Provence, zase sladká Provence

Mí milí čtenářové, na dlouho jsem se odmlčela, ale jsem tu zpět. Je léto, doba dovolených, ale já mám tu svou už za sebou. A že neuhodnete, kde jsme byli? Správně, odskočila jsem si do svého druhého domova. 

O naší cestě jsem průběžně podrobně informovala své sledě na sociálních sítích Twitter a Instagram, ale vzhledem k několika žádostem, abych rozkouskované informace a fotky předložila v ucelenějším elaborátu, začínám dnes svůj cestovatelský deníček Provence 2014, který na Twitteru můžete najít pod hashtagem #MidiTrip. 

Proč Midi? Tak Francouzi označují jih své země. Pravda, Provence je pouze pidi částí Midi. Ze svých tvítů, fotek a doprovodných textů na Instagramu budu vycházet i tady na blogu. Proč vymýšlet už jednou vymyšlené, že?

Pro ty, kdo by se do těchto končin, ale vlastně kamkoli jinam do Francie chtěli vydat po vlastní ose stejně jako my, mám tip. Já jsem letos zajišťovala ubytování přímo přes Gites de France. Ač neumím francouzsky, dalo se to. Mailovali si se mnou anglicky, a i když lejstra, která od nich přicházela, byla ve francouzštině, smlouva přišla i v angličtině. 

Druhá výhoda – ubytování adekvátní dvěma předchozím návštěvám vyšlo o 5000 levněji. A třešnička na dortu – když jsem jim poslala zálohu a pak doplatek, potvrzení úhrady přišlo hned druhý den, zatímco od výše zmíněných česky se tvářících agentur nejdříve po třech dnech.

Ale už nebudu zdržovat, hurá na cestu.

Domek jsem letos objednala o údolí severněji, nedaleko Aptu. Obrázky na serveru ukazovaly maličký domek s modrými okenicemi, palmou a s lavičkou s výhledem na pohoří Luberon. 

Francouzská agentura sice neudávala přesné GPS koordináty, ale já jsem si je vyhledala, takže po téměř 1400 kilometrech a sedmnáctihodinové jízdě (s dvouhodinovou přestávkou na krátké prochrupnutí na parkovišti v Ardenách) nás vítala již z Google Street View známá pohostinně otevřená brána.

A za branou domeček snů, který by mi na stáří bohatě stačil. Svítil mezi stromy žlutavou omítkou a blankytně modrými okenicemi. 

Po nakrmení dravé zvěře jsem se skleničkou usedla na lavičku mezi duby, nohy natáhla na kamennou zídku porostlou netřeskem a kochala se pohledem na protější masiv Luberonu a jeho nejvyšší bod Mourre Négre.

Jakkoli byla cesta únavná, po příjezdu na provensálskou základnu jsem vždy tak naspeedovaná, že jsem ještě po krátkém odpočinku přeběhla silnici a vyfotila teprve rozkvétající levandulové políčko s malebným domkem.

Když jsem se podívala blíž, zjistila jsem, že keříčky levandule jsou dost hustě obydlené. A jelikož jsem měla všeho dost, vzala jsem si příklad z domorodé fauny a šla taky bydlet do domečku.