Via Domitia

Několikrát jsem se zmínila o silnici Via Domitia. Byla to první dlážděná silnice, již Římané vybudovali v Galii a vedla ze severu Itálie do Provincie Hispánie, tedy do Španělska. Jmenuje se podle konzula Gnaea Domitia Ahenobarba, jenž ji na konci 2. století před naším letopočtem nechal postavit. Z Říma do Galie a Hispánie po ní proudily vojenské jednotky a luxusní zboží, opačným směrem po ní například táhla Hannibalova armáda s válečnými slony. 

Cesta vedla od průsmyku Col du Mont Genèvre na hranici mezi Itálií a Francií západně od dnešního Turína, přes Brigantio (Briançon) a podél horního toku řeky Durance. U města Alaunium, které leželo u dnešního Lurs, cesta opustila pohodlné široké údolí řeky Durance a přes mírné kopečky pokračovala k Peci na pálení vápna, kolem Mané a dál na západ. 

Na starověké silnici byly po necelých dvou kilometrech (přesně po 1 480 metrech) rozestavěny milníky. Kousek pod Mané se dochoval Borne de Tavernoure.  Buď to byl silniční milník nebo kámen označující hranici katastrů. Pravděpodobně se jmenuje podle hostince, který tu ležel.

Via Domitia musela na své trase překračovat  množství potoků a říček. U malých toků stačil brod. Zbytky dlažby a opěrné zídky jednoho z nich zvaného Gué de Reculon jsou stále patrné ještě o kousek západněji. 

Pokud byste tyto památky chtěli vidět, musíte si k nim zajet, protože my jsme je nestihli. Mé cestovatelské plány jsou vždy předimenzované a daly by se zvládnout pouze v případě, že bychom týden dovolené křižovali Provence bez chvilky odpočinku a beze spánku. ;)

Zato jsme při svých cestách viděli pár takzvaných římských mostů. Kdysi jsem psala, že každému starému mostu v Provence říkají Pont Romain. Antické sice nejsou, ale i tak jejich věk vzbuzuje úctu. 

Viděli jsme jen dva pravé, oba před třemi lety. Pont Julien mezi Bonnieux a Roussillonem a most ve Vaison la Romaine, který za tisíciletí své existence už ustál několik stoletých povodní. 

Ten, který na severu nedaleko údolí Durance překračoval říčku Meouge, byl postaven asi ve 14. století. 

Jeden pravý z přelomu letopočtu stával ve vsi Céreste kousek pod naším letošním bydlištěm. Míval dva oblouky, což bylo u římských mostů nezvyklé. Na konci 19. století, když se stavěla současná silnice D4100, která kopíruje trasu Domitiovy silnice mezi Durance a Céreste, jej ale stavitelé srovnali se zemí a kámen částečně použili na nový most. Archeologové při výzkumu před dvaceti lety odkryli zbytky prostředního pilíře a nájezdových ramp se zábradlím. Své nálezy ovšem v zájmu zachování pro další generace zase zakryli zeminou. A tak místní občané lákají turisty alespoň na jiný Pont Romain, kamenný můstek starý jen necelých tři sta let, jenž leží o něco dál od silnice. Moje Fábinka se po něm projela vloni.

Náš letošní „římský most“ má největší oblouk z 12. nebo 13. století a dva menší postranní o zhruba 500 let mladší. Řidič se v půl páté odpoledne už těšil domů na panáka, a tak zůstal na parkovišti a nechal mě jít k řece samotnou. Udělal chybu. Ve stínu stromů pod parkovištěm seděli na rozkládacích židličkách děda s babičkou a psem. Psisko mě ostražitě očichalo a zjistilo, že nejsem nebezpečná, takže mě pustilo dolů k mělkému skalnatému korytu, v němž se cachtala tři vnoučata. Větřík vanoucí podél řeky Laye šustil vrbovým listím a voda, jíž v říčce není víc než po kolena, příjemně chladila. Dovedu si představit, že bych u starého Pont sur la Laye strávila příjemně lenivé odpoledne.

Via Domitia pokračovala dál na západ podél řeky Calavon na Apt, ve starověku Apta Julia, pojmenovaný podle svého zakladatele Julia Caesara. Pak překračovala řeku Calavon přes Pont Julien a mířila dál na Cabellio (Cavaillon), zhruba jako současná silnice D900. Odtud vedla přes Glanum (archeologické naleziště pozůstatků města u Saint Rémy de Provence) do Nemausa (Nîmes) a dál přes Montbazin (Montpelier), Bæterræ (Beziers) a Narbo Martius (Narbonne) na jih do Hispánie.
Od Nîmes na západ se dochovalo mnohem více pozůstatků starověké silnice – celé dlážděné úseky a několik mostů (návštěvu mám v plánu v příští pětiletce).
Velká část cesty sloužila ještě ve středověku poutníkům do Santiaga de Compostela na severu Španělska a mnozí tuto trasu kopírují při své kajícné cestě i dnes.

Jenže my jsme nevěřící pohani, a tak jsme z hlavní silnice ještě před Céreste odbočili do kopců Vaucluse. Městečko Reillane se v písemnostech poprvé zmiňuje na začátku 10. století. Stará horní část byla chráněna hradbami s dvěma branami. Zaparkovali jsme u Porte des Forges z 12. století.

Francouzi si ze svých památek houby dělají – proč by gotická brána nemohla sloužit jako báječná garáž, že? A fotící turista ať si poradí jak umí. 

Na vrcholku kopce, na plošině Saint Denis, stojí kostel Notre Dame de l´Assomption s románskou věží z 12.-13. století a lodí přestavěnou ve druhé polovině 16. století.

Vedle něj se tyčí poslední dochovaná věž vikomtského hradu zničeného za revoluce, přebudovaná na konci 19. století na zvonici.

Bylo pět hodin odpoledne, řidič si potřeboval před dlouhou zpáteční cestou odpočinout, a tak jsme se rozhodli vrátit domů. Nejkratší cesta vedla zpět na státovku. Stačilo kousek po ní projet a vyšplhat na náš sousední kopeček. Já jsem ale zatoužila po posledním pohledu na fialová pole a přesvědčila jsem řidiče, aby zvolil delší cestu a objel údolí mezi Reillane a naší vsí ze severu.

No není to krása? Ta světlejší růžovofialová barva na políčkách vpředu, to není levandule, ale šalvěj. Šoféra přestalo bavit poslouchat mé hlasité úvahy, co by to asi tak mohlo být, a u jednoho růžového pole mi zastavil, abych mohla porost prozkoumat zblízka.

Je zajímavé, že odstín fialové na levandulových polích se mění podle úhlu pohledu a dopadu světla. Někdy je tmavší, jindy světlejší, jednou fialovější a podruhé modřejší.

Kousek od domova jsme zastavili ještě u jednoho políčka. Vyzbrojena nůžkami jsem se vrhla mezi řádky a jeden keřík předčasně očesala. Byl to ten první vlevo ve čtvrtém řádku. Majitele prosím, aby fakturu zaslal na mou adresu.

V chaloupce jsem svazek květů opatrně vložila do papírové dárkové tašky, abych je v pořádku dovezla domů a podělila své kamarádky. Pravda, moc květů na jednom keříku neroste.