Roční bilance

Mí milí čtenáři,

končí další rok. Pracovně byl dost náročný - mám nové vedení, dva mladé lidi, kteří jsou překvapivě fajn. Na výpověď, připravenou bývalou ředitelkou před jejím odchodem a závěrečným pálením mostů, naštěstí nedošlo. Celý rok jsem se snažila prokázat, že ač nejstarší, jsem platným členem týmu. Musela jsem se spoustu věcí naučit, vzhledem k tomu, že do důchodu čím dál, tím dál, tak proč konečně ne. Práce bylo tolik, že jsem vysedávala v kanceláři deset hodin denně a občas dělala doma i o víkendech, ale rodině to naštěstí nijak zvlášť nevadí.

Když se KlaPi předloni rozhodla odejít z domova, byly vztahy mezi námi dost napjaté. Ona puzena touhou osamostatnit se, já s broukem v hlavě, že trhnout se má, až dostuduje, nedokázaly jsme spolu klidně promluvit. Ale co máma nadělá, když se dítě chce odstěhovat? Řetězem ho k posteli nepřiváže. Celý letošní rok bydlí mé jediné dítě jinde. Někdy mi moc chybí, ale vzduch se pročistil a vztahy mezi námi byly z mého pohledu skvělé. Je moc šikovná, dostudovala první tři roky, takže si zasloužila slíbenou zrcadlovku, a navíc prošla náročným výběrovým řízením a pokračuje ve studiu, které ji moc baví.
Nezaměstnaný přítulník v dosud stále bezdomoveckém stavu, jenž téměř pět měsíců obýval uvolněnou KlaPiinu postel, si našel práci a jiné, tentokrát zpoplatněné lůžko v Německu. Vídáme se jednou za tři týdny, ale v létě se mu dařilo udržovat travní porost kolem naší chalupy v relativně civilizovaném stavu a na začátku prosince se nám konečně podařilo i využít krásný společný dárek k svátkům, který jsme dostali od KlaPi. Prožili jsme Mikuláše ve "středověkém" penzionu v Českém Krumlově.
Jako ochutnávku romanticky adventně pocukrovaného Krumlova, posílám všem svým věrným čtenářům přání úspěšného příštího roku a krumlovskou PF:

Noční můra

Česká republika je v mezinárodním srovnání zemí, které přijaly koncept ECDL (European Computer Driving Licence), na 37. místě. Srovnatelného umístění jako ČR dosáhla například Zimbabwe, napsala 4. dubna 2011 Gabriela Bartíková v článku o průzkumu počítačové gramotnosti Čechů na webu cfoworld.cz.

Skoro celý listopad jsem prožívala strašidelný sen. Odehrával se v Zimbabwe, kde je častým pracovním mechanismem a dopravním prostředkem slon. Je to poměrně složitý organismus, má svá specifika a není-li odborně řízen, může dojít nejen k neštěstí, ba i ke ztrátám na životech. Proto majitelé sloních stájí své zaměstnance každoročně vysílají na pravidelné kurzy řidičů slonů. Kurzy pro vodiče slonů určených pro safari pořádá Zimbabwská asociace provozovatelů slonů pro safari, v originále Zimbabwean Association of Safari Elefants Operators, zkratkou ZASELO. 

Ve svém snu jsem byla malou domorodou zaměstnankyní výše zmíněného sdružení sídlícího v Harare a každoročně jsem byla před hlavní turistickou sezónou pověřována rozesláním pozvánek na kurzy, evidencí přihlášek a plateb a vystavením dvou dokumentů pro každého frekventanta – řidičského průkazu na slona a potvrzení o pravidelném proškolení. Protože však populace vycvičených slonů afrických v zemi roste, zájem o kurzy vzrůstá, a jedna drobná černoška už agendu nestíhá. Vedení asociace se tedy rozhodlo, že ji zjednoduší a pro příště se frekventanti budou přihlašovat elektronicky. Vytvořilo (nejen proto)  portál www.zaselo.com, kam sloní operátoři po zalogování napřed zasejou zanesou své řidiče. Data se z prvního portálu exportují do portálu druhého, zjednodušeně nazvaného e-shop (zkratka pro termín elefant-shop), kde si majitelé stájí po naprosto identickém zalogování vyberou z nabídky kurzů, naklikají řidiče, kteří mají kurz absolvovat, a potvrdí objednávku. Jednoduché a účinné. Nicméně malá černoška, vědouc, s jakými Zulukafry pracuje, vytvořila pro jistotu ještě blbuvzdorný sedmistránkový obrázkový manuál.

Tento manuál spolu s přihlašovacími údaji byl rozeslán mezi majitele stájí. Předpokládalo se, že tím záležitost kurzů pro malou černošku skončí, a byl jí přidělen další úkol. Původní bohulibá myšlenka se však evidentně minula účinkem. V následujícím měsíci, kdy série kurzů probíhala, malá černoška místo toho, aby osm hodin denně pracovala na dalším projektu, odpovídala deset hodin denně na spousty telefonických a mailových dotazů, jak že se na školení mají Zuluové přihlásit. Pomineme-li telefonáty negramotných majitelů stájí typu počítač ve firmě nemám a všechny ty internety bych nejraději zrušil, hovory s o něco gramotnějšími Zulukafry probíhaly následovně:

- Brej den, sem se chtěl zeptat, jak mám svý lidi přihlásit na to školení. Mně to nějak nejde.

- Vyplnil jste údaje svých zaměstnanců na portálu?

- Jo, už jsem v tom e-shopu.

- Fajn, přihlásil jste se?

- Jo.

- Dobře, takže tam vidíte nabídku školení.

- Jo.

- Dobře. Tak klikněte na to, kam chcete své lidi poslat.

- Ale to moje tam není. 

- Vidíte devět školení?

- Ne, jen čtyři. 

- Tak zarolujte po stránce dolů.

- A jó! Už ho vidím!

- Klikněte na ně.

- Mám.

- Co vidíte?

- No to školení.

- A vidíte tam zelený nápis VYBERTE FIRMU?

- Nevidím.

- Aha. A vidíte vpravo nahoře v zeleném obdélníku své jméno?

- Kde vpravo nahoře?

- No úplně nahoře na obrazovce vpravo. Zarolujte zase zpátky nahoru.

- Nahoře vidím MŮJ ÚČET, KOŠÍK, PŘIHLÁSIT SE.

- To ale znamená, že nejste přihlášený.

- Vážně?

- Ne. Klikněte na PŘIHLÁSIT SE.

- Jo. Teď tu mám nějaký dva obdélníčky pod sebou.

- Správně, tak do prvního vyplňte jméno a do druhého heslo, které jste od nás dostal mailem. Mimochodem, četl jste manuál, který v mailu také byl? 

- Nooooo, četl. 

Evidentně kecá. Chvíle udachmaného funění.

- Mám.

- Bezva, tak klikněte na tlačítko PŘIHLÁSIT SE, nebo to jen odentrujte.

- Cože?

- Klikněte na to zelené tlačítko dole.

- Hotovo.

- Vidíte vpravo nahoře své jméno?

- Vidím.

- Bezva. Vidíte nabídku všech školení?

- Vidím.

- Tak znova vyberte to, kam chcete jet.

- Já tam nepojedu, já tam chci poslat svý chlapy.

- Dobře, stejně na ten kurz klikněte.

- Ale on tu není, zase jsou jen ty čtyři.

- Zarolujte dolů, pamatujete?

- A jo vlastně… Tak už jsem tam.

- A už vidíte zelený nápis VYBERTE FIRMU?

- Vidím.

- Tak na něj klikněte – rozbalí se vám roletka s názvem vaší firmy a pod ní jména vašich zaměstnanců.

- Firmu tu mám, ale zaměstnance ne.

- A vyplnil jste je předtím do portálu?

- Kam že?

- Vždyť jste říkal, že jste je do portálu vyplnil! No nic, tak si otevřete nové okno, najděte si stránku www.zaselo.com. Na ni se přihlásíte úplně stejně jako do e-shopu. Máte?

O něco delší funění.

- Mám.

- Vidíte zelený název své firmy?

- Jo.

- Tak klikněte na ten název, zarolujte dolů a klikněte na PŘIDAT ZAMĚSTNANCE. Nejlepší by bylo, kdybyste se řídil podle manuálu. Podle něj vyplníte údaje o zaměstnancích, pak je v e-shopu označíte a kliknete na K POKLADNĚ. Dál už je to stejné jako v každém e-shopu. Nakupoval jste někdy přes elektronický obchod? 

- No jasně!

- Kdyby se vám cokoli nedařilo, zase zavolejte.

Po hodině se ozve týž zoufalec plačtivým/vzteklým (podle nátury) tónem.

- Tak jsem v tom sloním obchodě, ale ty svý chlapy tu pořád nevidím!

- A vyplnil jste jejich údaje na portálu ZASELO?

- Jo.

- Podle manuálu všechny povinné, tedy označené hvězdičkou? Jméno, příjmení, datum narození, umístění chýše?

- Já nevím, kde bydlí.

- Vy nevíte, kde vaši zaměstnanci bydlí? Ale to budete muset zjistit! Adresa musí být v řidičáku uvedená. V manuálu to přece je! Četl jste ho?

- No… čet. Tak já to zjistím.

- Dobře. Kdyby něco, tak zase zavolejte.

To, že přihlásit se na školení je ve skutečnosti jednoduché,  uznali milí Zulukafři bohužel až na samotných kurzech, kde si nejdříve vylili zlost na lektorech. Ti jim pak násilím vnutili manuál v prezentaci. Řidiči slonů jsou totiž správní muži, frajeři, kteří se nikdy nemusí ptát na cestu nebo číst návody k použití.

Třetina podobných telefonátů skončila tím, že si malá černoška, nyní s lehkým třesem v rukou a nepatrným tikem v levém oku, nechala potřebné údaje nadiktovat, vyplnila je a firmu na školení přihlásila sama. 

Tato činnost ji připravila o celý měsíc života. Po časově i mentálně nadnormativní šichtě se doma už jen na pár hodin vyčerpaně zhroutila a po exhumaci pracovala po nocích na dalším přiděleném úkolu. Takže chudinka neměla čas ani sílu napsat cokoli na svůj blog.

Průzkum veřejného mínění, aneb Vážně chcete vědět, co si myslím?

Náš pan starosta, o němž jsem se již jednou zmiňovala, si vymyslel dotazník ve stylu aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Rozeslal všem dospělým obyvatelům obvodu dotazník týkající se průzkumu veřejného mínění ohledně možnosti zavedení zón placeného stání. Jelikož v bytě máme trvalé bydliště tři dospělí, ačkoli KlaPi s námi nebydlí a ani nedisponuje samohybem, obdrželi jsme dotazníky tři. Dědeček sice už několik let auto nevlastní ani neřídí, jako uvědomělý občan však cítí potřebu splnit všechny požadavky našeho štědrého a pečujícího státu potažmo obvodního úřadu, takže KlaPiin dotazník předisponoval na Petra, jenž ze svého pracoviště v Německu jednou za dva tři týdny dojíždí na víkendy za námi a díky vlastnictví třiadvacet let starého superbouráku má k parkování v našem okolí co říci. 

Dědeček vzal dotazníky svědomitě s sebou na chalupářský víkend a neustále nás honil, abychom je vyplnili. V sobotu večer, když jsem se v zasloužilém volném čase a v bezpečné vzdálenosti od kanceláře, plotny a zasněžené zahrádky hodlala věnovat svému koníčku u notebooku, mi děda formulář významně položil na klávesnici. Jelikož se mi právě loudovala oblíbená hra, uvolila jsem se, že si ho aspoň přečtu. 

Již první letmé nahlédnutí mi potvrdilo, že vyplňovat jej je ztráta času – nejde o průzkum veřejného mínění, jak se praví v záhlaví, nýbrž o statistický průzkum, jenž má nejspíš přihrát obvodnímu úřadu argumenty pro zavedení placených modrých zón a parkovacích automatů na naší periferii. Tazatele nijak zvlášť nezajímá názor občana, spíše se snaží navést respondenty na odpovědi, z nichž bude možné vyvodit požadované důsledky. Ve skutečnosti totiž OU ani trochu nezajímá, co si občané myslí. 

Příklad první – chodníky.  Před šesti lety naše bytové družstvo žádalo OÚ poprvé o opravu přilehlých chodníků, jež jsou po silnějším dešti vhodné výhradně pro plavce (foto z dokumentace přiložené k žádosti). Nejsme v tom sami - po lijáku vypadají chodníky na celém sídlišti stejně. Suplik jsme od té doby poslali několik, zatím bez jakékoli odpovědi. Zato se nedávno začaly rekonstruovat dosud hladké chodníky na hlavní ulici před rostoucí ekologicky příznivou meganovostavbou. Snad aby si budoucí obyvatelky cestou na zastávku MHD neponičily štekle. 

Příklad druhý – autobusová zastávka. V rámci výše zmíněné rekonstrukce chodníků na hlavní ulici babičkám, žijícím na sídlišti už přes šedesát let, přesunuli zastávku autobusu z jejich oblíbené a frekventované přímé linie mezi poliklinikou a poštou o sto metrů dál mezi staveniště a parčík. Babky se proběhnou, potrénují svaly i šerm francouzskou holí, zatímco nožky obyvatel nového bytového komplexu se nevyčerpají cestou na autobus a jejich nositele neoslabí únava z nezvyklé pěší chůze při vytváření hodnot, zejména daňových odvodů.

Příklad třetí, nepřímo související s parkováním, ale týkající se řidičů – přechody a semafory. Řidič, vezoucí svého starouška na vyšetření na polikliniku a přijíždějící od východu, se dosud otočil do protisměru na místě, kde je přerušený zelený pás, pár metrů se vrátil po hlavní a zabočil do ulice, kde poliklinika leží. Mezi poštou (zelený praporek) a poliklinikou (červený praporek) ujel zhruba 300 metrů (mapa vytvořena z mapy.cz).

V rámci rekonstrukce komunikací byl těsně před západnějším přechodem pro chodce, v místě označeném na předchozím obrázku modrou šipkou, zřízen další přechod a oba byly vybaveny semafory. Takže z místa, kde se dříve auta obracela do protisměru, se stala světelně řízená křižovatka, na níž se podle vyhlášky otáčet nelze. Řidič tedy musí jet dál na západ. Bohužel na následující křižovatce na něj číhá další semafor, takže k otočce musí popojet ještě kousek. Zkrátka z dosavadní třísetmetrové trasy mezi poštou a poliklinikou se rázem stanou téměř dva kilometry (přesněji 1770 metrů - opět mapy.cz). Zdrávas ekologie!

Pochopila jsem, že problémy řidičů obvodní úřad vlastně vůbec nezajímají. V dotazníku ani v nejmenším neuvažuje o tom, že by bylo možné svévolně si jen tak zdarma zaparkovat na ulici. Otázky cíleně směřují k placení. Chceš parkovat před domem? Zaplať si parkovací kartu na modrou zónu. Máš garáž, ale chceš si před domem naložit věci na chatu? Zaplať poplatek v parkovacím automatu. Budeš rekonstruovat bytové jádro nebo chceš vymalovat? Kup si celoroční kartu pro řemeslníky. Objednáváš si zboží přes internet a občas ti přiveze zásilku PPL? Kup si pro dovozce roční parkovací kartu.

Vím, že tyto problémy řeší mnozí obyvatelé středu Prahy. Ale že budeme řešit parkovací zóny a automaty skoro šest kilometrů od Muzea, to by mě nenapadlo.

Volím, volíš, volíme

Dnes budu zlá, přestože si vážně myslím, že bychom na sebe měli být pyšní: jako by nebylo málo toho, že máme každý den plné ruce práce se zajištěním vlastního živobytí, v téměř pravidelných intervalech čelíme zodpovědnosti za osud celého národa.

Před třemi lety jsme z naší intelektuální elity vybrali dvacítku erudovaných altruistů, kteří neúnavně a bez ohledu na vlastní prospěch migrují mezi domovinou a Bruselem či Štrasburkem, aby za nás řešili pro celý kontinent životně důležité problémy. Správně vybrat opravdu není legrace. Třeba před deseti lety jsme do evropského parlamentu zapomněli zvolit matematika, takže používáme espézetky podle geniálně vypočteného pravidla odpovídajícího nepřímé úměře mezi stoupajícím počtem aut a menším počtem variací čísel oproti dříve používaným kombinacím písmen.

Současní europoslanci však musí řešit ještě zapeklitější problémy jako je rozdíl mezi třtinovým a řepným rumem, mezi marmeládou a džem, špekáčkem a buřtem, čabajkou a klobásou a máslem a máslovou pomazánkou. Možná by místo pořádání příštích eurovoleb bylo levnější a účinnější požádat Unii kuchařů a cukrářů, aby rovnou vyslala stařešiny ze svých řad.

Před dvěma lety jsme volili poslance do sněmovny a zastupitele obcí a městských obvodů. O poslanecké sněmovně, do níž většina kandidátů směřuje jako do síně slávy a bohatství, se snad ani zmiňovat nebudu – většinou volíme stranu, která je, nebo kdysi v dávnověku, kdy jsme se ještě o její program naivně zajímali, byla našemu uvažování nejbližší, a volíme ji ze setrvačnosti, aniž bychom osobně znali kvality navržených kandidátů či aktuální volební program. Znát program strany je ostatně vcelku zbytečné, protože volební hesla - nebýt toho, že se skví pod jejich vyfotošopovanými fotkami na billboardech - snad neznají ani sami kandidáti, protože o sliby národu, natož o jejich dodržení, tu přece vůbec nejde.

Co se týče voleb do místní samosprávy, tuším, že to ani trochu není legrace. Ve vesničce plné lidí se zdravým selským rozumem, kteří dokonale znají koloběh přírody, harmonogram zemědělských prací a přesně vědí, co oni a jejich sousedé nejvíc potřebují, se sotva najde někdo s plechovou zadnicí, která vydrží celodenní dřepění na kancelářské židli, a jako bonus dokáže rozklíčovat zamotanou legislativní terminologii a smysluplně na ty bláboly reagovat. Erudovaného starostu potkáte na vesnici stejně často, jako schopnou recepční ve venkovském hotelu.

Letos jsme volili do Senátu, další čekárny na vstup do haly bohatství, takže škoda slov. Volili jsme i do krajských zastupitelstev, v čemž sice už máme dlouholetou praxi, ale ať zvolíme, koho zvolíme, lepší výsledek se ne a ne dostavit.

Snad proto tolik diskutujeme o prvních prezidentských volbách, jež nás čekají příští rok. Nabídka je pestrá.

Jsou tu muži v nejlepším věku, kteří před časem zastávali vysoké politické pozice a pak kamsi zapadli. Z tučných let naspořené prostředky zřejmě došly a keltské magické obřady objímání stromů peníze neplodí, což je pádný argument pro uchopení druhé šance.

Pak tu jsou muži, kteří by si za zásluhy a dlouhá léta odsloužená ve vrcholové politice bývali byli za minulého režimu už dávno vysloužili zlaté hodinky značky PRIM. Ale protože ocenění se ne a ne dostavit, staříci se rozhodli zpříjemnit si čekání schrupnutím si v tom nejvypolstrovanějším křesle.

Mezi kandidáty jsou i rebelové, potažmo novináři a umělci. Jeden vypadá normálně, ovšem v minulosti přišlápnuté kuří oko mu na zbytek života vymazalo z hlavy kinderstube a už dvacet let kope na všechny strany a uráží kdekoho. Další neméně kontroverzní adept se tak dlouho šmrdolil v blízkosti dosavadního prezidenta, až z toho vyvodil závěr, že už prezidentovat umí. A poslední šmoula v řadě zřejmě prezidentskou kampaň bere jako vtipný alternativní happening.

Když už je řeč o umělcích, kandidují i ženy. Ve spektru profilů za muži nezaostávají – vnímavá a harmonická herečka, moudrá, zkušená a uvážlivá šťastnátožena, mužná rebelka, prsatá drsňačka… Ale co je to všechno platné, když na tu funkci stejně nemají koule!

Přeme se o nejvhodnějšího kandidáta na prezidenta, argumentujeme tím, co si kdo z nich myslí, ale mně napadá, že je vlastně jedno, jaký je jeho názor. Podíváme-li se do ústavy, zjistíme, že prezidentovým úkolem je podepisovat to, co mu jiní připraví, a reprezentovat stát. Tedy dobře vypadat, umět se chovat a nekrást propisky.

Jak nežádat o zaměstnání

Jednou za čas jsme v naší firmě nuceni hledat nové síly na uvolněné pozice. Došlá cévéčka mě často pobaví. Vzpomínám, jak mi před lety vyrazil dech životopis přehnanou skromností nezatížené čerstvé absolventky obchodní akademie, jež bezelstně prozradila své zájmy kino, hudba, diskotéky, kosmetika, nakupovaní. Zatímco její vrstevníci ve své praxi uváděli jakékoli krátkodobé brigády, které svědčily přinejmenším o tom, že mají poměrně kladný vztah k práci, tato dívenka měla kromě školní docházky naprosto čistý štít. Zato do CV neváhala uvést, že se s námi není ochotna bavit v případě, že jí nenabídneme vyšší mzdu, než měli naši zaměstnanci po patnáctileté praxi.

Situace se opakuje. Minulý týden mi přistálo v mailu podobně naivní cévéčko. Napadlo mě, že jedním z důvodů, proč si středoškoláci nemohou najít práci, je i to, že se o ni neumí ucházet. Řekla bych, že ucházení se o zaměstnání a psaní životopisu by se mělo vyučovat v posledním ročníku střední školy jako povinný předmět, nebo by školy měly do vyučování aspoň zařadit přednášku nějakého personalisty.

Vím, že věrní čtenáři mého blogu už mají podobné starosti a zkušenosti většinou za sebou, ale pro případ, že sem omylem zabloudí někdo mladý a nepoučený, dovolím si uvést tři základní rady, které se mi vybavily při čtení mailu uchazečky o práci z minulého týdne, tedy určené především dívkám. 

Takže holky, až se budete ucházet o práci:

1. Ať vás ani nenapadne uvádět mailovou adresu, kterou jste používaly v průběhu svých bezstarostných středoškolských studií. Nejen že rozverné a infantilní adresy typu berunka-janinka@seznam.cz, kaaaaajulka@centrum.cz, kocickaevisek@email.cz a podobně nepůsobí příliš seriózně, ale pokud se při jejich zadání do prohledávače personalista na různých libimseti.cz, lide.cz atd. dočte, že jste atraktivní štíhlá a inteligentní blondýna, jejímž životním cílem je sbalit bohatého chlapa, nejlépe fotbalistu, kladné body vám to ve výběrovém řízení nepřidá. A může být ještě hůř, pokud si díky vaší profláknuté adrese budoucí potenciální zaměstnavatel vygooglí, že (ačkoli v mailu píšete, že jste ideální na pozici firemního ekonoma) jste se před pár lety v mladické nerozvážnosti snažily získat peníze zaplacením vysoké nevratné zálohy podvodné finanční agentuře, a teď po všech internetových poradnách sháníte radu, jak ji dostat zpět. Chybami se člověk učí, ale vy na sebe potenciálnímu zaměstnavateli  zbytečně nepráskejte, že jste bulíci, a založte si nový mail – není to přece tak těžké.
2. Se vzorem cévéčka, jenž jste si stáhli z internetu, pracujte kreativně. Pokud jsou v něm pod sebou uvedené kolonky:  POZICE, ZAMĚSTNAVTEL, OD-DO, NÁPLŇ PRÁCE, nepište všech pět pozic, následně zaměstnavatelů, atd. do stejných řádek. Pokuste se chaos, který máte ve své minulosti, logicky uspořádat třeba do přehledné tabulky, když údajně perfektně ovládáte excel.
3. A moc vás prosím, k CV nepřikládejte profilovou fotku z facebooku nebo jakékoli jiné sociální sítě. Foto, jehož třetinu zabírá dobře zaostřená záclona, a další dvě třetiny rozmazaná a utrápená část vašeho zoufalého já, není ideální. Vím, že na pasovkách vypadáme všichni, jako by nás právě propustili z nápravného zařízení, ale snesitelná by byla i ostrá soukromá fotka, jež zabírá celý váš obličej. 

P.S. Jméno, údaje i fotka byly modifikovány, doufám, že k nepoznání. Jinak všechno sedí.

Houbaření a já

KlaPi si myslí, že z mého posledního příspěvku pochopila, proč naše rodina nechodí na houby. Kdepak, tak jednoduché to není – nemohou za to jen mé dětské neprodyšné holínky, shrnující se punčocháče a kousavý šátek. Je to řetězec nelibých zkušeností, který vyústil v ochotu nasbírat maximálně tak žampiony, které rostou v trávě kolem chalupy, rozkrájet je a vyhodit, protože jsou stejně červivé. Prapříčinou mé nehoubařské povahy je skutečnost, že houby prostě nevidím, přesto mě pořád někdo nutil je hledat.

Když mě v dětství vymustrovali do bojové lesní výstroje, chodila jsem hvozdem v patách své babičce, jíž sice slábl zrak, ale na houby měla jakýsi šestý smysl. Takže neomylně mířila správným směrem, ale nenacházela. Houby včetně žlutě zářících lišek přehlédla. Buď je rozšlápla, nebo jsem je v lepším případě pod jejíma nohama našla já, motající se jí za sukní.

Po třech letech známosti s mým prvním chlapcem, když už jsme byli oba nějakou dobu plnoletí, naši rodiče se obeznámili s rodinnou situací protějšku a okolnosti vypadaly příznivě pro to, aby byla noha v nohávě, začali mě jeho stvořitelé brát s sebou na chalupu. Oblast mezi Kutnou Horou a Sázavou oplývá nádhernými lesy a je pravým rájem pro ty, které baví časné stávání a bloudění po lese s větví v ruce. Na chalupě přítelových rodičů od jara do podzimu snad každý den začínal za kuropění rituálním obutím holínek, posbíráním houbařských košíků a vykročením na polní cestu mířící do nejbližšího hvozdu.
Tehdejší společenská konvence bránila přítelovým rodičům nechat nesezdaný pár oficiálně nocovat v jedné místnosti, takže jsem spala v jakémsi přístěnku u kuchyně a přítel demonstrativně každý večer odvrzal po dřevěných schodech na půdu, aby se po chvíli neoficiálně a potichu vrátil. Zpátky na půdu se odplížil až za svítání, což bylo jen pár okamžiků před procitnutím jeho rodičů, kteří těšením se na plné košíky nemohli dospat. Když pak návštěva, tedy já, vylehávala příliš dlouho, potenciální tchán se místo budíčku jal v dílně hned za zdí přístěnku řezat na cirkulárce dřevo. Místo příjemného ranního schrupnutí mě dovedli do lesa na „jejich místo“, kde jsem byla zakleknuta na mechem a hříbky obrostlý pahorek, abych ještě se zalepenýma očima popaměti splnila svou denní houbařskou normu.

Rodiče mého druhého přítele a pozdějšího manžela jezdili na prázdniny do svého domku v mlhou a houbami oplývajících Lužických horách. Typicky městská intelektuálně založená rodina opouštěla bezpečí stavení u lesa a vyrážela do přírody plné nástrah výhradně po probuzení někdy kolem poledne, aby nasbírala houby, a za soumraku, aby si opekla na ohníčku karcinogenní buřty. Ještě že v Lužických horách často prší tak, že se celý týden nedá vylézt.
Nicméně můj manžel, vzhledem k tomu, že jezdil na jejich „chalupu“ od časného dětství, se cítil být zkušeným mykologem, jenž hravě strčí do levé kapsy Smotlachu a do pravé Piláta i s Ušákem. Mezi lužickými a o sto kilometrů dále rostoucími českorajskými houbami je ale nepominutelný rozdíl, což mohu dokázat následující příhodou.
Při jedné z řídkých návštěv chotě na chalupě mých rodičů jsme po snídani svěřili naše zhruba půldruhého roku staré dítko do péče babičky a vypravili se do místního pralesa na houby. Hned po odbočení z asfaltky, svítil mezi hlubokými kolejemi lesní cesty a mával na nás stejně, jako na všechny místní houbaře, kteří tudy prošli několik hodin před námi, krásný veliký hřib. Než jsem stačila cokoli vyslovit, manžel se jej zmocnil, takže naše diskuse nad jeho buclatou ostře červenou nohou se odehrála až když jej vítězoslavně třímal. Vzpomněla jsem si na výše zmíněného pana Piláta a jeho Kapesní atlas hub, který jsme kdysi na gymnáziu museli umět zpaměti, a tvrdila jsem, že je to satan. Můj pán, vládce a expert na cokoli sebevědomě prohlašoval, že je to naprosto skvělá jedlá houba zvaná kovář, jichž na chalupě nasbíral a posléze tepelně upravené zkonzumoval celé nůše. Uložili jsme hřib do košíku a konečné rozhodnutí nechali na konfrontaci s atlasem pana Piláta, jenž mi z dob středoškolských studií zbyl v chalupářské knihovně. Kromě tohoto skvostu jsme už naši a doma vyhodili jen červivou holubinku a přerostlou a poloshnilou babku.
Doma, zatímco můj muž, vášnivý a pochopitelně skvělý kuchař, dusil spornou houbu na másle a naklepával hovězí plátky, já jsem zanedbala svou obvyklou povinnost asistovat při náročném výkonu, a horlivě listovala Pilátem. Své původní tvrzení, že je to jedovatý satan, jsem rozšířila na možnost, že by to také mohl být rovněž jedovatý hřib nachový. Každopádně jsem byla pro to nebezpečnou hmotu vyhodit raději i s kastrolkem. Choť však trval na svém přesvědčení, a nerozhodil jej ani argument, že kovář má klobouk hnědý, zatímco tahle houba ho měla světlý. Dokázat, že temná hmota dusící se na plotně byla původně skoro bílá, se mi nepodařilo, takže manžel vyhrál.
Přiznávám, že hovězí plátky na hřibu z receptáře mého manžela chutnaly skvěle a všichni kromě naší dcerky, příliš malé na to, aby konzumovala houby, a tudíž nakrmené jakýmsi dětským zeleninovým blivajzem, jsme si ten pokrm báječně užili. První tři hodiny. Následující časový úsek byl pro čtyři dospěláky v chalupě značně hektický, neboť jsme se všichni zároveň snažili obsadit kadibudku. Vešel se však vždy jen jeden šťastlivec, takže ostatní tři na sebe naráželi v netušených intimních zákoutích našeho sadu. Rychlým tempem se přemisťoval dokonce i můj jinak velmi rozvážně se pohybující tatínek. Smůla byla, že v chalupě na samotě a bez telefonu nebyl ani jeden ze tří řidičů schopen jízdy, takže lékařské ošetření nehrozilo.
Naštěstí po přirozeném velmi důkladném obousměrném pročištění následovala již klidná noc, kdy jsem nemohla usnout jen kvůli představě, že bych to báječné hovězí naservírovala i naší malé dcerce.
Když jsme se dorůžova vyspali, dozvěděla jsem se od manžela, že ta houba byla a byla a byla kovář, jedlý a výtečný, ale to hovězí, co den předtím koupila má maminka, už zřejmě nebylo nejčerstvější.
Tak KlaPi, proto nechodím na houby.

Holínky neboli gumáky

Otravovaly mi dětství spolu s řádkovanými punčocháči, jejichž volná guma klouzala po dětských útlých bocích, rozkrok tím pádem sjížděl kamsi ke kolenům, nohavice se hrnuly dolů a ve špičkách bot se tvořil tlačící chuchvalec přebytečného materiálu. Byly stejně protivné, jako kanárkově žlutá froté mikina, na niž ráda usedala hejna dotěrných černých mušek a broučků, jejichž ochlupené nožky se zaplétaly do smyček, takže místo šetrného setřepnutí obtížného hmyzu z látky docházelo k hromadnému vyhlazení nevinných tvorečků rozmáznutím. Pařily k mé dětské houbařské výstroji a doplněné o „kašmírový“ šátek na hlavu proti klíšťatům, který nebyl ani trochu kašmírový, protože na čele příšerně štípal, se nepochybně zasloužily o to, že mi dodnes při vyslovení spojení „jít na houby“ vstávají vlasy hrůzou.

Každý sudý podzim, když jsem konečně dorostla do výstroje natolik, že se mi neudělal chuchvalec z ponožek nebo punčocháčů v holínkách hned jak jsme vyšli z vrátek, ale až po docabrtání do kilometr vzdáleného lesa, jsem se začala obávat Ježíška. Bylo velmi pravděpodobné, že mi pod stromeček nadělí nové, o dvě čísla větší modely těchto módních artefaktů. Tehdejší mrav přikazoval rychle rostoucímu dítku nakupovat punčocháče, tepláky a holínky s prostorovou rezervou a kousky, do nichž právě ideálně dorostlo, přesouvat mladším příbuzným. 

Až když se můj tělesný vývoj zpomalil, vydržely mi oblíbené gumáky i několik let. Tedy ne že by vydržel materiál – pryž časem puchřela, tu a tam jsem v potoce šlápla na ostrý kamínek či při senách na hrábě nebo vidle, jichž byl po celý rok rozprostřen kolem babiččiny chalupy dostatek. Můj obětavý tatínek měl pro tento případ stále v pohotovosti sadu na opravu cyklistických duší, takže jak se blížil konec životnosti nenáviděné gumoobuvi, připomínaly mé holínky svým záplatovaným designem stále více v posledních letech módní strakaté wellies.

Jak správně tušíte, gumáky jsem od dětství urputně nesnášela, i když, coby dítko odchované částečně na venkově, jim nemohu upřít značnou účelnost. Tedy v zimě v nich nohy mrznou, to je fakt. Ale s teplými ponožkami (sežmoulanými ve špičkách bot) se v nich můžete pokusit čelit jarním a podzimním plískanicím. V létě se hodí na kamenité lesní stráně, kde číhají jedovaté zmije. Udrží nohy v suchu při kosení zarosené trávy. Ochrání kotníky a lýtka před trnitými stébly při sklizni sena a tuhé slámy z luk a polí. A v neposlední řadě jsou skvělé do maštalí a chlévů, kde kromě pichlavé slaměné podestýlky útočí na nohy chovatelů skotu i jiné záludnosti. 

Těžko odhadnout, které z těchto přírodních nástrah se návrhářky Flejšarová a Janoušková obávaly při navrhování modelů pro naši olympijskou výpravu. Když jsem jejich modely viděla před týdnem, pomyslela jsem si, že zadáním bylo varovat Londýn, že z Czech RepubLIKE dorazila výprava vidláků. Ohlasy po zahajovacím ceremoniálu OH 2012 mě však překvapily. Dopadlo to kupodivu dobře a jak vidno, nejsem tak moudrá, jak se tvářím. 

Ale nic to nemění na tom, že se v gumácích hrnou ponožky a potí nohy. Čest naší výpravě v Londýně, že to přežila s úsměvem.

Výlet do Českého ráje

Předem tohoto příspěvku se sluší poděkovat chicagským dělníkům, kteří se před sto dvaceti lety zasloužili o prvomájový státní svátek, a vojákům Spojenců a Sovětského svazu bojujícím na frontách druhé světové války nejen za to, že nasazovali životy za svobodu méně odvážné části lidstva, ale i za to, že své vítězství tak dobře načasovali.

Jak jistě tušíte, ačkoli letní prázdniny již vypukly, vracím se ve vzpomínkách skoro o dva měsíce zpět k nádherným dnům na počátku května, kdy si většina z nás kromě alrgiků bere pár dní dovolené mezi svátky a nejbližším víkendem a svorně prcháme z měst na venkov vstříc jarnímu sluníčku a bující přírodě.

Také my jsme koncem dubna odjeli na chalupu na prodloužený víkend a ozbrojeni naostřenými zbraněmi se pokoušeli pokořit neúprosnou džungli. Po dvou dnech usilovného pachtění naše páteře, zkřivené monotónním pohybem s křovinořezem či strunovou sekačkou, a ruce vytahané do délky horních končetin našich ochlupených prapředků zatoužily po odpočinku. Rozhodli jsme se dát si pauzu a vyrazit na výlet.

Jako malá holka jsem poznala začátek léta podle toho, že tatínek ze špejcharu donesl dva hromotlucké na zimu odstavené dámské bicykly po pratetě ze třetího kolena, umyl je, vazelínou promazal řetězy a zalepil a nafoukl zpuchřelé duše. Letní prázdniny zahajoval tím, že nás s maminkou vysadil do popraskaných kožených sedel a sám se vyhoupl na hřbet zánovní Lastočky vypůjčené od prastrýce, jenž na ní v propocené rádiovce, s bandaskou bílé kávy a svačinou v ušmudlané plátěné tašce na řídítkách jezdil do práce v JZD. První víkend mých letních prázdnin spočíval v zahřívacím celodenním cyklovýletu na necelých dvacet kilometrů vzdálený hrad Kost.

Dnes nám k přesunu na delší než kilometrové vzdálenosti neslouží vlastní měšťácky ochablé svaly, ale stádečko ořů pod kapotou. Takže to, co dříve trvalo celý den, se dá hravě zvládnout za rychle ubývající odpoledne. S Petrem jsme se rozhodli, že dojedeme na hrad mého dětství Kost a projdeme si krátký asi šestikilometrový okruh. Jenže nepříznivé okolostojičnosti, o nich ještě bude řeč, nám cestu zkrátily zhruba na polovinu a já jsem po návratu domů trpěla celý týden pocitem jakési nenaplněnosti.

Naštěstí na následující prodloužený víkend dorazila KlaPi dychtivá nejen výletu, ale také provětrání nového Nikonu s příslušenstvím, dřímajícího do státnic na dně skříně a motivačně zapůjčovaného při jejích cestách na chalupu. Petr se rozhodl, že nebude narušovat vzácné společné chvilky matky s dcerou, a vypustil nás do přírody samotné, takže vůbec nevadilo, že jsem se rozhodla dokončit to, co nevyšlo minule.

Náš z velkoměsta naplavený soused na svých webovkách sice balamutí veřejnost tvrzením, že naše osada je branou do Českého ráje, my starousedlíci ovšem víme své. Stačí posadit netrénované tělo na kolo, párkrát šlápnout do pedálů, a z brány se rázem stane velmi rozlehlé předpolí. Z místa, kde se polabská placka začíná nesměle vlnit, musíte ujet skoro deset kilometrů pořád do kopce, než dorazíte na místo, z něhož je aspoň vidět dominanta Českého ráje, zřícenina hradu Trosky.

Kopec Čakan nad Sobotkou nemá ani 400 výškových metrů, ale výhled je z něj úžasný. Za jasního počasí je vidět i Kotel a Zlaté návrší v Krkonoších.

Do cukrárny na náměstí v Sobotce, skutečné bráně Českého ráje, jezdíme na zmrzlinu už dvacet let. Zmlsanost i tentokrát zvítězila nad touhou po turistice, a s KlaPi jsme nad pohárem a holčičími řečmi strávily snad hodinu.

Potom jsme konečně zamířily do podle mého názoru nejkrásnější vesničky v Čechách, do Vesce. V obci s pětadvaceti chalupami a téměř stejným počtem stálých obyvatel se filmovala spousta pohádek, třeba S čerty nejsou žerty, Ostraváci tu točili scény z devítidílného seriálu O nesmrtelné lásce, od hasičské zbrojnice na návsi vyjížděla stříkačka Máňa ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, ve filmu Jára Cimrman ležící spící se jmenovala Liptákov, ve filmu Díky za každé nové ráno předstírala, že leží na Podkarpatské Rusi. A to zdaleka nejsou všechny její filmové role. V to májové odpoledne tu byl klid, voněl rozkvetlý šeřík a člověk si připadal, jako by se vrátil v čase o sto let. Do přítomnosti nás vracela jen u roubených chalup zaparkovaná auta.

Od Sobotky kolem Vesce vede po rovině nudná rovná asfaltka, která se najednou prudce skloní do údolíčka a na neznalého motoristu vyjukne mohutná hradní věž. Hrad Kost je také filmová hvězda. Leží na skalním výběžku v dolíku mezi dvěma rybníky. Auto jsme zaparkovaly pod hradní skálou, prošly předhradí, a protože na prohlídku hradu už bylo pozdě, vypravily jsme se podél Bílého rybníku na dřevěné molo s krásnou vyhlídkou na siluetu hradu čnící proti slunci nad třpytící se vodní hladinou.

Protisvětlo není přítelem amatérských fotografů, a tak jsme hrad obešly, já jsem si jako vždy na tomto místě posteskla, že malebné domečky přilepené k hradnímu suku, které si pamatuji z dětství, se dílem samy rozpadly, dílem je hradní páni zbořili, takže po nich zbyly jen sklípky vytesané do skály. Z přesně určeného jediného místa jsme spočítaly všechny čtyři hrany hradní věže postavené na lichoběžníkové základně a vkročily do údolí Plakánek.

V pískovcových skalách je vymlela říčka Klenice a svůj název prý dostalo podle rodiny uhlířů, kteří tam pálili dřevěné uhlí. Kouř z milířů se táhl dnem údolí a uhlíři od něj měli pořád uslzené oči, a tak se jim říkalo Plakánci. Existují i mnohem poetičtější verze původu tohoto názvu, ale mně se nejvíc líbí právě tato, ačkoli údolí mi nepřipadá až tak úzké, aby z něj kouř neměl kam uniknout. Možná to bude tím, že má zkušenost s pálením dřevěného uhlí nepřesáhla rozměry zahradního grilu pro nepočetnou rodinu.

Z místa, kde se u studánky cesta odlepí od skály a křižuje údolí, je hrad Kost, vybudovaný na skále a přesto utopený mezi okolními masivy, nejlépe vidět. S KlaPi jsme si vyrobily každá svou pohlednici a vrátily se k autu.

Týden předtím jsme tady s Petrem vlastně zahájili naši zamýšlenou procházku. Podmáčená louka na březích Klenice byla jako třpytivými flitry vysypána květy zlatých blatouchů. Místní opeřenci, zpitomělí soužitím s civilizací, ve skalním amfiteátru pořádali megashow Ptactvo hledá talent, již si proti svému biorytmu nenechala ujít ani jakási sova, jež, nemajíc mobil, podporovala svého favorita aspoň občasným hlubokým houknutím.

Prvním úsekem skalního údolí, až tam, kde se tok Klenice láme v téměř pravém úhlu, vede pohodlná široká písková cesta. Nálety kolem skal jsou vykácené a je tu dost místa jak pro cyklisty, tak pro rodinky osandálovaných a opantoflovaných návštěvníků hradu, kterým šplhání po kamenných schodištích nestačilo, a rozhodli se vykonat něco užitečného pro rozchození kachničky se šesti, co spucovali k obědu.

Za zatáčkou se charakter stezky mění. Zúží se na polovinu, protože ji zleva lemují rozmočené břehy rybníku Obora a vpravo husté křoví šplhající po úpatí pískovcových skal. Romantické vzpomínání, jak jsme tu před dávnými lety na výletě s Petrem a našimi tehdy předškolními dětmi ukryti ve skalní rozsedlině před letním deštíkem naslouchali zpěvu zobcové flétny linoucí se nad hladinou rybníka odkudsi z hloubi skal, narušovalo neustálé sebezáchovné uskakování z cesty do mokřadu před zdivočelými do neoprenu oděnými mimozemšťany maskovanými za potápěčskými brýlemi, zakuklenými do plastových hlavokrytů a řítícími se hlava nehlava pěší stezkou na dvoukolých ořích.

Marťanů ubylo až na hrázi, pod níž si starou roubenou pilu zrekonstruoval k letnímu bydlení oborský vodník. Své řemeslo ovládá tak dokonale, že věrohodnějšího hastrmana aby pohledal, a tak zapřel svůj původ, dal si občanské jméno a celá desetiletí baví děti v televizních a filmových pohádkách.

Potem páchnoucí mimozemšťani se od hráze řítili na svých zbraních hromadného ničení kolem studánky Roubenky, o níž napsal báseň Fráňa Šrámek, ke Střehomi, kde pohádková macecha Dorota Máchalová připravila o mlýn právoplatného dědice Petra, za kterýžto čin přišla do pekla, protože S čerty nejsou žerty. My jsme odbočili do Veseckého Plakánku, kde byl božský klid. Jenomže v polovině údolí se mi ve fotoaparátu vybila baterka, což dosud vedle mě statečně kráčejícímu Petrovi připomnělo, že je hrozné vedro a právě došla i voda v petlahvi, kterou nesl. Dehydratace zejména osob v našem věku je životu nebezpečná a je třeba si co nejrychleji zachránit život návratem na základnu.

Ačkoli jsem odhadovala, že cesta k autu – ať už dopředu, nebo zpátky – je zhruba stejně dlouhá, rozhodla jsem se udělat mu radost a dát přednost návratu stinným Plakánkem před vyšplháním k Vesci a šlapáním zpátky na Podkost po rozpáleném asfaltu. Ani jsem ho nenutila zajít ještě na návštěvu ke slepé Barce, která obývá do skalního bloku vytesanou světničku kousek západně od Kosti. Snad příště.

Byly to dva úžasné výlety, každý z nich měl svůj půvab a vzájemně se skvěle doplňovaly. Jelikož letos nejedeme na dovolenou dál než na chalupu, budou právě ony ještě dlouho mou inspirací a životabudičem.

P.S. Komu tento spot připadal moc dlouhý a nudný, ten ho nemusel číst. A kdo by chtěl vidět více a větší fotky, ten si může kliknout vpravo nahoře na fotogalerii.

Příliš dlouhý tvít

Ve všech bedekrech o jižní Francii se dočtete, že Marseille je multikulturní město. Moc jsem si jí sice neužila, ale za tři hodiny, které jsem tam strávila, jsem od domorodých potomků římské říše ani od importovaných Afričanů neslyšela slovo jinak než francouzsky. S výjimkou přístavního mola, odkud odplouvají turisté na ostrov d´If a na Frioulské ostrovy, ale i tam byli většinou Francouzi.

Zatímco když u Viktorky nastoupíte do devítky a vystoupíte na Ohradě, za sotva deset minut jízdy uslyšíte leccos. Migrující majitelé maličkých obchodů na Seifertce švadroní vietnamsky a čínsky. Studenti se většinou dorozumívají angličtinou na různých výukových stupních. Načančané dívenky s blýskavými tričky a předlouhými drápy hovoří rusky. Drsní hoši v montérkách halekají do mobilů ukrajinsky. Chrochtající Holanďani, vojensky úderní Němci a hlasitě drmolící a gestikulující Italové a Španělé vám podrážejí nohy kufry na kolečkách. A dnes mi na nohu šlápl jeden zmatený Polák. Češtinu abyste pohledali.

Kdo tvrdí, že vzorem multikulturnosti je Marseille? Žižkov je to!

Versatile Blogger

Znáte ten stav, kdy se v zaměstnání honíte jako blázen, práci si nosíte domů, a přesto zoufale pokulháváte za harmonogramem? Dobu, kdy jste své koníčky uložily k ledu, protože to, co musíte zvládnout, vás vyčerpá natolik, že po vytvoření hodnot ku prospěchu kapitalistické vlasti a úkonů pro zachování rodiny při životě upadáte do stavu blížícího se klinické smrti, abyste alespoň na polovinu kapacity dobily baterky? Přesně tak teď žiju a to je jeden z důvodů, proč jsem na svůj blog měsíc nezabloudila a tudíž nezjistila, že jsem získala od Birgit ocenění Versatile Blogger. Vlastně mě na ně upozornila má dcera.

Birgit moc děkuji, jsem ráda, že Vysypaná Makovice není jen autopsychoterapeutickým prostředkem, ale že ji někdo čte a snad se u ní i pobaví.

V tom frmolu posledních týdnů nebylo jednoduché splnit podmínky soutěže, tedy prásknout na sebe sedm věcí a nominovat na stejné ocenění 15 blogerů. Člověk celý den dělá to, co musí, a v noci, když se mu konečně podaří vyšetřit krátkou chvilku na dělání toho, co by rád, by měl předtím, než bude moci dělat to, co chce, napsat to, co musí. Nicméně nakonec se téměř povedlo. Za své meškání se Birgit omlouvám a opožděně ještě jednou děkuji. Dobrá tedy, vzhůru do toho. Sedm drbů o mně:

•  Jsem rozvedená vdova, která se ze svého krátkého manželství vlastně nikdy nevzpamatovala a díky dlouhým rokům v profesi obsazené převážně chlapy zaujala k mužskému pokolení lehce feministický postoj korigovaný vědomím, že složit sedmnáct metráků uhlí a posekat dva hektary trávy je nad ženské síly.
• Jediný muž, s nímž dlouhodobě sdílím domácnost, je můj tatínek. Ne, mé mínění o mužích a jejich použití pro praktický život nevylepšil, ale vytrvale mě trénuje v toleranci nejen k mužským, ale i k seniorům.
• Odmalička jsem žila v matriarchální rodině. Náš dvoupokojový panelákový byt, v němž jsem bydlela s rodiči, patřil babičce, jež ve svém aktivním věku trávila léto v rodné chalupě a zimu s námi ve městě. Tatínek byl jediný mužský prvek a celý život obě dámy, celkem dominantní ženy, rozhodovaly o jeho soukromí. V zimě matka, v létě manželka. Ovlivnily jej natolik, že ve svých osmasedmdesáti letech potřebuje poradit, jaké ponožky si ten den má obout. Když jsem měla dost manželského života, uprchla jsem – jak jinak – k rodičům. Babička byla už několik let po smrti, ale místo ní jsem si s sebou přivedla dceru. Takže opět výrazně femininní domácnost (včetně kočky). Maminka zemřela před dvanácti lety a má v anglickém slova smyslu dospělá dcera se vloni celkem pochopitelně rozhodla žít svůj vlastní život jinde a jinak. Početní rozložení mužů a žen v naší rodině se tím sice vyrovnalo, ovšem ne nadlouho. Můj dlouholetý přítulník, notorický průšvihář a oběť svého milovaného toulavého povolání, kvůli němuž s ním nevydržela žádná ženská, si povšiml uvolněné postele v našem bytě a podal výpověď, aniž by si zajistil další zaměstnání. Takže už čtvrt roku způsobuje maskulinní převahu v naší domácnosti. Vzhledem ke své feministické orientaci bych měla být znechucená, ale kupodivu nejsem. Po návratu z práce nalézám nádobí umyté, celodenní nános drobků uklizený, vrstvu po bytě rozesetých kočičích pilin vyluxovanou, vyprané prádlo pověšené, auto opravené a vyzvednuté ze servisu, dědečka přepraveného na kliniku a v pořádku vráceného domů. Kohoutky nekapou, co bylo rozbité, je slepené, kuchyně je vymalovaná, tráva kolem chalupy posekaná tak, jako nikdy nebyla. Asi jsem adoptovala dokonalou manželku.
• Poté, co mé dítko prchlo před zostřeným rodičovským a prarodičovským dozorem, získávám o něm informace především stalkováním. Díky tomu mám účet na facebooku i twitteru. Náš rodičovsko-dítěcí vztah ovšem není jen virtuální a doufám, že se brzy dočtete o exploataci naprosto úžasného dárku, jehož polovinu jsem od KlaPi dostala předčasně k svátku.
• Miluji naši rozpadající se chalupu na samotě, zpěv ptáků, kvákání žab a přírodní ticho, jež ruší civilizační zvuky zemědělské techniky, cirkulárek, motorových pil a sekaček stovky metrů vzdálených sousedů tak zřídka, že si je čas od času musíme vyrábět sami.
• Jedním z mých koníčků je fotografování a mám účty na picasse  a starší na rajčeti.
• Už zhruba deset let trávím část volného času u hry The Sims. Bytovou architektkou (dnes se tomu říká designérkou) jsem chtěla být už jako dítě, jenomže matika a fyzika potřebná pro přijetí na ČVUT mi ani trochu nešly. Možná i proto, že jsem odmalička žila v poměrně stísněných podmínkách, stavím a zařizuji si teď aspoň virtuálně.

 Když není dost času na koníčky, věnuji se surfování na internetu. Mezi mé nejoblíbenější blogery patří:

• KlaPi detailistka má po tatínkovi a jeho rodičích spisovatelský talent. Sklony k fotografování a lásku ke kočkám zdědila asi po mně.
• Zajímá mě Luxusní život Vanilky, inteligentní české mladé ženy žijící v Lucembursku.
• Baví mě styl psaní a humor skromného, slušného, seriózního a konzervativního gentlemana; a jeho pohled na svět z Virtuálního chlívku.
• Ráda si čtu úvahy chytrých lidí, jako je třeba koalix, kteří mě přivedou na myšlenky, jež by mě samotnou nikdy nenapadly.
• Partnerka tohoto vtipného muže Puffin(us) bloguje o tom, jak žije se svým mužem a jejich roztomilým Mišákem a nabourává mou zažitou představu o tom, že manželství je peklo.
• Mám ráda ironický až sarkastický humor, pochopitelně se jako ženská snažím svým zjevem neodpuzovat a občas se nestačím divit, co si na sebe jiné dámy dokážou navléci. A ráda se poučím. Proto si čtu Módní peklo.

Další mé oblíbené blogy souvisí s mou nenaplněnou touhou po krásném bydlení, nejlépe v domečku na venkově v rustikálně-provensálsko-skandinávském stylu:

• Moc by se mi líbilo žít v Chaloupce na vršku - leží v mém milovaném kraji a Hlubunda má krásné fotky s poetickými komentáři.
• Domeček závidím také Věře a s chutí s ní sdílím její Prosté radosti.
• Kromě ní obdivuji bydlení a kreativitu autorek blogů Sweet Home,
• Domov… zahrada,
• Ma belle maison...

Podmínku vyjmenovat patnáct nejoblíbenějších blogů jsem dokázala splnit jen ze dvou třetin, ačkoli pročítám ještě spoustu dalších blogů profesionálních bytových designérů i dam čechrajících si své příbytky amatérsky, skvělých fotografů nebo jedinců popisujících své postřehy ze života v cizí zemi. Některé mé oblíbené blogy jsou cizojazyčné a nejsem si jistá, že by jejich autoři mé ocenění pochopili, když ani já si někdy nejsem jistá jejich sděleními a omezuji se na prohlížení obrázků.

Vlastně ani mně samotné ten titul není zcela jasný. Versatile Blogger – univerzální, všestranný bloger? To já přece nejsem. Ale možná je to ocenění autora nestálého a vrtkavého, a to sedí. Jsem přece ženská. Každopádně ještě jednou Birgit za ocenění děkuji.

Velikonoce – reportáž, tak trochu foto

Kdysi v bohatších dobách jsem svému dítěti slíbila k promoci zrcadlovku. Bakalářka se sice teprve dokončuje, státnice jsou kdesi v blíže nespecifikovaném dohlednu a mým bankovním kontem vane ledový průvan, ale shodou všelikých okolností mi dcerou vytoužený Nikon D3100 s teleobjektivem a sadou mezikroužků přistál na stole už ve čtvrtek před Velikonocemi. Abych bydlištěm detašovaného potomka zákeřně motivovala nejen k pilné práci, ale i ke strávení nadcházejících rodinných svátků na chalupě, slíbila jsem, že zrcadlovka pojede jaksi zálohově s námi. Musí se přece prozkoumat, jestli jsou v balení všechny náležitosti a vše dobře funguje!

Takže naše Velikonoce naplňovalo nejen kuchtění pro rodinku kobylek, pečení mazanců a beránka, barvení a zdobení vajíček, čančání jarní výzdoby, ale i hrátky s fotoaparátem.

KlaPi přijela za námi na chalupu v sobotu odpoledne a do večera stihla jen prozkoumat obsah tří krabic, složit foťák a vyzkoušet funkci mezikroužků na kuchyňské velikonoční dekoraci.

V neděli se mi podařilo vytáhnout ji z postele nezvykle brzy slovy: „Venku svítí sluníčko, a ty se tu zbůhdarma válíš?“ Pohledem z okna se přesvědčila, že nekecám, a čiperně vyběhla na zahrádku fotit makrokytičky, kterých bohužel po dvou chladných týdnech nebylo moc. Zdokumentovala tedy pouhým okem nepostřehnutelného červíčka topícího se v kapce rosy,

… udělala mi jasno v barvě mých očí...

 ...a znechutila naši kočku nesnášející objektivy.

Po obědě a kafíčku se šlehačkou…

jsem se i já vyzbrojila svým zánovním služebním Nikonem a za příjemného slunečného počasí jsme vyrazily na severozápad. Po nebi se honily úžasné mraky, KlaPi přehazovala obyčejný objektiv s mezikroužkem za tele a zatímco zkoumala, co který umí, zalehla jsem do brázdy a povedla se mi moc hezká fotka i bez různých fiškuntálií.

Ušly jsme ještě nějakých sto padesát metrů, od severu se přihnal černý mrak a spustila se vánice jako v lednu. Zrychleným krokem jsme se vrátily domů a vrhly se usušit a ohřát ke kamnům.

Sněžení za chvíli ustalo a za necelé dvě hodiny zase svítilo sluníčko jako v dubnu. Znova jsme se optimisticky chopily přístrojů a vypravily se pro jistotu tentokrát na jihovýchod. Hned za naším sadem jsme nad hlavami ve větvích objevily párek tokajících sýkorek tak zabraných do jejich činnosti, že je nedokázaly vyrušit ani dvě cvakající spouště.

Jenomže sotva jsme popošly dalších tři sta metrů, hádejte, co se přihnalo od severu!

Do třetice už KlaPi zastávkovala, a tak jsem vyrazila sama, pro jistotu na jihozápad. Možná proto se mi další černý mrak od severu vyhnul.

V pondělí dopoledne jsem si přivstala, a zatímco KlaPi ještě pokojně spala, našroubovala jsem na zánovního Nikona nové tele a vypravila se na kopec nad chalupou vyfotit skoro padesát kilometrů vzdálené rokytnické sjezdovky.

Po obědě jsem si ještě půjčila jeden z mezikroužků a zkusila portrétovat včeličky na rozkvetlém javoru.

Ptáte se na pomlázku? Tak ta nebyla. Jeden náš muž už správné velikonoční zvyky zapomněl, druhý je od dětství zkažený velkoměstem a třetí zůstal doma hlídat kočku. Takže velikonoční pondělí pro kočku.

Blbost a sebevědomí

Všimli jste si, že mezi lidskou blbostí a sebevědomím existuje přímá úměrnost?

Již dlouho pozoruji, že takoví ti borci, co je jim moře po kolena a země malá, co broukopytlíkoidně všechno znají, všude byli, všechno už viděli a mohli by tudíž řídit zeměkouli, mívají ve skutečnosti značně nízké IQ. Bohužel jejich hloupost jim brání v rozpoznání vlastní duševní nedostatečnosti.

Tihle namyšlení týpci vám klidně lžou do očí a při své samolibosti se domnívají, že lžou tak chytře, že se na to nepřijde. Vést s nimi dialog nelze, protože se domnívají, že zajímavé je jen to, co si myslí oni, a tak druhé nepovažují za hodné pozornosti. Z toho plyne i to, že jsou naprosto nevychovaní, neomalení, hledí si výhradně svého prospěchu a na nikoho neberou ohled. Ovšem jejich nabubřelé ego, nebetyčná samolibost a přemrštěné sebevědomí jim pomáhá v kariéře. Řídí velké firmy, vládnou krajům, zemím a světadílům, aniž by tušili, že na světě jsou nejméně tři miliardy lidí, kteří by k jejich práci měli větší předpoklady, než oni.

Hlupáka poznáte snadno už při prvním setkání a vůbec to nesouvisí se vzděláním. Blbec o sobě nikdy nepochybuje. Právě to jej nejmarkantněji odlišuje od člověka inteligentního, jenž o sobě pochybuje neustále. Namyšlený blbec nesnáší ani dobře míněnou kritiku, nadhled nad sebou samým je mu cizí a sebemenší žert na svou osobu považuje za smrtelnou urážku. S tím se zkrátka nedá nic dělat a proto je nejlepší vyhnout se mu. A pokud už vám řídí život, tak se ho zbavit. Rychle a nekompromisně.

Sedm dní je málo

V práci jsem zvedač telefonů, příjemce a distributor došlé pošty, vařič kávy pro návštěvy a pro šéfovou, myč špinavého nádobí, nákupčí kancelářských potřeb, zapisovatel přihlášek na všechny pořádané akce, koncipient vlastní a korektor ostatní korespondence opouštějící kancelář, grafik newsletteru, prezentací a ostatních materiálů, redaktor, korektor, editor a šéfredaktor odborného časopisu a kdoví, co ještě.

Doma jsem nákupčí, kuchař a grilovač, uklízeč, myč nádobí a oken, hajzlbába, pradlena (adekvátní mužské ekvivalenty jsem kupodivu nenašla), šič (nebo švadlena?), spravovač a látač, žehlič, malíř, tapetář a natěrač, holič a kadeřník, písař a IT odborník, opravář drobných defektů, šofér, zahradník, sekáč trávy, krmič a údržbář kočkovitých šelem a kdoví, co ještě.

Když zbude trochu času, jsem čtenář, blogger, internetový maniak, bastlíř, architekt a bytový designér Simíků, milovník vážné hudby, baletu a tance, amatérský fotograf a možná ještě něco.

Prostě normální ženská.

Nedávno v dámské společnosti přišla na přetřes otázka mnohostrannosti člověka jako jedince lidského rodu. S kolegyněmi jsme posuzovaly, co všechno zvládá žena, a co stíhá a umí chlap. Vzpomněla jsem si na dávno vyslechnutou poučku jedné zkušené ženské, již jsem zhruba reprodukovala před rokem a již si na přání dovolím ještě jednou volně parafrázovat.

Místo manžela, který každý den přijde utahaný z práce, pokud vyluxuje, tak ledničku, a plácne sebou s lahváčem na gauč před televizí (v lepším případě; v horším zvládne několik točených už cestou domů a o to později a utahanější pak dorazí) nebo se s hodnotnou literaturou, doutníkem a sklenkou koňaku uchýlí do svého reading-nook, by žena potřebovala na každý den v týdnu jiného muže.

V pondělí, když i ona přijde unavená z práce a přesto nahází prádlo zašpiněné o víkendu do pračky, pomůže dětem s úkoly a vyslechne jejich starosti, uvaří teplou večeři, pověsí vyprané prádlo a lehce přešůruje největší nepořádek, by se jí hodil chlap, jenž přípravu teplé večeře převezme za ni. Pravděpodobnost, že by narazila na muže, jenž nejen dobře vaří, ale dokonce po večeři umyje nádobí a v ideálním případě ženě naservíruje lahodný pokrm při svíčkách, protože o víkendu s dětmi na to nebyl čas ani prostor, a u stolu s ní rozebere život lidstva v posledním tisíciletí, století, desetiletí, nebo alespoň pondělní události ve světě a jejich mikrosvětě, je mizivá.

V úterý by se šikl chlap, jenž odpolední a večerní výše zmíněný chod domácnosti dobrovolně převezme na svá bedra a bez zbytečných hysterických a machistických scén ženě umožní, aby se po práci věnovala aerobiku, tanci, výtvarným kroužkům a čemukoli, co ji baví, a následné schůzce s kamarádkami. Vždyť je v jeho vlastním marketingovém zájmu nechat jí prostor šířit do světa, jak skvělého má partnera.

Ve středu je podle starého známého přísloví třeba něžného, pozorného a vytrvalého milence. Jeho předehra v podobě volného odpoledne s kamarády na tribuně fotbalového stadionu, na tenisovém kurtu, v hospodě či knihovně neuškodí, jestliže tím neohrozí závěrečný ceremoniál dne a přijde rozjařen jen do té míry, aby byl schopen žádoucího procesu .

Ve čtvrtek by nezaškodil milovník kultury, tedy muž, s nímž je možno zhlédnout jiný film, než akční. Přát si však, aby týž chlap neusnul v divadle na činohře, je nejspíš troufalé, a dovléci téhož do galerie, na koncert nebo dokonce na operu (o baletu se neodvažuji ani zmiňovat) zhola nesplnitelné.

Takže milovník klasické hudby by nalezl uplatnění v pátek. Za velmi odvážné považuji přání, aby týž muž byl při následném příjemném posezení nad sklenkou vína schopen intelektuálně pohovořit nejen o právě absolvovaném kulturním zážitku, ale i o oblastech s hudbou naprosto nesouvisejících.

Ideálním partnerem na sobotu by byl „sobotní manžel“, tedy muž, jenž vymění prasklé žárovky a vybité baterie, opraví kapající kohoutky, slepí rozbitou vázu, pověsí obrázek, poličku nebo garnýž, poseká trávník, pořeže větve, naštípe dřevo a jednou za čas vymaluje, vytapetuje, nalakuje, natře, položí koberec, přestěhuje nábytek, vykope jámu, zasadí strom, a postaví aspoň nízkou zídku. Odměnou by mu byl večer naservírovaný báječný grilovaný stejk, pokud by se u jeho konzumace dokázal zdržet hlasitých fyzických projevů.

Neděli je třeba věnovat odpočinku, jak praví křesťané. Proto na neděli by stačil muž, s nímž je možné projít se přírodou, absolvovat pohodovou projížďku na kole, zajet na výlet po památkách. Nebo se proběhnout po tenisovém kurtu, projít po golfovém hřišti, vyšplhat na skálu, skočit padákem – podle toho, zda je žena založení spíše klidnějšího, nebo milovnice adrenalinu. Muž, s nímž by bylo možné strávit týden dovolené, aniž by vám po dvou dnech lezl na nervy.

Do sedmi dní se mi bohužel nevešel muž sečtělý, s nímž je možno rozebrat přelouskanou literaturu a dozvědět se o knihách neznámých, ani takový, s nímž lze navštívit ples, aniž by tancechtivá žena musela od barové stoličky vedle svého nasávajícího partnera vrhat vilné pohledy po kolemjdoucích, aby si tak lstivě zajistila alespoň jeden tanec. A to si ani netroufám přát ženám muže, jenž by dětem pomohl s domácími úkoly z matematiky, fyziky a chemie, aniž by při slovních úlohách udělal gramatickou chybu. Jednoho takového jedničkáře jsem si kdysi vzala. Kromě domácích úkolů se s ním dal strávit krásný páteční večer a i přes nedodržení míry mu šla skvěle středa.

Prostě týden je strašně krátký a jeden muž všechno nezvládne.

Děti, víte co? Kašlete na školu!

Jednou jsem se zmiňovala o své popromoční pedagogické praxi. Dětem, jež jsem učila, je dnes skoro čtyřicet a většinou jsou to úspěšní a perspektivní lidé, kteří se snaží zabezpečit své rodiny a poctivě odvádět státu daně, aniž by jim hrozilo, že se za to dožijí slušného důchodu. Těch, kteří se nějak proslavili, není mnoho. Jeden chytrý svěřenec z mé třídy svou inteligenci napřel poněkud nelegálním směrem a už patnáct let ho hledá interpol. On si zatím nejspíš užívá velké prachy někde za vodou, ovšem vyloučena není ani možnost, že asketicky dlí jako Diogenes v sudu na dně Orlické přehrady.

O rok mladší třída třeťáků, které jsem vyfasovala hned první rok a dovedla je až do sedmé třídy, obsahovala dva dnes mediálně poměrně známé muže. Jedním z nich byl rozkošný blonďatý hošík, jehož jsem připomínala před více než rokem, když jako lehce pelichající, dobře zabezpečený a modelkami obklopený muž v nejlepších letech obhajoval svou pozici radního na magistrátu.
Tenhle žáček byl nezapomenutelný především tím, že nás ve škole svou přítomností moc často neoblažoval. Jako dějepisářka se špatnou pamětí na čísla jsem si nemohla dovolit buzerovat své žáky z letopočtů, a tak jsem se často uchylovala ke svému oblíbenému tématu – dějinám umění a hmotné kultury. Tušíte správně, že výše zmíněný roztomilý absentér nemohl získat předpoklady k tomu, aby se po letech stal magistrátním radním pro kulturu a péči o památky, na mých hodinách. Nejspíš místo do školy chodil na nějaké speciální doučování.

V minulých magistrátních volbách neuspěl, a tak nám teď starostuje na obvodě. Doufala jsem, že místo dějepisu mu ve škole možná šly vědy exaktní, ale začínám mít značné pochybnosti. Obrovskou ubytovnu uprostřed panelákového sídliště s více než osmi sty téměř identickými byty, z nichž odhadem skoro tři čtvrtiny mají plochu jen málo přes padesát metrů čtverečních, chce zrekonstruovat na malometrážní byty, které budou využity k ústupovému a startovacímu bydlení. To sídliště je už tak celé ústupové! Dvě třetiny lidí tu žijí půl století – od té doby, kdy tady jako dvaceti- až třicetiletí dostali svůj první byt. Pokud tu bydlí mladé páry, tak jen do té doby, než si pořídí děti. Zajímalo by mě i vysvětlení pana starosty, proč chce ve finančně náročné rekonstrukci přilehlého parku z dotací EU budovat četná dětská hřiště. Vlastně nezajímalo. Vágních výmluv jsem od něj slyšela dost, už když byl malý. Nejspíš umí kalkulovat jinak, než my běžní občané, kteří jsme si svými výpočty zatím nepomohli ani k Bentley, ani k Rolls Royce.

Tento náš starosta měl spolužáka, takové ošklivé káčátko. Ani on se ve škole moc často nevyskytoval. Prý hrál dětské role v divadle. Nedávno dávali v televizi poměrně nový film o konci šedesátých let, kde hrál hlavní roli. Souhlasím s uživateli ČSFD v hodnocení jeho výkonu – vážně nic moc – a mám obavy, aby to, co předvedl, nebylo to jediné, co umí a zná. Ale to je jedno, je to hérec.

Připomnělo mi to mé školní začátky v dávné minulosti a honem jsem se řítila zaštrachat ve svém vzpomínkovém šuplíku, vylovit z něj historickou školní fotografii a pochlubit se rodině, že jsem opravdu učila dvě celebrity.

Na klasické školní fotce je hejno rozesmátých třeťáků a mladá hubená úča s tehdy aktuálním květákem na hlavě, jež při focení nahradila jejich asi nemocnou třídní. Dětí je tam habaděj, ale světe div se, rozkošný blonďáček a ošklivé káčátko chybí.

Jaké z toho plyne poučení? Dětičky, jestli se chcete proslavit, vykašlete se na chození do školy!

O Giselle ve Státní opeře Praha a o klasickém baletu vůbec (chlapi, moderní choreografové a vedení Národního divadla nepochopí)

Vypravily jsme se s KlaPi a Martinou do Státní opery na pořádný klasický balet, než nám ho Národní zNárodní.

Giselle (hudba A. C. Adam, premiéra 1841) jsem si vždy pletla s La Sylphide (hudba A. Bournonville, premiéra 1832), protože velkou část obou představení tančí dívky v tradičních bílých baletních kostýmech, jen v Sylfidách mají na zádech vílí křidélka. Oba balety mají nekonfliktní a nezapamatovatelnou hudbu bez výrazných melodií, jež příjemně plyne a tvoří pozadí a vodítko k baletním výkonům tanečníků. Ovšem Giselle má kromě jiného skladatele i poněkud odlišný děj, než La Sylphide. A aby to nebylo tak jednoduché, může se snadno splést s baletem Les Sylphides (hudba F. Chopina upravená A. Glazunovem, premiéra 1907), jenž nemá děj vůbec žádný a jde v něm čistě o tanec :).

Záměrně píši tanec, neboť obě díla z devatenáctého století byla mnohokrát zpracována slovutnými choreografy počínaje Mariem1)* Petipou pro klasický balet, zatímco novější koláž na Chopinovu hudbu možná naposledy tradičně ztvárnil její první choreograf Michail Fokin. Od té doby je pole působnosti otevřeno choreografům dvou typů. Zaprvé těm, kteří v baletní škole neuspěli, a tudíž do svého pojetí mohou těžko zařadit prvky, jež sami nezvládají2). Zadruhé těm, kteří jsou skvělými mistry svého oboru, takže je klasický styl už omrzel, a proto vymýšlejí netradiční a krkolomné pozice.

V obou případech jsou výsledkem jejich originálního snažení choreografie podle receptu: hoď si levou nohu švihem vzad za pravé ucho, vzniklou smyčku prošpikuj pravou paží, jež na levém rameni zafixuj levou rukou, přičemž vyskoč a tělem proveď břišní vlnu a nezapomeň do toho vrazit grimasu maximálního štěstí. I kdyby autor choreografie tento fyzicky obdivuhodný výkon sám bravurně zvládl, divákovo estetické vnímání nedojde uspokojení, takže klouby tanečníků úpí nadarmo.

Většinu moderních choreografií u nás zaštiťuje šéf baletu Národního divadla pan Zuska, Giselle ve Státní opeře jsme si tudíž náležitě užily. Křehká Miho Ogimoto jako Giselle byla úchvatná, pánští hrdinové ztvárnění Viktorem Kocianem a Jurijem Slypyčem též předvedli, že umějí. Nevím, co ale budou dělat, až vyprší předplatné na letošní sezonu a program Státní opery bude podřízen Národnímu.

Státní opera má zatím v repertoáru šest baletů – pět klasických a Fantoma Opery Petra Maláska. Podle fotek na webovkách SO jde i v posledním případě o tradiční choreografii.

Národní divadlo uvádí baletů patnáct, z nichž klasické jsou jen Čajkovského Louskáček, Labutí jezero, na jeho hudbu zkomponovaný Oněgin a snad i Šípková Růženka, jež bude mít premiéru koncem měsíce. Ostatních jedenáct představení je moderna a za zajímavost určitě stojí to, že choreografii k více než třetině dělal sám baletní šéf, jenž je sice mistrem moderního baletu, ale milovníka klasiky nepotěší.

Nemám odvahu zhlédnout zbylá mnou dosud nenavštívená klasická představení v Národním, abych se zase nedočkala nějakého nepříjemného překvapení v úpravě libreta. A obávám se, že až Národní divadlo absorbuje Státní operu docela, nezbude nám, než chodit na balet do kina.

* Poznámka označená hvězdičkou je určena "vzdělaným" autorům textů na webu Národního divadla.
1) Jméno Marius v instrumentálu (tedy sedmém pádu*) zní v češtině Mariem nikoli Mariusem. To jméno nemá s autobusem opravdu nic společného.
2) Podle anekdoty: Kdo umí – umí, kdo neumí – učí. Kdo neumí vůbec nic, pracuje na ministerstvu, a čím míň toho umí, tím na vyšší pozici – dodávám já.

Telefonické průzkumy trhu

Dnes prý náš děda DOBROVOLNĚ (!) absolvoval půlhodinový, nepochybně monitorovaný průzkum trhu s pracovnicí jakéhosi call centra. Každý normální pracující člověk typické zazpívání ve sluchátku: „Brýdeeen jsem nezaměstnanáabsolventkastředníškoly pracovnicezákaznickélinkyxxx mohlbystemiprosímvěnovatněkolikminůůůt?“ rychle odpálkuje, že je v práci, právě nastoupil do metra, za pár vteřin se zanoří mezi kopce nebo raději rovnou do nejhlubšího dolu v republice, ti nejstatečnější prostě jen nemají čas. Důchodci si ale rádi popovídají. V té souvislosti by mě zajímalo, jaká je asi validita výsledků takových průzkumů, když respondenty jsou dvě skupiny – důchodci a ženy v domácnosti.

Mně nedávno zavolala přímo ideální pracovnice call centra, dívčina tolik drmolící a s tak strašlivou vadou řeči, že jsem sotva rozuměla úvodnímu představení! Chudinku jsem poslala do háje, ale asi před půl rokem se mi poté, co jsem byla neprávem frustrována, zdeptána a pošlapána nadřízeným, dovolal nevinný jinoch, jenž určitě nikdy neublížil ani kuřeti. Pomstychtivě jsem si ho vychutnávala tím, že jsem na každou jeho prosbu „vyberte možnost A, nebo B, nebo C“ odpovídala květnatým souvětím, z něhož nic nevyplývalo. On byl na pokraji zhroucení, ale mně dělalo velkou radost, že mrhám drahocenným časem, jenž mi bude zaměstnavatelem řádně proplacen.

Došla jsem k názoru, že zaměstnávání lidí v call centrech za účelem průzkumu trhu je vlastně jakousi úlitbou velkých a bohatých firem státu a jeho sociální síti. Zaměstnají čerstvé absolventy středních škol a jiné zpravidla nezaměstnatelné jedince, čímž uleví pracovním úřadům. To je skutečný cíl maskovaný jakýmsi průzkumem, jenž nemůže přinést objektivní výsledky nejen proto, že dotazovaní zdaleka nepředstavují ideální vzorek společnosti, ale i pro pochybnou kvalitu tazatelů. Posuďte sami z následující citace závěru dědova dnešního telefonátu.

„A poslední otázka se týká vašeho nejvyššího dosaženého vzdělááánííí. Jakého nejvyššího vzdělání jste tedy dosáhllll?“

„Jsem kandidát věd.“
„Tak to jste techniiik?“
„Ptala jste se na nejvyšší dosažené vzdělání.“
„Takže máte střední školuuu?“

Proč my ty holky tak trápíme?

Proč jsem feministka

KlaPi mi poslala odkaz na článek slečny Velikovské Feminismus je přežitek. Ptala se mě, jako jí nejbližší proslulé feministky, na názor.

Ano, mí milí, jsem feministkou nikoli militantní, spíše feministkou z donucení, již k jejímu světonázoru dovedla životní zkušenost.

Slečna Velikovská hned v úvodu vybízí dámy, aby nechaly muže, ať si běhají s kuší po lese. Proti tomu podle mě žádný muž nic nenamítá a proběhne se docela rád. Bohužel znám spoustu svých mužských vrstevníků (plus minus deset let), kteří radostně vběhnou do lesa, kuši, aby jim nebránila v rozletu, schovají do roští a radostně křepčí po zelených mýtinách. Na ulovení a zneužití sběračky bobulí ze sousedního kmene jim totiž stačí rozumně velký kámen, jichž se v lese povaluje všude dost. Můj již kdysi zmiňovaný bývalý kolega byl typ muže, jenž vběhne do lesa, kuši zapíchne do nejbližšího mechového chomáče, hýžděmi se o ni opře a zbytek dne stráví s tváří vyvrácenou ke slunci.

Klidně bych zalezla do jeskyně, přidávala polena na oheň a muži vrazila do ruky kuši (v tomto historickém období spíš luk). Jenomže on by pravděpodobně nevěděl, co s ním, maximálně by si tak vypíchl oko. Můj bývalý muž by s tím lukem nejspíš běžel za maminkou postěžovat si, že jsem mu dala do ruky zbraň, protože chci, aby si ublížil.

Tak proto jsem feministka.

Minulé životy

Známá se mi svěřila, že od puberty trpěla vleklými zdravotními obtížemi bez zjevných patologických příčin. Lékaři si nevěděli rady, a tak se v nouzi nejvyšší uchýlila k regresní terapii. Jsem v tomhle ohledu nevěřící Tomáš a k přečteným barvitě líčeným zážitkům z minulých životů jsem nikdy neměla důvěru. Ale tohle bylo jiné – vyprávěl mi o tom někdo, kdo to skutečně zažil, navíc osoba známá a veskrze důvěryhodná.

Bůhví, kolik měla ta žena životů, protože terapeutka ji vedla pouze k těm zážitkům, které měly co do činění s částí těla, s níž měla pacientka potíže. Vyprávěla mi, že zažila tři příběhy, vlastně tři konce svých předchozích životů – jednou byla ženou kdesi na konci sedmnáctého století, jež zemřela při porodu, potom kapitánem lodi, který se dostal do otroctví a stal se galejníkem, a nakonec zažila jako opočlověk animistický rituál v hlubokém pravěku.

Díky terapii zdravotní problémy mé známé zmizely. Zato já teď přemítám, jak to s těmi minulými životy vlastně je. Má maličkost určitě byla na světě nejméně dvakrát. Jednou jsem musela žít v Provence, protože jinak si neumím vysvětlit svou posedlost tímto krajem. Kromě toho teď čtu knížku Stephena Clarka Tak pravil hlemýžď, v níž autor popisuje specifika Francouzů, jež (včetně těch bizarních) na mě perfektně sedí. Ale o tom možná příště.

Svůj druhý život jsem nepochybně musela strávit jako medvěd, nikoli lední. Každý rok po Vánocích mě totiž přepadá neutuchající ospalost a nejraději bych jako brtník zalezla před zimou do brlohu a až do začátku března tvrdě spala. Mělo by to dvě výhody. Zaprvé bych ušetřila za topení, zadruhé bych bez příjmu potravy příjemně zhubla do plavek. Jenže dvouměsíční volno – raději placené, protože příjmy za dva měsíce by v ročním rozpočtu citelně chyběly (i za brloh se musí platit nájem a pojištění) – mi zaměstnavatel i přes pravidelné supliky bohužel nemíní udělit.

Bylo by krásné žít s vědomím, že chvíli poté, co zemřeme, máme šanci vrátit se na svět v jiném těle, jako ve Šteindlerově komedii O život, kterou dávali v sobotu v televizi. Mimochodem právě poměrně vtipně zpracovaná myšlenka způsobu reinkarnace byla jediným světlým bodem celého road-movie, které jinak stálo za… však víte.

Kdepak, na minulé životy nevěřím. Spíš bych pochopila, že se kdesi hluboko v mozku ukládají silné vzpomínky‚ jež se pak v genech přenesou do podvědomí dalších generací. Přece je nesmysl, aby má vzdělaná a kultivovaná lidská duše dlela v huňatém kožichu, v těle nemotorně se pohybujícím na čtyřech a vykrádajícím úly lesních včel!

Ale takový teplý, zadýchaný a zaprděný brloh by teď vážně bodl.