O kočkách už jsem psát nechtěla, ale nějak to vyplynulo.
Šmudlu máme už měsíc, z plaché a lekavé kočičky se chvílemi ve známém prostředí panelákového bytu stává pěkný ďábel a divoch. Největší řádění si nechává na ráno, takže funguje jako spolehlivý budík, ale ještě jsem nepřišla na to, jak ji přeřídit z páté hodiny na sedmou.
Zpočátku jsem ji považovala za kočičí anorektičku, ale za ten měsíc se nám velmi pěkně rozežrala. Do ideální váhy se mi ji podařilo vykrmit už po dvou týdnech, kdy veterinář doporučil při její velikosti maximálně dvacet deka navíc. Vzhledem k tomu, že z naší minulé kočky Číči se nám ve spolupráci s dědou nějakým nedopatřením podařilo vyrobit obrovskou chlupatou kouli, Šmudle ráno odvažuji denní krmnou dávku granulí, která je ovšem z kočičího pohledu výrazně podhodnocená. Jediná možnost, jak utlumit její žravost, je vystresovat ji převozem do neznámého prostředí na chalupě.
Dietní opatření jsme nasadili tento víkend. Po příjezdu na chalupu zalezla do nejzazšího kouta světnice a vylezla jen na povědomě lákavé chrastění granulí sypajících se do misky.
V sobotu kolem poledne na mostě přes potok kousek od chalupy zaparkovala dvě auta, vylodilo se z nich asi šest dospělých a dvě děti, zřejmě výletníci. Ve chvíli, kdy jsme servírovali polévku, se dva dospělí pověsili na naše vrata a dožadovali se pozornosti. Jako styčného důstojníka pro veřejnost jsem vyslala dědu. Vrátil se, že to byli nejspíš jehovisti. Ukázali mu bibli a zeptali se, zda má tuto knihu. Děd odvětil, že ano, což je uspokojilo, pochválili ho a šli dál.
Odpoledne jsem jako správný venkovan vyrazila na zahrádku páchat první jarní práce. Posádky automobilů právě vracely ke svým vozům, nastoupily a odjely. Po chvíli jsem z místa, kde auta parkovala, zaslechla nešťastné mňoukání. Narovnala jsem se a zavolala čičičí. Na mostě se objevila bílo-černá kočička, dokonalý negativ naší Šmudly, a hned se k mně rozběhla. Dřepla jsem si a nadzdvihla drátěný plot, aby se pod ním mohla protáhnout do zahrádky. Asi půlroční dobře živená a opečovaná kočička se o mě přátelsky otřela, vylezla mi na klín a začala nadšeně vrnět. Ti dobří lidé na mostě zřejmě parkovali ne proto, aby si vyrazili na procházku, ale proto, aby našli správné křesťany, u nichž mohou bez obav a bez souhlasu adoptivní rodiny odložit již nežádoucí zvíře.
Protože u nás na samotě často nacházíme kočičí odložence a poskytujeme jim první pomoc, KlaPi mi už před měsícem radila, abych nejezdila pro kočku do útulku, že na jaře se nějaký sirotek na chalupě určitě najde. Nevěřila jsem, neposlechla jsem, nechtělo se mi čekat v nejistotě, ale zase měla pravdu.
Nemyslím, že by se nám do panelákového bytu vešly dvě kočky. Možná budou muset, pokud KlaPi vyrazí na semestrální studijní pobyt do zahraničí a odloží k nám svou britku. Tři kočky by už ale vážně byly moc. Volala jsem tedy chalupářskému sousedovi, který má prý podobně zbarvenou kočku, že se k nám asi ta jeho zaběhla. Ale jeho čičina je prý už dospělá. Nicméně naštěstí prohlásil, že když se k němu na chalupu vešla jedna kočka a pes, vejdou se i dvě kočky. Zítra odpoledne přijede a uvidíme.
Přítulného přistěhovalce, jenž zřejmě není zvyklý na pobyt v domě, jsme zatím ubytovali na zápraží v kukani po Čičolíně a před chvílí, když jsem ho šla nakrmit, vrčel ze svého dočasného bydliště na jakéhosi dospělého mourovatého kocoura, který by prý měl také zájem o večeři.
Držte mi palce, ať to zítra se sousedem dobře dopadne. Vlastně – nechtěli byste adoptovat přítulné a milé opuštěné půlroční kotě?
