Jižní sklony Velkého Luberonu

Na středu vyšel nejdelší z našich výletů (276 km). Aby to K+P přežili, slíbila jsem jim koupání. Ale nejdříve si museli protrpět prohlídku druhého nejbližšího městečka od Vaugines, ležícího asi kilometr na jihovýchod.
Cucuron leží uprostřed zemědělského kraje, jak by s pohrdáním řekl KlaPiin otec, milovník vlhkých a revmatických smrkových hvozdů Lužických hor. Ale i zemědělský kraj má něco do sebe, když se v něm pěstuje víno, olivy, třešně, slunečnice a melouny. Na okraji střediskové vesničky leží její snad nejfotografovanější místo, rozlehlá vodní nádrž obklopená platany, lavičkami, květinovými truhlíky a kavárničkami s plastovými křesílky na teráskách.

Dost dobře nechápu, čím se ta vodní nádrž tak proslavila, možná svou velikostí, protože jinak je ve městě spousta křivolakých dlážděných uliček, kašen, květin, dveří a oken… s jejichž modrými okenicemi báječně ladily KlaPiiny letní šaty.

To ráno, kdy jsme vyšplhali na cucuronský hrad, bylo hodně pošmourno a Svatý Petr se patrně nemohl rozhodnout, jestli konečně otevře kohoutek a po dvou měsících spustí na Provence déšť.

Ale jeho jmenovec mezi námi má asi nahoře styky a zatímco jsme se s KlaPi na větrné vyhlídce u hradu choulily do svetříků, prohlásil, že dnes pršet nebude. V tu chvíli na cucuronské střechy začaly z mraků pronikat první nesmělé sluneční paprsky.

Na mé oblíbené webové stránce, jež se zmiňuje snad o každé luberonské vesničce, psali, že cucuronské ulice lemují domy ze 17. století. V téhle uličce jsem začala pochybovat o důvěryhodnosti webovek, protože tenhle i protější dům jsou určitě starší.

Jsem hrdá na to, že při focení protějšího domu se mi podařilo proplížit se na druhou stranu, aniž bych odehnala domorodou velice plachou kočku sedící uprostřed ulice. Možná nebyla plachá, jen xenofobní, neměla důvěru k cizincům a já jsem jí připadala podezřele vybledlá.

K další village perché jsme se ještě kousek odklonili od zvoleného směru na jihovýchod. Městečko Grambois nás už z dálky vítalo svou tradiční tepanou zvonicí.

Zatímco v jiných provensálských městech se musí stavět nové domy pouze z tradičních materiálů a v tradičních tvarech, místní radnice zakázala stavění nových domů vůbec. Může se jen rekonstruovat to, co již stojí.

Určitě to má něco do sebe. Ve vesničce jsme na rozdíl od jiných neviděly (Petr odmítl jít s námi na průzkum a hlídal auto na parkovišti) žádný prázdný nebo rozpadající se dům.

Poslední pohled na městečko a vyrazili jsme na severovýchod průsmykem mezi Grand Lubéron a Luberon Oriental k Forcalquier.