Dlouho jsem neblogovala, protože mi chyběl čas, chuť i síla – v práci se odehrála palácová revoluce, což byla poměrně stresující záležitost. Ze dne na den nás opustila šéfová, s níž jsme si hodně rozuměly, s tím, že přípravu na dvě velké akce v tomto a příštím měsíci měla domluvenou jen ústně, takže obvolávám dodavatele a ptám se, co že jsme si to u nich vlastně objednali, a vařím z čisté vody. Volného času a síly na blbosti prostě nezbývá a jediné, co mě drží při životě, je blížící se dovolená.
Poslední dny doma trávím rozmýšlením, co sbalit a na co nezapomenout a vařením zásob pro dědu na týden. V hlavě uložený seznam nezbytného cestovatelského vybavení průběžně upravuji a vzhledem k předpovědi počasí na příští týden ve zvolené destinaci odkládám na stranu nové šortky a letní šatičky a dokupuji trička s dlouhým rukávem :(.
Jediné, co mám po asi dvouměsíční pečlivé přípravě hotové, jsou noty, tedy vlastní a na míru šitý bedekr. Nejsem příznivkyní hurá-akcí a proto, zatížena po mamince zděděnou deviací, potřebuju mít při individuálním cestování přesně rozmyšlené, kam jedu a co tam chci vidět, což se zpravidla naprosto neshoduje s míněním autorů tiskem vydávaných průvodců, ať jsou jakéhokoli pohlaví, národnosti a vyznání.
Přes mou touhu mít všechno přesně naplánované je každé individuální cestování trošku improvizací, zvlášť když jedete do země, jejíž jazyk neovládáte, jejíž obyvatelé se vyznačují nechutí komunikovat v jiné než rodné řeči, a do kraje, jehož obyvatelé mají po středozemsku všechno na háku. Mí věrní čtenáři si už na konci února přečetli, že jedeme zase do Provence.
Po předloňské zkušenosti jsme usoudili, že 1400 km na jeden zátah je moc, zvlášť když má Petr tento týden noční a na dovolenou vyrazí rovnou po šichtě. Dohodli jsme se, že vyjedeme den před sobotním převzetím klíčů od našeho domku a cestou někde přespíme. Petr jako velitel vozidla určil přibližnou lokalitu a já jsem přes jakýsi francouzský hotelový systém objednala nocleh. Na mail mi přišlo potvrzení rezervace s tím, že pokud se nám nepodaří zaregistrovat se do šesti večer, máme jim zavolat, aby nám sdělili přístupový kód k interkomu a nočnímu hlídači. Hm – telefonovat v cizím jazyce a získávat v něm informace k čemusi, co nevím, jak vypadá a k čemu slouží, to bude bašta, řekla jsem si a raději si našla mail do hotelu a napsala jim, že do šesti určitě nedorazíme a jak máme postupovat.
Odpověď zněla, že mají celonoční recepční službu a s naším pozdějším příjezdem nemají problém. Tak mi držte palce, aby se všechny komplikace během naší týdenní dovolené vyřešily takhle snadno.
