pondělí 9. září 2013

Beaucaire prý znamená krásný kámen

Měli jsme v plánu poznat pravý břeh Rhôny mezi Arles a Avignonem. Popravdě, ono zase není až tak o co stát. Provence je i přes svou hornatost zemědělský kraj. Vinohrady na vápencových svazích, olivovníkové sady na rovinkách, vesničky na sklonech kopců a po celém kraji rozsypané usedlosti mě na tomhle cípu světa fascinují. Rovina kolem Rhôny je pro zemědělství ideální, ale bohužel je posetá i průmyslovými podniky, které obklopují velká města. Šedé potrubí, betonové věže, oblaka čmoudu. Drobný, ale vytrvalý májový déšť jim na kráse nepřidal.

Místo do Villeneuve lès Avignon jsme dojeli jen na půl cesty, do Beaucaire, jež leží přímo proti Tarasconu, o němž píše Miroslav Horníček v Listech z Provence. Nejsem znalkyní francouzské klasické literatury, natož Alphonse Daudeta, jehož Tartarina z Tarasconu jsem nikdy nečetla. Před dvěma lety mě zajímal hlavně tarasconský hrad krále Reného, jenž je prý nejkrásnější ve Francii. Je to spíš hrádek, architekti měli k dispozici málo prostoru na to, aby se náležitě vyřádili. Snad právě proto je to stylově čistá a elegantní stavba. Těšila jsem se, že ji uvidím z druhého, ve středověku královského břehu řeky. 
Zaparkovali jsme na Náměstí hraběte Raimonda pod beaucairskou pevností. 

Od průzkumu města, které je 2700 let staré, nás odradilo vytrvalé mrholení. Středověké uličky Beaucaire od poloviny 15. století hostily Foire de la Madeleine, desetidenní bezcelní obchodní radovánky, na něž se sjížděli kupci z celého Středomoří a Evropy.    

Díky Magdalénskému trhu se měšťanům dobře dařilo, ba dokonce bohatli i v dobách Stoleté války s Anglií i ve chvílích, kdy Provencí zmítaly náboženské války. V 18. století se začala vést obchodní statistika trhu a zjistilo se, že množství zboží, které se na desetidenním trhu protočilo, bylo stejné, jako v Marseille za celý rok.

V antických dobách tady překračovala Rhônu silnice Via Domitia. Přechod chránilo opevnění zvané Ugernum na skále na pravém břehu řeky. Později na jeho místě vybudovali Merovejci pevnost, která přešla do rukou provensálských vládců a poté, co na začátku 13. století připadla francouzskému království, byla rozšířena a zpevněna.

Těšila jsem se, že z barbakánů pevnosti bude krásný pohled na protější hrad krále Reného v Tarasconu a na Rhônu. Asi je, ale všechna „riziková“ místa jsou chráněna bezpečnostním pletivem a návštěvník nemá nejmenší šanci dostat se k ochozům a k okraji skály.

Dnes je to prý nejrozlehlejší středověká pevnost Francie. Bohužel konec května tu nepovažují za turistickou sezonu a k návštěvníkům jsou přízniví jen tím, že vstup do pevnosti je zdarma

Dominantou pevnosti je věž vybudovaná na trojúhelníkovém půdorysu. Určitě by bylo zajímavé vyšplhat na zrekonstruované ochozy a rozhlédnout se po kraji. Jenomže nám to nedovolily všudypřítomné zábrany a sílící déšť.