytáhla černo-bílé křehoučké chrastítko a nesla je ke mně. 

Chlupatý kožíšek, který jsem měla na sobě, zapůsobil možná spíš než mé fluidum kočičí mámy – chroustík mi už z dálky skočil do náruče a přitiskl se ke mně. „Tak tohle jsem ještě neviděla,“ glosovala to paní útulnice. Bylo rozhodnuto.

Zaplatila jsem poplatek za očkování a odčervení, podepsala několik papírů, slíbila, že do konce měsíce navštívím veterináře, aby zkontroloval doléčenost ušního svrabu, doodčervil a vytáhl zbytky stehů z vyholené rány na boku po kastraci, a zavázala se ji vykrmit, aby přestala chrastit kostičkami. V tom prvním vzrušení jsem stihla získat jen informaci, že kočce jsou zhruba dva roky, ale už nevím, jak, kdy a odkud se do útulku dostala. Cestou domů se to KlaPi pokoušela zjistit na webu, ale pracovnice útulku kočku asi hned po adopci stáhli z nabídky.

Kočičí máma - 5. díl

V zájmu zachování duševního zdraví už týden slzících seniora a juniorky (sebe nevyjímajíc), jsem projela internet a našla inzerát „daruji kotě“. V pátek v podvečer se dostavil párek milých mladých lidí s přepravkou ukrývající mourovaté dvouměsíční kotě pojmenované Ďábluška junior. Obsah přepravky vysypali na podlahu, odmítli pozvání na čaj a bleskově se s vlhkýma očima zdekovali. Chlupatá mourovatá kulička se z přepravky tryskurychle přesunula pod kuchyňský radiátor, kde několik hodin setrvala ovinuta kolem přívodní trubky.

Ďábluška sice byla čertík, ale nám jméno nesedělo a přejmenovali jsme ji. Aby nenásledovala bouřlivý život své pornojmenovkyně, nechali jsme Cicciolinu, prostě zvanou Číča, vykastrovat. Po kastraci se jejím koníčkem stala bašta, takže se nám podařilo vykrmit z ní šestikilového rozvážného valibuka. Milovala oba své životy – jak život panelákového radiátorového rozmazlence, tak existenci víkendové a prázdninové venkovské kočky, která ovšem půl roku od podzimu do jara tráví u rozpálených kamen. Od jara do podzimu pak vyháněla vetřelce ze stodoly, šplhala po stromech, z nichž jsme ji pak museli za pomoci žebříku snést, pomáhala mi při zahrádkářských pracích a nejraději vyspávala na velkém plochém kameni na terásce nebo v bedýnce pod okapem, po boku historického keramického trpaslíka.

Doma mě ráno budila mohutným heknutím, jež doprovázelo skok do mé postele, a štochnutím studeného čumáčku do dlaně. Dovedla mě k prázdným miskám, nechala se nakrmit a vyčistit záchůdek a před odchodem do práce mi hlídala tašku připravenou u dveří. Po návratu domů mě přišla ke dveřím přivítat a zkontrolovat, jestli jsem nezapomněla něco nakoupit, dovedla mě do ložnice, abych se převlékla, pak do koupelny, abych si umyla ruce, k lednici vyložit nákup a nakonec k miskám, abych je naplnila, protože sama bych pořadí určitě spletla. Nechala mě navečeřet a pak mě dovedla na gauč v obýváku, uložila na něj a zalehla vedle mě, protože věděla, že bez tepla jejího kožíšku a drnčivě upředené uspávanky bych si neschrupla. Po půlnoci mě dovedla do postele a lehla si ke mně, aby mi znova zavrněla ukolébavku. Čas mezi tím trávila pospáváním na jednom ze svých oblíbených míst.

Její životní režim byl stejný téměř třináct let, ale poslední dobou začala vynechávat. Ačkoli jsme jí nasadili dietu, jak nakázal veterinář, nevypadala dobře. Bambulka za uchem, kterou jsme původně považovali za bouličku po klíštěti, rostla, Číča se často na oušku škrábala. Vyšetření u veterináře nás nepotěšilo, ale plaché kočičí srdíčko předběhlo naše rozhodnutí. V neděli ráno po návštěvě zvěrolékaře usnula navždy na svém oblíbeném místě pod konferenčním stolkem.

Kočičí máma - 4. díl

Štěpánka a její nesčetná koťata zpestřovala KlaPi dětství. Nám také, protože jsme dvakrát ročně řešili, co s koťaty. Obdarovali jsme všechny příbuzné a známé, jen jedna Štěpánčina dcera nám zůstala. Na rozdíl od své hodné a vychované matky to byl nevycválaný a rozmazlený hajzlík. Cecilka si nenechala rozmluvit, že po knihovnách se nešplhá, o desetidílné dějiny umění na křídovém papíře se nebrousí drápky a že mé drahé večerní lodičky nejsou kočičí toaleta. Dokonalá ukázka toho, že odrostlý potomek by neměl zůstávat pod mateřskými křídly, ale udělá mu dobře, když se osamostatní.

Štěpánce bylo skoro patnáct let a prázdniny trávila s mou dcerkou, pensionovanými prarodiči a svou dcerou Cecilkou na chalupě na samotě. Při svých víkendových návštěvách jsem pochopila, že vypadá stále hůř, a nebude to jen stářím. Měla jsem podezření na rakovinu a hučela jsem do rodičů, aby navštívili místního veterináře. Jenomže starouškové, ač kočky už na noc neposílali na půdu, se stále drželi víry, že veterinář má ošetřovat hospodářská zvířata, což kočka není. Koncem prázdnin se Štěpánka ztratila – tatínek našel v září její mrtvolku v tom nejzapadlejším koutě půdy – a čtrnáct dní po ní se někam ztratila i Cilka. V listopadu potom odešla přes duhový most i maminka-babička. 

Padesát čtverečních metrů není velký prostor, ale bez tří živých tvorů nám bylo v paneláku najednou smutno. Babička se nahradit nedá, ale kočka ano, a tak nám sousedi z chalupy vrátili Štěpánčino poslední kotě, kočičku Šmudlu.

Vzhledem k tomu, že záhadné mizení většiny Štěpánčiných čerstvě narozených koťat organizovala babička, a my s dědečkem jsme měkkosrdcatí, rozhodli jsme se Šmudlu nechat kastrovat. Do kastrace jsme ji pro jistotu na chalupě vůbec nepouštěli ven. Kočička byla vzorným potomkem své matky, neškodila, byla milá, čistotná a mazlivá, na život v bytě se přes své dětství stodolové venkovské kočky přizpůsobila dokonale. Její historický význam pro naši rodinu tkví v průniku koček do lidské postele. 

Zákrok proběhl v dubnu a ještě měsíc jsme ji drželi doma. O prvních květnových svátcích jsme se rozhodli poprvé ji pustit ven. Nadšení ze znovu nabyté možnosti užít si přírody otupilo Šmudlinu ostražitost. Po několikahodinovém marném volání jsme ji našli mrtvou na krajnici naší okresky.

Kočičí máma - 3. díl

Exmanželovo rozhodnutí vypustit půlroční domestikovanou kočku do přírody jsem mohla předvídat. Ještě když jsme byli studenti, ve snaze udělat mi radost domluvil s mou kamarádkou, že adoptuje jedno z koťat, která se narodila v chalupě kamarádčiny tchyně. Mourovato-bílý kocour Benedikt byl zárukou, že budu po přednáškách raději jezdit za dvěma kocoury, než si doma užívat pohodlí mamaservisu. 

Ben bylo milé přítulné domácí stvoření, dokud jasně čitelný zápach šířící se bytem nerozhodl, že musí být vypuštěn za holkama. Jakmile se oteplilo, přítel ho nechával, ať si chodí, kam chce. V horkých letních měsících, když jsme spali na matracích v zahradě, mě uprostřed noci budilo něžné šťouchnutí studeného mokrého čumáku do dlaně. Po pohlazení a podrbání mi pak můj rytíř seděl do rána u hlavy a hlídal, aby se mi ve spánku nic zlého nepřihodilo. 

Když byl Benovi asi rok, vyrazil na dlouhou šňůru za dobrodružstvím. Vrátil se unavený, vyhublý a bez oka. Prázdný důlek se přes zimu, kterou dobrovolně strávil na polštářku na radiátoru, zahojil, ale jeho estetický vzhled přestal být přijatelný, a tak přítel usoudil, že geny venkovských kocourů mu pomohou přežít v  přírodě kolem chalupy na samotě. Benedikt se přestěhoval. Jezdila jsem za ním každý víkend. Vždy si odpočítal pět dní a v pátek přiběhl na zavolání. Dostal plnou misku a vděčně nám do rána vyrovnal na rohožku pěknou řádku zakousnutých myší. Pár let žil na chalupě jako polodivoký kocour, naučil se uživit a jeho návštěvy byly stále vzácnější. Pak jsme ho dlouho neviděli, až se jednou připlížil ve zbědovaném stavu. Přišel vlastně po čuchu, protože jediné dosud zdravé oko měl zanícené a neviděl na ně. Verdikt veterináře byl nemilosrdný.

Dalším kocourem, jehož osud mě s mým exmanželem spojoval, byl Hassan. Chlupaté černé poloorientální kotě s jantarovýma očima jsem dostala svatebním darem od ženichova svědka, jenž znal mou felinofilní úchylku. Hassan s námi žil přesně měsíc. Manžel jej, rozespalého po příjemné chrupce na židli, snášel spolu s nějakým nádobím z bytu svých rodičů v patře. Zařinčel kastroly, polospící Hassan se vyděsil a zatnul mu drápky do košile. Muži, jak známo, špatně snášejí bolest. Manžel kocoura upustil na schody v dobré víře, že kočka dopadá na všechny čtyři. Hassan s roztříštěnou pánví byl podle veterináře neschopen dalšího života. Temná předzvěst, jak naše manželství skončí, se splnila po čtyřech letech. S tříletou dcerkou jsem z pohodlné vily se stísněnou atmosférou emigrovala do stísněného panelákového bytu s přátelským ovzduším, k rodičům a kočce Štěpánce, o níž jsem už psala.

Kočičí máma - 2. díl

Naši si po vzoru předchozích generací neuměli představit, že by měli v paneláku kočky, tak jsme koťata s dostatečnou zásobou jídla na pět dní, krabicí s pískem a velkým chumlem sena uložili do velké uteplené truhly a odjeli do Prahy, že jim zkusíme najít pěstouny. Kocourek, jak už to u chlapečků bývá, neprojevil dostatečnou životaschopnost. Ale mourovatá kočička vydržela, dostala podle data průniku do světa ochočených tvorů jméno Štěpánka, a dočkala se stěhování k mému tehdejšímu příteli a pozdějšímu manželovi, zapřísáhlému pejskaři, jenž sice nepříliš ochotně, ale vypočítavě uznal, že se kotě do jeho bytu ve vile rodičů vejde. Samozřejmě jsme se k němu nastěhovaly obě.

Byla jsem učitelka s ještě čerstvým a voňavým diplomem. Sedávala jsem ve špatně vytopeném obýváku u starého jídelního stolu a opravovala diktáty a domácí úkoly. Po lýtku mi šplhalo malé hebké stvoření, které nejdříve přes kolena proniklo do útrob rozkládacího jídelního stolu, v nichž vytřelo prach a pavučiny, jež mi pak oddaně naneslo na kolena, záda a ramena. Touto trasou se přesunulo na stolní desku a začalo mi pomáhat opravovat chyby. Mí žáci podivné klikyháky ve svých sešitech tolerovali pod podmínkou, že jim při každé suplované hodině podám podrobné reference, jak toto abstraktní umění vzniká.

Na jaře vyrostlo ze Štěpánky vymazlené přítulné heprle a můj nastávající usoudil, že zimu přežilo, už se uživí samo a kočky v domě bylo dost. Před odjezdem na zahraniční jarní prázdniny rozhodl, že ji mám vypustit tam, kde se narodila. Se slzami v očích jsem o krutou službu požádala rodiče, jež měli na přežití půlročního domácího mazlíka v přírodě naštěstí stejný názor jako já, zapomněli na své zásady a kočičku nechali u teplého panelákového radiátoru. Štěpánka se stala maminčinou kamarádkou a ochotnou pomocnicí při zahradnických pracích. Opustila ji po čtrnácti letech a maminka ji pak po pár měsících následovala.

Kočičí máma - 1. díl seriálu

Prolog: Sepsání seriálu vyvolaly události dvou posledních týdnů - mí sledi na twitteru vědí....

Odjakživa miluju kočky. Velkou část dětství jsem strávila na chalupě u babičky, kde se vždy nějaké chlupaté tulivé stvoření vyskytovalo, ačkoli režim soužití byl omezen na to, jak domácí mazlíčky chápali venkovani – pes patří do boudy a kočka na půdu. Takže kočky se směly do domu přijít najíst, na noc však musely ven i v těch nejtužších mrazech. Ale byly otužilé a na půdě ve voňavém čerstvém seně jim asi bylo dobře. 

Jediná výjimka, které babička dovolila trávit v zimě dny v kuchyni u kamen – přesněji v takové té nice na dřevo pod troubou – byl Mourek, jenž se na půdě zapletl do želez, která tam nastražil prastrýc na kuny, a přišel o jednu přední tlapku. Schovával se buď v nice pod troubou, nebo když se babička přezula do svých károvaných filcových bačkor, trůnil jí na nártech a nechával se houpat. 

Dlouhá léta měla babička kočku Zuzku – černo-bílou s černým flíčkem na jinak bílém čumáčku. Byla to vzorná matka a povila spoustu generací koťat, která však většinou brzy po narození kamsi záhadně zmizela. Na chalupě žila dlouho a za unikátní považuji, že na rozdíl ode mě milovala babiččinu dušenou mrkev. Opustila nás, když mi bylo asi dvanáct, a nějakou dobu nám ji připomínali její dva synové, černo-bílý a bílo-černý, kteří jednoho dne odešli okresní silnicí neznámo kam.

I po tom, co se chalupa z trvale obývaného stavení změnila v rekreační objekt, nepřetržitě si ji nějaké toulavé kočky volily za trvalé bydliště. Nejdéle u nás hospodařila Černá – hubená malá kočka s velkým sexuálním apetitem, jenž se projevoval tím, že nám v seně na půdě třikrát ročně nechala sadu koťat s přesvědčením, že jí pomůžeme s výchovou. Sama se k nám nepřiblížila více než na dva metry, ale v naše pedagogické schopnosti měla neskonalou důvěru. Poslední dáreček nám věnovala jednou na přelomu října a listopadu, kdy už panovaly tuhé mrazy. Než definitivně odešla za kocoury, nechala nám ve stodole dvě malá koťátka, která ještě sama neuměla jíst.