Alpes de Haute Provence

Město Forcalquier leží mezi Luberonem a pohořím Lure v západní části departementu Alpes de Haute Provence. Vyvinulo se z antické osady Furnus Calcarius (pec na pálení vápna) ležící na Via Domitia, má citadelu, jedinou ruční  zvonkohru v Provence atd. Jenomže těsně před městem si na nás silničáři vymysleli objížďku dlouhou nějakých třicet kilometrů. Po patnácti kilometrech jsme se ocitli u řeky Durance a na město s tím krkolomným názvem nás přešla chuť. Raději jsme zamířili na sever proti proudu k městečku se jménem mnohem jednodušším.
Nejdříve jsme se zastavili u hřbitovní kaple Svatého Michala.

Od kaple je nádherný výhled na celou village perche (dlouho jsem přemýšlela o nejvýstižnějším překladu, nakonec jsem na to přišla – vesnice na bidýlku čili hřadující vesnice :).

Lurs byl prý založen Karlem Velikým.

Již na počátku 9. století si jej zvolili za své letní sídlo biskupové ze Sisteronu. Na nejvyšším místě vesnice si postavili rezidenci a před vstupem do města seminář, jenž stojí dodnes a je využíván jako luxusní hotel. Do města se vstupuje branou s hodinami a jednoduchou zvoničkou.

Před biskupskou rezidencí, která je částečně v rozvalinách a částečně obydlená, je malé náměstíčko a proti němu vysoký dům, k němuž je přilepený malý domek s hnědými okenicemi a zřejmě směrem do údolí krytou terasou.

Kdybych si mohla vybrat ze všech provensálských městeček, která jsme viděli, asi bych si k bydlení zvolila Lurs a v něm zrovna tenhle domek s výhledem na východ do údolí Durance a k pláním Valensole. Za jasného počasí jsou prý vidět i Alpy.

Domeček ale vypadal obydleně a nevisela na něm cedule, že by byl na prodej. Takže kdybych se sem chtěla vrátit, nezbylo by mi nic jiného, než si na týden pronajmout na opačné straně města domek začleněný do sítě Gites de France (označují je zeleno-žluté tabulky). Mezonet o rozloze 59 metrů čtverečních s třemi lůžky za 265 – 410 eur za týden (podle sezony) nezní tak špatně, ne? Budu o tom pro příště uvažovat.

Mimochodem dům na konci zanedbaného dvorku je jakýsi umělecký ateliér. Chápu, že výtvarníci  potřebují hodně světla, ale ačkoli pravidla pro stavbu a rekonstruování domů v Provence jsou prý o hodně přísnější než u nás, tohle ateliérové okno by asi naši památkáři nerozdýchali.

Od zřícené části biskupské rezidence vede po hřbetu kopce tichá a klidná křížová cesta s patnácti zastaveními a úžasnými výhledy na východní i západní stranu. Celou dobu, kdy jsme bloudili lurskými uličkami, jsme nikoho nepotkali. Až tady osamělého mladíka v moderním oblečení a s mobilem u ucha. Vůbec se sem nehodil.

Křížová cesta vrcholí poutní kaplí Notre Dame de Vie přestavěnou v polovině 19. století. Na mě je sice moc mladá, ale uznávám, že díky svému umístění má svůj  půvab.

Vrátili jsme se do vesnice, na terase před restaurací si dali kávu a kochali se výhledem do údolí Durance a k plošině Valensole. Já jsem se ovšem v duchu pořád vracela k vyhlídce od citadely na sever, kde se na protějším vršku bělaly budovy kláštera, naší příští zastávky.