Les Alpilles, část druhá

Asi pět kilometrů na západ od Lamanonu leží městečko Eyguières, které jsem při plánování provensálských výletů neshledala nikterak pozoruhodným. Ale při cestování prstem po mapě jsem na jeho severním kraji objevila místo zvané Castellas de Roquemartine. Na starých google mapách byla vyznačena zřícenina hradu le Château de la Reine Jeanne, v těsném sousedství ruina kostela Saint-Saveur a v okolí roztroušené rozvaliny statku, větrného mlýna a věže holubníku. Na francouzském mapovém portálu v turistické mapě byla místa vyznačena také a od hlavní silnice kolem nich vedla fialově značená cesta, což jsem považovala (a měla z jiných míst potvrzené) za turistickou stezku. Domnívala jsem se, že by návštěva toho místa krásně zapadala do romantického slunečného odpoledne v Alpičkách.

Zaparkovali jsme na plošince vedle silnice, odkud vedla závorou chráněná vyježděná cesta k jakési bastide, zkontrolovali mapu a vypravili se po druhé, „fialové“ cestě. Ale ouha – po pár metrech jsme narazili na další závoru a ceduli, z níž na nás, jinak francouzštinou nevládnoucí, výhružně křičela celkem srozumitelná slova PRIVÉ a FERMÉ. Hm, prý turistická stezka.

Autem jsme se vrátili asi o půl druhého kilometru zpět k hostinci s parkovištěm, kde jsem chtěla nechat vůz a dojít k hradu z druhé strany, po cestě za hotýlkem. Šofér ovšem prohlásil, že přece nepůjde pěšky, a odbočil na cestu rovnou. Po stovce metrů jsme ovšem dojeli k brodu přes potok rozvodněný po včerejším dešti. Vjíždět, nebo nedej bože pěšmo vstupovat do neznámého asi osm metrů širokého vodního toku jsme si netroufli. Takže zase nic.

Po návratu z výletu jsem se na jednom ze svých oblíbených provensálských blogů dočetla, že vlastník hradu je poněkud nerudný a svůj majetek si velmi pečlivě chrání. Asi proto označení zřícenin zmizelo z google map a na internetu se dočtete jen to, že hrad byl postaven ve 12. – 13. století a kostel o sto let později, že patřily rodu Alba a že se kolem nich malebně popásají stáda ovcí. Kde se tam vzaly a jak jsou staré statek, větrný mlýn a holubník, bůh suď. Že by pozůstatky podhradí nebo vesnice? Kdy zanikla? Perfektní prostor pro bujnou fantazii a barevné sny.

Vložili jsme do navigace další souřadnice a vydali se po hlavní silnici na sever. Zříceniny hradu a kostela v sedle pod ním jsem si vyfotila aspoň z jedoucího auta.

Po několika stovkách metrů jsme z hlavní odbočili na okresku a z ní asi po kilometru na podezřele vyhlížející štěrkovou cestu. Vedla nás přes dvůr jakéhosi statku, kde jsme rozehnali houf slepic a husí, málem přejeli zuřivě dorážejícího psa a vzbudili zájem domorodců trávících siestu pod košatým stromem. Měla jsem dojem, že jsme projeli časovou smyčkou a ocitli se na začátku dvacátého století. 

Za statkem se cesta změnila ve vyjeté koleje vedoucí do polí. Stejně jako navigace jsem věděla, že jedeme správně, a tak jsem nedbala na šípkové šlahouny škrábající lak na mé zánovní fábii, a jen utěšovala řidiče, že až dojedeme na křižovatku polních cest, můžeme se otočit a vrátit. Ano, jsem magor. Uprostřed čerstvě osetého lánu asi dvě stě metrů od cesty jsem totiž viděla slibný hrbolek.

Dojeli jsme na kýženou křižovatku polních cest, řidič se rozhodl místo zkoumání památek otočit auto a odpočinout si, já se vypravila na průzkum. 

Místo se jmenuje Saint-Pierre de Vence. Nahoře na hoře Svaté Cecílie (pod níž na fotce stojí má fábinka) kdysi bývalo keltské, vlastně ve Francii galské oppidum.

Poté, co místní Kelty přestal ohrožovat nebezpečný pravěk a nastoupil poněkud civilizovanější starověk, přesídlili z vršků do nížin a převzali životní styl římských kolonizátorů. V široké průrvě ve vápencovém hřebenu Alpiček vznikl někdy v 1. století před naším letopočtem soubor dvanácti staveb. Základy rozlehlé římské vily s lázněmi dodnes překážejí zemědělské technice přímo uprostřed čerstvě osetého lánu.

Velká informační tabule podává poutníkům základní informaci o místě, samozřejmě ve francouzštině. Nám negramotům zbývá prohlédnout si obrázek rekonstrukce, jak stavba nejspíš vypadala ve čtvrtém století našeho letopočtu.

Vila byla obývána skoro tisíc let, do devátého století. Obešla jsem ji v uctivé vzdálenosti, neb jsem z informační tabule pochopila zdvořilou francouzskou prosbu nešlapat po archeologickém nalezišti.

Vrátila jsem se k autu. Během chvilky, kdy jsem obcházela a zkoumala římské zdi, projela po polní cestě, po níž jsme sem dokodrcali, celá čtyři auta. Doufali jsme, že na zpáteční cestě žádné nepotkáme, protože ve vyježděných kolejích nebylo kam uhnout. Zato jsme zažili zvláštní prchavý okamžik. Před předním sklem nám přeletěl tyrkysový přelud a na chvilku přistál na poli. Než jsem zprovoznila fotoaparát, byl pryč. Pták o velikosti sojky, který prý žije i u nás, ale zatím nikdy jsem ho nepotkala, mandelík hajní.

Na dvoře statku na nás tentokrát kromě hlídacího hafana zaútočili i dva pávi s roztaženými vějíři per. Vrátili jsme se na okresku a zamířili po D25 na západ. Pokud je mezi mými čtenáři nějaký nadšený cyklista, který se chystá do Provence, tuhle silnici mu vřele doporučuji. Vede borovými lesy mezi vápencovými skalami a nabízí překrásné výhledy. 

Nejraději bych po ní pokračovala pořád na západ, ale když jsme se z lesa vyloupli na křižovatku mezi vinicemi, rozhodli jsme se zjistit prognózu sklizně 2013 v Alpičkách. Výsledek? Dostatečná zásoba odrůdy grenache je pro letošek ve vinařství Domaine de la Vallongue zajištěna.

Pomalu jsme se stočili k domovu. Vesnice Eygalières, jejímž okrajem jsme projížděli, je zřejmě velmi půvabná. Prý tam měl kdysi dům pilot Formule 1 Alain Prost. Toto vlaštovčí hnízdo leží na kopci, kterému vévodí zříceniny hradu. Pojedeme-li do Provence ještě jednou, musíme je navštívit.

My jsme zastavili jen u románské Sixtinské kaple (La Chapelle Saint-Sixte) z 12. století. Šofér zase zůstal hlídat auto na parkovišťátku u silnice, já jsem se vypravila na skalnatý vršek vstříc hlaholícímu houfu holandských cyklistů v přiléhavých a vše zdůrazňujících oblečcích, jenž se u kaple občerstvoval a své dnešní ujeté kilometry hojně zapíjel místním vínem z petlahví. 

Mám tyhle provensálské prosté mohutné románské kaple ráda. Tato je dokonce zapsána na seznamu francouzských kulturních památek. Co ale ráda nemám, jsou halasná souručenství cizinců bez úcty a pokory, ba dokonce bez kousku zájmu o místo, kde se nacházejí. 

Tihle neoprénoví Holanďani zdevastovali kouzlo místa svým hlučným smíchem a halekáním jako buldozerem. Jejich vztah k francouzským pamětihodnostem byl jasný už z toho, že mikrobus cestovky, která jim cyklistický trip zajišťovala, parkoval opodál na místě, kam nevede žádná cesta. Z portálu kostelíka si udělali bufet, srovnávajíce své dnešní sportovní výkony halasili a překřikovali se, ulevovali si na starou kamennou zeď obklopující kapli. Bylo jim úplně fuk, kde jsou. Jejich cestovka jim pro dnešní den tohle místo určila pro pořádání závěrečného pikniku, a oni si ho chtěli užít bez ohledu na to, jestli je to osm set let stará kaple nebo betonový patník u cesty.

Poněkud znechucena a sražena k přízemnosti jsem pelášila k autu a v myšlenkách se věnovala nákupu potravin na večeři v našem oblíbeném obchodě v Cavaillonu.

Les Alpilles

Při pití středeční ranní kávy u stolku před naší cabane jsem hladila kocoura Furbyho paní domácí, jenž nás od našeho příjezdu navštěvoval, kdykoli jsme se na základně objevili. Minulý večer jsme jeho oddanost ke středoevropským návštěvníkům posílili – všechny tři číči paní Claudine jako správné venkovské kočky nemají přístup do panina domu a spí kdesi venku. Jediný Furby strávil včerejší deštivý, studený a větrný večer na polštářku položeném na nejnižším stupni schodiště na pavlač našeho dočasného příbytku. V noci bílý mistral rozfoukal mraky a Furby se ráno blaženě rozvaloval na sluníčku. 

Usoudila jsem, že dnes by to šlo. Jediný turistický den, kdy v itineráři nebylo žádné město ani vesnice, ale skoro výhradně příroda.  Převlékli jsme se do turistického, podrbali kocoura a vyrazili do Alpiček.

Mám to pohoří ráda. Les Alpilles je hřeben vápencových skal, kterým jsme prosvištěli jak před čtyřmi, tak před dvěma lety. Kromě stinných platanových alejí, jimiž jsme projížděli už předchozí den, ovíjejí bílé útesy vinice a olivovníkové sady. Lesy na svazích skal jsou převážně borové, ale místní borovice jsou takové ty jižní, s korunami ve tvaru deštníků a dlouhými jehlicemi. V únoru tu musí být krásně žluto, protože svahy jsou porostlé mimózou. Obyvatelé místních městeček omítají fasády svých kamenných domů bílým štukem a na zahrádky sázejí palmy, takže obce působí středomořštěji než za Luberonem. 

Naplánovala jsem výlet do míst, která jsem nenašla v žádném ze tří tištěných bedekrů, které mám doma. Podjeli jsme sluneční dálnici Route de Soleil, objeli městečko Lamanon a auto nechali na v mapě vyznačeném parkovišti, ve skutečnosti rovném holém plácku u jakéhosi statku. Protože francouzské značení turistických cest je pro Středoevropana poněkud nepochopitelné, vyrazili jsme nazdařbůh do lesa ke skalám. Kupodivu jsme prošlapanými lesními pěšinami došli na mýtinu kolem románské kaple, jež nese jméno Svatého Denise. Světlo dopadající na kamenné stěny měnily mraky křižující oblohu, byl tu klid, pokojno a ticho. Šelestění listí na stromech přerušoval jen křik kavek kroužících nad starobylou kamennou střechou.

Po krátké „meditaci“ jsme se vydali neznačenou pěšinou do kopce. Narazili jsme na cestu dlážděnou kočičími hlavami, jež nás dovedla ke kamennému schodišti vedoucímu k bráně prolamující zeď vystavěnou z mohutných kamenných kvádrů. I přes plechové předem deklarované nebezpečí jsme statečně pokračovali v cestě.

Nebýt turisty prošlapaných stezek, asi bychom je nikdy nenašli, tak dobře jsou ukryté. V jeskyních Grottes de Calès se podle provensálských legend schovával před útoky Saracénů legendární hrdina Calès se svými druhy. Po něm se komplex jmenuje. Cesta vydlážděná možná už v římských dobách nás dovedla do nitra pevnosti.

Jádro komplexu tvoří údolí mezi dvěma skalními bloky spojenými na severu a jihu kamennou zdí.  Jako první padne návštěvníkovi do očí skalka uprostřed rovinky. Jsou do ní vytesané světničky a stopy po ukotvení trámů, které zřejmě podpíraly dřevěné přístřešky. 

Stejné stopy po lidské činnosti najdeme i na stěnách skalních masivů obklopujících údolí. Jeskyně byly obydleny už od pravěku, později přestaly sloužit k trvalému bydlení, ale jako skrýš před nájezdníky a nepřáteli sloužily okolním obyvatelům až do 16. století. Z tohoto období pocházejí kamenicky nejpropracovanější prvky, jako jsou ostění dveří, krby a niky na ukládání potravin.

V neklidných dobách nájezdů Germánů, Saracénů nebo v době náboženských válek byly jeskyně u Lamanonu schopné poskytnout útočiště více než dvěma stovkám obyvatel. Protože jsme tu byli jedinými návštěvníky, ničím nerušená fantazie přede mnou vykreslovala obrazy hemžení lidí v režných šatech, dětí skotačících mezi skalami, stádeček bečících ovcí a koz, kolem nichž pobíhají štěkající psi, pasoucích se kravek, jejichž bučení odráží ozvěna okolních skal a tlumí ji závoj kouře stoupajícího ze skalních kuchyní. 

Z východního skalního bloku dohlížel na dění v okolí hrádek postavený v raném středověku. Strážní věž je považována za nejstarší hrad v širokém okolí. Zbyla z ní jen kamenná stěna s podpůrnými krakorci, které kdysi nesly dřevěný ochoz. Při šplhání k ní jsme narazili na přírodní kamenné okno, takovou zmenšeninu naší Pravčické brány, odkud byl nádherný výhled dolů na dno té kamenné misky, která kdysi bývala rušným lidským mraveništěm.

Ve skále u základny skalního okna jsou vytesané dvě okrouhlé jímky s lemy pro usazení poklopů. V případě francouzských památek člověk najde na internetu jen málo informací, takže jsem zjistila pouze amatérské spekulace, že šlo buď o zásobnicové jámy sloužící pro uchovávání obilí (brzy by jim zplesnivělo nebo vyklíčilo – říkám já laik – protože jímky nemají odtok) nebo latríny (opět je chybějící odtok nevýhodou, kromě toho, že kolem dokola by se vešly vedle sebe nejméně čtyři rozsochaté zadnice). Jako chalupář a archeolog-amatér to typuji nejspíš na jímky na dešťovou vodu, které by neukradla ani současná dobře organizovaná banda sběračů kovů.

Na nejvyšším místě východního skalního bloku vybudovali v devatenáctém století první turističtí nadšenci vyhlídkovou plošinu se sochou Panny Marie.

V dobách, kdy vzduch nebyl znečištěný žádnými emisemi, stál výhled určitě za to, ale ani dnes není k zahození. Na sever jsou vidět tři horské hřebeny táhnoucí se od Alp na východě a sklánějící se k západu k Rhôně. Nejbližší je západní sklon Luberonu, za ním Vaucluse. Ten třetí jsou pravděpodobně Rhônské Alpy.

Nejbližší město na sever je Sénas s trychtýřem požární nádrže.

Na opačné straně, jen pár kilometrů odtud vykukují moderní paneláky města Salon de Provence a v dáli za kopečky se rozprostírá Středozemní moře.

Na západ naštěstí vidět moc není, což je dobře, protože, jak už jsem psala, břehy Rhôny hostí spoustu průmyslových podniků.

Škoda, že se mi nepodařilo včas najít webovou stránku, která – pochopitelně pouze francouzsky – vyjmenovává zdejší zajímavá místa, jako cisternu na vodu nebo zbytky velké společenské místnosti a další kapli, které leží mimo opevněné údolí. Značení, jak už jsem psala, neexistuje, takže jsme hodně zajímavých míst prošvihli, přestože jsme ve skalách strávili spoustu času, jako ještěrky se vyhřívali na kamenech a kochali se výhledem do kraje.