Ve čtvrtek ráno bylo nebe ještě pošmournější než včera, dokonce tu a tam spadla i nějaká ta kapka. Přesto jsem se odvážně (nebo spíš nerozumně) nechala inspirovat včerejší KlaPi a oblékla si letní šaty. Vždyť jsem si je jen kvůli cestě do Provence koupila, a celou dobu tu chodím v praktických, ale mé podměrečné postavě nelichotících šortkách! Dnes budu za dámu. Hned dvakrát za ten den jsem svého rozhodnutí litovala.
Nejprve jsme zajeli do nedalekého městečka Ansouis, kde bylo nebe ještě šedivější a kapek z nebe tu padalo o něco víc.
Nejprve jsme zajeli do nedalekého městečka Ansouis, kde bylo nebe ještě šedivější a kapek z nebe tu padalo o něco víc.
V uzoučkých uličkách se kdysi točily scény z Manon od Pramene. Nejprve jsme se podívali do kostela z 12. století. Sousední stejně starý hrad nese na bráně městský znak, který mi připadal trochu povědomý.
A pak se opravdu rozpršelo. Schovali jsme se pod pergolu na náměstíčku pod zámkem.
Vlastně nevím, jestli to je náměstíčko. Domy jsou jen na jedné straně, ze dvou stran terasy obrostlé zelení – zaujaly mě kvetoucí mučenky. Proti ulici kamenná zeď s pergolou, pod níž jsme se choulili. Volný prostor vyplňují lavičky a stolky stíněné platany. Asi nějaký prostor pro místní slavnosti pod širým nebem.
Zhruba patnáct minut, kdy jsme se snažili uhýbat před kapkami stále hustěji prokluzujícími listím psího vína a vistárie, jsem si krátila kocháním se domy, vlastně domem na protější straně.
Když déšť maličko polevil, vydali jsme se zrychleným krokem na další prohlídku promočených uliček.
Ale v dešti už to nebylo ono. Cítila jsem, jak mi ve vlhku plihnou vlasy i šaty a zaobírala jsem se trudnými myšlenkami typu to jsem tomu zase dala – od krku dolů letní víla, od krku nahoru vodnice – to zase budu vypadat! Naštěstí provensálské stavitelství je dost zajímavé na to, aby mě rozptýlilo.
Zajímavou architekturu jsem obhlížela i v blízkém La Tour d´Aigues. V polovině 16. století se nový majitel původní středověké pevnosti rozhodl čerstvě nabytý nemoderní hrad přestavět v pohodlné renesanční sídlo ve stylu zámků v Ile de France, kde strávil mládí ve službách významného šlechtického rodu Montmorency. Po přestavbě se sídlo stalo nejkrásnějším renesančním zámkem v Provence, dokonce si jej přijela prohlédnout Kateřina Medicejská. Jeho vstupní portál je považován za nejkrásnější triumfální oblouk Provence.
Asi každá civilizovaná země si prošla nějakým obrazoboreckým hnutím. Od dětství jsem nesnášela husity, protože zničili každou gotickou krásu, na kterou narazili. Svou předpojatost jsem v šesté třídě neprozřetelně přiznala naší dějepisářce a vysloužila jsem si za to trojku na vysvědčení, ale hloupý, nevzdělaný a tupý zfanatizovaný dav mi tím nepřestal být odporný. Ve Francii za velké francouzské revoluce agresivní lůza zbořila spoustu antických památek a dalších staveb, jejich následovníci dnes ničí Londýn. Ale to jsem odbočila.
V září 1792 vtrhla do zámku skupina „revolucionářů“, vydrancovala jej a zapálila. Budovy hořely pět dní. Již nikdy nebyly obnoveny, naopak sloužily okolním obyvatelům jako zdroj stavebního kamene. Dnes jsou zříceniny zámku v majetku Generální rady Vaucluse a na letní scéně na nádvoří se odehrávají divadelní, operní a baletní představení Jiholuberonského divadelního festivalu.
Po krátké prohlídce této jedinečné ruiny jsme zamířili na východ. Ještě mi Petr zastavil na mostě přes Durance, postaveném souběžně se starým mostem Pont Mirabeau z 19. století, po němž na obou březích zbyly pilíře a brány. V pozadí na skále se bělá malebná kaple Chapelle Sainte Madeleine.
Žádné komentáře:
Okomentovat