Baronnies

Skulili jsme se o šestnáct set metrů níž do Malaucene a zamířili ke skoro nejsevernějšímu bodu našich provensálských výletů, městu Vaison la Romaine. Po cestě jsme bohužel příliš rychle minuli zajímavě tvarovanou skálu Portail Saint Jean, ale kousek před cílem na nás ze západního sklonu hřebenu Dentelles de Montmirail zamávala půvabná village perché Crestet, jež opravdu nešla minout bez povšimnutí.

Je to vesnička přesně podle mého vkusu. Na parkovišti na terase před hradem (pochopitelně v soukromém vlastnictví), kde stálo i s naší Zlatonkou jen pět aut, jsme potkali roztodivného tetovaného motorkáře, jemuž vyčuhovalo z vaku parte o hodně víc, než to, co čouhá z mého batůžku. Pak už jsme potkali jen jednoho plachého pingla, který vylezl z jediné restaurace ve vesnici a jakmile nás zahlédl, rychle se zase schoval. Buď byl hodně bojácný a lekl se nás, nebo si myslel, že jdou konečně hosti a běžel na značku.
Když jsme tomu zvláštnímu francouzskému motorkáři my, cizinci, poradili podle mapy cestu tam, kam měl namířeno, rozhlédli jsme se zpátky na kopeček, ze kterého jsme právě přijeli.

Až potom jsme se vypravili do těch několika málo uliček, jež vesnička má.

Samozřejmě jsem si tu hned vyhlédla malý kamenný domek obrostlý psím vínem, který zpod fíkovníků vyhlíží na pohoří Baronnies. Bohužel nebyl na prodej.

Z Crestetu jsme zamířili do metropole romanizovaného galského kmene Vocontiů, zvané v římských dobách Vasio Vocontinorum, dnes Vaison la Romaine. Systematický archeologický průzkum římského města začal v roce 1970 a dosud bylo odkryto skoro 15 hektarů vykopávek. Projeli jsme kolem divadla, které je prý skoro stejně krásné jako to oranžské. Archeologové tu odkryli i dvoje lázně a zbytky bohaté obchodní kolonie s domy poskytujícími veškerý antický luxus.

Zaparkovali jsme vedle pozůstatků římského města a informačního centra, jež bylo jako každé pondělí zavřené. Areál římských vykopávek obklopený plotem měl však kupodivu ve vstupní bráně odblokovaný turniket, takže jím bylo možné volně procházet. Cedule vedle pokladny informovala samozřejmě pouze ve francouzštině, že v pondělí mají zavřeno, což v praxi znamenalo, že pokladní, pracovníci IC a průvodci mají volno.
Chvíli jsme se bavili úsilím hloučku poctivých německých turistů, bušících pěstičkami na pokladnu, než jim došlo, že za A v pokladně nikdo nesedí a dnes už sedět nebude a za B cesta k vytouženým antickým památkám je volná.

Starověk ovšem není můj hlavní koníček, a tak jsem poháněla své ovečky po římském mostě přes řeku Ouveze do středověkého městečka na protějším kopci.

Nevím, jak v sezoně, ale na konci června je středověký Vaison také přesně to, co smím. Do areálu se vchází gotickou branou s hodinovou věží a renesanční kovanou zvonicí.

Ve městečku s křivolakými dlážděnými uličkami, okny, dveřmi, kašnami, květinami… jsme potkali jen velmi málo turistů. Ti dva u kašny nejsou turisté, to jsou naši :).

Jen na náměstíčku s fontánou pod rozsochatým platanem se mi do záběru pořád motal nějaký bludný Holanďan, co tam strašně dlouho čekal na svou manželku. Když paní konečně dorazila a odkráčeli gotickou branou neznámo kam, neměla jsem sílu vyhazovat kvůli focení od kašny i KlaPi.

Zato na dalším náměstíčku jsem si už na vyklizení prostoru opravdu počkala, takže obrázek ruší jen nadměrná černobílá fotografie umístěná v portálu gotického domu za fontánou. Těchhle fotek bylo plné městečko, jejich smysl a umělecký záměr jsme ani s překladatelkou nepochopili a trochu nás rušily.

Zato gekona hbitě šplhajícího kolem okna jednoho domu nevyrušovalo vůbec nic a užíval si klidný podvečer bez turistů. Místní asi večeřeli venku v civilizaci, takže jedinými kazisvěty jsme tam byli my.

Na zpáteční cestě jsem ještě chtěla zajet aspoň do L´Isle sur la Sorgue, ale dvacetitisícové město tepalo tak bujným večerním životem, že jsme v autě jen pomalu přeskákali centrum a v Carrefouru na předměstí nakoupili suroviny na večeři, vynikající sýr, keramický set s motivem oliv do kuchyně, ale hlavně úžasná silikonová tvořítka na led, jaká u nás marně sháním už nejmíň dva roky.
Ačkoli Petr měl v nohou (tedy spíš Zlatonka v kolech) 228 km, večer jsme ho ještě přinutily nažhavit vypůjčenou planchu a ugrilovat večeři, kterou jsme pak s českými dresinky, vynikající místní bagetou a velkou chutí na terásce před cabane zkonzumovali.