Osamělá turistka, prodírající se uprostřed Vaucluse makchií a garrigue

Když jsme přijeli domů, bylo teprve šest hodin. Na večeři trošku brzy. Nechtělo se mi poslední večer v Provence strávit u notebooku. Nechala jsem tedy řidiče relaxovat u jeho oblíbených onlinovek, vybavila se baťůžkem s foťákem, mapou, malými PET lahvemi a zahradnickým mininářadím, které jsem si přivezla pro tuto příležitost z domova, a vyrazila na procházku ve stylu „Za chvíli jsem zpátky!“

Naplánovala jsem si okruh dlouhý lehce přes čtyři a půl kilometru. Podle mapy jsem usoudila, že na kopci nad námi bude pár bories, která jsem chtěla vidět. A také takovou tu normální, klidnou, turisty nedotčenou provensálskou přírodu, jako když si na chalupě jen tak vyběhnu na kopec, kudy nevedou žádné turistické trasy.

No, nevedou žádné trasy… To zdaleka není tak přesné. Na kopci jedna je. Francouzi své turistické stezky značí na mapách růžovou. Neodlišují je barvami, ale písmeny GR (grande randonnée – volně přeloženo velká pěší trasa) a číselným označením. Turistická trasa na vršku je podle mapy i cyklostezkou, kterou značí modrá přerušovaná čára. Aspoň se bude čeho chytit, kdybych zabloudila. Ale proč bych měla bloudit, když mám mapku, na níž jsou jasně vyznačené cesty, že?

Svou opoznámkovanou mapu předkládám. Černé čtverečky jsou obytné domy, prázdné čtverečky památníky, v provensálských podmínkách spíš hospodářské budovy, tedy borie, ale na mapě nejsou označena zdaleka všechna. Fialově jsem vybarvila levandulová pole, která jsem potkala. A v červeném kroužku je náš domek, výchozí a cílový bod mé štrapáce. Původním záměrem bylo držet se vyznačených cest. Bohužel se nepovedlo, takže svou skutečnou trasu jsem vyznačila červeně a tam, kde si nejsem jistá, přerušovanou čarou. Poněkud jsem se odchýlila od plánované trasy, realita je prostě sviň.

Zdroj: http://www.geoportail.gouv.fr/ - což je (v případě, že vyrazíte ve Francii na krátký výlet) i tip na turistické mapy, vzhledem k tomu, že tištěné od www.ign.fr jsou dost drahé 

Jak už jsem psala, přes silnici, přímo proti našemu dočasnému útočišti, kvetlo levandulové pole s domem na pozadí. Nejdřív jsem se tedy přesvědčila, zda je tam levandule rozkvetlejší víc než v sobotu.

Na západním kraji pole bylo v houští schované první borie, které na mapě není.

Úsek cesty vedoucí podél silnice severozápadním směrem byl v pohodě – sice dost zarostlý, ale široký a přehledný.

Větve některých stromů jsou tu porostlé chuchvalci lišejníku, kterého jsme si všimli už v neděli v Oppedette.

Když kráčíte po přírodní provensálské cestě, jako byste hamtali v bylinkářství. I když se zpočátku snažíte nezašlápnout žádnou rostlinku, kterou u nás opečováváme v květináčích, za chvíli to vzdáte, přestanete si koukat pod nohy a s hlavou vztyčenou a smysly otevřenými plujete krajem jako anděl, jehož každý krok voní. Šlapete totiž po rozmarýně…

… po tymiánu

… a po spoustě dalších aromatických a často dost pichlavých rostlin. Právě na ten plevel jsem si nesla zahradnické náčiní a PET lahvičky se širokým hrdlem. Co chvíli jsem zaklekla do vyjeté koleje a lopatkou opatrně dobývala z kamenité půdy některou drobnou rostlinku. A jako pokaždé mi to ve středoevropských podmínkách přežilo sotva pár týdnů. Především jsem milou suchomilnou květenu nejspíš uchlastala už při převozu centimetrem vody na dně lahve.

Když se cesta odchýlila od silnice a prudce se stočila doleva, pochopila jsem, že jsem asi přehlédla odbočku, po níž jsem měla v úmyslu vyšplhat na kopec. Vrátila jsem se a úzkou stezičku naštěstí našla. Vypravila jsem se po ní do lesa, který vlastně není lesem. Odborně se to jmenuje makchie. Není to les, je to houští. Pár vyčnívajících kermesových a bílých dubů obklopuje neprostupná houština řečíku , stromovitého vřesovce, který odliším od rozmarýny jen podle toho, že jeho listy po promnutí mezi prsty nevoní, a dalšího podobného roští. Stezka, která vypadala, že ji vyšlapala spíš zvěř než lidé, se stočila doleva na mýtinu.

Na mýtině převažovaly jalovce. Protahovat se mezi nimi je fakt fajn, zejména když se škrábete do kopce a chcete se jejich větví zachytit jednou rukou, zatímco druhou chráníte foťák. Au.

Ale co by nadšený turista nepřekonal, zejména když ho povzbudí objev dalšího hodně zarostlého miniborie, byť o velikosti přístřeší pro pět králíků, ale opevněného dubovými dveřmi s bytelným nezrezivělým zámkem (vyfocené, ale nepublikovatelné).

Mýtina nebyla až tak pasekou, jak se dole zdálo. Byla to v podstatě garrigue. Jestli chcete zjistit, co to slovo znamená, koukněte na wikipedii. Podle mě je to houština porostlá pichlavými keři, bodlinatými polokeři a ostrolistými bylinami. Strašně to všechno řeže a píchá, ale omamně to voní. Motala jsem se tím houštím neuvěřitelně dlouho, šplhala jsem nahoru, narážela na neprostupné houští, vracela se zpátky dolů, šněrovala svah doleva a doprava ve snaze najít nějaký průchod.

Někde ve dvou třetinách kopce, celá poškrábaná, jsem si vynadala, že lezu do přírody v šortkách a tílku, olízala si rány a svolala strategickou poradu turistického týmu. Bylo jasné, že od cesty vyznačené na mapě jsem se dost odchýlila. Francouzská turistická prý off-line mapa, stažená do mobilu ještě doma a za eura, nefungovala ani ze čtvrtiny tak, jako naše mapy od Seznamu. Prostě mě lokalizovala na celkové mapě Francie, udělala ze mě maličký puntík na jihu země, ale jakékoli přiblížení se bez dat nenačetlo.

Odhadla jsem, že na kopec to mám možná o kousek blíž než zpátky dolů. Mám dál šplhat do vršku stejným roštím, jakým jsem se dosud prodírala, po stezkách, jež nepochybně nevyšlapala vysoká, ale spíš divocí králíci? Nebo se stejnou cestou-necestou vrátit?

Nerada se vracím. Tentokrát se to vyplatilo. Se stoupající nadmořskou výškou keře prořídly, až se rozestoupily. Na vršku mýtiny jsem se na chvíli zastavila a lapala po dechu. Dech mi nesebralo stoupání do vrchu, ale pohled zpátky na Luberon a jeho vrcholek Mourre Négre, mou milou Černou Můru s vysílačem. Někdy příště se na ni musím vyškrábat.

Konečně jsem objevila náznak stezky, o kousek dál planinu se včelími úly a ještě výš levandulové pole a kýženou značenou turistickou cestu.  

Původně jsem myslela, že vylezu ještě dalších třicet výškových metrů na hřeben, ale vzhledem k tomu, že tam podle mapy žádná cesta nevedla, a po zkušenostech s kličkováním houštinou, jsem usoudila, že bude moudřejší držet se pohodlné značené pěšo/cyklotrasy, dojít po ní do domovské obce a z ní se po silnici vrátit „domů“.

I tak jsem potkala borie se zajímavým zvoncovitým klenutím u ovocného sadu.

Na opačné straně cesty se v ohradě pásla hnědka. Zvědavě se přišla podívat, kdo že to jde po cestě, a zjistit, jestli nenese něco dobrého.

Kobylka asi patřila k modernímu domu za levandulovým polem o kousek dál.

Po pár metrech jsem potkala další levandulové pole s malým borie a dřevěnými včelími kláty, ale nebudu hltit. Se zapadajícím sluníčkem v zádech, nosem plným vůně levandule, rozmarýny a tymiánu a hlavou krásně pročištěnou jsem v půl osmé svižným krokem dorazila na kraj obce, jíž jsme zaplatili poplatek za to, že v ní smíme týden bydlet.

Cesta domů po asfaltce by asi byla nudná, kdyby ji nestřežil protější Velký Luberon. 

Na shledanou, Černá Můro, snad se zase za rok uvidíme.