čtvrtek 15. března 2012

Sedm dní je málo

V práci jsem zvedač telefonů, příjemce a distributor došlé pošty, vařič kávy pro návštěvy a pro šéfovou, myč špinavého nádobí, nákupčí kancelářských potřeb, zapisovatel přihlášek na všechny pořádané akce, koncipient vlastní a korektor ostatní korespondence opouštějící kancelář, grafik newsletteru, prezentací a ostatních materiálů, redaktor, korektor, editor a šéfredaktor odborného časopisu a kdoví, co ještě.
Doma jsem nákupčí, kuchař a grilovač, uklízeč, myč nádobí a oken, hajzlbába, pradlena (adekvátní mužské ekvivalenty jsem kupodivu nenašla), šič (nebo švadlena?), spravovač a látač, žehlič, malíř, tapetář a natěrač, holič a kadeřník, písař a IT odborník, opravář drobných defektů, šofér, zahradník, sekáč trávy, krmič a údržbář kočkovitých šelem a kdoví, co ještě.
Když zbude trochu času, jsem čtenář, blogger, internetový maniak, bastlíř, architekt a bytový designér Simíků, milovník vážné hudby, baletu a tance, amatérský fotograf a možná ještě něco.
Prostě normální ženská.
Nedávno v dámské společnosti přišla na přetřes otázka mnohostrannosti člověka jako jedince lidského rodu. S kolegyněmi jsme posuzovaly, co všechno zvládá žena, a co stíhá a umí chlap. Vzpomněla jsem si na dávno vyslechnutou poučku jedné zkušené ženské, již jsem zhruba reprodukovala před rokem a již si na přání dovolím ještě jednou volně parafrázovat.
Místo manžela, který každý den přijde utahaný z práce, pokud vyluxuje, tak ledničku, a plácne sebou s lahváčem na gauč před televizí (v lepším případě; v horším zvládne několik točených už cestou domů a o to později a utahanější pak dorazí) nebo se s hodnotnou literaturou, doutníkem a sklenkou koňaku uchýlí do svého reading-nook, by žena potřebovala na každý den v týdnu jiného muže.
V pondělí, když i ona přijde unavená z práce a přesto nahází prádlo zašpiněné o víkendu do pračky, pomůže dětem s úkoly a vyslechne jejich starosti, uvaří teplou večeři, pověsí vyprané prádlo a lehce přešůruje největší nepořádek, by se jí hodil chlap, jenž přípravu teplé večeře převezme za ni. Pravděpodobnost, že by narazila na muže, jenž nejen dobře vaří, ale dokonce po večeři umyje nádobí a v ideálním případě ženě naservíruje lahodný pokrm při svíčkách, protože o víkendu s dětmi na to nebyl čas ani prostor, a u stolu s ní rozebere život lidstva v posledním tisíciletí, století, desetiletí, nebo alespoň pondělní události ve světě a jejich mikrosvětě, je mizivá.
V úterý by se šikl chlap, jenž odpolední a večerní výše zmíněný chod domácnosti dobrovolně převezme na svá bedra a bez zbytečných hysterických a machistických scén ženě umožní, aby se po práci věnovala aerobiku, tanci, výtvarným kroužkům a čemukoli, co ji baví, a následné schůzce s kamarádkami. Vždyť je v jeho vlastním marketingovém zájmu nechat jí prostor šířit do světa, jak skvělého má partnera.
Ve středu je podle starého známého přísloví třeba něžného, pozorného a vytrvalého milence. Jeho předehra v podobě volného odpoledne s kamarády na tribuně fotbalového stadionu, na tenisovém kurtu, v hospodě či knihovně neuškodí, jestliže tím neohrozí závěrečný ceremoniál dne a přijde rozjařen jen do té míry, aby byl schopen žádoucího procesu .
Ve čtvrtek by nezaškodil milovník kultury, tedy muž, s nímž je možno zhlédnout jiný film, než akční. Přát si však, aby týž chlap neusnul v divadle na činohře, je nejspíš troufalé, a dovléci téhož do galerie, na koncert nebo dokonce na operu (o baletu se neodvažuji ani zmiňovat) zhola nesplnitelné.
Takže milovník klasické hudby by nalezl uplatnění v pátek. Za velmi odvážné považuji přání, aby týž muž byl při následném příjemném posezení nad sklenkou vína schopen intelektuálně pohovořit nejen o právě absolvovaném kulturním zážitku, ale i o oblastech s hudbou naprosto nesouvisejících.
Ideálním partnerem na sobotu by byl „sobotní manžel“, tedy muž, jenž vymění prasklé žárovky a vybité baterie, opraví kapající kohoutky, slepí rozbitou vázu, pověsí obrázek, poličku nebo garnýž, poseká trávník, pořeže větve, naštípe dřevo a jednou za čas vymaluje, vytapetuje, nalakuje, natře, položí koberec, přestěhuje nábytek, vykope jámu, zasadí strom, a postaví aspoň nízkou zídku. Odměnou by mu byl večer naservírovaný báječný grilovaný stejk, pokud by se u jeho konzumace dokázal zdržet hlasitých fyzických projevů.
Neděli je třeba věnovat odpočinku, jak praví křesťané. Proto na neděli by stačil muž, s nímž je možné projít se přírodou, absolvovat pohodovou projížďku na kole, zajet na výlet po památkách. Nebo se proběhnout po tenisovém kurtu, projít po golfovém hřišti, vyšplhat na skálu, skočit padákem – podle toho, zda je žena založení spíše klidnějšího, nebo milovnice adrenalinu. Muž, s nímž by bylo možné strávit týden dovolené, aniž by vám po dvou dnech lezl na nervy.

Do sedmi dní se mi bohužel nevešel muž sečtělý, s nímž je možno rozebrat přelouskanou literaturu a dozvědět se o knihách neznámých, ani takový, s nímž lze navštívit ples, aniž by tancechtivá žena musela od barové stoličky vedle svého nasávajícího partnera vrhat vilné pohledy po kolemjdoucích, aby si tak lstivě zajistila alespoň jeden tanec. A to si ani netroufám přát ženám muže, jenž by dětem pomohl s domácími úkoly z matematiky, fyziky a chemie, aniž by při slovních úlohách udělal gramatickou chybu. Jednoho takového jedničkáře jsem si kdysi vzala. Kromě domácích úkolů se s ním dal strávit krásný páteční večer a i přes nedodržení míry mu šla skvěle středa.
Prostě týden je strašně krátký a jeden muž všechno nezvládne.

pátek 9. března 2012

Děti, víte co? Kašlete na školu!

Jednou jsem se zmiňovala o své popromoční pedagogické praxi. Dětem, jež jsem učila, je dnes skoro čtyřicet a většinou jsou to úspěšní a perspektivní lidé, kteří se snaží zabezpečit své rodiny a poctivě odvádět státu daně, aniž by jim hrozilo, že se za to dožijí slušného důchodu. Těch, kteří se nějak proslavili, není mnoho. Jeden chytrý svěřenec z mé třídy svou inteligenci napřel poněkud nelegálním směrem a už patnáct let ho hledá interpol. On si zatím nejspíš užívá velké prachy někde za vodou, ovšem vyloučena není ani možnost, že asketicky dlí jako Diogenes v sudu na dně Orlické přehrady.
O rok mladší třída třeťáků, které jsem vyfasovala hned první rok a dovedla je až do sedmé třídy, obsahovala dva dnes mediálně poměrně známé muže. Jedním z nich byl rozkošný blonďatý hošík, jehož jsem připomínala před více než rokem, když jako lehce pelichající, dobře zabezpečený a modelkami obklopený muž v nejlepších letech obhajoval svou pozici radního na magistrátu.
Tenhle žáček byl nezapomenutelný především tím, že nás ve škole svou přítomností moc často neoblažoval. Jako dějepisářka se špatnou pamětí na čísla jsem si nemohla dovolit buzerovat své žáky z letopočtů, a tak jsem se často uchylovala ke svému oblíbenému tématu – dějinám umění a hmotné kultury. Tušíte správně, že výše zmíněný roztomilý absentér nemohl získat předpoklady k tomu, aby se po letech stal magistrátním radním pro kulturu a péči o památky, na mých hodinách. Nejspíš místo do školy chodil na nějaké speciální doučování.
V minulých magistrátních volbách neuspěl, a tak nám teď starostuje na obvodě. Doufala jsem, že místo dějepisu mu ve škole možná šly vědy exaktní, ale začínám mít značné pochybnosti. Obrovskou ubytovnu uprostřed panelákového sídliště s více než osmi sty téměř identickými byty, z nichž odhadem skoro tři čtvrtiny mají plochu jen málo přes padesát metrů čtverečních, chce zrekonstruovat na malometrážní byty, které budou využity k ústupovému a startovacímu bydlení. To sídliště je už tak celé ústupové! Dvě třetiny lidí tu žijí půl století – od té doby, kdy tady jako dvaceti- až třicetiletí dostali svůj první byt. Pokud tu bydlí mladé páry, tak jen do té doby, než si pořídí děti. Zajímalo by mě i vysvětlení pana starosty, proč chce ve finančně náročné rekonstrukci přilehlého parku z dotací EU budovat četná dětská hřiště. Vlastně nezajímalo. Vágních výmluv jsem od něj slyšela dost, už když byl malý. Nejspíš umí kalkulovat jinak, než my běžní občané, kteří jsme si svými výpočty zatím nepomohli ani k Bentley, ani k Rolls Royce.
Tento náš starosta měl spolužáka, takové ošklivé káčátko. Ani on se ve škole moc často nevyskytoval. Prý hrál dětské role v divadle. Nedávno dávali v televizi poměrně nový film o konci šedesátých let, kde hrál hlavní roli. Souhlasím s uživateli ČSFD v hodnocení jeho výkonu – vážně nic moc – a mám obavy, aby to, co předvedl, nebylo to jediné, co umí a zná. Ale to je jedno, je to hérec.
Připomnělo mi to mé školní začátky v dávné minulosti a honem jsem se řítila zaštrachat ve svém vzpomínkovém šuplíku, vylovit z něj historickou školní fotografii a pochlubit se rodině, že jsem opravdu učila dvě celebrity.
Na klasické školní fotce je hejno rozesmátých třeťáků a mladá hubená úča s tehdy aktuálním květákem na hlavě, jež při focení nahradila jejich asi nemocnou třídní. Dětí je tam habaděj, ale světe div se, rozkošný blonďáček a ošklivé káčátko chybí.
Jaké z toho plyne poučení? Dětičky, jestli se chcete proslavit, vykašlete se na chození do školy!

pátek 2. března 2012

O Giselle ve Státní opeře Praha a o klasickém baletu vůbec (chlapi, moderní choreografové a vedení Národního divadla nepochopí)

Vypravily jsme se s KlaPi a Martinou do Státní opery na pořádný klasický balet, než nám ho Národní zNárodní.
Giselle (hudba A. C. Adam, premiéra 1841) jsem si vždy pletla s La Sylphide (hudba A. Bournonville, premiéra 1832), protože velkou část obou představení tančí dívky v tradičních bílých baletních kostýmech, jen v Sylfidách mají na zádech vílí křidélka. Oba balety mají nekonfliktní a nezapamatovatelnou hudbu bez výrazných melodií, jež příjemně plyne a tvoří pozadí a vodítko k baletním výkonům tanečníků. Ovšem Giselle má kromě jiného skladatele i poněkud odlišný děj, než La Sylphide. A aby to nebylo tak jednoduché, může se snadno splést s baletem Les Sylphides (hudba F. Chopina upravená A. Glazunovem, premiéra 1907), jenž nemá děj vůbec žádný a jde v něm čistě o tanec :).
Záměrně píši tanec, neboť obě díla z devatenáctého století byla mnohokrát zpracována slovutnými choreografy počínaje Mariem1)* Petipou pro klasický balet, zatímco novější koláž na Chopinovu hudbu možná naposledy tradičně ztvárnil její první choreograf Michail Fokin. Od té doby je pole působnosti otevřeno choreografům dvou typů. Zaprvé těm, kteří v baletní škole neuspěli, a tudíž do svého pojetí mohou těžko zařadit prvky, jež sami nezvládají2). Zadruhé těm, kteří jsou skvělými mistry svého oboru, takže je klasický styl už omrzel, a proto vymýšlejí netradiční a krkolomné pozice.
V obou případech jsou výsledkem jejich originálního snažení choreografie podle receptu: hoď si levou nohu švihem vzad za pravé ucho, vzniklou smyčku prošpikuj pravou paží, jež na levém rameni zafixuj levou rukou, přičemž vyskoč a tělem proveď břišní vlnu a nezapomeň do toho vrazit grimasu maximálního štěstí. I kdyby autor choreografie tento fyzicky obdivuhodný výkon sám bravurně zvládl, divákovo estetické vnímání nedojde uspokojení, takže klouby tanečníků úpí nadarmo.
Většinu moderních choreografií u nás zaštiťuje šéf baletu Národního divadla pan Zuska, Giselle ve Státní opeře jsme si tudíž náležitě užily. Křehká Miho Ogimoto jako Giselle byla úchvatná, pánští hrdinové ztvárnění Viktorem Kocianem a Jurijem Slypyčem též předvedli, že umějí. Nevím, co ale budou dělat, až vyprší předplatné na letošní sezonu a program Státní opery bude podřízen Národnímu.
Státní opera má zatím v repertoáru šest baletů – pět klasických a Fantoma Opery Petra Maláska. Podle fotek na webovkách SO jde i v posledním případě o tradiční choreografii.
Národní divadlo uvádí baletů patnáct, z nichž klasické jsou jen Čajkovského Louskáček, Labutí jezero, na jeho hudbu zkomponovaný Oněgin a snad i Šípková Růženka, jež bude mít premiéru koncem měsíce. Ostatních jedenáct představení je moderna a za zajímavost určitě stojí to, že choreografii k více než třetině dělal sám baletní šéf, jenž je sice mistrem moderního baletu, ale milovníka klasiky nepotěší.
Nemám odvahu zhlédnout zbylá mnou dosud nenavštívená klasická představení v Národním, abych se zase nedočkala nějakého nepříjemného překvapení v úpravě libreta. A obávám se, že až Národní divadlo absorbuje Státní operu docela, nezbude nám, než chodit na balet do kina.

* Poznámka označená hvězdičkou je určena "vzdělaným" autorům textů na webu Národního divadla.
1) Jméno Marius v instrumentálu (tedy sedmém pádu*) zní v češtině Mariem nikoli Mariusem. To jméno nemá s autobusem opravdu nic společného.
2) Podle anekdoty: Kdo umí – umí, kdo neumí – učí. Kdo neumí vůbec nic, pracuje na ministerstvu, a čím míň toho umí, tím na vyšší pozici – dodávám já.