Pont-du-Gard

A naopak, logicky, Castillon-du-Gard je jediná vesnice, která je vidět z Pont-du-Gard. 

Byli jsme tu dvakrát, pokaždé jsme k mostu přišli z pravého břehu. Tentokrát jsem chtěla poznat i levý břeh řeky.

https://makovice.blogspot.com/2011/08/udoli-rhony-gard.html

 

Informace o Pont-du-Gard jsem zjišťovala před čtrnácti lety, kdy jsme sem jeli poprvé s Čedokem. Bůh ví, proč mě historie mostu a celého antického akvaduktu do starověkého Nemausa (Nîmes) tehdy nijak zvlášť nezaujala. Fascinuje mě až teď, proto tady, jako bývalá učitelka dějepisu, zkusím své poznatky co nejstručněji shrnout.

Před naším letopočtem bylo dnešní Nîmes pod názvem Nemausus hlavním městem velkého keltského, chcete-li galského kmene. Po dobytí Galie Římany se je noví vládci rozhodli romanizovat a udělali z něj hlavní město zdejší provincie. Jak bylo zvykem, vojáci, kteří sloužili v legiích, dostali po patnácti letech v armádě jako výsluhu pozemky v některé z římských provincií. Půda kolem Nemausa byla přidělena veteránům z Caesarových egyptských legií, proto má město ve znaku krokodýla připoutaného řetězem k palmě.

Po osídlení veterány se město začalo rozrůstat a stoupající počet obyvatel už nestačil zásobovat vodou místní pramen, jehož jméno město neslo. Proto se Římané na počátku našeho letopočtu rozhodli přivést do města vodu pomocí akvaduktu. Prameny na jihu a východě od města ležely níž než město samotné, takže je v době bez výkonných čerpadel nebylo možné využít, Římané mohli použít jen gravitaci a samospád. Zvolili tedy opravdu silný pramen severně od města, Fontaine d'Eure poblíž Uzès (tehdy Ucetia).

Vzdušnou čarou měří vzdálenost mezi pramenem a sběrnou nádrží v Nemausu, odkud se voda rozváděla do celého města, jen asi 20 km, v cestě ovšem stál nejjižnější výběžek Massif Central, takže by Římané museli vytesat hluboko do skály tunel dlouhý osm až deset kilometrů, což bylo při tehdejších technických možnostech vyloučené. Akvadukt tedy postavili v trase klikatící se kolem pohoří v délce asi 50 km tak, aby kopce obešli a zároveň zachovali stálý sklon vodovodu. Pramen Fontaine d'Eure leží totiž 76 m nad mořem, jen o 17 m výš než sběrná a distribuční nádrž v Nîmes. Akvadukt byl ovšem vyměřený tak, aby po celé délce zajišťoval takový sklon, který by zajistil stejnoměrný průtok vody.

Celkem 35 km akvaduktu vedlo pod zemí. Nešlo o tunely vytesané do pevné skály, právě tomu se Římané snažili vyhnout, ale o příkopy s kamenným korytem, které bylo zakryté kamennými deskami a zahrnuté zeminou. Vyhloubená do skály byla jen malá část, asi jen tunel vytesaný do skály, jehož tři části se dochovaly poblíž vsi Sernhac, které dohromady měří asi 66 m. Zbytek vedl po povrchu kanály vytesanými do kamene nebo překonával údolí a potoky po klenutých mostech. Ruiny těchto menších mostů se dochovaly dodnes, jeden severně od Pont-du-Gard je dlouhý stovky metrů a stále ještě 7,5 m vysoký, další asi tři jsou prý k vidění v serpentinách mezi Pont-du-Gard a vesnicí Saint-Bonnet-du-Gard.

Odhaduje se, že akvadukt zásoboval padesátitisícové město zhruba 40 000 m³ vody denně a voda od pramene do sběrné nádrže v Nemausu dotekla asi za 27 hodin.

Podle archeologických nálezů bylo tohle technické dílo vybudováno někdy mezi lety 40 a 60 našeho letopočtu. Předpokládá se, že stavba trvala asi patnáct let a zaměstnávala 800 až 1 000 dělníků.

Pont-du-Gard je jeho nejzachovalejší částí. Most překonával údolí řeky Gardon pomocí tří úrovní oblouků (6 oblouků ve spodní části, 11 v prostřední a 35, které zbyly z původních 47, v nejvyšším patře), je vysoký 48,8 m a nejvyšší patro je dlouhé 275 m. Akvadukt v těchto místech na 456 metrech délky klesl o pouhého dva a půl centimetru. Voda, tedy to, kvůli čemu byl postaven, proudila jeho nejvyšším patrem, spodní patro sloužilo jako běžný most dopravě (tyhle dvě fotky jsem si vypůjčila ze svého alba z roku 2011, proto je na nich lepší počasí).

Akvadukt sloužil spolehlivě po celou dobu římské éry, kvůli velmi mírnému sklonu však vyžadoval pravidelnou údržbu. Zanášel se vápenitými usazeninami, prorůstaly do něj kořeny, kvůli kterým ve vodovodu rostly řasy a bakterie, škvírami mezi krycími deskami pronikala hlína. Proto bylo nezbytné ho pravidelně čistit, což měli za úkol tzv. circitores.

Od 4. století byla však údržba akvaduktu zanedbávána. Na počátku 5. století do provincie vtrhli Vizigóti, na začátku 8. století Mauři, ve druhé polovině 1. tisíciletí byl zdejší kraj v podstatě neustálým bojištěm.  Původně se soudilo, že akvadukt zásoboval Nîmes vodou až do 9. století, ale podle novějších výzkumů přestal svému původnímu účelu sloužit někdy v šestém století. Pak už jej místní využívali jen jako snadný zdroj stavebního kamene.

 
O část kamenů přišel i Pont-du-Gard, zejména v nejvyšším patře, ale jelikož to byl do asi třináctého století široko daleko jediný most, který spojoval oba břehy řeky Gardon, zůstal poměrně zachovalý.

Ve 13. století francouzský král udělil vládcům Uzés právo vybírat na mostě mýtné, zároveň jim však uložil povinnost stavbu udržovat.

Na začátku 17. století krajem proběhly náboženské války. Vévoda Jindřich z Rohanu, o kterém jsem se zmiňovala, že nechal rozebrat hradby Castillonu, cítil potřebu dostat svou artilerii co nejrychleji z jednoho říčního břehu na druhý. Aby se na most lafety s děly vešly, nechal pilíře prostředního patra odříznout a zeštíhlit asi na dvě třetiny (někde píšou na třetinu, ale to mi připadá nepravděpodobné), což pochopitelně narušilo statiku horních pater mostu. 

Naštěstí to most přežil a v osvíceném 18. století místní úřady Pont-du-Gard zrenovovaly, nechaly opravit praskliny, zarovnat vyjeté koleje a doplnit kameny odstraněné v minulém století. Inženýr Henri Pitot v letech 1743–47 postavil pro pozemní dopravu nový podélný most souběžný s oblouky dolního patra, aby antickou památku stále těžší dopravní prostředky neohrožovaly. 

Most však chátral i nadále. K jeho výraznější rekonstrukci došlo až v letech 1855-1858 na popud Napoleona III., velkého milovníka antických památek.

Za poslední století přežil most tři vážné záplavy. V roce 1958 bylo celé spodní patro zaplaveno velkou povodní, která smetla ostatní mosty v okolí. V roce 1998 postihla oblast další velká záplava a další, která zpustošila celou oblast, přišla v roce 2002.

Pont-du-Gard byl v roce 1985 přidán na seznam světového dědictví UNESCO. 

Poblíž Pont-du-Gard stojí starý mlýn z roku 1860, který původně mlel mouku, posléze se stal zájezdním hostincem a nakonec hotelem. V roce 2009 jeho balkony hýřily rozkvetlými květinovými truhlíky, ale o dva roky později už byl opuštěný. A je opuštěný dodnes. 

Mezi mlýnem a mostem je rovinka, na které rostou tři olivovníky. Jsou staré přes 1100 let a vyrostly poblíž kastilského města Cuenca. Stály však v cestě nově vyprojektované dálnici a společnost, která ve Španělsku staví silnice, se jich chtěla zbavit. A tak Francouzi v roce 1985 zachránili 5 olivovníků, z nichž 3 dnes rostou u Pont-du-Gard, další je údajně v soukromých rukou v Paříži a pátý olivovník prý roste u vchodu do botanické zahrady Les Camellias de la Prairie v Alès.

Zestručněný příběh olivovníků je vytesán do kamenné desky poblíž jednoho z nich. Píše se na ní: Narodil jsem se roku 908. Obvod mého kmene měří 5 m, obvod koruny 15 m. Svůj život jsem až do roku 1985 prožil ve vyprahlém a chladném údolí ve Španělsku. Můj osud zaujal generální radu Gardu, která mě a mé dva bratry adoptovala. Na tomto místě jsem byl vysazen 23. září 1988 a jsem hrdý na to, že mohu být součástí výjimečného přírodního prostředí Pont-du-Gard.

Jak jsem psala, Drahý často nostalgicky vzpomíná na koupání v Gardu při minulých návštěvách, souhlasila jsem tedy, že sem zajedeme znova, když je to naposledy, i když se na stejná místa vracím jen neochotně a pouze v případě, že se mi tam buď nepovedly fotky, nebo se mi tam mimořádně líbilo. Pont-du-Gard nepatří ani do jedné z těchto dvou kategorií. Fotky z dvou návštěv jsou uspokojivé a na mě je tam přelidněno.

Přijeli jsme, Drahý konečně na ten most (přesněji na ten souběžný Pitotův) poprvé vlezl. Rozhlédl se, usoudil, že je tam moc lidí (jako kdykoli předtím) a koupat se nehodlá. A to jsem mu nabízela dvě varianty – tu jihovýchodní skalnatou, kde jsme se cachtali dvakrát, nebo severozápadní pláž, kde jsme nikdy nebyli.