pátek 24. října 2014

Mé počátky orientálního tance

Zdroj: www.uzkinozal.com
O zvládnutí orientálního tance se marně pokouším na kurzech Centra tance už asi devět let. Můj zájem o orient se ovšem zrodil mnohem dřív, někdy před čtvrt stoletím. Rok před revolucí jsem totiž měla možnost v rámci předsvatební cesty prožít měsíc ve Střední Asii. Ne že bych tam jela poprvé, už rok předtím jsem se o jarních prázdninách v Uzbeksitánu zamilovala do bíle, tyrkysově a modře glazovaných kopulí mešit a medres a do ručně tkaných koberců, jemných dřevořezeb a kovotepeckých skvostů.
Ten měsíc v osmaosmdesátém, kdy jsme s budoucím manželem projeli i za socialismu polomuslimský Tádžikistán od Pamíru až po Leninabad, jsme se právě v posledně zmiňovaném městě, které se dnes už zase jmenuje Chodžent, dostali na dvousvatbí. 
Už si nevzpomínám, jestli se zároveň vdávaly dvě sestry, nebo se současně ženili dva bratři, každopádně to bylo veliké. Večerní veselice pro nějaké dvě stovky hostů se odehrávala ve staré části města, na náměstíčku mezi prostými hliněnými přízemními domky. Fasády zdobila na laně zavěšená tradiční suzani, ručně vyšívané nástěnné koberce, které podle tradice vyšívačka nikdy nesmí dokončit, protože dokončená práce znamená smrt, takže všem suzani chybí pár posledních stehů. Kromě pestrých suzani si pamatuji, že volný prostor uprostřed náměstíčka obklopovaly dlouhé hrubě opracované dřevěné stoly s lavicemi a v jednom rohu vyvýšené pódium pro muzikanty. Samohonka se v době Gorbačovské prohibice tajně nalévala z čajníků do šálků a když došla, začal se čepovat líh, jehož první várku zapomněli naředit, a náš stůl měl to „štěstí“, že mu naservírovali první devadesátiprocentní várku. Od té doby vím, jak asi plive a prská velbloud nebo lama. 
Po první zhruba hodinové dávce celkem nezáživného tradičního tádžického folklóru se na pódiu usídlila kapela s elektronickými nástroji a volný prostor uprostřed náměstíčka ožil tancem. Dnes už vím, že to, co domorodci na parketu provozovali, je lazgi, moderní diskotéková varianta tradičního uzbeckého tance (Chodžent  leží ve výběžku Tádžikistánu do Uzbekistánu, ale i historicky jsou ty dva kraje hodně propojené). Krásná ukázka pohybů, které tam tehdy zhruba probíhaly, je na youtube.
Jakožto exot, zahraniční host, jichž se tam v době končící války s Afghánistánem moc nevyskytovalo, a navíc rozpustilá ženská bez zábran ze západu, jsem byla do pohybových aktivit uprostřed náměstí zapojena. Což vzhledem k mému ovlivnění lihem nebylo až tak těžké. 
K tanci jsem měla vždy kladný vztah a asi mi snaha po napodobování domorodého stylu docela šla. I úbor poskládaný z poměrně úzkých kalhot a halenky do pasu, která při zvednutých pažích zřejmě vystoupala, ani nechci vědět kam, ladil s orientálním harémovým stylem. Každopádně má produkce měla docela úspěch, domorodci měli radost, že se snažím napodobit jejich styl a nezanáším tam žádné zápaďácké novoty, a v pozdních nočních hodinách mě vyzval k tanci dokonce i muž, který pár dní předtím odmítl přijmout mou na pozdrav podanou ruku s tím, že mu to víra Alláhova zakazuje (zajímavé, že požívat samohonku a líh mu nezakazovala).
Následující ráno za mým budoucím mužem (pro jistotu jsme tehdy v tom polomuslimském světě všude vystupovali jako manželé) přišel starší bratr některé z nevěst (nebo možná obou), s nímž jsme se setkali už ráno před svatbou. Od pohledu pravý perský princ z pohádek Tisíce a jedné noci – vysoký, štíhlý, černooký, s ostře řezanými rysy, kučeravými vlasy a sexy orientálním knírkem a bradkou. Včera si mě ve štěbetajícím houfu nevěstina doprovodu sotva všiml, ale ráno po svatbě mě údajně od mého budoucího muže chtěl koupit za stádo ovcí, a nebál se přihazovat další a další kusy. No jo, velbloudi v tomhle kraji moc nejsou.
Od té doby jsem toužila proniknout do tajů orientálního tance. Asi jako že bych mohla přijít ke štěstí jako několikátá žena v soudruhy zakázaném harému, nebo co. 

Žádné komentáře:

Okomentovat